kapitola třetí: „Tříďas vás neochrání“

stáhnout tuto kapitolu v pdf a s obrázky

„Tříďas vás neochrání“

Úterní ráno je v šesté třídě rušné. Ze všech koutů rozlehlé místnosti je slyšet drmolení básničky, kterou se měli žáci na dnešek naučit. Mirka s Luckou se dokonce pokoušejí o přednes, když se navzájem zkoušejí. Libor přehlíží třídu a pranic se mu nelíbí, že je mimo pozornost. Zvláště mu vadí klid a pohoda dvojice v poslední řadě, která mu odpírá poslušnost. Musím je dostat pod sebe. Možná už budou rozumnější než včera. Dostanu je pod tlak a uvidím…
Libor vystupuje z lavice a staví se před tabuli, odkud zavolá: „Proč se všichni šrotíte? Na dnešek básnička nebyla!“
Asi polovina třídy nechápe, že se jedná o reprízu včerejška, a tak nesouhlasně odpovídá. Mezi nimi jsou jasně slyšet hlasy Mirky a Lucky.
Libor si stoupá na stupínek u tabule, aby byl výše než ostatní, a velitelsky oznamuje: „V mém zájmu je, aby se dnes básnička nezkoušela, proto jsme se ji na dnešek učit neměli. Je někdo proti tomu a chce tvrdit, že jsme básničku na dnešek měli umět?“
Děvčata i kluci klopí hlavy, někteří se rozhlížejí kolem sebe. Náhle se však všichni otočí dozadu, kde Mirka zřetelně prohlašuje: „Básnička byla na dnešek, tak se učte!“
Liborem projde vztek od shora až do konečků prstů. Ty dvě můry, nejenom že neposlouchají, ale vyzývají proti mně. To jim musím zatrhnout, a hned. Takřka běží k poslední lavici, ve které vstávají obě děvčata v tušení konfliktu. Libor na ně křičí: „Byla na dnešek básnička?“
Mirka i Lucka zároveň odpovídají: „Byla.“
„Já říkám, že nebyla.“
Mirka cítí v sobě sílu vzepřít se tomu machýrkovi, proto si dává ruce v bok a hlasitě proklamuje: „Já říkám, že byla.“
„A já taky!“ přidává se k ní Lucka, která nechce nechat kamarádku samotnou.
Libor přistupuje k oběma odbojnicím ještě o krok blíž. Celá třída strne obavou, že je uhodí. On však naklání hlavu k nim tak blízko, že mohou cítit jeho dech. V této pozici pomalu a důrazně artikuluje: „Básnička na dnešek nebyla.“
Mirka mu podobně po slabikách odpovídá hned: „Bás-nič-ka by-la.“
Libor je zmatený. Ale jenom na okamžik. V ní mu rezonuje v hlavě snad tisíckrát: S těma dvěma nesmím prohrát. Začíná neúměrně riskovat, když gestem volá k sobě své nejvěrnější. Celou třídou to zašumí. Copak se odváží je tady potrestat? Ve škole, kde tříďas hlídá každý projev šikany?
Liborova družina obstupuje obě děvčata, která se tisknou k sobě. „Ptám se naposledy,“ pronáší samozvaný vůdce, „měli jsme se na dnešek učit básničku?“
Děvčata se přitisknou k sobě a neodpovídají.
„Ztratily jste řeč? Dobře. Řeknu to jinak. Pokud budete mlčet, tak souhlasíte. Na dnešek jsme se básničku učit neměli.“
„Měli,“ odpovídá Mirka jasným hlasem.
„Měli,“ připojuje se Lucka, jejíž hlas je přiškrcený, rozechvělý, ale přesto i rozhodný.
Libor ví, že to nemusí dopadnout dobře. Každé násilí je ve škole velmi přísně trestáno. Ale touha vládnout mu oslabuje obranné instinkty. Přehlédne své příznivce jako velitel nastoupenou jednotku. Neznamená to nic jiného než povel k útoku. Před násilím je však zarazí výkřik učitele ode dveří: „Co se tam děje?“

