kapitola desátá: Vzrušení po ránu

stáhnout tuto kapitolu v pdf a s obrázky

Vzrušení po ránu

Čtvrteční ráno je plné otazníků. Jak se rozloučí Libor s tatínkem? Bude mít pozorování Lucčiny maminky v nemocnici dobrý konec? Pocítí Mirka při svátosti smíření uzdravující milost? Zaujme někdo ve třídě uprázdněné místo po Liborovi? A co Terezka, která stále více poznává, že Ježíš je pro ni opravdovým přítelem, že jí posílá anděla, aby byl neustále s ní?
Nejprve pojďme za Liborem. Sestra ho vzbudila dříve než ostatní pacienty.
„Vždyť je ještě tma,“ bránil se mladík, ale nepřidal další komentáře.
Sestra byla překvapena změnou v Liborově chování, nenuceně se na něho usmála a sdělila mu, že pro něho v sedm hodin přijede sanitka a předtím ho chce ještě vyšetřit pan primář.
Doktor Hrouda si také všímá změněného chování mladého pacienta. Proto mu v závěru vyšetření sděluje: „Lékaři se ti budou snažit pomoci, ale hodně záleží na tobě.“
„Musím poslouchat, co mi řeknou. Brát léky a…“
„Mít pozitivní myšlení,“ skáče mu primář do řeči.
„Co to je?“
„Věřit, že se uzdravíš.“
„I když mám leukémii?“
„Musíš věřit v sebe. Zmobilizuješ tak vnitřní síly, které jsou k překonání nemoci nejdůležitější.“

„Až dosud jsem věřil v sebe, a všechno jsem prohrál.“
Primář, jako by neslyšel, pokračuje: „Mysli na příjemné věci, představuj si, jak se uzdravíš, a pojedete na dovolenou.“
Libor na to neříká nic. Ale vzpomíná si, jak si představoval sebe jako vládce třídy. A k čemu to vedlo? Patrik věří v Boha, který ho čeká po smrti. Ale to já neumím: věřit v někoho, koho nevidím. Možná věřit by to šlo, ale mluvit s někým, koho nevidím? Škoda, že jedu pryč. Patrik by mě to naučil.
„Pane primáři,“ oslovuje Libor lékaře s prosebným tónem v hlase, „já bych chtěl zůstat zde, poslouchal bych vás.“
Primář je očividně potěšený, ale odpovídá stručně: „To nelze. Tvá nemoc potřebuje specialisty.“
Vchází sestra a oznamuje: „Sanitka je tady!“
„Pane primáři, prosím vás. Tady budu mít pozitivní myšlení.“
„Tam taky. Budeš na novém, moderním oddělení.“
„Ale nebude tam Patrik.“
„Nebude,“ opakuje primář po pacientovi a teď teprve chápe, kdo změnil toho včerejšího spratka ve slušného mladíka.
Ve dveřích se objevuje řidič sanitky a povzbuzuje Libora ke spěchu: „Mám toho ještě dneska moc. Chci být večer doma.“
Libor se loučí s nemocnicí mlčky. Na pokoji jeho spolubydlící ještě spí, se sestrou Petrou si na dálku aspoň zamávají. Bude mi tam smutno, bojí se Libor. Kdybych měl aspoň mobil, ale takhle? Budu tam sám. A kdyby si na mě někdo vzpomněl, stejně mi nemůže zavolat. Ani maminka, ani Terezka.
Libor si usedá do zadní části sanitky. Je tu sám, někoho mají přibírat cestou. Řidič zavírá dveře a přesunuje se k volantu.
Na oddělení v nemocnici přichází Liborův tatínek a prosí sestru Petru, zda by mohl předat synovi mobil.
„Právě odjel,“ sděluje mu sestra.
„Ale on mobil potřebuje, je na něm závislý.“
Sestra pokrčí rameny, ale muž se rozhoduje, co udělá: doženu sanitku svým autem. Směr vím. Teď honem do auta, rychle se vymotat z města, nemůže mi ujet. Ale co pondělní porada?
Liborův tatínek vybíhá z nemocničního pavilonu. Utíká i po chodníku k parkovišti. Celý udýchaný usedá do auta a rozjíždí se. S obavou přijíždí k velké křižovatce. „Hurá, mám zelenou,“ zajásá a vybírá jízdní pruh, který bude rychlejší.
Na další křižovatce stojí, ale není to na dlouho. Utěšuje se: teď už mě nic nezdrží, za chvíli budu za městem. Je to dobrý, žádný náklaďák. Zablikám, aby mně auta trochu uhnula. Je to tu široké, vlezu se doprostřed, získám tak nějaký čas.
„Policajti! To snad ne.“

