kapitola dvacátáprvní: Hledání pravé cesty

stáhnout tuto kapitolu v pdf a s obrázky

Hledání pravé cesty

Po vydatné svačině se vydávají otcové se svými syny na hřiště, kde zanedlouho bude končit úterní trénink.
Podle domluvy se zastavují v kostele, kde v tichosti všechno svěří svému Spasiteli. Tréma, která je až dosud všechny svírala, se tu rozpouští jako pára na hrncem. Všichni svorně věří, že do nelehkého jednání nejdou sami se svými silami. Při usedání do auta pan Lála vyzná: „Duchu svatému nemůže odolat ani taková hradba, jakou je tvrdý trenér.“
Když Jirka a Luboš se svými táty dorazí do sportovního areálu, tak na hřišti probíhá trénink starších žáků. Kluci se rozdělili na dvě družstva, která hrají proti sobě na šířku hřiště. Jakmile mladí fotbalisté spatří Jirku a Luboše, mávají na ně a křičí, takže se hra zastaví.
Trenérovi se to nelíbí, zvláště když zjistí, že je to kvůli Jirkovi a Lubošovi. Proto křičí: „Hrajeme, hrajeme!“
Trenér musí hodně zvýšit hlas, aby se kluci vrátili k fotbalu. Naštěstí už zbývá jenom několik minut do závěrečného hvizdu. Jirka a Luboš s oběma tatínky se přesunuli mezitím ke kabině, aby mohli oslovit trenéra, až půjde z hřiště.
Daří se jim to tak, jak si předsevzali – jsou u toho všichni fotbalisté.
„Dobrý den,“ zdraví naše skupinka trenéra i hráče.
„Dobrý den,“ odpovídá udýchaný i očividně rozladěný trenér.
Slova se ujímá pan Mikulecký: „Pane Dálavo, přišli jsme vás požádat o návrat našich kluků do mužstva.“
Jásot fotbalistů je nezměrný. Křik přerušuje na chvíli řeč Lubošova táty, který po ztišení pokračuje: „Já s Lubošem jsme prožili nelehké období. Díky Bohu je to za námi. Je mi líto, že to zasáhlo i do chodu mužstva. Myslím, že Luboš nyní bude moci podávat kvalitní výkony, když nebude muset řešit problémy, které ho zatěžovaly.“
Trenér na to neříká nic. Má přivřené oči a přemýšlí. Využívá toho Jirka ke své prosbě. „Omlouvám se za to, co jsem zavinil já svým jednáním. Žádám o znovupřijetí do mužstva. Budu bojovat jako lev, abych nahradil svůj výpadek.“
Kluci opět jásají a skandují: „Vítáme vás oba! Vítáme vás oba! Vítáme vás oba!“
Trenér čeká, až jásot ustane. Pak spustí: „Je dobře, že jste se vrátili. Svévolně jste však opustili mužstvo a výrazně je oslabili. Museli jsme najít alternativu, jak hrát bez vás. Musíme se bez vás obejít i nadále, protože za opuštění mužstva máte zastavenou činnost do konce podzimní sezóny. Přijďte po Vánocích na zimní přípravu.“
Jirka s Lubošem ztrácejí barvu a také úsměv jim mizí z tváře. Fotbalistům zůstávají v údivu pootevřená ústa. Jeden z nich na protest zapískne. Trenér se hned podívá tím směrem, aby zjistil viníka. Přitom se zeptá: „Kdo to udělal?“
Do pana Mikuleckého vjede zlost. „To nemyslíte vážně! Takhle odpovídáte na naši snahu?“
„Já jsem se provinil, anebo vy, když jste odhlásil Luboše z mužstva?“
„A to má kluk trpět kvůli mně?“
„Trest je proto, abyste poznali, že se něco takového nedělá.“
„To víme i bez trestu.“
„Tati,“ zaprosí tiše Luboš a chytne tatínka za ruku.
Pan Mikulecký už měl na rtech výhružky, že si bude stěžovat, že to takto nenechá, že se postará o změnu trenéra. Neříká však nic. Luboš mu stiskem ruky připomněl, že se hněvem vrací ke starému člověku, který v něm stále dříme.
Pan Lála dosud mlčel. I nyní se ovládá, ale důrazně prohlašuje: „Přišli jsme s prosbou, a dostali jsme kopanec.“
„Já jsem dostal kopance dva.“
