kapitola šestnáctá: Síla modlitby

stáhnout tuto kapitolu v pdf a s obrázky

Síla modlitby

Pan Mikulecký poté, co se rozčílil, opustil ve spěchu panelový dům a vsedl do svého auta, ve kterém chtěl vybít svůj vztek. Rozjel se s takovou razancí, že přihlížející lidé si ťukali na čelo, uskakovali z okraje chodníků a nadávali. Řidiči to však dělalo dobře. Za volantem rychle jedoucího vozu byl pánem, kterého se ostatní báli a nemohli ho nějak omezit.
Vyjel z města a řítil se širokou silnicí, předjížděl, kličkoval, omezoval přitom ostatní auta, takže jejich řidiči museli uhýbat anebo prudce brzdit, aby zabránili nehodě. Policie dostala několik hlášení o bezohledném řidiči, který ohrožuje silniční provoz.
Velitel policie se rozhodl jednat a vyslal několik hlídek na rychlostní silnici do míst, kam šílený řidič podle hlášení řidičů směřoval. Šílený řidič, jako by to tušil, vyjel ze široké silnice na úzkou vozovku směřující do hor. I zde se cítil pánem, před kterým musejí všichni uhýbat. Navíc málem nevybral jednu ze zatáček a lehce se otřel o svodidlo. Lekl se a poněkud zpomalil. Také hněv a rozčilení z domova v něm slábly, a tak se mohl rozumněji soustředit na průjezd stále více se klikatící úzké vozovky.
Přesto si sám pro sebe dodával kuráž, když vykřikoval: „Jen dál! Kopec ani zatáčky mě nezpomalí. Vzhůru na střechu světa!“
Levotočivou zatáčku uviděl pozdě, ale naštěstí rovným směrem vedla uzoučká horská silnička, kde se dvě auta nevyhnou a míjejí se pouze na určených rozšířených místech. Zde zpomaluje, necítí potřebu někomu dokazovat svou velikost, protože tu nikdo není. Jedna serpentina střídá druhou, rovné úseky se zkracují. Řidič pociťuje strach, kam ho tato krkolomná cesta dovede. Otočit se a jet nazpět se nedá, a tak musí stoupat a doufat, že v nerovné cestě s výmoly nenarazí někde na kámen, který by mu poškodil spodek vozu natolik, že by nemohl pokračovat v jízdě a uvízl by tak v nekonečné temnotě ve stále sílícím větru, který signalizuje blížící se déšť.
Ve strmém stoupání jede vystrašený řidič téměř krokem a vyhlíží, zdali přece jenom za zatáčkou nevyjede na nějakou plošinu u horské chaty nebo jiného objektu. Pryč je jeho suverenita i pocit neomezeného pána, se kterým naháněl strach všem, které dojížděl, předjížděl anebo míjel.
Za zatáčkou je stoupání poněkud mírnější, ale jenom proto, že horská cesta směřuje do další serpentiny, ve které nesmí výrazně zpomalit, protože by se na kluzkém povrchu nerozjel. Řidič se potí strachem a očima s napětím hlídá okraje cesty i výmoly, do kterých musí zpomalit a pak v jediném možném okamžiku šlápnout na plyn, aby nezůstal trčet na dně nerovnosti. Nemá čas svůj strach rozebírat, musí jet a doufat, že to přece musí skončit.
Pan Mikulecký zajásá jako malý kluk, když se najednou les rozevírá a cesta uhýbá prudce doleva, povrch je však pevný a rovný. V dálkových světlometech se před ním rýsuje nízká budova a bezpečné prostranství kolem ní. Najíždí na něco, co připomíná parkoviště, a vypíná motor. V hlavě cítí hučení, jež se při otevření dveří ztrácí ve štěkotu statných bílých psů, kteří obstoupili auto.
„Ticho, hoši, stačí, jste hodní,“ uklidňuje psy muž, který jde pevným krokem k autu.
Dochází ke dveřím s řidičem a ptá se: „Co mi dovážíte, milý pane?“
„Zabloudil jsem,“ přiznává pan Mikulecký a vystupuje z vozu.
„Vidím, že jste přijel cestou, po které jezdí jenom lesáci v terénních autech. To se za vás musel někdo moc dobře modlit, když jste sem s osobním autem vyjel.“
„Žádná modlitba mně nepomohla, musel jsem si pomoci sám.“
„To si jenom myslíte. Tady v horách brzo člověk ztratí pocit pána vesmíru, který si všechno může zařídit sám.“
„Bylo mi úzko, musím přiznat, ale já se nemodlím.“
„Vy jste tady na horách vzácný exemplář,“ říká se smíchem bača.
„Jaký exemplář?“
„Neznám tu ateistu, zde v horách jsou neznabozi vyhynulý druh.“
„Jak to?“
„Bouře, vichr, sníh, samota odnaučí každého spoléhat se na sebe a naučí každého se modlit.“
„To bych já nikdy neudělal.“
„Takových bylo víc. Stačí však jedna zima, silnice zapadne sněhem a jste tu sám jenom se svými zvířaty a čelíte vánicím, mrazu, vichrům. A jste malý a cítíte, že to všechno kolem vás řídí někdo velký, mocný, ale i dobrotivý, pečlivý a starostlivý. Čekáte na jaro, měříte, jak sněhu ubývá, až se silnice uvolní a přijedou obchodníci, kteří zakrátko vykoupí zásoby uzených a dalších sýrů, které jste v zimě s ovečkami vytvořil. A děkujete Bohu, že byl s vámi a připravuje vám krásy jara, které nejsou z dílny člověka.“
„Už stačí. Marná je vaše námaha. Já náboženství nesnáším, nikdy neuvěřím.“
„Nechci vás přesvědčovat, ale na večeři vás mohu pozvat. Co říkáte?“
„A dostanu se potom odtud?“
„Nebudete se vracet, ale pojedete dál a podél salaší a horských chat sjedete po daleko lepší cestě dolů.
„Děkuji za pozvání k jídlu, rád se na cestu zpět posílím.“
„Pojďte dál,“ zve bača svým příjemným hlasem hosta dovnitř a nabízí mu místo u dubového stolu, na který snáší různé druhy sýrů a mléko k zapití.
„To je bašta,“ libuje si host, když ochutná jeden z uzených sýrů, „něco tak dobrého jsem dosud nejedl.“
„Pochutnejte si, napřed však jídlo požehnáme, je to Boží dar.“
Host se neodváží na to něco namítat a sleduje upracovanou ruku, která dělá nad jídlem znamení kříže, doprovázené slovy: „Požehnej nám, Nebeský Otče, toto jídlo, které máme z tvé štědrosti a prosíme za ty, kteří mají hlad nebo bídu, aby našli obživu. Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána. Amen.“