Nejprve vidí řidič blikat majáček za sebou. To by se dalo doufat, že honí někoho jiného. Ale když pustí policejní vůz před sebe, nařizuje mu světelná signalizace, že musí zastavit. Muž za volantem zpytuje své svědomí. Nejel jsem nějak rychle, trochu jsem si vynucoval průjezd. Zdrží mě, takhle mi sanitka ujede. Spouští sklo okna vedle sebe. Policista je tu naštěstí brzy a oznamuje: „Pane řidiči, silniční kontrola!“
„Jsem Rudolf Dohnal, nemám čas. Honím syna, kterého veze sanitka. Chápete, musím jet, nebo ji už nechytnu. Dělal jsem vám program do počítačů. Kolikrát do noci, protože jste na to spěchali. Udělal jsem pro vás dost, teď můžete udělat něco také vy. Pusťte mě, když tak zavolejte vašemu šéfovi. Řekněte, že jsem Rudolf Dohnal, pokutu uhradím.“
Řidič ukazuje policistovi, aby trochu uhnul a on tak mohl vyjet. „Stůjte!“ zvolá muž zákona, ale pan Dohnal už ho neslyší a prudce vyjíždí.
„Za ním!“ volá policista na kolegu, který zůstal ve voze.
S malým zpožděním se tak vydává policejní vůz s majáčkem stíhat pana Dohnala. Po několika stovkách metrů však policisté majáček vypínají. Hlásili událost veliteli, který jim nařídil: „Pana Dohnala nepronásledujte. Osobně si ho předvolám a prošetřím jeho chování.“
Policejní hlídka odbočuje na vedlejší silnici, aby se vrátila do města. Muž za volantem nahlas vzpomíná: „Propojoval nám počítače, vymýšlel program. Je v tom špica. Šéf ho potřebuje. Ještě, že jsme to nahlásili a nejeli za ním sami.“
Liborův tatínek se blíží metr po metru k sanitce. Už ji vidí. Jak ji mám zastavit? Budu blikat a uvidím, jak řidič zareaguje.
Řidič v sanitce to nahlas komentuje: „Co chce to auto za mnou?“
Libor to slyší a otáčí se za sebe. Zadním sklem vidí blikající auto. Uvědomuje si, že je to stejné auto jako jejich. Pak poznává, že za volantem sedí jeho otec. Proto křičí: „Tatínek, jede tam tatínek!“
„Kde je tatínek?“ odpovídá mu řidič sanitky.
„V tom autě za námi.“
„Víš to jistě?“
„Ano! Zastavte, mává na nás.“
„Dobře, ale tady to nejde. Na příští křižovatce odbočím na vedlejší cestu.
Netrvá to dlouho a řidič sanitky vybírá místo, kde může on i řidič za ním zastavit. K sanitce přibíhá muž, který se představuje jako otec převáženého pacienta. Řidič sanitky mu otevírá boční dveře.
„Tatínku,“ zvolá k němu Libor a vztahuje k němu ruce.
„Libore, nepočítal jsem, že tak brzy vyjedete. Dovezl jsem ti mobil, abys tam nebyl osamocený.“
„Tati, fakt?“
„Na, tady ho máš.“
„Tati, moc ti děkuji. Jsem na něho zvyklý.“
„Věřím ti, že už nebudeš dělat něco zlého na síti.“
„Nebudu, tati, musím dělat dobré skutky. Až umřu, půjde všechno dobré i zlé se mnou.“
„Kdo ti to řekl?“
„Patrik.“
„Kdo to je?“
„Dobrý člověk. Všechno mi vysvětlil, že se nemusím bát smrti. Ale já se přesto ještě bojím. Byl jsem zlý.“
„Za to můžeme i my, Libore, až se vrátíš, bude to u nás jiné. Slibuji ti to.“
„Tati, prosím tě, já chci domů. Víš, za tebou, za maminkou, za Terezkou. Já se bez vás bojím. Já už nebudu zlý, tatínku.“
„Liborku, to nejde, musíš se uzdravit.“
„Já chci umřít doma, mezi vámi. Chci pro vás dělat dobré skutky.“
„Liborku, budeme si volat.“
„Tati, vezmi mě domů, prosím tě. Nechci umřít v nemocnici.“
„Liborku, věřím, že se uzdravíš. Ale slibuji ti, že kdybys měl umřít, tak tě přivezu domů. Dělej dobré skutky v nemocnici.“
Do hovoru vstupuje řidič sanitky, který až dosud nechtěl rušit. „Spěchám, mám toho moc.“
Tatínek objímá svého syna a tiše mu říká: „Zavolej, až přijedeš na místo. Zavolej, kdykoliv budeš chtít nebo budeš něco potřebovat. Buď mně, nebo mamince, to je jedno.“
„Tati, ahoj, přijeďte za mnou,“ loučí se Libor a pak ještě zamává, když řidič zavírá dveře auta a vzápětí se rozjíždí.
Má v ruce mobil, ale nic s ním nedělá. Stále znovu si v mysli přivolává tatínka, maminku i Terezku. Touží být s nimi. Všechno ostatní je teď vedlejší.

