kapitola dvacátádruhá: Derby

stáhnout tuto kapitolu v pdf a s obrázky

Derby

Do začátku čtvrtečního tréninku zbývá hodina času. Je to doba, kdy trenér Dálava bývá už ve sportovním areálu. Než přijdou kluci, tak vždycky dokončuje přípravu na trénink. Předseda oddílu to o něm ví, a proto si chce s ním promluvit ještě předtím, než se začnou hráči trousit na trénink.
Několikrát během středy se snažil předseda spojit s trenérem, ale hovor mu nikdy nevzal. I teď čeká předseda na trenéra marně. Že by to vzdal? Nechce slyšet odvolání z funkce, a proto ani nepřijde? Snad by se dalo najít řešení, proto jsem tady. Ale takhle diskvalifikuje sám sebe. Copak neví, že se na jeho místo tlačí Honza Přichystal? Odborně není nic moc, ale s kluky by to uměl. Zajedu ke Karlovi a zkusím s ním promluvit.
Předseda oddílu sedá do auta a zamíří k trenérovu domku. Tam se však od jeho manželky dozví, že není doma.
„A nevíte, kam šel?“
„Vůbec nevím,“ odpovídá jeho žena, „od rána doma nemluvil. V práci si vzal dovolenou. Ještě před obědem cosi zamumlal a odešel. Mám o něho strach, aby se s ním něco nestalo. Byl v hrozné depresi. Volám mu, ale hovor nepřijímá.“
„Také jsem mu už několikrát volal, ale marně.“
„Mobil nemá vypnutý, vyzvání to. Proto mám o něho strach.“
Předseda oddílu se zamyslí a pak se zeptá: „Má nějakého přítele, kterému by hovor vzal?“
„Vím, že si váží pana kostelníka.“
„Dobře, zkusím to přes něho.“
„Musíte do kostela. Určitě už chystá na mši svatou.“
„Jedu tam hned,“ volá předseda už od auta, do něhož nasedá a rozjíždí se směrem ke kostelu.
Ani tam nepochodí. Kostelník má sice u sebe mobil, ale trenér na jeho vyzvánění nereaguje.
V té chvíli zjišťuje paní Dálavová, že její manžel zanechal mobil na nočním stolku vedle svého lůžka, a to se ztlumeným vyzváněním. Volá hned panu faráři, který jí bere hovor na cestě do kostela.
„Nebojte se,“ uklidňuje ji kněz.
„Ale pane faráři, moc věcí ve mně probouzí strach. Mobil nosí vždycky při sobě. A pokud ho má odložený doma, tak ho nikdy netlumí. Byl v depresi kvůli fotbalu, že ho odvolají z funkce trenéra.“
„Vím o tom. Jdu teď za Pánem Ježíšem do kostela. Budu ho za vašeho manžela prosit. A zalarmuji naši modlitební brigádu.“
„Co to znamená?“
„Jsou to lidé, kteří jsou připraveni se ihned modlit, když je o to požádám.“
„Moc vám děkuji, pane faráři.“
„A modlete se s námi. To je nejvíc, co můžete pro svého muže udělat.“
„Budu se modlit. Na kolenou budu prosit tak, jak mě to učila moje maminka.“
„Mějte naději,“ končí rozhovor kněz a hned posílá modlitební brigádě vzkaz: „Pan Dálava je pohřešovaný. Odešel z domu v depresi. Modleme se, aby ho nepřemohlo zoufalství a nedopadlo to špatně.“
Zprávu od otce Aloise dostává také pan Lála. Doma je pouze Monika a Maruška, Jirka už odešel na trénink. Otec bere do ruky růženec a zve k modlitbě dcery. Maruška se připojuje, zatímco Monika se rozhoduje, že půjde pěšky ke kapličce Panny Marie. „Pouť násobí modlitbu.“
„Samotnou tě nepustím,“ nesouhlasí tatínek.
„Neboj se, tati, jdu přece za Pannou Marií.“
„Půjdu s tebou,“ rozhoduje se otec.
„Já taky,“ přidává se Maruška.
Za chvílí jsou na cestě a připojují se k chóru modliteb, které vysílá modlitební brigáda.