Lucka se svou maminkou s velkou radostí přivítaly mezi sebe Luboše, kterého přivedl pan Lála až ke dveřím bytu.
„Pojďte dál,“ zvala ho paní Mikulecká.
„Děkuji, jste hodná. Ale je už večer, ráno vstávám brzy do práce. V továrně začínáme v šest hodin.“
„Nejste tu určitě naposled. Musíme se blíže poznat, když naši synové jsou takoví kamarádi.“
„I my vás zveme k nám, ale nyní přeji dobrou noc,“ rozloučil se pan Lála a odešel po schodech dolů.
Maminka si sedla s dětmi do pokoje a u šálků s voňavým čajem a všichni si měli co povídat. Bylo jim spolu dobře, i když kdesi v hloubce uvnitř cítili, že by měli pozvat mezi sebe tatínka.
Lucka má v sobě neklid, proto navrhuje: „Pošlu SMS tatínkovi, aby se vrátil domů.“
Maminka se rozhoduje jinak. „Zavolám mu sama a pozvu ho domů i za vás.“
Bere hned do ruky mobil a volá na číslo manžela. Nemůže však dosáhnout spojení. „To není možné, Pavel je vždycky na mobilu. Je zvyklý, že mu zákazníci volají v kteroukoliv dobu.“
„Co když ho má vybitý?“ ptá se Lucka.
„To si tatínek hlídá. Je to jeho chleba, aby se zákazníci k němu dovolali.“
„Takže zbývají dvě možnosti,“ hodnotí situaci Luboš, „buď nemá signál, anebo dopadl jako já odpoledne.“
„Nestraš!“ okřikuje ho maminka, ale strach o manžela v ní sílí. „Co když ho někdo přepadl, anebo se naboural? Jel určitě jako blázen.“
Lucka přistupuje k mamince a hladí ji po vlasech. „Mami, neměj strach, vždyť jsme se za něho modlili.“
„A budeme se modlit zase, protože tatínek je jako Jonáš v moři. Prchá a potřebuje Boží záchranu. A poprosíme o modlitbu pana faráře. Je devět hodin, snad ještě nebude spát.“
„A já zavolám Monice. Říkala mi, že jí mám zavolat třeba i o půlnoci.“

