kapitola čtvrtá: „Chór modlitby“

stáhnout tuto kapitolu v pdf a s obrázky

Chór modlitby

Libor se vrací ze školy domů kvůli fotografickému kroužku později než obvykle. A k tomu ještě pomaleji než včera, kdy měl v žákovské knížce poznámku. Dnes ho tíží třídní důtka. Rodiče se z ní dozvědí, že organizuje šikanu proti dvěma děvčatům ze třídy. Stále znovu si představuje, jaké to doma bude. Ví, že se tatínek strašně rozzlobí, maminka bude plakat. Co bude dál, neumí předpovědět, protože v takové situaci ještě nikdy nebyl. Ale stále znovu ujišťuje sám sebe: nepřestanu s tím, dokud ty dvě můry nedostanu pod sebe. Jak jen to bude trochu možné, zalezu k počítači, přivítám nové na Facebooku a začnu svoje dílo.
Libor si sedá na lavičku na okraji parku. Není to jenom proto, že nespěchá domů. V posledních dnech bývá totiž jaksi divně unavený. Tuší, že to má z těch nervů ve škole. Měl bych toho nechat, říká si, když se cítí slabý. Měl bych klid ve škole a doma. Sedl bych si k počítači a hrál si hry. Ale co bych byl ve třídě? Obyčejný pěšák jako ostatní. Ne, musím vytrvat. Až budu pánem, tak si to budu užívat a ty protivné únavy se změní. I teď to přejde a bude to zase dobrý.
Snad po čtvrt hodině je Liborovi lépe. Nervy se mi zklidnili, ujišťuje sám sebe. To mám z toho, že se bojím domů. Žádné váhání, jdu do toho. Jsem přece vládce třídy, který něco vydrží. Už je moc hodin. Taky dobře. Aspoň budou naši oba doma a budu to mít naráz odbyté.
Doma v chodbě je však nezvyklý klid. Aha, Terezka je ještě v hudebce. Zdraví hodně nahlas. Beu odezvy. Ani na opakovaný pozdrav mu však nikdo neodpovídá. Vstupuje do kuchyně, kde v koutě u okna nachází vzlykající maminku. Pocítí k ní lítost. Je tak na mě hodná. Odnáší to, že se musím stát vůdcem třídy. „Mami, co je ti?“ moduluje hlas, jak nejlépe umí.
„Máš jít za tatínkem.“
„Proč?“
„Nehraj si na nic. Třídní nám oběma telefonoval.“
„A co vám říkal?“
Že máš třídní důtku, protože organizuješ šikanu ve třídě. Snažila jsem se vysvětlit, že oni otravují tebe. Ale marně. Vůbec mě nepustil ke slovu. Byl strašně rozčilený.“
„A co taťka?“
„Věří vašemu třídnímu. Říkala jsem taťkovi, že tě ta Mirka s Luckou provokují.“
„A co na to říkal?“
„Že je konec.“
„Jaký konec?“
„Konec mé výchovy. Řekl, že ode dneška bude vychovávat on.“
„Ale ty jsi přece moje maminka.“
„Špatná maminka.“
„Mami, tak přece nemůžeš mluvit. Jsi moje nejlepší maminka.“
„Asi jenom pro tebe, Liborku. Pro všechny ostatní jsem špatná matka, když můj syn má důtku z chování. A mají asi pravdu.“
„Mami, já to všechno napravím.“
„Ne, nenapravíš. Neumíš to. Anebo nechceš. Tatínek má pravdu. Jsi pánem doma a chceš být pánem i ve škole. Připrav se na to, že tím pánem už doma nebudeš. Tatínek se na tebe strašně zlobí. Běž za ním.“
„Půjdu hned,“ odpovídá unaveně Libor, „chci to mít za sebou.“
„Jdi, ať to mám i já za sebou.“
Libor se nikde nezdržuje. Zakrátko klepe chvějící se rukou na dveře tátova pokoje. Zevnitř se ozve důrazný tatínkův hlas: „Mám teď nápad! Musím to dát do nového programu. Přijď za dvě hodiny!“
Libor poskočí radostí. Taky dobře. Aspoň můžu jít na Facebook. Beztak mi zakáže počítač. Dvě hodiny mi stačí, abych ty dvě můry znemožnil. A zítra se budou plazit, abych je pozvedl, protože s nimi nikdo nepromluví.
Vklouzne do svého pokoje. Hned za dveře odhazuje batoh a sedá si ke stolu s počítačem. Neměl bych říct mamince, že jsem tady, aby se zbytečně nestarala? Ale už tam štěbetá Terezka. Ne, tam nejdu. Už slyším ty její řeči: Maminka brečí kvůli tobě… Proč nejsi hodný?… Kvůli tobě nepojedeme na dovolenou…
Libor zapíná počítač, vyplňuje heslo a cítí se dobře, že opouští smutný, nevlídný i nešťastný svět. Upne oči k obrazovce, kde se mu otvírá svět jiný. Zasměje se nahlas, když si vzpomene, jak je učitelé varují před virtuálním světem počítače. Pro mne je to svět skutečný: plný barev, pohybu, zpráv, tu si mohu psát, co chci! Tady nehrozí, že přijde tříďas a napíše mi poznámku. Tady jsem pánem, klávesnice mě poslouchá. Jenom ty prsty jsou jakési tuhé. Nic jsem ještě nenapsal, a už mi ruka bolí. Stejně ještě nevím, co mám na ty dvě můry napsat. Donášejí učitelům, to je jasný. Když se to třída dozví, nebude se s nimi nikdo bavit. Ale co učitelům donášejí? A kterým učitelům? To musím ještě promyslet. Mám čas. Natáhnu se na válendu, tam se mi bude lépe přemýšlet.
Libor se ve školním oblečení uvelebuje do rozestlaného lůžka, které od rána neuklidil. To kdyby viděla maminka! Ještě by mě pohladila, kdybych jí řekl, že mi není dobře. Sotva chodím a teď se mi točí hlava. Je mi vůbec nějak blbě. To mám z těch průšvihů ve škole.