Předseda klubu se vrací do sportovního areálu a zamíří přímo do kabiny starších žáků. Hráči jsou již všichni na místě a čekají na příchod trenéra. Předseda oddílu jim sděluje: „Kluci, váš trenér je pohřešovaný, mobil nebere, odešel z domu a nedává o sobě vědět. Máme o něho strach. Počkejte, snad se ještě objeví.“
Šimon na to říká: „Ještě nikdy se nestalo, že by přišel pozdě.“
Ondra se připojuje. „Něco se mu muselo stát.“
„Půjdeme ho hledat,“ navrhuje Kryštof.
„Je nás tu hodně na kole,“ přemýšlí nahlas Marek a v hlavě mu klíčí plán, jak si rozdělí celý katastr.
Kluci jsou v mžiku z kabiny venku. Předseda namítá, že by bez dozoru v době tréninku neměli opouštět hřiště, ale jeho hlas zaniká ve křiku kluků, kteří si rozdělují polní i lesní cesty pro cyklisty, bližší okolí pro pěší.
Během několika minut jsou členové fotbalového družstva pryč. Předseda zakroutí nevěřícně hlavou a zeptá se sám sebe: „To museli jít ti kluci do stávky, když mají trenéra tak rádi?“

Pan Lála s oběma dcerami jdou svižným krokem a přitom se modlí růženec. Na rovině jim to jde bez problémů, ale když začínají stoupat, přestává se jim dostávat dechu. Musejí zpomalit, ale v modlitbě nepolevují. Končí druhý růženec, když mezi stromy probleskuje bílé zdivo a červená střecha poutní kaple. Děvčata se rozběhnou, aby závodila, kdo bude první u studánky, z níž vytéká voda ve zpevněném břehu pod kaplí. Obě se však naráz zastaví. Leknou se muže, který se vztyčil z lavičky před kaplí.
„Stůj!“ zarazí Monika sestru, která se už obracela k cestě nazpět.
Maruška sice zůstává stát, ale má v úmyslu prchnout. „Bojím se toho chlapa.“
Přichází tatínek a Monika mu sděluje: „Tam je pan Dálava.“
„Je to tak,“ souhlasí tatínek, „jdeme za ním.“
Zprvu se zdálo, že trenér před skupinkou poutníků uteče, ale teď znovu usedá na lavičku a zdánlivě nevěnuje příchozím pozornost. Když Lálovi dojdou ke kapličce, tak se vzájemně pozdraví. Pan Lála mu hned předhodí: „Všichni mají o vás strach, a vy si tu klidně sedíte.“
„Modlím se,“ opravuje ho trenér, ale pak musí vyslechnout, co způsobil svým odchodem.
Pan Dálava se hájí: „Nemohu být u toho, když mě odvolají z trenérské funkce. Ať to udělají beze mne.“
„Vy už nechcete trénovat?“ diví se pan Lála.

„Nedokáži předstoupit před kluky a omluvit se jim, že jsem jednal špatně. Byl jsem nadměrně tvrdý, to už teď vím. Ale chtěl jsem být vždy spravedlivý. Modlím se tu, aby kluci dostali dobrého nového trenéra.“
Monika se ho ptá: „A nechal byste v sobotu hrát Jirku a Luboše?“
„Ano, byl jsem tvrdý a nemilosrdný. To jediné bych změnil. Ale marné je takto uvažovat, když jsem už odvolán.“
„Zeptám se Jirky, co se na hřišti děje,“ rozhoduje se Monika a hned vytahuje mobil z kapsy.
Od Jirky se dozví: „Scházíme se z pátračky. Trenéra jsme nenašli. Je tu s námi předseda klubu.“
„Tak vydržte! Trenér tam bude za pár minut.“
„Fakt? Jak to víš?“
„Modlil se tu za vás u kapličky. Má vám co říct.“
Monika končí hovor a ujišťuje trenéra: „Kluci i předseda klubu na vás čekají v kabině. Chtějí slyšet, že Jirka s Lubošem budou v sobotu hrát.“
„To jim nebude stačit. Chtějí omluvu, abych se jich doprošoval.“
„Nic nechtějí, vím to. Když postavíte v sobotu Jirku s Lubošem, odvolají stávku.“
„Ty mě jenom utěšuješ.“
„Byla jsem u toho, když se kluci tak ve škole na chodbě domlouvali.“
„A to ti mám věřit?“
Pan Lála vstupuje do rozhovoru a důrazně říká: „Monika nikdy nelže. Můžete jí věřit na sto procent.“
„Takže mám jet?“
„Rychle. Čekají na vás.“
Trenér se už na nic dalšího neptá. S děkováním sedá na kolo a pouští se rychle dolů k městu.