Otec Alois přijal prosbu o modlitbu klidně. Při hovoru se snažil upokojit i rozrušené srdce paní Mikulecké. „Hned to svěřím Pánu Ježíši. Buďte klidná, on o něm ví. A jako se postaral o Jonáše, tak povede i vašeho manžela.“
Uvnitř však kněz klidný nebyl. Proto se oblékl, vzal klíče od kostela a vyrazil do chrámu. Tam si klekl před svatostánek, poklonil se Pánu Ježíši a pak už neříkal nic. Otevřené dlaně ukazovaly, že přišel s něčím, co Pánu Ježíši svěřuje a odevzdává.
Takto se kněz modlívá vždy, když svěřuje Bohu něco tíživého a v lidských očích neřešitelného. Napodobuje tak starozákonního krále Ezechiáše, kterému asyrský král Senacherib napsal dopis, ve kterém mu vyhrožoval, že dobude Jeruzalém a král i jeho lid mu budou vydáni do rukou, což znamenalo zotročení a vyhlazení národa. Senacherib psal králi, že jeho Bůh mu nepomůže, ať na něho nespoléhá. Ezechiáš vešel s dopisem do chrámu a tam ho s důvěrou předložil Bohu a prosil za záchranu národa. Do rána asyrské vojsko takřka pomřelo a Senacherib se zbytkem vojáků odtáhl. Jeruzalém byl takto proti obrovské přesile zachráněn.
Kněz pohroužený do modlitby sebou trhne, když vrznou dveře a někdo vchází dovnitř. Otec Alois vstává a peskuje sám sebe, jak mohl pozdě večer nechat nezamknuté dveře. Ale vzápětí se usměje. Do kostela vstupují Monika s Jirkou a vedou vedle sebe kola, aby o ně venku nepřišli. Kněz jim jde naproti a ptá se jich: „Jak jste mohli vědět, že jsem tu?“
„Modlíte se jako Ezechiáš, že,“ ujišťuje se Jirka.

„Ano,“ odpovídá kněz, „a vy mi jdete pomoci?“
„Věděli jsme, že tady budete, jenom jsme se báli, že se vás nedobušíme.“
„A já si nadávám, že jsem zapomněl dveře zamknout.“
Monika je už netrpělivá. „Tatínek nás pustil nejvýš na půl hodiny, začneme s modlitbou hned.“
„Jako Ezechiáš, anebo jinak?“ ptá se kněz.
Monika přemýšlí jenom chvilku a pak navrhuje: „Čtvrt hodiny jako Ezechiáš a potom společně.“
Kněz se vrací před svatostánek a pokleká na klekátko. Monika s Jirkou žádnou oporu nepotřebují a klečí jako svíce vedle něho.
Jako dopis předkládají Pánu Ježíši SMS od Lucky: „TATINEK JE NEZVESTNY JAKO JONAS V MORI. POMOZTE NAM MODLIT SE ZA NEHO.“

