kapitola čtrnáctá: Prosba za odpuštění

stáhnout tuto kapitolu v pdf a s obrázky

Pan Dolák je šťastný, když kráčí ulicí ke kostelu, aby zavčas zazvonil a pak všechno připravil k večerní mši svaté. Jeho dcera se ho marně snažila zadržet doma, když mu několikrát opakovala: „Vždyť jsi ještě ráno ležel v nemocnici, a teď už chceš jít do kostela! Co by Ti na to řekli doktoři? Starali se o tebe a ty se teď chováš, jako bys byl zdravý.“
„Verunko, neboj se o mě. Doktoři se starali zřejmě dobře. Měli by ze mne radost.“
„To pochybuji. Co ti říkali při propuštění.“
„Že si mám pomalu přidávat.“
„Vidíš! A ty sotva přijdeš domů, tak jdeš do kostela.“
„Půjdu pomalu, hodně pomalu. A v dalších dnech si budu přidávat.“
„S tebou se člověk nedomluví,“ povzdechne žena, která se o svého otce bojí, ale je i ráda, že jde do kostela, kde je šťastný.
Kostelník jde pomalu, jak slíbil. Přitom odpovídá na pozdravy dospělých i mladých, kteří si ho váží. Přitom lidé projevují radost z toho, že se už uzdravil a jde do kostela.
Také pan farář je rád, že má svého kostelníka opět v sakristii. I on má však obavy z toho, že jeho nejbližší spolupracovník opustil lůžko a domov předčasně. Proto ho kněz ujišťuje: „Jenom žádné spěchy, všechno v klidu. Počkám, kdyby bylo třeba něco donést.“
„Děkuji, pane faráři, zde ve službě opravdu nemám žádný stres. S vámi se člověk nemůže rozčílit.“
„To si jenom myslíte! Měl jste vidět, jak jsem vytočil trenéra na hřišti.“
„Vím, dcera mi říkala. Že se Karlík nestydí, takhle se chovat ke knězi.“
„Vy mu říkáte Karlík?“
„Jo, jo, pane faráři. Pořád ho mám před očima jako ministranta. Byl bystrý, vždycky věděl, co chybí anebo co se má donést. Říkal jsem mu Jiskřička.“
„Mrzí mě ten včerejší konflikt. Netušil jsem, že ho takto vyprovokuji.“
„Vyprovokoval se sám.“
„Asi jsem tam neměl chodit.“
„Je dobře, že jste se Jirky zastal. On je tak hodný kluk, každý by si ho v mužstvu považoval.“
„Doufám, že se to urovná. Moc se za to modlím,“ končí rozhovor kněz a začíná se oblékat do bohoslužebných rouch.
Při oblékání se kněz už nikdy s nikým nebaví. Jeho srdce i mysl patří od této chvíle jenom Kristu, kterému jde sloužit k oltáři.
Jakmile však tentokrát vystoupí ze sakristie do kostela a pohledem pozdraví všechny přítomné, tak má po klidu. Vzadu v kostele stojí přikrčený trenér. Je tu kvůli včerejšku, napadne otce Aloise hned a okamžitě se mu vrací včerejší scéna i rozhovor na fotbalovém hřišti. Jenom s velkými obtížemi se soustředí na úvodní kříž mše svaté. Při vyznání vin ho mrzí, že se nedokáže na modlitbu soustředit. Nakonec prosí: „Pane Ježíši, já mu všechno odpouštím. Pomoz mi najít mou chybu, které jsem se dopustil.“
Po této upřímné prosbě se mu uleví. Od této chvíle už nevidí vzadu v kostele člověka, se kterým měl včera vážný konflikt. Vnímá muže, který není šťastný a potřebuje pomoci. „Pane Ježíši, pomoz svou milostí, spoj nás dva svou láskou.“
