kapitola sedmnáctá: Strach o tatínka

stáhnout tuto kapitolu v pdf a s obrázky

Strach o tatínka

Pan Mikulecký si náramně pochutnal na večeři v salaši, kde ho bača pohostil znamenitými sýry. Po jídle zůstali oba muži v družném rozhovoru. Bača přitom stále zaměňoval tykání a vykání, až řekl: „Jsme všichni Boží děti jednoho Otce na nebesích, tak si budeme tykat. Jmenuji se Vašek.“
„Nic proti tykání,“ odpověděl pan Mikulecký, jmenuji se Pavel. „Ale s tím Božím dítětem na mne nechoď.“
„Nebraň se tomu, Pavle, Bůh tě stvořil, i když to nechceš slyšet.“
„Nechci, protože mě Bůh nestvořil.“
„A kdo tě stvořil?“
„Nikdo.“
„Jak nikdo?“
„Příroda, síly v přírodě.“
„A kdo ty síly v přírodě vedl, řídil?“
„Nikdo je neřídil.“
„Pavle, ty to v městě tak nevidíš, jako já tady na horách. Přijdeš k pekaři a koupíš si chleba, a nemusíš přemýšlet, kde se ten chleba na pultě vzal, kdo ho upekl. Tady na horách co si neudělám, tak nemám. A tak je mi jasné, že nic nevznikne samo, jen tak. Proto je mi také jasné, že za úžasnou přírodou musí být mocný a moudrý Bůh.“
„Vašku, chápu, že znamenité sýry jsi musel udělat ty. Ale s přírodou je to jinak.“
„Jak?“
„Ta vznikla sama působením sil v ní samé.“
Bača se směje: „Znamenitý sýr musel udělat Vašek. A nesrovnatelně znamenitější země a vesmír vznikly samy.“
„Ne samy, ale působením sil.“
„Působením nerozumných sil vzniklo rozumné dílo,“ doplňuje bača.
„Ne, ty síly musely být rozumné.“
Bača tiše a úctou říká: „Síly nejsou nikdy rozumné. Ty musí někdo rozumný usměrnit, použít. Moje síly v rukou usměrním tak, že například ostříhám ovci. Jestliže říkáš, že síly musely být rozumné, tak vlastně mluvíš o nekonečně rozumném Bohu.“
„Už dost, stačí,“ chce pan Mikulecký ukončit hovor o stvoření a sám sobě se diví, že není vzteklý, nenadává, nerozčiluje se kvůli náboženství.
„Proč? Teď to začíná být zajímavé.“
„Nejsem tak vzdělaný jako ty.“
„Já? Obyčejný bača a vzdělaný?“
„Jsem obchodník. Nabídnu, prodám, vydělám. To je moje přemýšlení.“
„Dobře. Nebudu tě dál trápit.“
„Stejně už musím jet, je moc hodin.“
„Teď na noc? Nechceš přespat? Zdá se, že brzy dorazí bouřky, které jsou v horách mnohem mocnější než v nížině.“
„Právě proto už pojedu. Ráno mám domluveného zákazníka, toho bych odtud nestihl.“
„Dobře, zabalím ti ke snídani sýr. A také chléb, který ti tak chutnal. Kolik je vás doma?“
„Čtyři.“
„Dobře, tak pro čtyři.“
„Děkuji moc, Vašku. Bylo mi tu s tebou dobře. Jediné, co mi tady chybí, je signál.“
„I signál tu mám. Zavedu tě na místo, kde signál chytneš.“
„Je to daleko?“
„Pět minut cesty.“
„Budu rád. Vůbec nevím, jestli mně někdo volal anebo poslal esemesku.“
„Za chvilku si všechno vyřídíš.“
Vzápětí oba muži opouštějí salaš. Venku je noc, po obloze plují mraky, které jenom spoře dovolují ukázat se hvězdám na obloze. „Měsíc dneska nevyjde,“ vysvětluje bača, proč je tma tak hustá.
Pan Mikulecký se nechce vzdát kvůli tmě cesty k signálu. Spíše si přeje vidět, než že by skutečně viděl. Proto říká: „Ale jde to, už se rozkoukávám.“
„Dobře, jdeme, je to jednoduché. Tady máš auto a odtud přímo půjdeme proti kopci.“
Muži se skutečně rozkoukávají, sice klopýtají, ale k vrcholu kopce dojdou.
Bača vyzývá společníka: „Tady by měl být signál.“
Pan Mikulecký „Ano, výborně, už mám spojení. Tu je zmeškaných hovorů a esemesek manželky!“
Bača nechce rušit, a proto se loučí. „Nechám tě v klidu. Trefíš k autu?“
„Jasně. Přímo z kopce dolů.“
Bača podává návštěvníkovi ruku a upřímně mu říká: „Můžeš kdykoliv přijet. Sýrů mám vždycky dost.“