Mirka se vrací z kostela, kde prožila svátost smíření a při mši svaté byla u svatého přijímání. Děkovala přitom Pánu Ježíši za odpuštění i za rodiče, kteří jí odpustili. Modlila se: „Pane Ježíši, jsem šťastná, že mám dobrou rodinu, kde se máme rádi. Prosím za všechny děti, které to nemají doma pěkné, protože se jejich rodiče hádají, nebo dokonce rozvádějí. Prosím také za Libora, aby se uzdravil. Kéž se změní a nedělá už špatné věci.“
S veselou náladou se blíží Mirka ke škole. Rozhlíží se, zdali neuvidí Lucku. Nepotkává ji ani v šatně. Mobil! Kdo mi volá? Lucka! „Co je s tebou? Já už jsem ve škole.“
„Zaspala jsem. Maminka je v nemocnici, nikdo mě nevzbudil. Obleču se a běžím do školy. Omluv mě, prosím, o pár minut se zpozdím.“
„Jasně, nehoň se! Máme tříďase, on tě nezapíše.“
„Dobře, něco sním a udělám si svačinu. Díky.“
„Těším se a nehoň se.“
Mirka vrací mobil do batohu a jde pomalu do třídy. Jaképak to tam bude? Poprvé bez Libora.
Vchází do třídy, všechno jiné: žádné křiky, ale klid. Někteří se učí, jiní si v klidu povídají. Mirka jde na své místo a chystá si věci do matematiky.
„Co je s Luckou, je nemocná?“
Zvedne oči. Honza. Usmívá se na ni. Jinak než dosud. Mirka se toho lekne, ale zároveň je tomu i ráda.
„Zaspala, maminku má v nemocnici.“
„Můžu si k tobě sednout?“
„Lucka přijde za chvíli.“
„To je škoda,“ říká na to Honza a vyťukává si prsty písničku na lavici.
Mirka je z toho zmatená. Ještě nikdy jí takto nějaký kluk neprojevil sympatie. Proč to dělá? Přebírá uvolněné místo po Liborovi a chce ukázat, že on bude jiný? Chce se mnou spojit? Ať toho nechá! Už bylo těch rozbrojů dost. Řeknu mu, ať jde pryč a dá mi pokoj.
„Honzo, chci se učit, musím si zopakovat vzorečky.“
„Můžeme si to zopakovat spolu. Mám na to výborné pomůcky, jak si vzorečky zapamatovat.“
Mirka hned neodpovídá. Dělá jí dobře pomyšlení, že by se nejšikovnější kluk ve třídě s ní učil. Ale cosi ji varuje, aby si ho nepřipouštěla blíž.
Honza si vysvětluje mlčení jako němý souhlas a odsunuje židli. Mirku to leká, a proto položí na židli ruku. „Ne, budu se učit sama. Mám svůj systém.“