Po mši svaté kněz odkládá ornát. Přitom v periferním vidění spatří trenéra ve dveřích do sakristie. To je dobře, že přichází. Přijď, Svatý Duchu, přijď, Svatý Duchu a spoj nás svou láskou a moudrostí.
Kněz dokončí mlčky svlékání liturgického oblečení a mrkne na kostelníka. Znamená to, že chce, aby byl jeho věrný služebník přítomen následnému rozhovoru. Pak se obrátí s úsměvem k příchozímu a říká: „Vítám vás, pane Dálavo.“
„Děkuji, pane faráři. Přišel jsem se vám omluvit za ten včerejšek.“
„I já se vám omlouvám, pokud jsem vás něčím vyprovokoval.“
„Máte na Jirku a jeho chování jiný názor. Choval jste se však slušně. Zato já jsem neudržel nervy na uzdě a nechoval jsem se jako trenér. Uvažuji o rezignaci na trenérskou funkci.“
„To by nebylo rozumné, pane Dálavo. Všichni víme, s jakou obětavostí svou funkci vykonáváte.“
„Chci, aby se kluci chovali slušně a zodpovědně. Nesnesu, když nedodrží zavedená pravidla. Jirka měl těch přestupků několik za sebou. Trest byl zasloužený.“
„Pane Dálavo, nechci se vám plést do vaší práce. Ani nemíním vyšetřovat všechno, jak se seběhlo. To je vaše záležitost. Chci vás jenom poprosit, abyste byl nejenom spravedlivý, ale také milosrdný. Jirku znám velmi dobře. Je skvělým ministrantem, mohu se na něho vždycky spolehnout. Pokud něco nedodržel, tak to nebylo ze zloby, anebo úmyslně, ale z lidské slabosti.“
„V tom se, pane faráři, rozcházíme. Já neodpouštím, ale trestám.“
„Pán Bůh je milosrdný, chápe naše slabosti a odpouští.“
„Ale také trestá! Znám to z bible.“
„Ano, trestá. Ale napřed čeká s otevřenou náručí jako milosrdný otec.“
„To bych měl v kabině holubník! Ne, nebudeme se míchat jeden druhému do řemesla. Vy jednejte jako farář, já jako trenér.“
„Respektuji vás, pane Dálavo, ale myslím, že bychom měli jednat stejně. Napřed milosrdenství a potom spravedlnost. A pokud se milosrdenství zneužívá, pak je vynechat. Ale to Jirkův případ není.“
„Mám své zásady, pane faráři, a od těch neustoupím. Budu jenom rád, když se lidé dozvědí, že jsem se vám omluvil. To s těmi slabošskými křesťany byl úlet. Chtěl jsem triumfovat. Byla to však i urážka. Prosím za odpuštění. S Pánem Bohem.“
„S Pánem Bohem. Kéž Bůh žehná vaší práci,“ loučí se kněz s trenérem a podává si s ním ruku.
Trenér se loučí i s panem kostelníkem, který mu však nečekaně říká: „Karlíku, máš chvíli čas?“
„Nikam nespěchám.“
„Jsem po nemoci. Musím šetřit srdíčko. Mohl bys mi pomoci? Jako kluk jsi mi hodně pomáhal. Znáš to tady.“
„Ano,“ souhlasí muž, který byl po celé dětství ministrantem.“
„A pak mě doprovodíš domů. Budu rád, když půjde někdo se mnou, kdyby mě přepadla slabost.“
„Doprovodím vás až domů,“ slibuje trenér a je na něm vidět, jak i on je rád, že může starému kostelníkovi pomoci.

