kapitola osmnáctá: Bouře v horách

stáhnout tuto kapitolu v pdf a s obrázky

Bouře v horách

Hustý porost stromů a keřů, do kterého se rozhodl pan Mikulecký vstoupit, se ukázal být tvrdším oříškem, než to na první pohled vypadalo. Jen s velkými obtížemi se prodral první řadou dřevin a čeká jej další. Je naprosto zřejmé, že se jedná o umělou výsadbu, která má zabraňovat vstupu na další pozemek.
Pro zbloudilého muže je to nadějné poznání. Pokud se jedná o přírodní plot, tak se tady dostanu k nějakému domu či salaši. Tam se dozvím, kudy se dostanu ke svému autu. Musím jednat co nejrychleji, bouřky se blíží.
Pan Mikulecký odhrnuje keře a podlézá stromy v dalších dvou řadách. V záři blesku poznává, že už má před sebou poslední překážku, která ho dělí od vytouženého cíle. Poslední přírodní hradba je tvořena z těsně vysázených stromů, snad habrů, takže je takřka neprostupná. Muž se však nevzdává. Popochází o pár metrů doprava, kde mu světlo z blesku ukázalo skulinu těsně při zemi. Lehá si a plazí se pod nízkými větvemi mladého habru. Zachytí se přitom za opasek o pevnou větev. Je takto zaklesnutý a nemůže ani dopředu ani nazpět. Musím se rukama vzepřít, aby mi klesl zadek. Daří se. Teď mám vyhráno. Rychle vpřed!
Velký záblesk osvítí plazícímu muži prostor před ním. Zděsí se. Hlavou zírá do hluboké rokle, jejíž stěny jsou zpevněny skalnatými útesy. Okamžitě je mu jasné, že hustý porost měl zabránit přístupu k rokli. Muž se snaží zachovat chladnou hlavu, a tak nehybně čeká na další záblesk. Přitom však pocítí, že půda pod ním ujíždí. Nemá se čeho zachytit, hlavou i rukama míří do rokle. Rychle zpět, poroučí si. Je však pozdě. Snaží se otočit. Docílí alespoň toho, že se nesune do rokle s hlavou napřed, ale celým tělem napříč. V hrůze přivře oči a čeká pád na dno rokle. Rychlost sesuvu se skutečně zvyšuje. Muž si kryje alespoň hlavu před nárazem o skálu. Vzápětí zakřičí bolestí, když naráží pánví do kmene buku, který je pevně zakořeněný v prudkém svahu.
Muž otevře oči a v dalším z četných záblesků zjišťuje svou situaci. Leží na břichu, pánví zapřený o kmen stromu, napříč v prudkém svahu. Musím zachovat klid, napomíná muž sám sebe před panikou. Musím se přetočit na záda a zůstat přitom stále pevně opřený o strom. Teď se posadím a přetočím se tak, abych se opřel zády o strom. Výborně, pro tuto chvíli jsem zachráněný. Ale co dál? Jak dlouho tu vydržím sedět? Musím volat o pomoc.
„Pomóóóc! Pomóóóc!“
Odezva však žádná.
„Pomóóóc! Pomóóóc!“
Odpovědí je ticho, které vzápětí přerušuje hrom blízké bouřky. Tu se pomoci nedovolám. Může mě najít jedině bača. Ale ten už dávno spí. Do rána je daleko. A co když začne pršet a spláchne mě to dolů? Co jsem tady uprostřed hor? Malý kamínek, o kterém nikdo neví. A co když do stromu, o který jsem opřený, udeří? Anebo mu voda podemele kořeny? Ne, tak nesmím uvažovat. Bača už asi zažil vícekrát, co je člověk proti mohutným horám. Věří, že Bůh je silnější. Na moji nevěru mi bača řekl: „Neznám tu ateistu, zde v horách jsou neznabozi vyhynulý druh. Bouře, vichr, sníh, samota odnaučí každého spoléhat se na sebe a naučí každého se modlit.“
Já jsem mu na to řekl: „To bych já nikdy neudělal.“
„Takových bylo víc,“ odpověděl mi bača, „stačí však jedna zima, silnice zapadne sněhem a jste tu sám jenom se svými zvířaty a čelíte vánicím, mrazu a vichrům. A jste malý a cítíte, že to všechno kolem vás řídí někdo velký, mocný, ale i dobrotivý, pečlivý a starostlivý.“
Poznávám někoho takového, přiznává si se pan Mikulecký. Jsem malý, nepatrný, někoho velkého bych potřeboval, ale nikdo tu není.