V kabině je naprosté ticho, když vstupuje dovnitř udýchaný trenér. Úleva z toho, že se trenér našel, pominula a vystřídalo ji napětí, jak setkání s trenérem dopadne.
„Moji kluci,“ začíná pan Dálava a fotbalisté se dívají s údivem jeden na druhého, neboť takto je trenér ještě nikdy neoslovil.
„Moji kluci, moc jsem přemýšlel nad tím, když jste vyhlásili stávku. Víte, že jsem křesťan, a tak jsem jel na pouť, abych tam poznal, co jsem nedělal dobře. Omlouvám se, že jsem přijel pozdě na trénink, ale byl jsem u Panny Marie u poutní kaple. Vím, že čekáte omluvu a prosbu, abyste stávku odvolali. Ničeho takového se nedočkáte. Slibuji vám však, že v jedné věci budu jiný než dosud. Myslel jsem si, že když budu tvrdý, tak z vás vychovám dobré sportovce. V tom se změním. Abyste mi věřili, že to myslím vážně, tak oznamuji, že v sobotním derby nastoupí v základní sestavě Jirka i Luboš.“
Výbuch radosti a nadšení je tak spontánní a hlasitý, že si předseda oddílu zacpává uši. Jakmile řev slábne, tak z plných plic zakřičí Kryštof: „Stávka končí, trenér je náš!“
Výbuch radosti je ještě hlasitější a dojatý trenér si zakrývá tvář, protože se stydí za slzy, které mu vhrkly do tváře. Předseda oddílu se tiše vytrácí, když předtím poplácal trenéra po rameni.
Trenérovi ještě chvíli trvá, než je schopen zahájit trénink. Muž tleská rukama, aby zjednal klid. Pak už pevným hlasem říká: „V sobotu nás čeká derby. Bude to zároveň boj o první místo v tabulce. Budeme však v plné síle a věřím, že zvítězíme. V dnešním tréninku si nacvičíme jeden nový signál. Teď už pojďme na plac.“
Kluci s nadšením vybíhají na trávník. Cítí, že mají nad sebou jiného trenéra, než jakého měli dosud. Poslouchají ho, ale nebojí se ho. Proto jsou jako utržení z řetězu: běhají rychleji než jindy, myslí jim to rychleji než jindy, jsou šťastnější z každého pohybu více, než tomu bývalo dosud.

Záhy po sobotním poledni se hráči trousí do kabiny. Pak začínají s trenérem rozcvičku, pomazlí se s míčem, párkrát si vystřelí na branku a nakonec zaběhnou pár rovinek. Ale to už se i na druhé polovině hřiště rozcvičuje hostující družstvo. Čiší z něho sebevědomí, je vidět, že si přijelo pro výhru.
Kolem hřiště se schází nebývalé množství lidí. Jsou tu pochopitelně rodiče hostujících hráčů, ale oproti domácím příznivcům je jich výrazně méně. Je tu předseda místního fotbalového klubu, který se přišel podívat i s dalšími funkcionáři, jak trenér zvládne dnešní zápas. Dostavily se celé rodiny, které prožívaly s hráči jejich stávku. Přichází pan farář, o kterém se ví, že byl v mládí velmi dobrý fotbalista. Povídá si se svým kostelníkem, který dorazil povzbudit Jirku i trenéra. Za brankou se scházejí spolužáci a spolužačky hráčů ze školy. Stávka nemálo zpopularizovala žákovské družstvo, takže hodně lidí je chce vidět a projevit jim tak sympatie.
Trenér i jeho kluci jsou z tak velké návštěvy nervózní. V kabině je ticho, hráči pozorně naslouchají posledním pokynům trenéra, který kreslí na tabuli nový signál, jímž mohou soupeře zaskočit.
Konečně se blíží třetí hodina a rozhodčí vyzývá obě družstva k nástupu. Na hřišti je vítá pokřik, potlesk, troubení i zvonění. Je vidět, že spolužáci se na zápas jako fandové dobře vybavili.
Po úvodním hvizdu rozhodčího je z prvních minut zřejmé, že to bude vyrovnaný boj. Domácí sice více útočí, ale narážejí na dobře zformovanou obranu, ze které vyrážejí hostující hráči k nebezpečným brejkům. I proto musí domácí mužstvo zajišťovat obranu a neútočit bezhlavě. Divákům se to však nelíbí. Chtějí vidět góly v síti soupeře. Opakovaně proto zní povzbuzování: „Do nich! Do nich!“
Běží poslední minuta prvního poločasu a domácí mají výhodu rohového kopu. Diváci za brankou křičí: „Gól do šatny! Gól do šatny!“