Musím s tím skončit. Ty dvě můry dostanu pod sebe. A pak si budu v klidu vládnout. Všichni mi dají pokoj, protože budou poslouchat. I tříďas bude poslouchat, když pozná…
Libor usíná. Jeho zesláblé tělo mu vypovědělo poslušnost. Naštěstí nemusí připočítávat své tělo k těm, kteří ho neposlouchají, protože tvrdě spí. Co se děje kolem něho? Tatínek tvrdě pracuje. Jeho kamarádi na Facebooku se marně k němu dobývají. Maminka odbíhá od Terezky, která píše domácí úkol. Nakoukne do synova pokoje. Lekne se, když ho vidí nataženého v lůžkovinách. Přistupuje k němu blíž a ještě zneklidní: Libor spí nezvykle tvrdě, má od potu slepené vlasy a je bledý jako křída. Chudáček, je asi nemocný. Až se vzbudí, musím mu změřit teplotu. Teď si musí odpočinout. Kdo ví, co mu tatínek řekl! Zhasnu počítač i lampu. Je dobře, že spíš, můj miláčku, aspoň se nemusíš trápit.

U Lebedů dělá maminka poslední přípravy k večeři. Dnes jsou všichni doma, a tak se těší, že se sejdou u společného stolu. Až na babičku, která s nimi obědvá, ale večeří velmi skromně sama. Mirka si hned po příchodu domů navlékla medailku na stříbrný řetízek a teď se učí na zítřek. Její o rok mladší bratr Jirka, který se jmenuje po tatínkovi, si chystá hry na ministrantskou schůzku. Páťačka Emilka si dělá pořádek ve svých hračkách. Nejmladší Jeník, který půjde po prázdninách do školy, se tulí k tatínkovi v jeho oblíbeném křesle. Přitom mu dnes do omrzení opakuje: „Až vyrostu, budu jako ty dealerem. Ale nebudu prodávat auta, ale letadla.“
„Dobře, to se ti může povést. Ale teď na jaře bych spíš potřeboval pomoc na zahradě.“
„Už se těším, jak budu zasévat semínka.“
Další plánování překazí maminka. „Večeře, večeře!“ volá hodně nahlas.
První přibíhá do kuchyně Jirka, který je hubený a hbitý po mamince. Pak se přišourá papulatá Emilka, která má po tatínkovi kaštanové vlnité vlasy. Hlava rodiny přináší Jeníka v náručí, nasaje vůni jídla a usměje se na maminku se slovy: „Naše Marta, pečlivá jako Marta v Betánii.“
Chvilku se čeká na Mirku a poté se už rodina může modlit před jídlem: „Pane Bože, děkujeme ti za toto jídlo a prosíme za všechny lidi, kteří mají hlad. Požehnej nás i tyto dary, které budeme jíst. Amen.“
Sotva si všichni sednou ke stolu, tak si Emilka všímá medailky na Mirčině hrudi. Hned se jí zeptá: „Co to máš?
„Medailku Panny Marie. Dal mi ji pan farář, aby mě Panna Maria chránila ve škole.“
„Už zase Libor začíná?“ tuší správně Josífek.
„Šikanuje,“ přiznává Mirka a plní tak úkol od pana faráře.
Celá rodina pak s napětím naslouchá Mirčinu vyprávění, takže maminka musí strávníky povzbuzovat k jídlu, i když mají oblíbené rizoto. Tatínek se přitom rozčilí, a přestože má klidnou povahu, tak se rozhoduje, že si to s tím darebákem půjde vyřídit do školy. Všichni dávají Mirce najevo svou podporu. Jeník se jí zavěsí kolem krku a křičí: „Nedám tě, nedám tomu zbojníkovi.“