Než se stačí kluci rozprchnout, je tříďas mezi nimi a pětici nejbližších Liborových kamarádů nedovolí uprchnout. Volá na ně: „Výborně! Mám vás všechny pohromadě. Ááá, pan velitel je tady taky. A celá horda zbabělců na dvě děvčata! Že se nestydíte! Dáte mi žákovské knížky. Zatím to bude jenom důtka třídního učitele. Ale i to vás doufám vzpamatuje. A když ne vás, tak vaše rodiče. A o přestávce budete stát u sborovny. Já vás tady hlídat nebudu.“
Je po „hrdinství“. Kluci se jako spráskaní psi vracejí do svých lavic a vytahují žákovské knížky. Také Libor si uvědomuje, že přestřelil a že mu to doma už tak neprojde, protože na třídní důtky se vyžaduje podpis obou rodičů. Přesto celou hodinu matematiky nepřemýšlí o ničem jiném, než jak ty dvě dostat pod sebe. Když se pak vrací po přestávkovém vězení u sborovny do třídy, tak stačí Mirce a Lucce výhružně sdělit: „Tady vás tříďas chrání, ale je i neviditelný svět, kam učitel nedosáhne, protože tam mohou jenom pozvaní.“
Některé kartičky se vrátily s pozitivní odpovědí. Na jiných děvčata i kluci sdělovali, že jim to rodiče nedovolí. Libor si to však pochvaloval: „Dvanáct z pětadvaceti stačí.“
I Mirka s Luckou se dověděly, že se na ně Libor chystá na síti. Okamžitě je napadlo, že tady šikana přechází v kyberšikanu, jak jim o tom vyprávěl třídní učitel. Jak však proti ní bojovat, když Libor kyberšikanou zatím jenom vyhrožuje? Dostávají z toho strach, když dneska poznaly, že samozvaný vládce třídy je schopný všeho. Jenom na okamžik napadá Lucku, že se mu podvolí a bude mít pokoj. Ale když se podívá do odhodlané Mirčiny tváře, tak v sobě oživuje odhodlání nepoddat se tomu floutkovi, který chce poroučet celé třídě. Obě děvčata však cítí, že se potřebují s někým poradit.
Mirka má nápad: „Máme dnes náboženství, poradíme se s otcem Michalem.
„Jasně,“ souhlasí Lucka a podivný tlak na prsou se jí uvolní.
Odpoledne při vyučování náboženství pan farář vytuší, že Mirka s Luckou, jindy živá děvčata, mají problém. Cestu ke sdělení jim po skončení hodiny usnadní tím, že se jich zeptá: „Děvčata, nechcete mi něco říct?“
„Ano, otče, potřebujeme poradit,“ přiznává Mirka a Lucka přikyvuje.
Zůstávají ve farní učebně a čekají na kněze, který doprovází žáky ke dveřím fary. Chvíli se otec Michal zdrží v kuchyni. Připravuje tam malinovou šťávu. Když se vrátí, staví před děvčata na stůl džbán se skleničkami. Naleje jim do nich sladkou pochoutku a vyzve je: „Tak povídejte!“
Mirka i Lucka s důvěrou pohlédnou na kněze, jehož šedinami prokvetlé kudrnaté vlasy dosvědčují, že právě letos dovršil padesátku. Jeho častý úsměv se projevuje tak, že široké líce i čelo brázdí téměř neznatelné vrásky. Děvčata se při sdělení střídají, chvílemi si skáčou do řeči, občas se i dohadují, ale nakonec kněz smutně přikyvuje, že rozumí, chápe a že potřebuje chvíli ticha, aby si promyslel odpověď. Potom spíná ruce a modlí se: „Duchu svatý, ty víš, že Mirka i Lucka jsou v těžké situaci. Ale ty také znáš řešení. Prosíme o tvou moudrost, abychom se rozhodli správně. Osvěť nejenom náš rozum, ale posilni i naši vůli, abychom neváhali učinit to, co je potřebné. Přijď, Duchu svatý, toužíme dělat to, co ty vidíš jako dobro pro nás. Veď nás, abychom naplnili vůli Boží. Amen.“
Když kněz naplní skleničky krásně červenou šťávou z malin, tak řekne: „Šikana je zlá, ale dá se jí čelit, protože je většinou nějak vidět. Ale proti kyberšikaně je to těžší. Navíc my jsme teď v situaci, že zatím ještě kyberšikana nenastala, i když se k ní schyluje. Můžeme zasáhnout, až něco bude vidět, slyšet nebo se něco stane. Nejde to však bez rodičů. Musíte to doma říct.“
Lucka skáče knězi do řeči: „Copak nemůžeme nic dělat?“
„Teď se musíme snažit kyberšikaně předejít, aby vůbec nenastala.“
„Jak? To se máme tomu pánovi poddat?“
„Ne, to v žádném případě. Ale protože vy i já jsme bezradní, tak se spojíme s Pannou Marií, se kterou budeme silní. Podívejte, mám tu na dlani pro každou z vás medailku Panny Marie. Říká se jí zázračná medailka. Je ražena po celém světě na základě zjevení Panny Marie řeholní sestře sv. Kateřině Laboure v Rue du Bac v Paříži. Na líci medaile vidíte postavu Panny Marie, stojí na zeměkouli a drtí svou nohou hada. Podle slov Matky Boží představuje koule celý svět a každého člověka na světě zvlášť. Obraz hada nám připomíná naplnění Božího příslibu spásy lidstva a konečné vítězství nad Zlým. Tady po obvodu čtu nápis: „Maria, počatá bez hříchů, oroduj za nás, kteří se k tobě utíkáme.“
Mirka skáče do knězova výkladu a ptá se: „A co ty prsteny a paprsky?“
Otec Michal se na tazatelku usměje. Je rád, že medaile děvčata zaujala. Natočí k nim dlaň tak, aby lépe viděla, a pokračuje: „Paprsky světla vycházející z prstenů na rukou jsou symbolem milostí, které rozdává Panna Maria všem, kteří o ně prosí. Drahokamy na prstenech, které nesvítí, představují milosti, o které lidé zapomínají prosit.  Milosti znamenají duchovní i jiné dary, povzbuzení, osvícení, uzdravení atd. Dole je vyražen letopočet 1830 – tehdy se Panna Maria zjevila Kateřině.
Na rubu medaile vidíte ve středu medaile písmeno „M“, nad ním kříž opírající se o krátkou příčku. Pod písmenem dvě srdce: jedno s trnovou korunou je srdce Pána Ježíše, druhé srdce je probodnuté a patří Panně Marii. Po obvodu je dvanáct hvězd připomínajících biblický počet dvanácti kmenů Izraele a dvanácti apoštolů.
Panna Maria řekla Kateřině Labouré: ,Dej zhotovit takovou medaili. Ti, kteří ji budou nosit na krku, dostanou velké milosti. Mnoho milostí dostanou všichni, kteří ji budou nosit s důvěrou.´“
Lucka je nadšená, a proto se hned ptá: „Opravdu to funguje?“
„Není to tak: mám medaili na krku, bude zázrak. Spíše takto: Nosím medailku, protože si to Panna Maria přeje. Věřím, že takto nás ochrání před Liborem.“
Mirka už ví, co udělá. „Mám doma řetízek, hned si na něj navleču medailku. A budu věřit Panně Marii.“