Bača vidí, že záblesky se blíží. Bouřky se trochu zatočily podle hlavního hřebene, ale nyní už míří sem. Půjdu se podívat na ovce, jestli je všechno v pořádku. Opouští lůžko, chvatně na sebe navléká nejnutnější oblečení, bere do rukou hůl a vychází ven.
Vítá ho jeho věrný pes, bílá barva jeho srsti ho prozradí i v temnotě. „Copak, Barde, jsi neklidný? Blíží se bouřky, viď! Pojď, půjdeme se podívat na ovečky.“
Pes však neběží poslušně k ovčinci, ale na druhou stranu od stavení. „Kam běžíš?“ diví se bača a následuje zvíře.
Dochází k zaparkovanému autu. Jak to, že tu ještě Pavel parkuje? Asi spí v autě. Musím se na něho podívat. To mohl spát u mne v salaši.
Bača nakukuje dovnitř vozu a zdá se mu, že tam nikdo není. Počká na záblesk, aby si to ověřil. „Barde, nezdá se mi to. Musíme jít Pavla hledat.“
Pes zná slůvko hledat. Kolikrát pátral s pánem po ztracené ovečce. Má výborný čich, vždycky ji neomylně našel. „Najdeš i Pavla, viď, pejsánku. Jenom nesmí začít pršet. Počkej, skočím pro baterku.“
Bača odbíhá do salaše a cestou se modlí: „Dobrý Bože, Vládce nebe i země. Pozdrž na chvíli bouřku, aby nám nesmyla stopy. Neměl jsem nechat Pavla samotného, ztratil zřejmě orientaci a zabloudil. Aspoň musíme zjistit směr, kam šel, než dorazí bouřka.
Pes se chvěje strachem z blesků, ale i z očekávání pátrání. Bača ho pohladí a uklidňuje: „Bůh je s námi. On je Pánem hor. Neboj se!“
„Na vrchol,“ dává bača příkaz, kterému pes dobře rozumí.
Zvíře se dává do běhu, ale po chvíli se zastavuje, aby počkalo na baču, který rychleji jít nemůže. Muž klopýtá k vrcholu a přikrčí se, když udeřilo do některého z nedalekých vrcholů. Kopec, do kterého se psem běží, je v bouřkách nebezpečný. Kolikrát už do něho udeřilo. Pud sebezáchovy mu velí, aby se vrátil do bezpečí salaše. Ale bušící srdce ho povzbuzuje, že musí za Pavlem, který někam zabloudil. Můj Otče nebeský, modlí se bača, vím, že jsi tady se mnou. Strašně se bojím tvé bouřky. Nedopusť, aby mě tu blesk přimáčkl k zemi. Nejsem tu sám. Co by beze mne dělaly ovečky? A co by si počal Bard? A kdo by pomohl Pavlovi? Ti všichni mě potřebují. Prosím tě, vezmi mě i s Bardem do své náruče, aby nám bouřka neublížila.
Udýchaný bača dosahuje vrcholu. Je klidný, i když právě udeřilo někde do hřebenu. Dává povel psovi: „Barde, hledej pána! Hledej!“
Pes čmuchá a ze změti stop se vrací na cestu k salaši.
„Barde, ne!“ křičí muž na psa a vrací ho zpět do míst, kde se loučil s Pavlem.
Pes nasává stopu a běží k západu, zatímco salaš je na sever odtud. Co ten Pavel blbnul? Tady nemohl nikam dojít. Kdyby se aspoň stočil na jih.
„Barde, pomalu, nestačím ti,“ volá bača na psa a lituje, že si ho neuvázal na vodítko.
Dopadají první kapky na zem. Velké a prudké. Přitom porost na zemi je tu hustý, a tak se jít rychle nedá. Jak dlouho bude pes cítit stopu? Déšť na chvíli ustává. Bača ví, že je to jenom proto, aby nabral nový dech.
„Barde, hledej,“ povzbuzuje pán svého psa, když zvíře těžko nasává stopu ve zvyšujícím se porostu.
Pes poslouchá napomenutí a prodírá se porostem tak rychle, že mu bača sotva stačí. Déšť se vrací v plné síle. Ještě chvíli a pes ztratí stopu. Zatím však postupuje pravidelně a bača mu pomáhá svitem baterky.