Lucka takovou pohodu nezažívá. Její medailky si všímá tatínek, když přichází z práce, kde mu jako výpravčímu skončila směna. Přestože ho dcera srdečně vítá, tak se na ni oboří: „Co to máš na krku?“
„Medailku Panny Marie.“
„Co tě to napadlo? To je teď nějaká móda?“
„Ne. Ale Panna Maria slíbila, že bude zvláštním způsobem chránit toho, kdo bude medailku nosit.“
„To tě ochrání ten kousek plíšku? To je výborné! Já dám na koleje medailku a ona zabrání, aby se srazily vlaky. Taková hloupost. Hned to dej dolů!“
„To mě nechrání ten plíšek, ale Panna Maria, která je na medailce vyobrazená.“
„Ještě toto,“ křičí už otec a jeho scvrklý, vrásčitý obličej se protáhne zlostí, „dej to dolů, já se na to dívat nebudu.“
„Obleču si něco s límečkem, abys to neviděl.“
„Dolů s tím, rozumíš!“ nařizuje muž, který je zvyklý z práce, že jeho rozhodnutí se okamžitě plní.
Lucka se otáčí, aby uprchla do svého pokoje. Vběhne tak do náruče maminky a ukrývá se v ní. Přichází Vilém, který se připravuje na maturitu. Je po tátovi, energický, rozhodný a stejně nadprůměrně vysoký. Staví se proti rozčilenému muži a klidně říká: „Tati, prosím tě, nechej toho. Chceš, aby se vrátily Lucce úzkosti a deprese? Od té doby, co chodí do kostela, tak je klidná.“
„Ať si do toho kostela chodí, ale medailka ať jde dolů. To jí beztak dala ta Mirka. Všichni jsme byli nevěřící a byl tu klid. Až do chvíle, kdy Lucku přetáhla Mirka.
Lucka se rozpláče a mezi vzlyky vykřikuje: „Mirka mě přivedla k Bohu, který mě miluje a dává mi pokoj do duše, i když mě ve škole Libor šikanuje. A chce nás s Luckou pomluvit a zničit na Facebooku. A kdo nám pomůže? Jenom Bůh a Panna Maria. A medailku nedám dolů, maminka mi ji sama ovinula kolem krku.“
Otec zkamení a Lucka tak může odběhnout do svého pokoje. Maminka do ticha vysvětluje: „Dala jsem jí medailku, protože mi vyprávěla, jak ji Panna Maria v kostele podivně přitáhla k sobě. Když mi to líčila, byla tak šťastná, jak jsem ji nikdy neviděla. Její krásné hluboké oči byly prozářeny něčím, co zasáhlo i mne. Bylo to něco něžného, laskavého. Stále to ještě cítím a nikdy na to nezapomenu. Filipe, kdybys to zažil, také bys připjal Lucce medailku kolem krku.
„Já, co to říkáš? Já tak mohu připnout k sobě vagony. A to ještě jenom tak, že to nařídím dělníkům.“
Vilém přistupuje k mamince, která je o hlavu menší než on, ale její zlaté vlasy připomínají nejvíce sluníčko. Obejme ji kolem ramen a tatínkovi říká: „Lucka je v křesťanství šťastná. Teď pláče, protože je bezmocná proti tvému násilí. A to se jmenuješ Svoboda!“
„Nejsem hulvát. Za co mě máš? Mám ruce černé od nádražní špíny. Ale když si je umyju, umím i hladit, viď Libuško.“
„Umíš,“ přitakává jeho žena a obejme ho. Přitom mu šeptá do ucha: „Přeji ti, abys také jednou něco tak krásného zažil jako já dnes.“
Od této chvíle vládne v Lucčině rodině pohoda, protože vyhrála svoboda. Zřejmě tomu tak bylo i v Stejně je tomu u Mirky. V Liborově rodině však vládne úzkost. Rodiče poznávají, že jejich syn je nemocný. Přitom nemá rozpálené čelo jako při chřipce či jiné infekci. Terezka vnímá strach rodičů a s úzkostí se zeptá: „On nám umře?“
„Běž se za něho pomodlit, když my to neumíme,“ vyzývá maminka dceru, kterou vedou k Pánu Bohu Mirka s Luckou v jejich skautské družině.

A tak chór modlitby za Libora stoupá od Terezky, Lucky, Mirky i pana faráře. Přitom maminky Libora a Lucky by se také připojily, kdyby to uměly.

 

_ _ _

Pan Josef Janšta, autor mnoha knížek pro děti a mládež, vydává po kapitolkách vyprávění, které nazval Naše čtení. Přehled a názvy vydaných kapitol naleznete zde.

Comments are closed.