PASTORACE

Základem slova pastorace je latinský „pastor“, v češtině pastýř. Jeho používání má biblické kořeny, protože už Písmo svaté Starého zákona podává o životě pastýřů svědectví na mnoha místech. Staří Izraelité byli totiž nomádi a pastevci; pastevectví bylo nesnadným a namáhavým životním údělem. V Bibli je proto často Boží dobrota vůči jeho lidu srovnávána s pozornou péčí, jakou dobrý pastýř věnuje svým ovcím.

V Novém zákoně ve zprávě o Ježíšově narození se připomíná starozákonní proroctví, že z Betléma vyjde pastýř, který bude pást Boží stádo (Izrael). V Janově evangeliu pak sám Ježíš říká o osbě, že je dobrý pastýř, který dává svůj život za ovce.

Pastýř a stádo jsou tedy v Izraeli a v Novém zákoně běžné a důležité obrazy, jež popisují vztah Boha k jeho lidu jako osobní, starostlivý, záchranný. Pojem pastorace se v dnešní době používá pro označení péče o duchovní život a víru všech členů církve. V širším slova smyslu zahrnuje i šíření víry.