„Děkuji. Určitě přijedu.“
Po rozloučení bača odchází a pan Mikulecký zůstává sám se svým mobilem. Zjišťuje, že nepřijaté hovory jsou od manželky a také od Lucky. Copak po mně chtěli? Abych se vrátil? Teď se vrátím rád, i když se budou třeba i modlit. Je to každého věc. U Vaška mi modlení také nevadilo. A teď otevřu esemesku. Také od manželky. To je dobře. Dozvím se, co po mně chtěla.
MILY PAVLE, MAME O TEBE STRACH, NEMUZEME SE TE DOVOLAT. VRAT SE DOMU, CEKAME NA TEBE. PRISEL LUBOS, ABYCHOM SE NEBALI, KDYŽ TY NEJSI DOMA. MODLIME SE ZA TEBE, ABY SES NAM VRATIL DOMU ZDRAVY. TVOJE MILUSKA.
Muž se po přečtení zprávy zakaboní. Cítí, že do něho vstupuje vztek a hněv. Tak Luboš se vetřel do bytu, když já jsem pryč? A to se mám vrátit domů? Abych ho vyhodil? Ne, ona si přeje, abych ho přivítal, abych se pánovi omluvil, že jsem ho vyhodil z domu. A k tomu se budou s Luckou modlit! Možná se modlí už i Luboš, když se modlí Lucka!
Jenom na okamžik si vzpomene muž na baču. U něho mi modlitba nevadila. Proč mi to zase vadí doma? Ne, modlit se doma nikdo nebude. Jedu domů udělat pořádek. Luboš mi slíbí poslušnost, anebo poletí ven.
Rozčilený muž vykročí směrem k autu. Přitom začíná psát esemesku. Ale na hrbolaté půdě mu to nejde. Nechám toho. Přijedu bez ohlášení. Aspoň budou překvapení, vystrašení a já budu nařizovat. Nekompromisně!
Vsunuje mobil do kapsy a znovu se mu vynořuje postava bači, u kterého se choval zcela jinak než teď. Co by asi dělal bača na mém místě? Také by musel poroučet. Přece i ovce ho poslouchají. Ale on to umí jinak než já. Neporoučel mi, a přesto jsem ho respektoval, poslouchal. Ne, já nejsem bača a nikdy jím nebudu. Proto to musím dělat tak, jak to dělám.
Pan Mikulecký musí jít pomalu, drny jsou tu stále větší. I tráva je tu vyšší. Sešel jsem z cesty, ale to nevadí. Hlavně když mám směr, narazím na silnici. Nasednu do auta a pojedu. Podle bači je tam dobrá cesta. Za dvě hodiny budu doma. Všechny vzbudím a udělám pořádek. Žádná modlitba a Luboš bude sekat dobrotu a poslouchat! Vyškolil se už dost. Poznal, jaké je to bez domova. Proto se vrátil, jak jsem vytáhl paty z domu.
Pan Mikulecký si uvědomuje, že už jde mnohem déle, než když stoupali na kopec s bačou. A navíc namísto silnice je tu stále hustší a vyšší porost, musí se vyhýbat keřům, do kterých naráží. Přiznává si, že se musel od cesty hodně odchýlit. Anebo jsem zabloudil? Co když jdu úplně opačným směrem? Ne, nesmím opustit současný směr, nebo se začnu točit dokola. Když půjdu rovně, musím narazit na silnici. Ale tu se už dál jít ani nedá. Jsou tu jenom samé stromy a keře. Mám jít kolem nich, anebo se jimi prodrat. Možná je to porost, který má chránit silnici před větrem a sněhem. Kdybych se tak mohl zeptat bači! Zná tu každý kout. Ale mobil je už zase hluchý a slepý. Ani špetka signálu. Co by mi asi poradil bača? Mám tři možnosti. Buď jít podél keřů napravo či nalevo, anebo se prodrat keři a stromy. Bača by mi řekl, abych se modlil. Ale ke komu? Vždyť tu nikdo není. Žádný Bůh není, tak nebudu ze sebe dělat šaška. Nemusím nikoho poslouchat, ani baču poslouchat nebudu.
Zbloudilý muž se snaží uklidnit, ale jenom s vypětím všech sil nepodléhá panice. Zvláště když se blíží bouře. Ještě je poměrně daleko, ale postupuje rychle. Než začne pršet, tak musím být v autě. Žádné obcházení, vezmu to přímo. Není to les, je to vysázený hustý porost, nebude to široké. Jdu na to. Nesmím uhnout, nějaký ten šrám mi neublíží. Jenom abych už byl na druhé straně, došel k silnici a pak rychle k autu.