„Já taky,“ přidává se Lucka a zeptá se: „Znáte nějaký příběh se zázračnou medailkou?“
„Jsou jich spousty. Ale možná jeden z nich je nejznámější. Je o jednom tulákovi, který se dostal k řece, do které právě v té chvíli spadl malý čtyřletý chlapec. Tulák neváhal, vlezl do vody a chlapce vytáhl. Chlapcova matka se chtěla muži velkoryse odvděčit. Pozvala ho na jídlo a pití, a řekla mu, ať si z jejího domu vybere něco, co by mu udělalo radost. Tulák nechtěl nic přijmout, spokojil se s tím, že se dobře najedl. Ale matka nakonec našla způsob, jak tuláka obdarovat. Vzala to nejcennější, co měl její syn u sebe – zázračnou medailku Panny Marie na stříbrném řetízku, a nabídla ji zachránci. Ten se nejdříve nemohl rozhodnout, ale na naléhání matky nakonec dovolil, aby mu medailku zavěsila na krk. Slíbil taky, i když neochotně, že se každý den pomodlí Zdrávas Maria.
Slib splnil, ale nezměnil svůj život poznamenaný hříchy. Takto žil mnoho let. Když se blížil konec jeho života, ležel opuštěný v nemocnici v cizím městě, kam se zatoulal.
Protože už mu nebylo pomoci, zavolali k němu kněze. Jenže tulák ho přivítal s posměchem a nadávkami. Když ale vyšlo najevo, že kněz pochází ze stejného kraje jako on, dali se do řeči. Ale když přišla řeč na Boha a smíření s ním, starý tulák to odmítal.
,Musel byste mi dát nějaké zvláštní znamení, že Bůh opravdu je a že stojí i o mne. To ale samozřejmě nemůžete,´ řekl a obrátil se ke stěně pokoje na znamení, že s knězem už dál nechce mluvit. Kněz ale neodešel. Soucitně se díval  na nemocného.  Najednou si všiml řetízku na jeho krku a medailky. Zeptal se, jestli je to památka po mamince.  ,Ne,´ odpověděl muž, ,ale je to památka na jednu  událost,  starou mnoho let.´ A řekl knězi, jak a kde medailku dostal. Když domluvil, kněz si klekl  vedle postele na kolena a se slzami v očích se začal modlit. ,Stalo se vám něco?´ zeptal se tulák.
,Ten chlapec, kterému jste před lety zachránil život, jsem já,´ řekl s dojetím kněz a přidal ještě několik podrobností o vzpomínané události. Nemocný se nezmohl na slovo. Mezitím kněz pokračoval: ,Sám Bůh vám dává znamení svého milosrdenství. Vy jste mi zachránil život tělesný a Bůh chce posloužit právě mnou, aby vám zachránil život věčný.´
Starý muž nečekal takový mimořádný projev Boží lásky. Ve zkroušené zpovědi složil tíhu svých vin do rukou milosrdného Boha, přijal svátostného Spasitele a krátce nato odešel ke svému nebeskému Otci, který tolik roků čekal na marnotratného syna.
Panna Maria, útočiště hříšníků, vyprosila tulákovi ještě jednu šanci a tulák byl přece jenom zachráněn.“
Mirka s Luckou jsou z příběhu dojaty a posíleny v důvěře k Panně Marii. Brzy opouštějí faru s požehnáním od otce Michala. Nejprve spolu a pak každá zvlášť jdou domů, aby tam se zázračnými medailkami na krku čelily na dálku tomu, co na ně osnuje Libor, který se „pomátl“ touhou po moci a potřebuje uzdravení.

_ _ _

Pan Josef Janšta, autor mnoha knížek pro děti a mládež, vydává po kapitolkách vyprávění, které nazval Naše čtení. Přehled a názvy vydaných kapitol naleznete zde.

Comments are closed.