kapitola patnáctá: Pod křídly modlitby

stáhnout tuto kapitolu v pdf a s obrázky

V pondělním večeru jsou Lucka s maminku samy doma. Sedí v pokoji na gauči a povídají si. Pan Mikulecký sice pronajal pěkný byt, ale zatím se tu obě necítí jako doma. Zvláště když nikdo z „mužských“ není doma. Luboš je u Lálů a tatínek dosud nedorazil domů z práce, která u něho nemá pevnou pracovní dobu. Jako dealer jedná s lidmi nejednou právě ve večerních hodinách, když jsou zákazníci doma.
Zvláště Lucce je teskno po tátovi i po Lubošovi. Navrhuje mamince: „Budeme se za ně modlit.“
„Dobře,“ souhlasí maminka, „ale jakmile zaslechneme klíče ve dveřích, tak přestaneme.“
„A co kdybychom nepřestali?“
„To by byla hrůza.“
„Opravdu?“
„Ano. Tatínek nesnáší modlení. Navíc ani neví, že tě potají vedu k Bohu.“
„A co kdyby se to dozvěděl?“
„Byl by to velký konflikt.“
„Ať to jednou pozná. Přece se nebudeme doma pořád schovávat.“
„Schovávám se celý život.“
„Neměla by ses schovávat. Pořád ustupuješ. V neděli nemůžeš jít ani na mši svatou.“
„Je to tak. Kvůli klidu doma.“
„Ale já už ustupovat nebudu. Příští neděli půjdu do kostela.“
„To myslíš vážně?“
„Jo. Chci jít na mši svatou s Lálovými.“
„Ale to nepůjde!“
„Zakážeš mi jít na mši svatou?“
„To ne. Ale ty sama uznáš, že musíme svou víru i nadále tajit.“
„A bude to u nás pořád horší. Luboš je pryč, s babičkou se po dnešku nesmíme bavit, za chvilku nám bude taťka poroučet, jestli můžeme jít na záchod, nebo ne.“
„Lucko, nebuď drzá.“
„Musíme se tatínkovi postavit, jinak budeme za chvíli všichni jeho otroci.“
„Kde bereš ty rozumy?“
„Mluvila jsem o tom s Monikou.“
„S Monikou?“
„Ano, s Jirkovou sestrou. A ona mi poradila, že se máme za víru postavit, jinak zrazujeme Pána Boha. A já ho zrazovat nechci. Mami, prosím tě, musíme to prolomit.“
„Já se bojím.“
„Já se také bojím. Ale budeme spolu. Začneme se teď modlit růženec. Až přijde tatínek, tak ho pozdravíme a budeme se modlit dál, protože Pána Boha přece nepošleme pryč.“
„Nechci vidět, co to s taťkou udělá.“
„Monika mi říkala, že to máme nechat na Pánu Bohu. On to vyřeší. Na nás je, abychom ho nezapřeli.“
„Bojím se.“
„Já taky. Proto se budeme modlit, aby nám Bůh dal sílu. Skočím si pro růženec. A kde ho máš ty?“
„Dojdu si pro něho sama.“
Jakmile se obě vracejí do pokoje s růženci v rukou, tak Lucka začíná: „Otče náš…“
Na konci prvního desátku zarachotí klíče ve dveřích. Maminka zbledne a reflexivně schovává růženec do kapsičky. Lucka pohlédne prosebným pohledem na maminku, která ukazuje ke dveřím. „Musím jít tatínka přivítat.“
„Dobře, ale vrať se k modlitbě. Já se zatím budu modlit sama.“
Maminka spěchá do předsíně, kde vítá manžela, který však potřebuje jít hned na záchod. Vystrašená žena se chtěla opřít o výmluvu, že přece se musí postarat o svého manžela. Ale nyní je volná a z pokoje sem doléhá Lucčina hlasitá modlitba. Navíc ji dcera volá: „Mami, pojď už!“
Jde. Pomalu… Nohy má přitom zdřevěnělé strachem. Jako by čekala, že bude muset něco řešit, aby nemusela do pokoje.
„Pojď, mami,“ povzbuzuje ji Lucka, která začíná další „Zdrávas Maria“.
Modlí se nahlas, maminka má přitom zavřené oči. Nechce vidět, až se manžel objeví ve dveřích a bude slyšet jejich modlitbu.