„Nebyl jste přitom bez viny.“
„Co si to dovolujete?“
„Jednal jste s Jirkou neúměrně přísně a choval jste se nevhodně k panu faráři. Jirka ho chránil, proto na protest odešel.“
„Neměl se do toho plést.“
„Postavil se za svého kněze.“
„Měl se postavit za mne!“
„Pane Dálavo,“ snaží se o smiřující tón v hlase pan Lála, „všichni víme, že jste vynikající odborník na fotbal. Vážíme si vaší práce pro kluky. Ale svou přísností a neoblomností ztrácíte sympatie.“
„Nezáleží mi na sympatiích, ale na pořádku v oddíle. Proto je moje slovo konečné a bavíme se tu naprosto zbytečně. Před všemi kluky tady prohlašuji, že nestrpím v mužstvu jakékoliv manýry. Proto Jirku s Lubošem beru nazpět do oddílu, ale až od zimní přípravy, která začne po vánočních prázdninách.“
Jirka nezapře svoji hrdost, když se otáčí k oběma otcům i k Lubošovi a nabádá je: „Nedoprošujme se. Když o nás nestojí, tak půjdeme.“
Ostatní ze skupinky s tím souhlasí. „Na shledanou,“ pozdraví a odcházejí.
Nikdo z hráčů se neodváží nic říct. Odpoví na pozdrav a jeden po druhém se trousí do kabiny. Tam za nimi přichází trenér a zeptá se: „Kdo na protest zapísknul?“
Nikdo se nehlásí.
„Když je viník zbabělý, tak ho prozraďte ostatní!“
Trenér se rozhlíží po hráčích v kabině. Všichni klopí hlavy.
„Nikdo z vás neví, kdo pískal?“
Z hloučku se ozve: „Ne.“
„Kdo to řekl?“
Nikdo se nehlásí, nikdo nic neříká.
„Dobře,“ hodnotí situaci trenér, „za utajování viníků zaplatíte všichni. Poznáte to příští trénink. Teď se osprchujte a běžte domů.“
Trenér odchází, ale má špatný pocit. Cítí, že hoši po jeho slovech nejsou otřeseni. Však ono jim to dojde příští trénink, kdy si nezahrají ani chvilku fotbal a budou makat do strhání.
Po odchodu trenéra je v kabině ticho jenom chvíli. Teprve když se hoši ujistí, že muž odešel nahoru do šatny, tak zvolá Marek: „Díky, kluci, že jste mě nebonzli. Nezahrál bych si nejmíň tři zápasy.“
„Já taky,“ přidává se Kryštof, který by za své „ne“ sklidil podobný trest.
„Mám nápad,“ pokračuje Marek, „napřed se vás však zeptám, jestli to cítíte stejně. Já si myslím, že to tak dál nejde.“
„A co můžeme dělat?“ zeptá se za všechny Milan.
„Vím, co můžeme udělat. Ale musíme být zajedno tak, jak jsme byli před chvílí.“
Marek se rozhlíží po klucích a vidí v jejich očích odhodlání. Ještě teď cítí hráči uspokojení, že trenér nad nimi nevyhrál, že se ukázali jako soudržná jednotka, která nevydala viníky.
„Navrhuji,“ prohlašuje Marek až slavnostně, „abychom vstoupili do stávky.“
Milan se hned ptá: „Jak to myslíš?“
„Normálně. Odmítneme nastoupit k sobotnímu utkání.“
„A jak to zdůvodníš?“
„Když budete souhlasit, tak ještě dneska pošlu na předsedu klubu mail.“
„A co tam napíšeš?“
„Vstupujeme do stávky pro nelidské zacházení trenéra s námi hráči. Pod panem Dálavou nenastoupíme nejenom k sobotnímu utkání, ale i k dalším zápasům.“
Milan už se na nic neptá. Stejně jako Marek se rozhlíží, jak na to reagují kluci.
Kryštof se postaví a zvolá: „Správně! Jdu do toho!“
„Já taky! Já taky!“ ozývá se odevšad
Marek je spokojený, ale všeobecný apel mu nestačí. „Každý nyní vysloví svůj souhlas nebo nesouhlas.“
Jeden po druhém říkají kluci své „ano“. Souhlas je všeobecný.
„Díky, kluci, jsme fantastická parta. Napadá mě, že mail by mohl předseda považovat za zmanipulovaný. Tamhle v šuplíku má trenér listy a něco na psaní. Napíšeme dopis předsedovi oddílu a já mu to donesu. Kdo půjde se mnou?“