Pes dobíhá ke stromu, který je zaklíněn do keřů. Zvíře se snaží dostat dál. Přibíhá bača a volá: „Stůj! Ke mně!“
Bard se otáčí vyčítavě na svého pána, který však ví, proč zvíře zarazil. Poznává živý pot, který sám vysazoval, aby chránil ovečky před pádem do rokle. Jestli se tam Pavel prodral, tak je už na dně rokle. Snad se vrátil a šel podél živého plotu. Ale teď už pes neucítí nic. Vrátím se tu ráno, udělám si značku ve stromě, abych místo bezpečně našel.
Bača vyřezává značku v kmeni stromu a otáčí se k odchodu. Bouře zuří, blesk střídá blesk. Proudy vody padají na zem. Promočený muž se rozhoduje: Tady nemůžeme zůstat, je tu spousta stromů. Musíme obejít vrchol, tak nebudeme nejvyšším cílem, blesky budou mít lepší cíl než nás.
„Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého,“ modlí se bača a vyráží oklikou k salaši.

Pan Mikulecký se křečovitě drží stromu a tiskne hlavu ke kmeni. Takto se cítí ukotvený a nemusí se děsit pádu do rokle, ve které hučí voda hrnoucí se shora do údolí. Jeden blesk stíhá druhý a zmáčený muž si uvědomuje, co by se stalo, kdyby udeřilo do stromu, kterého se drží. Ne, na to nesmím myslet, zakazuji si to. Ale mohu si zakazovat, co chci, stejně si bouřka vybere strom a do něho zamíří.
Ohnivá výheň a strašný úder hromu přeruší myšlenky ztroskotance na stěně rokliny. Udeřilo do stromu na protější straně rokle. Z rozštípnutého dřeva se stala pochodeň, která září do okolí a hrozí zapálit celý les. Déšť je však tak prudký, že záhy hasí hořící strom.
„Bože, zachraň mě!“ vyletí z úst vyděšeného muže, který přitom pocítí úlevu ze strachu.
„Bože zachraň mě! Bože, zachraň mě!“ volá pan Mikulecký stále znovu a cítí, že se takto chytá něčeho, co je v hrůze bouře pevné, odolné elektrickým výbojům, ohni i dravé vodě.
Odshora se šíří roklí strašlivé dunění, proud vody v rokli slábne. Proč, vždyť stále vydatně prší? Blesky se přece jenom přesunuly o kus dál, nastalé ticho nevěští nic dobrého.
Lavina, blíží se lavina, uvědomuje si muž upnutý na pevný kmen buku. Zároveň si dovede představit, že přehrada z kamenů, hlíny i zpřerážených větví a kmenů smete před sebou všechno, stromy vyvrátí anebo přerazí, jako by to byly zápalky.
„Můj buku,“ poprosí ho, „stůj pevně a drž mě!“
Nejprve to říká klidně, ale pak hlas stupňuje, až to křičí do hrozivého divadla přírody.
Ale nectí přitom žádnou úlevu, protože strom se sám třepe v hrůze blížící se pohromy.
A tak muž hledá oporu jinde a volá stále znovu: „Bože, zachraň mě, Bože, zachraň mě!“
Ale úleva se nedostavuje. Namísto toho musí čelit výčitkám: Teď voláš Boha, a předtím jsi nesnášel ani zmínku o něm! Manželka musela tajit víru, protože ty jsi nesnesl modlitbu. A teď se modlíš, protože se bojíš jako malé děcko!
Hukot se blíží a v záři blesku vidí muž hromadu přírodní suti, která se valí roklí. Zvedne se hladina této laviny a vezme mě sebou? Bože, slibuji ti, že se změním, že budu pořád tak malý, jako jsem tady. A nebudu ateista, protože tady na horách je všechno prach proti tvé moci.
