kapitola druhá: Kdo bude silnější?

stáhnout tuto kapitolu v pdf a s obrázky

Cesta ze školy, s batohem zatěžkaným poznámkou, trvala Liborovi mnohem déle než jindy. Loudal se, protože se mu domů nechtělo, a potřeboval promyslet plán, jak z průšvihu co nejlépe vybruslit. Jenom aby nebyl doma táta! To by všechna strategie byla k ničemu. Platí totiž jenom na maminku, když u toho není tatínek.
Zmáčkne kliku branky. Je zamčeno! Hurá! Hlava rodiny by nechala otevřeno, zatímco maminka se bojí a pečlivě zamyká. Je úterý, v ambulanci je dnes kratší den, mohu čekat radostné uvítání.
A skutečně! Jakmile vstoupí do předsíně, slyší z kuchyně: „Liborku, to je dobře, že jsi doma, mám pro tebe překvapení.“
„Já taky,“ jde hoch hned k věci, když táta není doma.
„Něco se stalo?“ tuší něco nedobrého žena středního věku, po níž je její syn černovlasý a štíhlý jako proutek.
„Jo, stalo,“ přitakává hoch a pokračuje: „Mirka a Lucka jsou proti mně. Pořád mě otravují a provokují.“
„Jak tě provokují?“
„Říkají mi manekýn, že jsem měl být holka. Dneska mě dostaly, když se mi posmívaly: ,Jsi maminčin mazánek!´ To jsem už nevydržel.“
„To je nehorázné. Posmívaly se vlastně i mně.“
„Však právě. Tak jsem se neovládl a vrátil jsem jim to i s úroky,“
„Zmlátil´s je?“
„Před celou třídou jsem jim vynadal, že jsou šprtky, podvodnice, protože jedna od druhé opisují, a že jim učitelé nadržují.“
„A co bylo dál?“
„Žalovaly tříďasovi, že je provokuji já.“
„A on jim věřil?“
„Jo, jako vždycky. Ony prý nikdy nelžou. Třída stála za mnou. Tříďas řekl, že druhým vládnu, a to je šikana. A dal mi poznámku, že jsem mu lhal do očí.“
„Ukaž mi žákovskou!“
„Je tam napsáno to, co jsem ti říkal,“ odpovídá Libor takovým tónem hlasu, jako by se ho to netýkalo.
Když si maminka přečte žákovskou, tak se rozzlobí: „Půjdu do školy a řeknu mu, že nespravedlivě obvinil mého syna. A musí se ti omluvit.“
„Mami, vyřídím si to sám. Nepleť se mi do toho. Tříďas by tě umluvil a odešla bys s nepořízenou. Napiš, že nepřijdeš, protože bez sestry to v ordinaci nejde. Ale můžeš mi pomoci v jedné věci.“
„V jaké? Udělám pro tebe všechno.“
„Musím umlčet Mirku a Lucku. Jak proti nim mám bojovat, když vedou ve skautu mou milovanou sestřičku?“
„Ano, to máš pravdu. Ale Terezka si je nemůže vynachválit.“
„Když zakážeš Terezce chodit k nim do skautu, tak to bude pro ně jasný signál, že to proti mně přehnaly.“ Rozumím tomu,“ říká maminka nervózně, „ale to by s tím musela Terezka souhlasit. Bude končit čtvrtou třídu, není to už malá holka“
„Přece by měla stát za svým bratrem.“
„Ale to je citelný zásah do jejího života. Skaut strašně miluje.“
„A ty jí to nedokážeš poručit?! Může to být třeba jenom na měsíc. To by měla pro mě udělat.“
„Promluvíme s ní,“ rozhoduje se maminka a volá: „Terezko, pojď na chvíli do kuchyně!“
„Co, mami?“ ptá se copaté děvče, které má světlé vlasy i povahu po tatínkovi.
Maminka si sedá proti své dceři ke stolu a vysvětluje jí, co po ní potřebuje: „Libor má dvě spolužačky, Mirku a Lucku, které mu moc ubližují. Lžou na něho učiteli, posmívají se mu. Nějakou dobu k nim nebudeš chodit do skautu. Až se holky polepší,
tak se tam zase vrátíš. Je třeba je takto potrestat, aby daly Liborovi pokoj.“