„Já!“ hlásí se Kryštof.
„Petře, napiš to, ty máš pěkné písmo.“
Petr vytahuje ze šuplíku list papíru a píše: „Vážený pane předsedu fotbalového oddílu, my hráči jsme se jednomyslně a svobodně rozhodli, že vstupujeme do stávky pro nelidské zacházení trenéra s námi hráči, zejména pak s Jirkou Lálou a Lubošem Mikuleckým. Pod panem Dálavou nenastoupíme nejenom k sobotnímu utkání, ale i k dalším zápasům.“
Marek přečte text nahlas a pokládá papír k podepsání na lavičku. Jeden po druhém se kluci podpisují. „Jsme podepsáni všichni,“ prohlašuje po kontrole počtu podpisů Marek.
„Jdeme na to!“ vzkřikne Kryštof.
„Jdeme na to!“ odpoví mu celá šatna.
Nahoře po osprchování to slyší i trenér. S uspokojením si to vysvětluje jako pokřik před sobotním zápasem, na který se všichni těší. Vždyť jde o derby. Vyhrajeme i bez těch dvou, když mají kluci takové odhodlání. Trenér se obléká a spokojeně odchází domů.

Nálada v autě byla po neúspěšném setkání s trenérem neradostná. Především byli zklamáni Jirka s Lubošem, kteří se těšili na návrat do fotbalového oddílu. Pan Mikulecký musel bojovat se vztekem, který hrozil výbuchem navenek. Pozitivní náladu se snažil držet ve voze pan Lála, který několikrát opakoval: „Nic není ztraceno.“
Několik minut jízdy uběhlo a při vystupování se pan Lála snažil všechny povzbudit. „Nebojte se, Duch svatý to má ve své režii. Jenom vytrvejme v modlitbě.“
Pana Mikuleckého to však nepovzbudilo. Nic na to neříkal, poděkoval Jirkovu otci za společnou akci, ale uvnitř to v něm vřelo. Jaká je to režie Ducha svatého, když trenér kluky vyhodil? Jakou má Bůh moc, když si trenér dělá, co chce a nemilosrdně kluky tepe? Proč Bůh nezasáhne? A je vůbec Bůh? Jeho mladá víra se otřásá v základech v návalu vzteku a bezmocnosti.
Luboš vidí na tatínkovi, že se nemůže s prohrou u trenéra vyrovnat. Klade si otázku, zdali by takto měl pokračovat v řízení auta. Nenabourají se?
„Tati, přesednu si dopředu,“ navrhuje hoch ve chvíli, kdy se jeho tatínek chystá nastartovat vozidlo.
„Pojď, alespoň tu nebudu sám.“
Luboš vystupuje na chodník a otevírá přední dveře, aby nastoupil. Přitom tatínkovi říká: „Tati, nejsi hodně nervózní? Nechtěl by ses trochu projít?“
Zadržovaný vztek a zklamání vyvřou navenek a muž křičí: „Když se bojíš se mnou jet, tak jdi pěšky!“
„Dobře, půjdu,“ odpovídá Luboš a vystupuje z auta.
Než stačí zabouchnout dveře, tak na něho tatínek zavolá: „Ne, Luboši, tak to nechci. Pere se ve mně starý člověk s novým. Máš pravdu, takto nepatřím za volant. Tamhle se dá parkovat, tam se uklidním.“
Sotva vypne klíček z motoru, tak ho volá mobilem manželka. Ptá se ho: „Pavle, jak jste dopadli?“
„Špatně. A to má prý Bůh všechno ve své režii.“
„Jak ve své režii? Co se stalo?“
„Než jsme jeli na hřiště, tak jsme se pomodlili v kostele. Když jsme zase sedli do auta, tak pan Lála řekl: ,Duchu svatému nemůže odolat ani taková hradba, jakou je tvrdý trenér.´“
„No a co bylo na hřišti?“
„Trenér dal Jirkovi i Lubošovi trest do konce roku. Mohou přijít po vánočních prázdninách.“
„Ten člověk snad nemá cit.“
„Chce kluky ovládat. A myslí si, že to dokáže tresty. Byli jsme z toho všichni nešťastní. Pan Lála však pořád věří. Když vystupoval z auta, tak nás povzbuzoval: „Nebojte se, Duch svatý to má ve své režii. Jenom vytrvejme v modlitbě.“
„A ty tomu nevěříš, viď?“
„Vyhrál trenér a ne Pán Bůh.“
„Pořád máš v sobě, že někdo musí vládnout, vyhrávat, ukázat svou moc.“
„A co mám mít v sobě?“
„Důvěru jako pan Lála. Dneska v noci jsi byl na pokraji smrti. Cítili jsme, že je s tebou zle. Ale Bůh to měl ve své režii, i když to tak nevypadalo.“
„Pěkně jsi to řekla. Já jsem v té víře úplný amatér, začátečník.“
„Ty jsi to zase teď nádherně řekl. Když budeš takto pokorný, skromný, tak ve víře porosteš.“
„Děkuji, trochu se tu s Lubošem projdeme a za chvíli jsme doma.“
„Čekám na vás s dobrou večeří.“
„Těšíme se, za půl hodiny jsme doma.“
Pan Mikulecký ukončuje hovor a vystupuje z auta za Lubošem, který ho zve na kolečko v nové výstavbě.