Lavina suti se hrne o metr níže pod stromem, ke kterému je přitisknut pan Mikulecký. Muž s hrůzou zjišťuje, že masa pod ním zpomaluje pohyb. Voda si totiž našla únik z vězení laviny a dere se nahoru a svobodně se valí po naplavené hmotě dolů. Její chladný proud cítí muž nejprve na chodidlech, pak na lýtku a nyní už i na kolenou. Proud naráží do překážky, která mu zavazí ve volném toku. Strom odolává, ale člověk na něm upnutý cítí, že nápor vody sílí a hrozí odtrhnout jeho tělo od stromu.
„Bože, zachraň mě!“ volá pan Mikulecký stále znovu.
Voda mu začíná narážet na stehna a muž odkládá i poslední zbytky své nadutosti a pýchy, která neznala milosrdenství. „Bože, nenech mě zahynout! Nemohu umřít, musím se smířit s Lubošem. Musím doma říct, jak jsem se mýlil. Musím jim říct, že je Bůh. Prosím tě, Bože, doveď mě domů!“
Lavina, která se zaklesla před zraky zděšeného muže jako přehradní zeď, se pomalu dává do pohybu. Voda, která ji podemlela, ji unáší korytem rokle do údolí.
Pan Mikulecký cítí, že hladina vody náhle klesla a splynula s unášenou hmotou kamení, hlíny a dřeva, a on s úlevou poznává, že je zachráněn. Slábnoucí záblesky odcházející bouře osvěcují už jenom spoře prudký tok zkalené vody, která se spokojeně valí v korytě rokle.
„Bože, děkuji ti,“ mluví pan Mikulecký už klidně. „Nikdy nezapomenu na záchranu i na to, co jsem slíbil. Budu jiný, všichni doma to poznají.“
Muž zachráněný před ničícím proudem vodní laviny je tak šťastný, že si neuvědomuje, na jakém vlásku stále visí jeho život. Bez pomoci druhého člověka se odtud nedostane. Ale je to štěstí ze záchrany a jistě již i víra, která doufá, že Bůh dokončí dílo, které započal.

Bača dorazil promoklý a zkřehlý na salaš. Převlékl se do suchého, zatopil v kamnech a prohřál se horkým čajem. Oknem viděl, že bouřka se vzdaluje, slyšel, jak déšť pomalu ustává. Celou dobu myslel na Pavla, zdali ho neodnesla voda v rokli, která bývá při velkých bouřkách plná. Anebo zůstal zaklesnutý někde v živém plotu a nemůže se dostat ven? Stále znovu vzýval bača Pannu Marii, Pomocnici křesťanů.
Když přestávalo pršet, vyšel na zápraží před salaš. Po bouřce se ochladilo, a tak dýchal svěží vlhký horský vzduch. Zde se s konečnou platností rozhodl, co udělá, až se rozední. Vytáhl z kapsy růženec, aby svěřil Pavla i svou záchrannou akci Panně Marii.
Zrníčka růžence mu protékají mezi prsty. Každé „Zdravás Maria…“ vrcholí slovem Ježíš, se kterým a skrze něho proniká bača do náruče nebeského Otce, který ve své milosrdné lásce v síle a moci Ducha svatého pečuje o každého z nás a přijímá do své náruče věrné i zbloudilé děti. Stále znovu vidí bača v náručí Boží Pavla, který po dnešní moci nemohl zůstat ateistou, jak to o sobě hlásal. Kéž by zůstal naživu a mohl se navrátit jiný ke své rodině.

