kapitola devatenáctá: Odpuštění

stáhnout tuto kapitolu v pdf a s obrázky

Po návratu na salaš svlékl pan Mikulecký ze sebe všechno mokré a bača to pověsil nad kamna, ve kterých rozdělal oheň. Pak oba muži vydatně posnídali a přitom si sdělovali dojmy z minulé noci. Když vstali od stolu, bylo oblečení suché.
„Mohu jet,“ zajásal pan Mikulecký.
„Teď se ti pojede dobře, sluníčko se prodírá přes mraky. Nevím, jestli potkáš nějaké auto.“
Host byl za chvíli oblečený a připravený k odjezdu. „Děkuji za všechno, Vašku, rád bych ti všechno odplatil, ale ty a město nejdete dohromady.“
„Kdepak, já svoje ovečky neopustím. Ale mě tady najdeš vždycky, pokud neumřu. Rád bych poznal tvou rodinu.“
„Přijedu se všemi. Určitě přijedu. Vracím se domů jako úplně jiný člověk.“
„Někdy jeden den znamená v životě člověka více než stovky jiných dnů.“
„Tento jeden den je jako výhybka, která přesunula můj dosavadní život na jinou kolej.“
„Budu na tebe myslet, abys to doma všechno zvládl a nelekl se obtíží.“
„Myslím, že větší obtíže než dnešní noc mě nečekají.“
„Snad ne, i když člověk nikdy neví. Ale každopádně to byla v těch bouřkách maturita.“
Muži vyšli před salaš, s pohnutím si podali ruce a pan Mikulecký sedl do auta a s rukou zvednutou k pozdravu odjel.
Bača se přitom modlil: „Nebeský Otče, děkuji ti, že jsi nás dal dohromady. Dva úplně jiné lidi, kteří se spřátelili. Byl to to tvůj dar rodině, která potřebovala usmíření a pokoj. Chválím tě za to a raduji se spolu s tebou z obrácení muže, který se vůbec nechtěl změnit.“

Pan Mikulecký sjížděl z hor opravdu osamocený, jak předpověděl bača. Čekal do chvíle, než mu naskočil signál na mobilu. Zastavil u okraje silnice a napsal manželce zprávu: „JEDU DOMU, ZA NECELE DVE HODINY SE UVIDIME. NECHYSTEJTE NIC NA JIDLO, PRIPRAVTE K SETKANI SRDCE.“
Poté si telefonicky domluvil se zákazníkem schůzku na zítřek a s touhou v srdci se rozjel k domovu.
Paní Mikulecká čte zprávu několikrát za sebou. Takhle nikdy nepsal. Co tím myslí? Je to krásná zpráva. Nic tak krásného jsem od něho neslyšela za celý život. Musím to ukázat dětem.
Žena jde nejprve do pokoje za Lubošem. Budí ho a čte mu zprávu od tatínka.
„Ukaž, mami, já si to přečtu sám,“ poprosí mladík a pak čte tatínkův vzkaz několikrát za sebou.
Vrací mamince mobil, položí se do lůžka a s očima upřenýma ke stropu prohlásí rozhodně: „To není od tatínka.“
„Je.“
„Jak to víš?“
„Heslo dole, tak vždycky označuje důležitou zprávu. Znám je jenom on a já.“
„Ukaž, nevšiml jsem si.“
„Ne, Luboši, neukáži. Slíbili jsme si s tatínkem, že je to naše společné heslo, které nikomu neprozradíme.“
„To je hezké, také si něco takového zařídím, až se jednou ožením.“
„Můžeš. Alespoň budeš mít jistotu, když jinak jistý nebudeš.“
„Takže zpráva je od tatínka! Něco se s ním stalo. Já tušil, že se něco s ním dělo.“
„Řekne nám to. Teď uděláme všechno pro jeho krásné přivítání. Uklidíme byt, protože tatínek má moc rád pořádek.“
„Vstávám a jdu na to,“ slibuje Luboš a tuší, že s tatínkem to bude dneska jiné, než tomu bylo dosud.
Maminka jde do pokoje za Luckou. Také ji budí a dává jí přečíst zprávu od tatínka. Děvče zajásá a volá: „Tatínek je živý a zdravý. Přijede. A jak to, že nejdu do školy?“
„Nebudila jsem tě. Chtěla jsem, abys byla doma, než se to s tatínkem vyřeší.“
„Ty jsi zlatá, maminko.“
„A ty nejdeš do práce?“
„Zavolala jsem vrchní sestře a poprosila jsem ji o dovolenou.“
„A kde je Luboš?“
„Už vstává.“
„To bude u nás svátek. Pomůžu ti se slavnostním obědem.“
„Máme ještě více než hodinu času. Vy tu s Lubošem ukliďte a já zajdu nakoupit.“
„Já udělám koupelnu, záchod, svůj pokoj i obyvák.“
„A já uklidím v kuchyni, ve svém pokoji a na chodbě,“ doplňuje sestru Luboš, který se objevuje ve dveřích.
Maminka se spěšně vypravuje do obchodu a přitom si v duchu stále opakuje: Jsme jiná rodina, všichni jsou jiní. Jenom aby nám to tatínek nepokazil.
Když spěchá do obchodu, zahání venku na chodníku veškerou pochybnost o manželovi: Vždyť on je také jiný, proto nic nepokazí.