Stane se to při slovech „Sláva Otci i Synu i Duchu svatému…“
„Co to tu je!“ zakřičí muž, když vkročí do pokoje.
Maminka má pořád zavřené oči a neodpovídá. Lucka vidí, že to zůstalo na ní. Chvěje se jí hlas, když říká: „Modlíme se za Luboše i za tebe, tatínku, aby se to mezi vámi urovnalo.“
„Co vás to napadlo? Hned toho nechejte.“
„Pomodlíme se ještě jeden desátek. Než se převlečeš, tak budeme hotovy.“
„Nechci nic slyšet! U nás se nemodlí! To vám nařídila babička nebo kdo?“
„Nikdo nám nic nenařídil. Ale potřebujeme Pána Boha. Otče náš…“
„Ticho!“
„Jenž jsi na nebesích…“
„Přestaň, nebo půjdeš za Lubošem.“
V té chvíli se dosud schoulená maminka vztyčí a zvolá: „Nikam nepůjde!“
„Tak ať se přestane modlit!“
„Dokončíme desátek.“
„Ani slovo!“
Lucka pokračuje: „Posvěť se jméno tvé.“
Otec se několik skoky přibližuje k Lucce, aby ji udeřil. Matka je však rychlejší. Takřka se vymrští a staví se mezi něho a dceru.
„Tak to máš ty!“ vzkřikne muž a udeří svou manželku do tváře.
Žena klesá na pohovku a Lucka ji objímá tak, že ji zakrývá svým tělem. Pláče s ní.
„Já tu nemusím být,“ zařve muž a spěšně odchází z pokoje.
V předsíni si navléká svou větrovku, z háčku si bere klíče a bez pozdravu odchází. Práskne dveřmi a dupe po schodech dolů.
V pokoji je náhle klid. Maminka pláče: „Už se nevrátí.“
Lucka neví, co má dělat. Najednou ji napadne: „Zavolám Monice.“
Maminka dceři neodpovídá, jenom usedavě pláče a drží si místo úderu na tváři. Lucka to bere jako souhlas. Najíždí na jméno Moniky a prosí o klid: „Mami, ticho, ať slyším dobře.“
„Monika,“ ozývá se v telefonu, „co se děje, Lucko?“
„Udělaly jsme to tak, jak jsi mi radila. Tatínek se strašně rozzuřil, maminku udeřil, práskl dveřmi a odešel. Maminka má strach, že se nám už nevrátí. Co mám dělat?“
Monika se rozhoduje okamžitě. „Zavolám panu faráři. Řeknu mu, o co jde, a on ti sám zavolá. Vydrž, nebude to dlouho trvat.“
Lucka přisedá ke vzlykající mamince a hladí ji. Její pláč a vzlykání ustávají. Když se ozve pan farář, tak zpozorní. Lucka to vidí, a tak navrhuje: „Dám to nahlas, jo?“
Maminka přikyvuje, a tak už i ona slyší, když se muž na druhé straně mobilní linky představuje: „Tady otec Alois. Zdravím tě, Lucko. Monika mi sdělila, jaké máte těžkosti. Modlily jste se a otec se rozčílil a odešel z domu. Je to tak?“
„Modlily jsme se před tatínkem poprvé.“
„Kdo ,my´?“