„Tak mi ho prozraď.“
„Na to teď není čas.“
„Tak cestou ze školy. Počkám na tebe. Co říkáš?“
„Půjdu s Luckou. Budeme se chystat do skautu. Máme dneska družinu světlušek. Chodí tam třeba i Terezka, Liborova sestra.“
„Chystáte pro ně program? Mám taky nápady.“
„Ne, to je holčičí svět. Tomu ty nerozumíš. A teď už mě nechej učit.“
Honza se rozpačitě usměje, zatímco Mirka nemůže zakrýt nervozitu, když listuje v sešitě.
„Dobrý, tak já jdu. Kdyby sis to rozmyslela, tak řekni. Znám výborné hry.“
Honza odchází a Mirka se sice dívá do sešitu, ale vůbec se neučí. Na jedné straně je ráda, že Honza odešel, ale také cítí, že je tu bez něho prázdno a smutno. Dokonce ji cosi nabádá, aby ho zavolala zpět. Ne, v žádném případě! Nic si s ním začínat nechci. Za chvíli tu bude Lucka, a bude klid. Jenom mě nesmí tříďas vyvolat. Co se to se mnou děje? Točí se mi hlava a chci myslet na Honzu. Ne, nechci! Pane Ježíši, pomoz mi, dneska mi u tebe bylo tak dobře. Honza mi popletl hlavu a já nevím, co s tím. Pane Ježíši, pomoz mi…
Vchází třídní učitel a usedá ke katedře. Rozhlédne se po třídě. Hlásí se Mirka. „Co je? Chci tě dneska vyvolat. Chceš se omluvit?“
„Pane učiteli, Lucka má maminku v nemocnici, a tak zaspala. Přijde za chvíli.“
„A co se stalo?“
„Přepadl ji lupič a zranil.“
„To snad ne! Dobře, nebudu ji zapisovat a Tebe také nebudu zkoušet. Máš teď v hlavě jiné věci.“
Mirka usedá jako zmrazená. Třídní učitel na ni pohlédne a potvrzuje si, že to s ní udělal správně – žákyně je očividně mimo, ta by dnes zkoušení nezvládla. Má pravdu. Netuší však, že Mirka se modlí: „Pane Ježíši, děkuji ti, že jsem nebyla zkoušená. Ty o mně víš, jsi se mnou. I s Honzou mi pomůžeš. Hlavu mi uklidníš a bude všechno jako dřív. Věřím ti, Pane Ježíši.“
Vsunuje si ruku pod mikinu a nahmatává medailku Panny Marie. Už to je modlitba, projev důvěry dítěte ke své Matce.

_ _ _

Pan Josef Janšta, autor mnoha knížek pro děti a mládež, vydává po kapitolkách vyprávění, které nazval Naše čtení. Přehled a názvy vydaných kapitol naleznete zde.

Comments are closed.