Kostelník Dolák poznal, že to s návratem do kostelnické služby přehnal. Po příchodu domů si lehl, protože se cítil slabý a malátný. Dcera to tušila, proto nahoře naslouchala, až se tatínek vrátí domů. Seběhla za ním a hned ho zpražila: „Ty chceš jít znovu do nemocnice, viď!“
„Jenom to ne, Verunko, víš, jak jsem šťastný doma.“
„Ale není ti dobře.“
„Jsem nějaký malátný a hůř se mi dýchá.“
„Zavolám sanitku.“
„Chci umřít doma.“
„S tou smrtí budeš ještě muset nějakou dobu počkat.“
„Co mi brání?“
„Jirka a Luboš, oba jsou bez fotbalu a potřebují pomoc. A volala mi Miluška Lálová, že Luboš nemůže domů. Kdoví, co se z toho ještě vyvrbí.“
„Dobře, tak ještě třeba neumřu, když mám tolik práce. A dáš mi léky, abych nemusel do nemocnice?“
„Ano, ale pod jednou podmínkou, že půjdeš hned ležet a zítra budeš chodit jenom kolem domku.“
Kostelník dostal léky a ulehl, ale spánek nepřicházel. Podle úderů věžních hodin věděl, kolik je hodin. Teď už je půl desáté a starý muž stále bdí. Modlí se už třetí růženec, když konečně pocítí úlevu. A je mu stále lépe. Na spánek nemá ani pomyšlení. Vylézá z lůžka a kleká si před křížem. Děkuji ti, Pane Ježíši, že jsem mohl nést svůj kříž za tebou. Ale teď cítím, že máš pro mne na tomto světě ještě práci. Pan farář mě potřebuje a já budu moci ještě chystat oltář, kalich a obětní dary. Budu to dělat tak, jako bych se dotýkal tebe, můj milovaný Ježíši. Něžně, s úctou. A budu to tak učit ministranty a všechny lidi v kostele. I pana faráře? To snad ne. Otec Alois je zbožný a je nám příkladem. Že mu také leccos zevšednělo? Povzbudím ho k nápravě, on to ode mne vezme. To jsi mi chtěl říct, Pane Ježíši, že se mám starat o našeho kněze? Tak proto neumírám, ale mám tolik síly, že bych chtěl štípat dříví. Ano, řeknu to panu faráři hned, musím mu to říct.
Kostelník vstává od kříže a jde pro mobil. Najíždí na jméno otce Aloise a mačká tlačítko.
„Otec Alois, co se děje, pane Doláku?“
„Otče, já jsem zdravý.“
„Vím, proto vás pustili z nemocnice.“
„Ne, pane faráři. Bylo mi zle, myslel jsem, že už umřu. Náhle se mi ulevilo a teď se cítím moc dobře.“
„To jsem rád. Právě teď se vracím z kostela. Myslel jsem tam i na vás. Prosil jsem Pána Ježíše, aby vás zachoval, že nemám jiného kostelníka.“
„A Pán Ježíš mě zachoval. Jenomže on to s něčím spojil.“
„S čím?“
„Bojím se vám to říct, že se budete zlobit. Řekl mi to pod křížem. Jsem si jistý, že to bylo vnuknutí od něho.“
„A co vám řekl?“
„Nejprve jsem pocítil, že se budu dotýkat oltáře, kalicha a obětních darů, jako bych se dotýkal jeho samotného. Měl jsem z tohoto poznání tak obrovskou radost, že jsem myslel, že ji snad ani neunesu. Ale pak jsem slíbil, že budu k úctě vést i druhé lidi. Ale Pánu Ježíši to bylo málo. Cítil jsem, že ještě po mně něco chce.“
„A co po vás chtěl?“
„Že mám k úctě pomáhat i vám, že vám některé skutečnosti zevšedněly. Zlobíte se, pane faráři?“
„Děkuji vám, pane Doláku, moc vám děkuji.“
„Za co?“
„Že mi budete pomáhat, aby nám mše svatá nikdy nezevšedněla. Každý pozdrav, každý dotek je dotekem Krista. Vždyť v kostele je Kristovo tělo i jeho hlava. Jsem šťastný, že vás Pán Ježíš uzdravil.“
„Cítím se tak dobře, jako kdybych tu měl být do sta let.“
„Dobrou noc a zítra na shledanou.“
„K tomu budu muset přemluvit Verunku. Slíbil jsem jí, že když mi dá léky, tak zítra nepůjdu do kostela.“
„Nebojte, pane Doláku, jestliže vás uvidí uzdraveného, tak vás do kostela sama pošle.“
„Jsem tak šťastný, pane faráři, dobrou noc.“
Kněz ukončuje hovor a uvědomí si, jak krásné a zároveň i těžké je být knězem. Z jedné strany podpírám ty, kteří nesou svůj kříž a padají. A druhou rukou jásám s těmi, kteří se radují a touží, abych se radoval s nimi. V tomto směru mi kněžský život nikdy nezevšední, protože to vidím, cítím a slyším. Ale ty, Pane Ježíši, jsi v eucharistii neviditelný a k tomu tak tichý a pokorný, že to mohu přehlédnout. A přitom se denně obětuješ při mši svaté. Můj Ježíši, zítra tě při mši svaté pohladím, obejmu a políbím. Ne jako dneska, kdy jsem tě sice držel v rukou, klekal jsem před tebou, ale mé srdce přitom nebilo rychleji tak, jako když se potkají dva zamilovaní.

 

_ _ _

Pan Josef Janšta, autor mnoha knížek pro děti a mládež, vydává po kapitolkách vyprávění, které nazval Naše čtení. Přehled a názvy vydaných kapitol naleznete zde.

Comments are closed.