Markovi a Kryštofovi se podařilo dojít k domku předsedy fotbalového oddílu ještě před setměním. Po zazvonění u branky oplocení jim přichází otevřít sám předseda. Představují se mu jako vyslanci starších žáků fotbalového oddílu.
„Znám vás ze hřiště, pojďte dál.“
Ve vestibulu domu usedají ke stolu a rádi přijmou občerstvení, které jim přináší předsedova manželka.

„Spusťte, kluci, co potřebujete,“ vyzývá předseda k rozhovoru.
„Pane předsedo,“ spustí Marek, „přinesli jsme stížnost na našeho trenéra.“
„To nerad slyším. Sporné záležitosti si máte vyřešit s trenérem sami.“
Do rozhovoru se vkládá Kryštof: „My si nejdeme jenom stěžovat, ale my jsme vám přišli oznámit, že celé družstvo starších žáků vstupuje do stávky.“
„To myslíte vážně?“
„Naprosto. V sobotu máme hrát derby. My k němu nenastoupíme.“
„Na zápas se chystám přijít.“
„Nechoďte, protože za nás nenastoupí pod naším trenérem ani jeden hráč.“
„To jsem ještě v oddíle nezažil – stávka, vzpoura!“
„Asi nic nevíte, jak s námi náš trenér nakládá.“
„Vím o konfliktu s panem farářem. Trenér se mu omluvil. Je však také pravda, že se kněz neměl do práce v oddíle plést.“
„Žádal trenéra, aby nebyl k Jirkovi nespravedlivě přísný.“
„Dobře, to bylo, ale co je teď?“
Marek podává předsedovi list s podpisy všech hráčů, kteří vstupují do stávky.
„To je vážné,“ komentuje to předseda a vyzve kluky, aby mu situaci objasnili.
Marek s Kryštofem vyprávějí především o Jirkovi a Lubošovi, ale také o způsobech, jakými s nimi trenér jedná.
Předseda jim pozorně naslouchá, pak se jich ještě ptá na různé okolnosti, aby si učinil celistvý obraz o situaci. Nakonec jim slibuje, že ještě dnes promluví s trenérem.
Při rozloučení podává předseda klukům na rozloučenou ruku a říká: „Věřím, že se všechno vyřeší.“
„Děkujeme,“ odpovídají mladí fotbalisté a spokojení odcházejí domů.

Hned po odchodu hráčů si sjednává předseda schůzku s jejich trenérem. Scházejí se v klubovně vedle hřiště. Předseda vyslechne důvody trenérova postoje a sdělí mu, jak to vidí jemu svěření hráči. Diskuze mezi oběma muži se protáhne na půldruhé hodiny.
Než se rozejdou, tak předseda sdělí trenérovi své stanovisko: „Derby se v sobotu v každém případě odehraje. Pokud se s kluky dáte dohromady a oni odvolají stávku, tak je povedete jako trenér do zápasu vy. Jestliže nenajdete společnou řeč, budete z trenérské funkce odvolán. Věřím však, že změníte své metody a trenérem dále zůstanete. Jste vynikající odborník, to víme všichni, a vaší práce si vážíme.“
Oba muži se po podání rukou rozcházejí. Předseda oddílu zamíří ke svému domovu. Zdrcený trenér zůstává na hřišti, sedá si na lavičku a přemýšlí. Cítí se ukřivděný, zneuznaný, vždyť chtěl mít vzorné fotbalisty. Život bez fotbalu si však nedovede představit. Až dosud se považoval za uznávaného a schopného trenéra. A jak je tomu teď? Trenér před vyhazovem! Cítí, že sám se z toho nedostane. Teprve hluboko v noci ho napadne, za kým půjde poprosit o radu: za kostelníkem, který měl asi pravdu, když mu domlouval, aby nebyl tak přísný a měl pro kluky větší pochopení.
Až dosud se úspěšný trenér modlil jenom v kostele, jinde zřídka. Měl pocit, že si na vše stačí sám, že Pána Boha nepotřebuje. Teď, když je na dně, poznává, že si sám nestačí, a tak do noci začíná pomalu odříkávat: „Otče náš, jenž jsi na nebesích…“

_ _ _

Pan Josef Janšta, autor mnoha knížek pro děti a mládež, vydává po kapitolkách vyprávění, které nazval Naše čtení. Přehled a názvy vydaných kapitol naleznete zde.

Comments are closed.