„Já s maminkou. Ona je tu vedle mne a slyší vás. Mám to puštěné nahlas.“
„Dobře, takže zdravím i ji.“
Maminka s náznakem úsměvu přikyvuje a Lucka pokračuje: „Zatím jsme naši víru tajily. Bály jsme se tatínka, který nesnáší náboženství, kněze a všechno, co se týká Boha. Monika mi poradila, že se nemáme s vírou skrývat, a tak jsme to tak udělaly.“
„Dobře jste udělaly.“
„Ale maminka tu pláče a bojí se, že se nám už tatínek nevrátí.“
„Vím o poměrech ve vaší rodině, babička mi o vás vyprávěla. Myslím a věřím, že vám tuhle chvíli vymodlila. Není to nic nepřipraveného, věřím, že vám Bůh žehná a má to ve své režii.“
„Opravdu? A kdy se tatínek vrátí?“
„Tak to nevím. Nejsem Pán Bůh, abych znal myšlenky lidí. Ale myslím si, že váš tatínek je jako Jonáš.“
„Kdo to je?“
„Byl to Boží prorok. Bůh mu sdělil, aby šel varovat hříšné město Ninive. Měl tam vyzývat lidi, aby se změnili, aby činili pokání. Ale on tam nechtěl jít. Boha neposlechl, i když ho velmi důtklivě nabádal, aby do Ninive putoval. Jonáš však šel do přístavu a nastoupil na loď, která plula právě opačně, než bylo ono Ninive. Jonáš měl cestovat na východ, ale nyní plul na západ. Mnul si ruce, jak dobře to udělal, a spokojeně se uvelebil v podpalubí. Avšak jakmile se loď dostala na širé moře a byla už daleko od přístavu, přihnala se veliká bouře, která zmítala lodí jako s papírovou krabičkou. Bouře byla vytrvalá a námořníci v čele s kapitánem se začali bát, že zahynou. Žádali Jonáše, aby se modlil za jejich záchranu. Jonáš však věděl, kolik uhodilo. Uvědomil si, že neunikl Bohu, který ho trestá za jeho nevěrnost a neposlušnost. Proto řekl námořníkům: ,Hoďte mě do vody, a bouře se uklidní.´
Vystrašení muži však nic takového udělat nechtěli. Proto se jim Jonáš přiznal, že prchá před Bohem, a ujistil je, že bouře se utiší, když ho hodí do rozbouřeného moře.
A protože bouře dále sílila, tak námořníci nakonec Jonáše hodili do moře. Bouře ustala a nastal klid. Pokud by Bůh nezasáhl, tak by Jonáš v hlubokých vodách jistě zahynul. Ale všemohoucí Bůh ho vysvobodil a Jonáš nakonec do Ninive dorazil a vyzýval obyvatelstvo i jejich krále, aby změnili život. Král i jeho poddaní činili přísné pokání a obrátili se. Město bylo zachráněno.
Myslím, že váš tatínek je jako onen Jonáš. Prchá před Bohem, ale neunikne mu. Bůh o něm ví, provází ho, touží po jeho obrácení.“