Jirka kráčí k rohovému praporku, aby nacentroval míč do pokutového území. Pohlédne na trenéra. Má ruce složené na prsa. Znamená to zahrát nový signál. Jirka si dává na čas, aby se domácí hráči natlačili ke vzdálenější tyči. Prostor před přední tyčí je tak volný. Luboš, kterého soupeř hlídá dvěma hráči, se tlačí na chumel hráčů. Ale jenom do chvíle, kdy se Jirka rozbíhá k centru. Míč ještě neletí, ale Luboš překvapuje soupeře startem k místu, které nikdo nehlídá. Do tohoto prostoru posílá Jirka svůj centr tak přesně, že míč posazuje na hlavu volného Luboše.
„Gól, gól,“ křičí publikum a znalci oceňují perfektní signál i jeho provedení.
Gól „do šatny“ odvane únavu a domácí mužstvo do kabin takřka běží.
Zato hosté se plouží pomalu a je vidět, jak je gól srazil na kolena. Mezi diváky je však veselo a všichni se těší na druhý poločas. Jeho průběh se podobá prvnímu. Je to úporný boj o každý míč. Deset minut před koncem postupuje Jirka s míčem. Pozoruje dění před sebou, protože se nemusí ani dívat na míč u svých nohou. Zřetelně zahlédne Lubošovu hřívu, když útočník nabíhá mezi obránce. Jirka se soustředí a pak posílá míč před něho. Rozběhnutý Luboš prodlouží hlavou přesný míč do protipohybu brankáře. 2:0. Spoluhráči utíkají za střelcem gólu, strhávají ho na zem a vytvoří nad ním oslavnou hromadu.
Do konce zápasu chybí devět minut. Všichni už se radují z vítězství. Soupeř však po chybě středního obránce snižuje a je z toho drama. Domácí brání výsledek. Hostující celek se snaží vyrovnat. Diváci si nervózně koušou nehty, neboť hosté mají výhodu rohového kopu. Luboš však vystihuje směr centru a hlavou odvrací nebezpečí. Míč letí do středu pole. Běží za ním Jirka a dobíhá jej těsně před hostujícím hráčem. V brejku přehazuje urostlého obránce a dostává se tak před něho. Je už na půli hřiště a má před sebou jedinou překážku – brankáře. Jirka však cítí za sebou obránce. Poznává, že pokud míč povede u nohy, tak jej vysoký hráč doběhne. Musím si míč předkopnout, rozhoduje se. Ale ne tak, aby měl k němu brankář blíž než já.
Jirka posílá míč před sebe. Diváci zatrnou. Co blbne? Vždyť mu jej brankář chytne. Hostující gólman skutečně vybíhá, ale Jirka je u míče dříve. Lehce přehazuje brankáře, obíhá jej a s míčem na noze doběhne až do sítě.
„Gól! Gól! Gól!“ křičí diváci i hráči a Jirka má ještě tolik sil, aby běžel podél lajny a mával nadšeným divákům.
Zápas brzy končí. Domácí hráči běží k trenérovi, chytají ho za ruce a nohy a třikrát ho vyhazují do výše. Přicházejí diváci a radují se s hráči, předseda oddílu blahopřeje k vítězství nad tradičním soupeřem. Je tu i pan farář s kostelníkem, kteří se dostávají k Jirkovi a blahopřejí mu k vynikajícímu výkonu.
Nikomu se nechce do kabiny, nikomu se nechce domů. Slova se ujímá předseda oddílu: „Děkujeme našim klukům za krásnou podívanou. Uznání patří jim i trenérovi, jak vyřešili spor, který v tomto týdnu vyvstal. Díky, trenére, za to, jak výborně vedeš naše odchovance. Díky, kluci, že se necháte vést.“
Předseda oddílu dochází k Jirkovi. Potřese mu rukou se slovy: „Máš velký talent a k tomu jsi pracovitý. Když budeš i nadále skromný, bude z tebe hráč, o kterého se poperou ty nejlepší kluby.“
Jirka po těchto slovech předsedovi poděkuje a pak se zadívá na pana faráře. Rozumí si. Už před více než rokem se Jirka otci Aloisovi svěřil: „Chtěl bych se stát takovým knězem, jako jste vy. Ale láká mě i fotbal.“
Pan farář mu tehdy řekl: „Jirko, když jsem byl kluk, tak jsem na tom byl stejně jako ty. Nakonec jsem se rozhodl, že budu knězem a na hřišti budu získávat kluky pro Krista.“
Rok o tom Jirka přemýšlel a teď přistupuje ke knězi a šeptá mu do ucha: „Otče, budu jako vy.“
Otci Aloisovi vstupují slzy do očí a Jirka se rozbíhá k vítěznému kolečku kolem hřiště. Luboš běží za ním a přitom sní, že je to běh po vítězství na mistrovství světa. Jirka má čas k modlitbě, ve které stále opakuje: „Děkuji, můj Bože. Děkuji, že mě voláš ke kněžství.“
Jirka běží stále rychleji, stačí mu už jen Luboš. V této šťastné chvíli svého života mává všem kolem hřiště. Zvlášť mohutně zdraví tatínka, Moniku i Marušku. Přitom se dotkne úst, a tak posílá pusu domů mamince, která o jeho budoucím kněžství nic neví.
Jirka zas neví to, co ví maminka, že pod jejím srdcem vyrůstá jeho bráška, který vedle Jirky bude zřejmě umět spíš kopat do míče než chodit.

Deo gratias, v oktávu velikonočním 2016

_ _ _

Pan Josef Janšta, autor mnoha knížek pro děti a mládež, vydává po kapitolkách vyprávění, které nazval Naše čtení. Přehled a názvy vydaných kapitol naleznete zde.

Comments are closed.