Paní Miluška stojí u okna a z výšky panelového domu starostlivě pozoruje oblohu, která se čas od času prosvětluje blesky vzdálené bouře. Záblesky jsou však stále jasnější, je nepochybné, že zanedlouho bude pršet. Copak asi dělá Pavel? Spí někde v hotelu? To by mi přece zavolal. Esemeska byla doručena před necelou hodinou. Ale mobil je zase hluchý. Co když esemesku vybral někdo, kdo mobil ukradl?
Vystrašená žena opouští výhled z okna, aby se podívala na děti, zdali už spí. Nakukuje do Lucčina pokojíku a spokojeně naslouchá pravidelnému oddechování spícího děvčete. Vychází na chodbu a po několika krocích opatrně otevírá dveře Lubošova pokoje.
Lekne se, když Luboš zašeptá: „Mami, já ještě nespím.“
„Proč?“
„Myslím na tatínka.“
„Bojíš se o něho?“
„Jo.“
„Proč? Tatínek je zvyklý jezdit autem v noci. Nemusíš se o něho bát.“
„Ty se bojíš taky.“
„Bojím. Ale já jsem žena, proto se víc bojím.“
„Já se bojím jinak než jindy.“
„Jak?“
„Cosi mě tady na prsou tíží a nemohu se toho zbavit.“
„Já to mám podobné.“
„Mami, modlíš se?“
„Teď ne. Modlily jsme se s Luckou, než šla spát.“
„A teď se modlit nebudeš?“
„Nejde mi to, pořád myslím na to, že se tatínkovi něco mohlo stát.“
„Pan Lála říkal svým dětem, že když mají starost, že se mají bát před Bohem. Že to je také modlitba.“
„Dobře. Budu to tak dělat. Ale k tomu se budu modlit růženec. Půjdu hned. Ale ty už spi.“
„Půjdu s tebou.“
„Copak se chceš také modlit?“
„To ne. Budu sedět kousek od tebe a poslouchat, jak říkáš slova modlitby.“
„Proč?“
„Uklidní mě to. Dá mi to sílu. Dělal jsem to tak u Lálů.“
„A nechceš se přímo modlit se mnou?“
„Ne, vstávám a jdu za tebou do pokoje.“
Za chvíli usedá maminka do křesla, které si posunuje proti oknu, aby mohla sledovat blížící se bouřku. Luboš si posouvá druhé křeslo vedle ní a uvelebuje se v něm. Přitom kývne na maminku, aby se začala modlit.
Žena vytahuje z kapsičky vesty růženec, dělá kříž a začíná modlitbou „Věřím v Boha“.
Luboš naslouchá slovům vyznání víry a rozumí snad jenom tomu, že Ježíš se narodil z Panny Marie a zemřel potom na kříži. Rád by se maminky zeptal, co znamenají jednotlivé věty vyznání. Ale nedělá to. Někde v srdci cítí, že teď je důležitější, aby se maminka modlila, než si s ním povídala. Proto jen sedí a poslouchá, a přestože se bouřka blíží, tak schoulený do klubíčka usíná.
Luboš sedí u stolu, ale nedovede se zorientovat, kde vlastně je. Obklopuje ho neproniknutelná mlha. Proto volá: „Pomoóóc!“
„Teď jsem ti dobrý,“ ozve se mužský hlas z mlhy.
Ano, poznávám ho, je to tatínek, raduje se Luboš. „Tati, vytáhni mě odtud!“
„Co mně poroučíš? Nebudu tě poslouchat.“
„Já ti neporoučím, jenom potřebuji pomoc.“
„Poroučíš, nebo prosíš o pomoc?“
„Potřebuji pomoc!“
„Takže poroučíš! Na to já neslyším.“
„Tatínku, ta mlha je strašná. Prosím tě, pomoz mi! Vyveď mě odtud.“
„Dobře, rozhlédni se, jsem tu u tebe.“
Mlha se zvedá a Luboš se raduje: „Vždyť jsem doma!“
A je tomu tak. Je po obědě, maminka s Luckou pracují u kuchyňské linky, tatínek má hlavu zabořenou do novin a čte tak, jak to dělává vždycky v sobotu po obědě, kdy noviny obsahují Víkend s mnoha zajímavými články.
