kapitola sedmá: V nemocnici

stáhnout tuto kapitolu v pdf a s obrázky

V nemocnici

Terezka utíká, nabírá dech, s námahou stoupá do kopce, když hledá uprchlého psa. Dostává se tak k větší křižovatce, kde neví, kterou ulici má zvolit. Zůstává stát pod vysokým smrkem, který ji kryje před odpoledním sluncem. Můj anděli strážný, poraď mi, kam mám jít dál. Nejsem na špatné stopě? Co když tu Rex vůbec nešel? Nemám se vrátit domů? Co když je už Rex doma? Ale on šel za Liborem, který není doma, ale je v nemocnici. Mám nápad: jestliže utekl Rex za Liborem, který je v nemocnici, tak pes bude teď u nemocnice. Díky, můj anděli, dobře jsi mi poradil, běžím do nemocnice.
Ale kde je nemocnice? Terezka se bezradně rozhlíží na všechny strany. Tu zaslechne za sebou: „Dívenko, hledáš někoho?“
„Ne,“ odbývá nejprve Terezka neznámou starší ženu, ale pak si dodá odvahy: „Kde je tu, prosím, nemocnice?“
„To musíš tady doprava, pak rovnou ulicí, která se zatočí… Víš co, já ti to raději nakreslím,“ rozhoduje se žena a vytahuje z kabelky malý zápisníček s propiskou.
Brzy má mapku hotovou a podává ji Terezce, která se raduje: „Jé, vy to máte krásně nakreslené a tu vidím šipky, kam mám jít. To tam budu za chvíli.“
„Musíš počítat nejmíň půl hodiny.“
„Děkuji, budu tam dřív.“
„Jenom pomalu, ať se ti nic nestane,“ radí jí nakonec žena, která v sobě nezapře bývalou učitelku.
Terezka se rozběhne určeným směrem. Přitom nezapomíná na anděla strážného, jak je to učí Mirka s Luckou ve skautu. V duchu se modlí: „Díky, můj anděli. S tou paní se ti to povedlo. Teď mi pomoz, ať dorazím zavčas k nemocnici.“
Kdyby tak věděla, že zatímco ona míří k nemocnici, tak pes se vrací po své stopě domů! Dobíhá až k brance, která je zavřená. Sedá si na bobek a chystá se na sebe upozornit vytím. Láká ho však množství pachů ze stop před brankou. Nejčerstvější je pach tatínkův, ale i vůně Terezky je ještě silná. A její stopa pokračuje pryč od domu. Psovi to nedá, vydává se po ní. S čenichem při zemi běží po Terezčině stopě. Prožívá psí starost, neboť se vydal na pomoc Terezce. Prožívá však také psí radost, neboť je na svobodě, kde cítí milovanou osobu, a může jít sám za ní. Pach stopy je chvílemi intenzivní, pak se ztrácí pod nánosem mnoha dalších stop. Ale Rex se nedá. Vrací se, znovu najíždí do Terezčiných stop, až se mu daří najít jasné pokračování její cesty v další ulici.
V nemocnici prožívá Liborova maminka hotová muka. Její syn ji bombarduje stále znovu prosbami, výčitkami a výhružkami, aby ho vzala z nemocnice domů. Marně se mu snaží vysvětlit, že je zdravotní sestra a ví, že domů nemůže. Na to Libor stále znovu odpovídá: „Když jsi zdravotní sestra, tak mě můžeš ošetřovat doma.“
„Doma nemám žádné zařízení.“
„Píchat injekci mi můžeš.“
„Jenom injekcemi tě nevyléčím.“
„A co mám vlastně za nemoc, že to doma nevyléčíš?“
„Našli ti něco v krvi.“
„Nějaký zánět?“
„Něco takového.“
„Tak na to stačí antibiotika, ne?“
„Nestačí.“
„Tak co to mám za nemoc? Řekni mi to, anebo mě vezmi domů.“
„Neumím ti to říct, proto musíš být v nemocnici.“
Libor si sedá v lůžku a zvedá ruku, aby zvýraznil své naléhání. Ruka mu však poklesne, když se ve dveřích objevuje primář oddělení. Přistupuje k lůžku a zadívá se zkoumavě na mladého pacienta, který se odváží naléhat i na něho, když mu panovačně předhazuje: „Nic tady se mnou neděláte, tak mě pusťte domů!“
Maminka sklopí hlavu, když se stydí za takové chování syna. Lékař se snaží zachovat klid, ale i na něm je vidět, jak se ho drzost mladíka dotkla. „Nic neděláme…, dobře,“ odpovídá lékař zamyšleně i nazlobeně, „protože s tebou nic neděláme, tak musíš do jiné nemocnice.“
„Nikam nepůjdu. Maminka vám to nepodepíše. Nemůžete mě jenom tak někam odvést.“
„Nemůžeme. Ale tvou maminku jsem s tvým zdravotním stavem seznámil a ona samozřejmě s převozem souhlasila.“
„Domluvili jste se na mne beze mne. Já do toho mám také co mluvit. A já chci jít domů.“
„Když to chceš vědět,“ říká primář důrazně, „tak poslouchej: doma umřeš.“
„Co? Vy mi vyhrožujete?“
„Pouze oznamuji tvoji nemoc.“
„Jak se jmenuje?“
„Zjistili jsme ti v krvi obrovské množství bílých krvinek. Vypadá to na leukemii.“
„Co to je?“
„Bílé krvinky bují na úkor červených. Říká se tomu lidově rakovina krve. Takovou nemoc u nás léčit neumíme.“