Asi půl hodiny trvalo, než po odchodu pana faráře opustili kostel i kostelník s panem Dálavou.
O mnoho mladší muž vyráží svižným krokem k cíli – k domku pana Doláka. Kostelník mu očividně nestačí a zadýchává se. „Prosím, pomaleji, nejsem hráčem vašeho výběru.“
„Promiňte, pane kostelníku, už jdu pomalu. A támhle je lavička, tam si odpočineme.“
Kostelník je skutečně za lavičku vděčný. Jako by čekal na tuto chvíli, vydýchá se a zeptá: „Mohu vám říct jeden ministrantský příběh, než půjdeme dál?“
„Jistě, aspoň si zavzpomínám na dětská léta.!
Stalo se to již před léty, tehdy jsem byl čerstvý kostelník. Připravovali jsme se na obřady velikonoční vigilie. Bylo třeba udělat malou hranici z naštípaných dřívek. Vytáhl jsem z kůlny na faře špalíky, které jsem rozsekl na několik částí. Ale už byl už mne Lukáš, který malou sekerou rozděloval špalíky na třísky, které se už hodily na hranici. Šlo nám to spolu dobře a také pan farář vyšel z fary a pochválil naši práci.

I já jsem z toho měl radost a nechal jsem Lukáše odnést plechový podnos ke kostelu, kde potom mohl sám postavit hranici z dřívek. Za práci jsem ho pochválil a šel jsem připravovat věci k obřadům do kostela.
Večer byla v sakristii slavnostní nálada. Všechno bylo připraveno, obřady s ministranty nacvičeny, lidé se shromažďovali kolem hranice dřívek, které zakrátko vzplanou v oheň, od něhož se zapálí velikonoční svíce.
Když jsem se zeptal, kdo zapálí hranici, tak se zvedl hrozen rukou. Ukázal jsem samozřejmě na Lukáše, který si hranici připravil.
Lukáš okamžitě zmizel, takže jsem mu nestačil ani předat zápalky.
Za chvíli jsme vycházeli všichni ze sakristie k ohni. Když jsem spatřil zdálky nádherný oheň, v duchu jsem si pochválil práci svou i Lukášovu. Také pan farář uznale pokyvoval hlavou, a tak jsem se dmul hrdostí. Došli jsme k ohništi a pan farář začal obřady. Vtom se ozvala rána, vzápětí druhá a hořící dřívka z ohniště se rozletěla do stran. Ženy zděšeně zaječely, muži přispěchali upravit znovu ohniště, ministranti se smáli. Prostě obřady byly značně narušeny.
Pan farář už byl starý pán a trvalo mu chvíli, než byl schopen pokračovat v obřadech. Obřady velikonoční vigilie pak už proběhly bez rušivých momentů a pan farář v sakristii poděkoval všem za pěknou asistenci.
Já jsem však z obřadů nic neměl. Stále znovu jsem přemýšlel, kdo to mohl udělat. Že by Lukáš? Nezdálo se mi, že by tento dobrý ministrant něčeho takového byl schopen. Přesto jsem se ho po skončení obřadů zeptal, kdo mohl do ohně vpašovat výbušninu, která sice nebyla nějak nebezpečná, ale narušila celé obřady. Dopadlo to tak, jak jsem nečekal. Lukáš zprvu kličkoval, ale když se do lží zapletl, tak se nakonec přiznal.
Byl jsem na Lukáše nazlobený a požadoval jsem, aby ho pan farář vyloučil z ministrování. Stařičký kněz se mě zeptal: ,A je mu to líto?´
,Brečí a bojí se, že doma dostane výprask.´
,Tak to stačí, potrestal se už dost.´
Ale já jsem protestoval: ,Věřil jsem mu, nechal jsem mu volnost. A on se takto odměnil.´
,Bylo to pro něho příliš velké pokušení. Neodolal a zhřešil.´
,Za takový špatný skutek ho vyhoďte, nemá co mezi ministranty dělat!´
Pan farář mi na to řekl: ,Kdo je bez hříchu, ať hodí první kamenem.´
Hned jsem si vzpomněl, jak jsem jako kluk vynášel z kostela ohořelé svíčky a s kluky jsme jimi mazali klacky, kterými jsme pak svítili do noci. Když na to tehdejší kostelník přišel, tak mně div hnáty nepřerazil. Ale když jsem ho prosil za odpuštění, tak mi prominul.
Poté jsem už vyhození Lukáše nepožadoval. Ale domluvili jsme se s panem farářem, že nějaké pokání za tak závažný skutek udělat musí. Dostal za úkol snést deset kbelíků holubího trusu z půdy.“
Trenér chápe, proč mu kostelník příběh vyprávěl. Proto se ptá: „Tím chcete říct, že bych měl Jirku potrestat, ale nechat hrát?“
„Možná.“
„To není můj styl. Trestám zásadně zákazem hraní. To platí pro všechny. A stejně je taková úvaha zbytečná. Jirka odešel z oddílu.“
„Vím to. Odešel kvůli tvému chování k panu faráři. Teď, když ses omluvil, tak to bude Jirka považovat za vymazané. A bude záležet jenom na tobě.“
„Já se ho doprošovat nebudu a z trestu mu nic neslevím. Stojí ještě dva zápasy.“
„Udělej, jak chceš. Chtěl jsem ti jenom říct, že kdybychom tehdy Lukáše vyhodili z ministrování, tak by se z něho kněz asi nestal.“
„Já jsem ho nevyhodil. Odešel sám. On bez fotbalu nebude. Připlazí se, teprve potom si odsedí dva zápasy a pak bude hrát.“
„Když myslíš… Já se ti už do toho plést nebudu.“
„Tak to bude nejlepší.“
Zbytek cesty k domku pana kostelníka si oba muži povídají. Vzpomínají na roky, kdy Karlík i pod vedením kostelníka vyrůstal v ministrantské partě.