„Tati, dneska hrajeme fotbal.“
„Nejsi už v oddíle.“
„Půjdu se na kluky podívat.“
„Jdu s tebou. Chci vidět, jak to budou válet bez tebe a bez Jirky.“
„Zápas za chvíli začíná, poběžím, abych to stihl.“
„Jenom utíkej, budu tam dříve než ty.“
Luboš vstává od stolu a naráz ho znovu obklopuje mlha, takže nemůže udělat ani krok.
Tatínek se nahlas směje a k tomu krákorá: „První budu na hřišti já, protože jsem silnější!“
„Vezmi mě sebou!“
„Zase poroučíš?“
„Prosím, tatínku, nebo se v té mlze tady utopím.“
„Neboj se, vlez mi na záda a poletíme, abychom nepřišli pozdě.
V příštím okamžiku se přimyká Luboš na záda svého otce. A pak letí zprvu mrakem hustým jako mléko nebo spíše jako smetana. Mlha však řídne, brzy z mraku vyletá dvojice úplně a zahřeje ji slunce, které se nachází přímo nad hřištěm, kam právě nastupují soupeři k fotbalovému klání.
Tatínek s Lubošem přistávají do vysoké trávy v rohu sportovního areálu. Copak hochovi, tomu je dobře, při přistávání necítil žádnou bolest, protože se držel jako klíště na zádech. Tatínek však zasykne bolestí a nemůže hned vstát.
„Tati, neudělal sis něco?“
„Nemohu na nohu, asi jsem si ji zlomil. Neztrácej se mnou čas, běž se dívat na fotbal, já se tam pomalu dobelhám.“
„Ne, tati, budu tady s tebou.“
„To mi nepomůžeš.“
„Tak zavolám sanitku.“
„Je to zbytečné, nikdo mi už nepomůže. Umřu tady opuštěný ode všech.“
„Tatínku, jak ti mohu pomoci?“
„Nemůžeš mi pomoci. Zachránit mě může jenom objetí od mého syna. Ale já syna nemám, protože jsem svého syna poslal pryč z domu. Neměl mě rád, protože mě neposlouchal. A já ho také neměl rád, protože jsem mu pořád poroučel a nechtěl jsem mu odpustit. A tak jsem svého syna ztratil.“
„Tatínku, můj tatínku, já tě mám rád,“ volá v úzkosti vroucně Luboš, „obejmu tě, protože jsem tvůj syn.“
„Lubošku můj, Lubošku můj, ty mě máš rád? Já jsem to nevěděl. Jak jsem šťastný, že se mi můj syn vrátil. Teď už můžu klidně umřít.“
Luboš však již na nic nečeká. Objímá svého tátu a dává mu pusu na tvář i na vlasy.
Tatínek vstává, a jako by se nic zlého předtím nevstalo, pobízí svého syna: „Utíkej na hřiště, nebo zmeškáš začátek.“
Luboš běží a hraje jako o život. Dává jednu branku za druhou a tatínek se směje a směje a volá mamince mobilem, že mají tak šikovného syna.
Luboš se probouzí ze spánku po velkém blesku a následném hromu. Maminka vstává, zavírá okno a zanaříká: „Mám o tatínka strach.“

„Já taky, maminko. Modlit se neumím. Ale myslím si, že vím, co chce teď Pán Bůh slyšet, aby nám zachránil tatínka: Pane Bože, slibuji ti, že až se vrátí tatínek domů, tak ho budu poslouchat a budu střílet góly pro něho, aby měl radost.“
Bouřka duní, hustě prší. Maminka objímá Luboše. A protože je malá, tak syn klečí a ona tiskne jeho hlavu k sobě.
Oba přitom věří, že se jim tatínek vrátí.

 

_ _ _

Pan Josef Janšta, autor mnoha knížek pro děti a mládež, vydává po kapitolkách vyprávění, které nazval Naše čtení. Přehled a názvy vydaných kapitol naleznete zde.

Comments are closed.