Pan Mikulecký přijíždí na parkoviště před jejich dočasný domov v čase, jak předpokládal. Zaparkuje vůz a vytahuje klíček ze zapalování. Přiznává si, že má trému. Dopřává si chvilku na uklidnění. Přivírá oči a hlavu vkládá do dlaní. Okamžitě se mu vybavuje scéna dnešní noci, kdy stoupala voda, a bylo jenom otázkou času, kdy ho proud strhne sebou. Doslova si vybavuje slova, kterými se tehdy modlil: „Bože, nenech mě zahynout! Nemohu umřít, musím se smířit s Lubošem. Musím doma říct, jak jsem se mýlil. Musím jim říct, že je Bůh. Prosím tě, Bože, doveď mě domů!“
Bůh vyslyšel mou prosbu. Dojel jsem šťastně domů. Teď je na mně, abych splnil svůj slib. Rád jej splním. Jenom mi ještě, Bože, pomoz, abych to zvládl. Abych byl doma takový, jakým bych doma chtěl být. Zaraz mě, prosím, kdybych se vracel ke starému člověku, který tam uvnitř ještě dříme.
Pan Mikulecký otevírá dveře auta a ptá se sám sebe. Byla to modlitba, co jsem teď říkal? Bača by řekl, že ano. Takže já, nepřítel modlitby, jsem se modlil!
Ale dál už o zážitku v autě nemůže přemýšlet. Nad jeho hlavou se z výšky nese nadšený křik. Zvedne hlavu a do očí mu vstoupí slzy. Z jejich balkonu mu mávají a radostně na něho volají manželka, Lucka i Luboš. Odpovídá zvednutou paží, kterou mává a k tomu volá bez ohledu na lidi: „Díky, hurá, jsem doma hned!“
Dojatý muž spěchá ke vchodu, najde v kapse klíče a vzápětí už stoupá výtahem ke svým. Ještě na chodbě před bytem se mu zavěšuje kolem krku Lucka. V bytě ho objímá s pláčem jeho manželka. Ve dveřích do kuchyně stojí v rozpacích Luboš. Tatínek ho spatří, jemně se uvolní z manželčina sevření a spěchá k synovi.
Najednou stojí proti sobě a pozorují jeden druhého. Chvíli ticha i napětí přerušuje tatínek, když rozhodně říká: „Vítám tě doma.“
Luboš sklopí oči, ale pak je pozvedne a pronáší to, co si připravil a stále znovu si to opakoval: „Tatínku, prosím tě, odpusť mi, že jsem tě neposlouchal, že jsem nešel na kolaudaci a zapálil náš dům, zase z neposlušnosti. Budu se snažit být jiný než dosud, poslouchat tebe i maminku a chránit svoji sestru.“
Tatínek s námahou potlačuje slzy v očích. Na chvíli je zavře, aby se soustředil. Pak se však pevně zadívá na syna a říká: „Luboši, odpusť mi, prosím, že jsem ti chtěl vládnout. Odpusť mi, že jsem tě vyhodil z domu a nechal tě na ulici. Všechno to zachránil Bůh, který je na rozdíl od nás lidí vždycky milosrdný.“
„Děkuji, tatínku,“ šeptá Libor v tátově objetí.
„Já ti děkuji,“ odpovídá mu tiše tatínek.
Uvítání ukončuje maminka, když zve všechny k připravenému stolu.
„Ale já jsem psal, že jsem najezený,“ protestuje tatínek.
„Ale my jsme hladoví, od rána se postíme.“
Tatínek vykročí k obývacímu pokoji, kde je podle maminčina gusta prostřeno. „Dobře, vy budete jíst a já vám budu vyprávět, proč nemám vůbec hlad.“
Rodina se rozsadí kolem stolu. Jedině maminka zůstává stát. „Tatínku, v noci jsme se modlili za tebe, měli jsme o tebe veliký strach. Dovol nám, abychom Bohu poděkovali.“
Otec vstává a živě reaguje na maminčina slova. „Kdo jsem já, abych něco dovoloval ohledně Boha? On je Pánem světa, on je mocný Bůh. Prožil jsem to této noci, kdy se mi dal poznat. Všechno vám povím při jídle. Ty se teď, maminko, pomodli. Ode dneška tu nejsem pánem, protože proti Bohu jsem pouhý prášek.“
Maminka neskrývá pohnutí a se slzami v očích se modlí: „Náš nebeský Otče, děkujeme ti, že jsi nám vrátil tatínka domů, zcela jiného, než jaký od nás odešel. Děkujeme ti, že jsme takto spolu. Požehnej nám toto jídlo, které jíme z daru tvé lásky. Amen.“
Všichni usedají a nikdo nemluví. Čekají na tatínka, který jim chce sdělit, co prožil této noci.
Tatínek líčí nejenom to, co prožil navenek, ale také to, co se dělo v jeho nitru. Všichni napjatě poslouchají a přitom si uvědomují, jak s ním byli spojeni svými obavami a modlitbou.
Všechny překvapí Lucka, když se zeptá: „Tati, proč jsi tak nesnášel modlitbu?“