Terezka prudce vstává ze židle a staví se proti bratrovi. Ukazuje na něho a křičí: „On je lhář. Pořád lže i mně. Mirka a Lucka by nikdy nelhaly. Jsou skautky a u nás se nelže. A slyšela jsem, že Libor je velký machr.“
„Terezko, musíš mě poslechnout,“ přikazuje maminka nezvykle tvrdě.
Děvčeti vhrknou do očí slzy. Mezi vzlyky slibuje: „Řeknu to tatínkovi, až přijde. On ví, že Libor lže. On nedovolí, abych musela ze skautu.“
Toho se Libor leká a sestru chlácholí: „Nic tatínkovi neříkej! Zbytečně se rozčílí. Do skautu choď dál, když je ti tam dobře.“
Děvče pohlédne na maminku, která k Liborovým slovům přikývne. Lehounká dívenka poskočí radostí a odběhne do svého pokoje. Jakmile za ní zapadnou dveře, tak Libor zahučí: „Vyřídím si to s nimi sám, nikoho k tomu nepotřebuji.“
Maminka už na to nic neříká, podepisuje poznámku v žákovské knížce, a nechá syna odejít do jeho pokoje. Ví, že to nedělá správně, když rozhoduje sama bez manžela. Ale kdyby mu o tom řekla, byla by z toho hádka. Šel by do školy a Libora by se tam nezastal. Musím bránit svoje dítě jako lvice, chválí nakonec sama sebe a spěchá k pračce, aby vytáhla prádlo.
V té chvíli je Mirka u své babičky. Bydlí nahoře v jejich domě a děvče za ní vyběhne vždycky po návratu ze školy. Má ji snad ještě raději než maminku, která se vracívá pozdě z obchodu. Vnučka obdivuje její vrásky – říká jim záhyby lásky. Proč? Protože láska vyžaduje námahu a z námahy jsou vrásky. Možná se měla méně namáhat a nedělat všechno za tatínka. Proto se naučil polehávat a i dnes jsou jeho nejoblíbenější místa na kanape a v křesle. Když ho chce Mirka vyprovokovat, aby přestal „lenošit“, tak jí maminka řekne: „Nechej ho, nalítá se v práci dost.“ Je totiž mistrem v továrně, kde se pohybuje po velké hale.
Mirka svěřila už babičce všechno, co dneska ve škole prožila. K tomu dodává: „Pán Bůh nás povzbudil v kostele, dosud jsem byla klidná, ale teď začínám mít strach.“
Stará žena nic neodpovídá. Děvče ví, že přemýšlí, a tak přerovnává zas jinak hrníčky, talířky a figurky v jejím sekretáři. Po očku babičku pozoruje. Nemůže se sice dívat do jejích krásných modrých očí, a tak v duchu hladí její řídké stříbřité vlasy.
Konečně babička pozvedá hlavu, Mirka si usedá naproti ní ke stolu a věří, že jí moudrá stařenka poradí.
„Povím ti o jedné paní, která čekala děťátko. Milovali je s manželem, i když těhotenství bylo teprve na začátku. Náhle žena onemocněla. Nebylo to nic vážného, zvýšené teploty. Ale vyklubaly se z toho zarděnky.
Paní doktorka jí řekla: ,Víte, co to znamená?´
,Snad nic vážného.´
,Pro vás opravdu je to záležitost pár dnů a budete fit. Ale je to zlé pro vaše děťátko. Virus zarděnek působí na dítě tak, že se narodí vážně poškozené.´
,A tomu se nedá nějak zabránit?´
,Jedině tak, že si necháte přerušit těhotenství. Jiná cesta není.´
Ona maminka se zděsila a na lékařku křičela: ,To nemyslíte vážně. Nikdy své dítě nezabiju. Nikdy!´
,Vzpamatujte se a chovejte se klidně,´ napomenula lékařka šokovanou ženu, ,teď běžte klidně domů, nechejte si to rozležet v hlavě a pak přijďte. Přece nechcete mít mrzáka.´
Zděšená maminka se vrátila domů a pověděla o tom manželovi, rodičům i sestře. Oni to pověděli svým přátelům a známým. A tak se našlo nemálo těch, kteří jí radili: ,Dej to pryč! Přece neporodíš nějakého ubožáka!´
Kněz ji naopak povzbudil: ,Nosíte pod srdcem dítě. Přece je nemůžete zbavit života. Budeme se modlit, aby Bůh chránil to malinké od všeho zlého.´
Maminka bojovala sama se sebou. Musela si připustit i myšlenku, že Bůh neudělá zázrak a dítě se narodí poškozené. ,Bojím se, dobrý Bože, posilni mě,´ modlila se vroucně.
Postupně v ní rostlo odhodlání, až prohlásila rozhodně: ,Dítě pryč nedám. Miluji ho a budu ho milovat, ať se narodí jakékoliv.´
Nezviklala ji ani lékařka, která jí předhodila: ,Teď jste hrdinka. Takových jsem viděla hodně. Ale kde bylo jejich hrdinství, když se jim narodil mrzák!´
Ale když maminka trvala na svém, tak jí lékařka necitlivě řekla: ,Jste blázen, stejně jako ten chudáček, co nosíte.´
Ale od té chvíle už měla maminka v ordinaci pokoj a mohla se opět těšit na narození svého děťátka. Občas ji sice přepadl strach, ale léčila ho tím, že v duchu podala ruku Panně Marii a prosila: ,Potěš mě, moje nebeská maminko.´
Blížil se termín porodu. Maminka se svým manželem odjeli do jiného města, aby tam bez zvědavých pohledů a v klidu mohlo dítě přijít na svět. Stalo se. Narodil se jim krásný zdravý kluk. Maminka ho líbala štěstím a děkovala Bohu za tak nádherný dar.
Vrátili se s manželem domů a všichni žasli, jak všechno dobře dopadlo. Při svatém křtu děkoval kněz Bohu za zdravé dítě spolu s mnoha lidmi, kteří se za miminko modlili.“
Mirka je hluboce dojatá a jenom šeptne: „Babičko, to byl krásný příběh.“
„Byl, Miruško, a je to příběh skutečný.“
„A jak to, babičko, všechno víš?“
„Protože tou maminkou jsem byla já.“
„Co? Opravdu?“
„Ano. Je to můj příběh, ve kterém jsem bojovala se strachem a utíkala se k Bohu a k Panně Marii.“
„A ten narozený chlapec je…“
„Ano, tušíš to správně. Je to tvůj tatínek.“
„A on to ví?“
„Jistě. Můžeš se ho na všechno zeptat.“
„Babi, budu jako ty, budu se modlit a dobrý Bůh mne povede.“
Babička tiskne vnučku k sobě a tiše jí říká: „Budu bojovat s tebou. Neboj se. S pomocí Boží, pod ochranou Panny Marie, zvítězíme.“
Mirka se k ní vděčně přitulí, vždyť tehdy před lety se rozhodovalo také o ní.

_ _ _

Pan Josef Janšta, autor mnoha knížek pro děti a mládež, vydává po kapitolkách vyprávění, které nazval Naše čtení. Přehled a názvy vydaných kapitol naleznete zde.

Comments are closed.