„To není pravda,“ téměř křičí Libor, „chcete mě dostat pod sebe.“
„Je to hodně pravděpodobné. Proto tě zítra převezeme na specializované pracoviště. Nechtěl jsem ti říkat všechno hned na rovinu, ale sám sis o to řekl. To je všechno. Na shledanou.“
Primář odchází a Libor si zabořuje hlavu do polštáře. Přitom naříká: „Ne, to není pravda. Mami, že to není pravda!“
Maminka chvíli mlčí, ale pak s hlasem plným bolesti tiše říká: „Je to pravda.“
„Tak já mám rakovinu a na tu se umírá.“
„Proto musíš na specializované oddělení, kde upřesní tvou nemoc a budou tě léčit.“
„Specializované oddělení, daleko od domu. Tam budu nic. To je konec mého vládnutí.“
Maminka na to už nic neříká. Ale po minulých scénách ji napadá: asi ta nemoc musela přijít, aby mu napravila pokřivenou mysl, která chce pořád jen vládnout. Na onkologii bude jeden z mnoha těžce nemocných a tam vládnout nebude.
Mirka s Luckou se vracejí domů z keramiky. Obě však nemyslí na to, co dneska v kroužku podnikaly. Stále se jim vrací myšlenka na Libora. Jakpak mu asi je? A co má za podivnou nemoc? Je ještě v nemocnici, anebo už je doma?
Mirka pokládá otázku: „Proč na něho pořád myslíme, když se k nám tak zle choval?“
„Mně je ho líto,“ odpovídá Lucka, „pořád vidím ty jeho vyplašené oči. Taky proto jsem mu hned odpustila“
„Uvidíš, až se uzdraví, jaké bude mít oči.“
„Vím, že všechno bude jako dřív, i když teď si ho tříďas pohlídá.“
„Anebo se vůbec nevrátí a půjde do jiné školy.“
„To by bylo vůbec nejlepší. Ale kdoví, jak je mu teď.“
„Já bych těch úvah už nechala a šla bych se za něho pomodlit,“ navrhuje Mirka.
„Jdeme, to je to nejlepší, co pro něho můžeme udělat. Pan farář onehdy říkal v kázání, že jsme odpovědni za lidi kolem sebe. Vždycky se za ně máme modlit.“
„Pamatuji si na to, když řekl, že nejdůležitější je za druhé se modlit.“
„A když se modlíme, tak otevíráme srdce Bohu a on nám tam vlévá touhu milovat Boha i bližní.“
„Přesně tak,“ souhlasí Mirka, která si na kázání pana faráře také dobře pamatuje.
„Takže jdeme do kostela?“
„Jasně a hned. Tam svou starost o Libora, co s ním bude, svěříme Pánu Ježíši. On už si s tím poradí.“
Liborův tatínek je doma jako v kleci. Nejraději by se rozjel do nemocnice, ale ví, že musí čekat doma, kdyby se Terezka vrátila. Kdyby tak věděl, že se dcera blíží k nemocnici a Rex je už pár desítek metrů za ní. Stále s čumákem u země sleduje stopu. Terezka se otáčí dozadu, jako by cítila něčí blízkost. A spatří Rexe, jak ji stopuje.
„Jde za mnou,“ zvolá a vzápětí křičí: „Rexi, Rexi!“
Pes zvedá hlavu, a když uvidí Terezku, tak se rozbíhá za ní. Těsně před děvčetem brzdí, přesto do ní trochu naráží. Terezka to ustojí a už objímá psí hlavu a hladí ho: šťastného psa, který splnil svůj úkol.
„Ty můj Rexíku, ty můj Rexíku,“ opakuje děvče stále znovu, až se zarazí, když si uvědomí, proč tu vlastně oba jsou.
„Libor je tam,“ sděluje Terezka psovi a ukazuje přitom na nemocnici.
Pes zaštěká a Terezka ho musí chytnout za obojek, aby neběžel do nemocnice. Co mám dělat, přemýšlí. Pustí nás do nemocnice? Ale Rex by Liborovi pomohl. Vždycky si u něho hojil bolístky, když ho něco trápilo. Zkusím to, třeba projdeme přes vrátnici bez problémů a pak dojdeme pod okno, kde leží. Ale najdu to okno? To teď nebudu řešit. Nejprve musím projít s Rexem vrátnicí. Kdybych aspoň měla vodítko, povzdechne si a chytne psa za obojek.
Tak dojdou k vrátnici. Děvče se snaží projít i kolem závory, jako by se nic nedělo. Ale pro vrátného se děje něco nepřípustného. Proto na Terezku s Rexem zakřičí: „Stůj! Pes do nemocnice nesmí!“
„Musíme jít za Liborem. Je nemocný a pes ho potěší.“
„V žádném případě.“
Terezce vběhnou do očí slzy. Tolik se namáhala, než sem došla. A teď je tak blízko cíle. Vrátný má dobré srdce. Je jí děvčátka líto, ale pustit psa do nemocnice nemůže.
„Děvče, vrať se s tím psem domů. Mám to zakázané, zvíře do nemocnice vpustit nesmím.“
„Hned se vrátíme. Nikomu to vadit nebude.“
„Ale bude. A já dostanu výpověď, že jsem vás tam vpustil.“
„To bych nerada,“ přiznává Terezka a obrací se k odchodu.
Domů však s Rexem nejdou. Obchází nemocnici podél plotu, až se dostanou do míst, kde jsou k jedné z nemocničních budov nejblíž. Třeba je tady, říká si Terezka a skrčí se k psovi tak, aby měla svou hlavu vedle jeho hlavy. Přitom mu pomalu a zřetelně říká: „Tam je Libor. Tam je Libor!“
Rukou ukazuje na nemocniční budovu a pes to chápe. Je to pro něho výzva, aby se dostal ke svému lidskému kamarádovi. A když se nemůže za ním rozběhnout, ani se k němu nějak přiblížit, tak mu zbývá jediné: štěkat.
Rexův štěkot se rozléhá daleko do okolí. Dorazí i do pootevřeného okna pokoje, ve kterém leží Libor.
„Mami!“ vzkřikne mladík, „slyšíš?“
„Ano. To je náš Rex.“
„Co tu dělá?“
„Našel tě, když jsi nebyl doma.“
„To není možné. On je tak dobrý. Musím za ním.“
Libor vylézá z lůžka a zcela otevírá okno. Maminka je v mžiku vedle něho. A už se vidí: maminka, Terezka, Libor i štěkající pes. Mávají na sebe a jsou takto spolu silní: Libor nemyslí na nemoc, maminka se o něho nebojí a Terezka s Rexem se radují, že je našli.