„Jako malý kluk jsem chodil do kostela i do náboženství, takže něco znám. Vedla mě k tomu babička, ale rodiče do kostela nechodili, tatínek byl proti. Proto jsem brzy s vírou přestal. Nebyl jsem však nějak proti. Bylo mi to jedno. Změnilo se to, když jsem se jako student zamiloval. Moje dívka chodila do kostela a byla velmi zbožná. Nevadilo mi to až do chvíle, kdy jsem zjistil, že Bůh je přednější než já.
Naplánoval jsem na neděli výlet, ale Lenka mi řekla, že napřed půjde do kostela. Dali jsme si v restauraci jídlo a ona než začala jíst, tak děkovala za jídlo Bohu. Když jsem jí namítl, že jídlo přece Pán Bůh nechystal a také je nebude platit, tak mi odpověděla, že Bůh všechno stvořil, dává všemu růst, udržuje vesmír i zemi.
Začalo mi to vadit, a tak jsem se jí jednoho dne zeptal přímo: ,Miluješ více mne, nebo Boha?´
Odpověděla mi: ,Pavle, mám tě moc ráda, ale Boha miluji nade všecko. Bylo by krásné, kdybychom ho milovali nadevšecko spolu.´
Rozčílilo mě to, a tak jsem jí dal na vybranou. ,Buď budu první já, anebo Bůh.´
Plakala a prosila mě, abychom šli za panem farářem, který mi všechno vysvětlí. Já jsem však neustoupil a řekl jsem: ,Když v té vaší víře musíte milovat Boha nade všecko, tak z ní odejdi.´
,Nikdy Pána Boha nezradím.´
,Tak zradíš mě.´
,Miluji tě, nechci, abys odešel.´
Dal jsem jí týden na rozmyšlenou, aby se rozhodla mezi mnou a Bohem.
Odešla se slzami v očích a už se nikdy nevrátila. Napsala mi dopis, ve kterém dala přednost Bohu přede mnou.
I pro mne nebylo lehké se rozejít s hodnou dívkou, která mi byla velmi sympatická. Ale čas všechno zahojil. A jak to bylo dál, to už by mohla povídat tady moje manželka.“
Maminka měla po celou dobu vyprávění hlavu vloženou do dlaní. Slyšela to poprvé. Teď už chápe, proč jí Pavel od začátku netoleroval náboženství. Byl v tom nekompromisní.
Ticho přerušuje Lucka, když prosí: „Mami, řekni nám, jak to tehdy bylo.“
Mamince se do vyprávění nechce, ale když ji k tomu povzbudí i manžel, tak začíná pomalu vyprávět: „Zamilovala jsem se tady do Pavla. A když mi brzy řekl, že si nepřeje, abych byla věřící, tak jsem se zprvu postavila proti. Pavel mi nařídil: ,Přestaň chodit do kostela, anebo já přestanu chodit za tebou.´ Nechtěla jsem ho ztratit, a tak jsem ho poslechla. Maminka, tedy vaše babička, z toho byla zděšená. Radila mi, abych se s Pavlem rozešla. Doslovně mi řekla: ,Když ho teď poslechneš, tak ho budeš poslouchat celý život.´
A já ho poslechla. Nejenom že jsem přestala chodit do kostela, ale Pavlovi jsem řekla, že jsem s vírou skončila. A pak jsem ho poslouchala celý život, až dodnes. Víru jsem však neztratila, modlila jsem se a prosila jsem Pána Boha, aby mi odpustil a jednou k víře Pavla přivedl.“
Tatínek se na svou ženu usměje a vyznává: „Tvoje modlitba byla vyslyšena této noci. Bůh mi ukázal, jak je mocný a zároveň dobrý, milosrdný i k takovým lidem, jakým jsem já. Vrátil jsem se k víře svého dětství, ale už nevěřím jako dítě, ale jako prostý bača v horách.“
„A teď už nebudeš poroučet?“ ptá se Lucka.
„Bůh je nekonečně větší než já, a přesto se ke mně sklání a má mě rád. Chci mít rád podobně i vás. A věřím, že On mne takové lásce naučí.“
„A co bude, tati, s mým fotbalem?“
„Samozřejmě se tam vrátíš. Půjdeme to říct trenérovi spolu.“
„A co Jirka?“
„Vezmeme ho s sebou.“
„A co když nás trenér nevezme?“
„Tak mu dám co proto.“
„Tati…“
„Já vím. Už se uklidňuji. Neboj se, poroučet nebudu.“
„Trenér poroučí a je nemilosrdný tak, jak jsi byl ty. A přitom je křesťan.“
„To je divné.“
„Ani pan farář ho nepřesvědčil – trenér byl na něho sprostý. Myslí si, že nás vede dobře.“
„Na vás je potřeba pevná ruka.“
„Ale musí být i laskavá.“
„Milosrdná,“ doplňuje tatínek vlastnost, se kterou Bůh přistupuje k člověku.
„Budeme se za to modlit,“ navrhuje maminka.
„Aby se trenér změnil tak, jak jsem se změnil já.“
„Určitě se za něho modlí i pan farář,“ přidává se k diskuzi Lucka.
Maminka ukončuje rodinné sezení, když oznamuje: „Jdu nachystat jídlo. Kdo mi pomůže?“
Hlásí se Lucka, zatímco Luboš je rád, že si může ještě sám s tatínkem povídat.