„Ale on se neobrátí. Je tak zásadně proti víře.“
„O to se, Lucko i maminko, nestarejte! Vytrvale se modlete.“
„Budeme,“ slibuje Lucka a spolu s maminkou slyší knězovo požehnání: „Požehnej vás všemohoucí Bůh Otec i Syn i Duch svatý. Amen.“
„Děkujeme,“ končí hovor Lucka a zadívá se na maminku, která už nejenom nepláče, ale snad se i malinko usmívá z naděje, kterou vlil do jejich žil otec Alois. Sama navrhuje, aby se začaly hned modlit.

U Lálů se scházejí všichni u stolu ke společné modlitbě. Monika jim sděluje, co se stalo u Mikuleckých. Luboš to slyší u pootevřených dveří pokoje. Dovede si představit, jaké to u nich doma nyní je. Zraje v něm rozhodnutí, že se vrátí domů. Přitom slyší panu Lálu, jak prosí: „Nebeský Otče, děkujeme ti, že jsi posílil srdce Lucky a její maminky. Drž je svou milostí i nadále a ochraňuj i obrať jejich tatínka, probuď v jeho srdci milosrdenství.“
Než se rodina rozejde, vchází do kuchyně Luboš a sděluje: „Rád bych jel domů.“
„Co se stalo?“ diví se tatínek, „je ti smutno nebo se tě něco dotklo? Do modlitby tě nijak nenutíme.“
„To ne. Spíše jsem se jí zúčastňoval tajně sám. Děkuji vám, že jste se modlili za nás.“
Maminka mu připomíná: „Domů přece nemůžeš. Proto jsi u nás.“
„Cítím, že musím domů. Maminka s Luckou jsou samy. Potřebují chlapa.“
Maruška se směje. „Ty přece nejsi ještě chlap!“
Luboš se podívá na sebe, jako by chtěl ukázat, že je už urostlý a má nemalou sílu. „Maminka a Lucka se budou samy bát. Stačí, když vidí pavouka a ječí.“
Maminka se usmívá zmínce o pavouku, ale zároveň uvažuje dál. „Dobře, přijdeš domů. Maminka s Luckou tě přivítají. Ale co na to řekne tatínek, až se vrátí? Nebude se zlobit ještě víc než před chvílí?“
„Bude, a také asi zuřit.“
„Nebylo by lepší ho tedy neprovokovat a raději zůstat zde u nás?
„Já chci domů.“
„Co když nebude tvoje maminka chtít, aby ses vrátil domů? Bude se bát reakce tvého otce, až se vrátí domů.“
Do rozhovoru vstupuje Monika. „Já bych se maminky zeptala, jestli mě chce doma.“
„Dobře! Zavolám jí hned,“ souhlasí Luboš a vytahuje z kapsy mobil.
Jeho maminka mu bere hovor hned, jen co dokončí s Luckou jeden ze zdrávasů.
Luboš sděluje bez okolků svůj záměr: „Mami, co kdybych se teď vrátil domů, když je tatínek pryč?“
„Tatínek se bude strašně zlobit.“
„A teď se nezlobí?“
„Zlobí, proto odjel a vůbec nevím, kdy se vrátí.“
„Mami, to je převrat v rodině. Ty ses snad poprvé tatínkovi postavila.“
„Bez Lucky bych to nedokázala.“
„A se mnou převrat dokončíme, co říkáš?“
„Bojím se. Dostala jsem facku.“
„Se mnou ji nedostaneš. Budu tě bránit.“
„Nechci, aby ses rval s tatínkem.“
„Neboj, budu tě jenom bránit. A co na to říká Lucka?“
„Kýve tady na mne, abys přišel. Ale já se toho bojím.“
„Ale přece se s Luckou modlíte, tak proč se bojíš?“
„Protože málo věřím. Ale budu se snažit věřit. Pan farář říkal, že Bůh o nás ví, že to má ve své režii, že nám tuto chvíli babička vymodlila. Přijď, patříš domů.“
„Poprosím pana Lálu a jsem za chvíli doma.“
Luboš končí hovor, rozhlédne se po všech Lálových a řekne: „Jdu domů podpořit palácovou revoluci proti diktátorovi.“
„Jestli to takto, Luboši, bereš, tak tě domů nezavezu. Jsi stejný jako tvůj táta. Chceš vládnout.“
Do Luboše vjede vztek. Ale zároveň je jako opařený. Je mu trapně před Monikou, Maruškou i jejich maminkou, které vystrašeně sledují, co se bude dít. Cítí, že prvotní vztek na pana Lálu v něm slábne, až se rozpouští v pocit vděčnosti. „Já jsem to vlastně ani tak nechtěl říct,“ blekotá a klopí oči, „nevím, co to do mne s tou revolucí vjelo.“
„Máš to v sobě,“ vysvětluje tatínek, „je dobře, žes to poznal. Teď už znáš nepřítele v sobě, kterého musíš krotit, odmítat.“
„Budu,“ odpovídá tiše Luboš a cítí, že vystupuje z palebného postavení, ve kterém až dosud komunikoval s druhými. Je takto otevřený, bezbranný, zranitelný. Ale v této rodině mu to nevadí, tu ho všichni přijímají, odpouštějí mu a chtějí, aby se do palebného postavení nevrátil.
„Pane Lálo,“ prosím vás, zavezete mě domů?“
Tatínek přikyvuje.
„A ještě mám jednu prosbu,“ pokračuje Luboš, „mohu zase přijít, když to nezvládnu a budu chtít poroučet?“
„Jasně… Jistě…Určitě,“ ozývá se ze všech stran kolem stolu.
„Díky,“ říká Luboš a vstává, aby se vypravil na cestu domů.

 

_ _ _

Pan Josef Janšta, autor mnoha knížek pro děti a mládež, vydává po kapitolkách vyprávění, které nazval Naše čtení. Přehled a názvy vydaných kapitol naleznete zde.

Comments are closed.