Pan Mikulecký po dramatické záchraně prožíval přitisknut ke svému buku stále všechno znovu. Přitom si živě představoval, jak se všechno změní u nich doma. Myšlenky se mu uklidňovaly a on pocítil první závan touhy po spánku. Lekl se. Tady usnout by znamenalo jistou smrt. Ale copak se dá neusnout po tolika útrapách a námahách? Tělo touží po odpočinku a nejlépe načerpá sílu ve spánku.
Začíná tak nový boj o přežití. Ani chlad, který se šíří do celého těla od mokrých nohou, nedokáže zahnat začínající spánek. Proto se pan Mikulecký štípe do tváře, podupává nohama, otírá ruce o kmen, zpívá a vykřikuje do noci. Přitom opakovaně rukou rozevírá víčka, která jinak nedovede ovládnout.
S úlevou vítá nevyspaný muž první známky svítání. Radost mu přináší první štěbetání ptáčků. Může se podívat do koruny stromů, kde se zatřepetal pták vylétající za snídaní. Jakou radost mu dělá datel, který nedaleko od něho buší do nemocného kmenu. Nemálo minut zdárně uplyne, když pátrá očima i sluchem, kde se tento doktor stromů nachází.
Lekne se, když téměř za zády uslyší řev motorové pily.
„Bača!“ vzkřikne.
„Vašku, tady jsem, slyšíš mě?“
Řev motoru však přehlušuje všechno. Bača prořezává úzký průchod, aby se dostal přes živý plot k rokli. Netrvá to dlouho a úzkým průzorem pronikne světlo na druhou stranu. Bača vypíná motor pily a poprvé zaslechne volání Pavla.
„Žiješ? To je úžasné,“ křičí radostí bača.
„Držím se tu stromu.“
„Vydrž, podám ti tam lano.“
„Vydržím!“ ujišťuje pan Mikulecký svého zachránce.
Bača si stočené lano přehazuje přes rameno a obezřetně postupuje vykáceným vchodem. Na konci chodby spatří ujetou zeminu, která se utrhla po Pavlovým tělem. Tam stoupnout nemůžu, dopadl bych jako on. Uvážu lano za kmen stromu a druhý konec hodím do rokle. Snad se trefím do míst, kde vězí Pavel.
„Máš lano?“ křičí bača, když spustil lano do rokle.
„Je dva metry vpravo. Nedosáhnu.“
„Co je to vpravo?“
„Jsem k tobě zády.“
„Dobře, spustím lano znovu.“
Druhý pokus je úspěšný. Pavlovi přijíždí lano pod nohy. Shýbne se k němu a uvazuje si je pevně kolem pasu. Cítí, že se lano napíná. „Můžu se otočit?“ volá na baču.
„Pomalu táhnu, škrábej se nahoru!“
Pan Mikulecký se po čtyřech drápe nahoru, když se křečovitě drží lana, které táhne bača. Jde mu to těžko a musí vynaložit veškerý um a sílu. Nahoře se dosud napnuté lano uvolní a vzápětí k bačovi přibíhá pan Mikulecký a šťastně mu skočí kolem krku. Vzrušeně říká: „Vašku, děkuji ti za záchranu.“
„Já ne,“ odpovídá bača a ukáže k nebi.
„Máš pravdu, Vašku,“ odpovídá zachráněný muž.
„Ten Pán Bůh je úžasný mistr. Dovede využít naši hloupost, aby v nás vzbudil víru.“
Jindy by se slůvko o hlouposti pana Mikuleckého nemile dotklo, ale nyní přikývne a vyzná: „Vím to. Díky Bohu jsem zachráněný. A díky Bohu i věřím.“
„Sláva,“ zajásá bača, „teď se u mě převlékneš a posnídáme.“
„Už se těším na vynikající sýr,“ souhlasí pan Mikulecký, ale musím co nejrychleji domů, abych tam začal nový život.
Oba muži sbalí pilu a další nářadí a mokrou trávou zamíří k salaši. Bača se přitom modlí a jeho kamarád mu naslouchá, a tak se modlí s ním.

 

_ _ _

Pan Josef Janšta, autor mnoha knížek pro děti a mládež, vydává po kapitolkách vyprávění, které nazval Naše čtení. Přehled a názvy vydaných kapitol naleznete zde.

Comments are closed.