Odpoledne jde Luboš s tatínkem k Lálům. Domluvili se na čtvrtou hodinu, kdy budou Jirka a jeho tatínek doma. Luboš nejde do neznámého prostředí, a proto se tam těší. Jeho otec ví, že budou vlídně přijati, ale přesto má trochu trému. I ta z něho však spadne, když jim po zazvonění pan Lála otevře a přivítá je laskavě a s úsměvem. „Pojďte dál, jsem rád, že se konečně poznáváme.“
„Děkuji za krásné přivítání,“ odpovídá pan Mikulecký a omlouvá se, že narušují rodinný program.
„Jsme rádi, že jste přišli a že můžeme společně vyřešit naše problémy.“
Sotva pan Mikulecký usedne, tak otevře problém fotbalu. „Odhlásil jsem Luboše z fotbalu. Moje chyba, ale chtěl bych to napravit.“
„Možná se to ukáže jako dobré. Trenér se panu faráři omluvil. Jirka by chtěl zpět do oddílu. Budou tedy dva, a to je vždycky výhodou. Ale přesto: co na to řekne trenér?“
„Bude jednat tak, jak jsem se choval dosud já. Bude chtít ukázat klukům i nám svou moc. Z rukávu vynese tresty, aby ukázal svou autoritu, které se musí každý podvolit. Nemilosrdnou autoritu!“
„Ale je přece křesťan,“ namítá pan Lála, „Kristus nás učí milosrdenství, soucitu se slabostmi, odpuštění.“
„Nevím, jak poslouchá kázání,“ pokračuje pan Mikulecký, „ale on káže po svém: tresty, tresty a zas tresty, aby ho kluci na slovo poslouchali.“
„Možná máte pravdu, ale přesto navrhuji, abychom k němu přistoupili s prosbou a pokorně. My jsme ti, kteří něco žádají.“
„Ano, souhlasím,“ odpovídá pan Mikulecký a dodává: „Co na to říkáte vy, kluci?“
Jirka i Luboš jsou téhož názoru. Navíc chtějí oba zajet za trenérem ještě dnes. „Kdy se vy tatínci dáte zase dohromady?“ ptá se Luboš, který ví, jak bývá jeho tatínek zaneprázdněný.
Pan Mikulecký souhlasí. „Všechny dnešní zákazníky jsem nacpal do příštích dnů, takže těžko budu hledat nějaké skulinky.“
Pan Lála souhlasí. Dává si však jednu podmínku: „Než zajedeme na hřiště, tak se zastavíme v kostele. Nemusíte jít s námi, počkáte nás chvíli v autě.“
„Rádi půjdeme s vámi, viď, Luboši,“ říká tiše pan Mikulecký a dívá se na syna, jak on bude reagovat.
Maličkost? Velká změna! Ještě včera by hlava rodiny rozhodovala sama i za syna. Luboš tuto změnu cítí a je rád, že se může svěřit otcovu vedení, a proto přikyvuje svobodně a rád. Poznává, že i taková může být poslušnost, kterou jeho otec až dosud přísně vyžadoval.

 

_ _ _

Pan Josef Janšta, autor mnoha knížek pro děti a mládež, vydává po kapitolkách vyprávění, které nazval Naše čtení. Přehled a názvy vydaných kapitol naleznete zde.

Comments are closed.