Mirka se vrací domů. Jenom krátce pozdraví maminku a běží nahoru. „Babi,“ volá ještě na chodbě, a když vejde dovnitř, tak sděluje: „Libor je v nemocnici.“
Babička ji usazuje naproti sobě ke stolu a naslouchá všemu, co se dneska stalo. Když skončí, tak svou vnučku pohladí a slíbí jí: „Budu se za něho modlit. Neboj se, Pán Bůh to využije k dobrému.“
„Babi,“ šeptá Mirka, „já jsem tak šťastná, že tě mám.“
„Já taky, že mám tebe. Pojď, pomodlíme se za Libora spolu.“
Lucka si musí odemknout, protože nikdo není doma. Maminka je ještě v kadeřnickém salónu a tatínek je na služební cestě. Kdybych to měla jako Mirka…, povzdechne si. Samota ji tísní na chodbě, v koupelně i v kuchyni a v jejím pokoji. Představuje si Mirku, na kterou čeká vždycky babička. Kdybych já ji měla, byla bych u ní celé hodiny. Dost toho bečení, napomíná sama sebe. Napíšu si úkoly a možná mezitím přijede táta.
Když otevře sešit, tak i z něho na ni vyskočí samota, která ji tísní. Budu se modlit, napadá ji. Tak nebudu sama. Vytahuje ze šuplíku kříž a staví ho na stůl. Při pohledu na něj se však cítí osamělá, jako je sám i Ježíš na kříži. Budu se modlit s někým. Nejlépe s Pannou Marií. Rozepíná si řetízek na krku a pokládá si na rozevřenou dlaň medailku. Svírá ji a pak zase rozevírá. Dívá se na ni a cítí, že není sama. Zalévá ji teplo, které poprvé pocítila v kostele pod plastikou Panny Marie. Ano, jsi tu se mnou, Panno Maria. Vím, že se mi takto hlásíš. Jsem tvoje Lucka a ty mi nabízíš růženec, vím to. Už si ho beru do ruky a tisknu křížek.
„Věřím v Boha,“ začíná se dívka modlit a přitom pohlédne na kříž jako Maria, když kdysi stála na Golgotě. Jednou rukou svírá Lucka mezi prsty zrníčka růžence a ve druhé v dlani cítí medailku Panny Marie. A prosí za rodiče, aby se jí vrátili šťastně domů.

rbsp;

_ _ _

Pan Josef Janšta, autor mnoha knížek pro děti a mládež, vydává po kapitolkách vyprávění, které nazval Naše čtení. Přehled a názvy vydaných kapitol naleznete zde.

Comments are closed.