Luboš se cítí u Lálů jako v nějakém vidění. Tatínek mluví laskavě se všemi, maminka všechno dění doplňuje úsměvem. Ne, že by dospělí po dětech nic nevyžadovali, poslouchat musí. Ale je to bez nějakých konfliktů a trestů. Je to tak v této rodině vždycky, anebo se chovají její členové jinak před návštěvou? Musím se na to zeptat.
Jirka přiznává, že návštěva má na jejich chování dobrý vliv. „Jindy občas někdo odmluví, s nechutí poslechne. I mezi námi to občas zajiskří, ale všechno se nakonec vyřeší. Když ne hned, tak určitě při modlitbě.“
„Vy se budete ještě modlit?“
„Jistě. Před spaním se vždycky modlíme. Ale tebe nikdo nutit nebude. Můžeš být v pokoji, anebo tady u stolu, jako jsi byl při modlitbě před jídlem.“
Tehdy stál Luboš u stolu jako ostatní. Rodiče ani Jirka se na něho nedívali. Holky ho po očku pozorovaly, ale jenom tajně, aby to nikdo neviděl. Ale když modlitba skončila, tak se k Lubošovu postoji nikdo nevyjadřoval. Bylo naprosto zřejmé, že ho každý přijal takového, jaký je.
Lubošovi se to moc líbilo. Žádné výčitky, poučování a napomenutí, jak to znal u babičky. Nevadilo mu, když mu potom Jirka prozradil, že tatínek předtím s každým promluvil a vysvětlil mu, jak se má chovat při modlitbě v přítomnosti nevěřícího.
Přesto však na Jirkův dotaz „Půjdeš se s námi modlit?“ odpovídá: „Ne, budu tady v pokoji.“
„Můžeš se tu zabavit, čím chceš,“ odpovídá Jirka a rukou přelétne celý pokoj.
Ale když za sebou zavře dveře, tak si je Luboš malinko pootevře, aby slyšel, jak se budou všichni v prostorné kuchyni modlit. Čeká odříkávání naučených modliteb, jak je tomu zvyklý u babičky. S údivem však slyší, že je tomu jinak.

Po společném kříži vyzve tatínek, aby každý poděkoval Bohu za to, co dnes prožil. Každý děkuje dobrému Bohu za svoje prožitky, ale nikdo z přítomných neopomene poděkovat za to, že je Luboš v jejich rodině. Zvláště maminka to krásně vyjadřuje: „Děkuji ti, nebeský Otče, že Luboš je u nás a není někde na ulici. A věřím, že je to jenom malý stupínek k tomu, aby se vrátil domů.“
Pak všichni jeden po druhém vyznávají svoje poklesky. Luboš je nejvíce překvapený, že tak činí nejenom děti, ale i dospělí. Luboš, jehož otec je vždycky dokonalý, slyší vyznání Jirkova tatínka: „V továrně rozumím svým strojům, vím, jak je naprogramovat, a teď mi přijde mladý technolog a zasvěceně mi vykládá nesmysly. Tak jsem ho poslal někam. Přišel zkušený technolog a snadno jsme se domluvili. Z jedné strany bylo dobře, že jsem toho mladého usadil, aby poznal, že nesnědl všechnu moudrost světa. Ale z druhé strany si říkám, že jsem k němu mohl být trpělivější a možná by si dal říct. Bože, odpusť mi mou zbrklost a netrpělivost. Ty s námi jednáš vždycky laskavě, i když jsme někdy pyšní a myslíme si, že všechno děláme dobře.“
I takový může být otec, žasne Luboš. Ten můj je pyšný, nafoukaný, neuzná chybu sám, ne tak před druhými. Ale nejsem takový i já? Nejsem obraz svého otce, a proto se nemůžeme snést?
Modlitba pokračuje dál. Rodiče i děti vyslovují nahlas své prosby. Přitom nejčastější se modlí za Luboše, aby ho jeho tatínek přijal domů, aby se mu zde líbilo, aby zase mohli s Jirkou hrát fotbal.
Pak už jenom Luboš slyší, jak dospělí i děti vzývají své patrony. Na závěr se modlí naučené modlitby, které zná Luboš od babičky.
Rodina se v pohodě rozchází a Luboš poznává, že tady ve společné modlitbě jsou si všichni blíž a vydrží jim to i do příštího dne.

 

_ _ _

Pan Josef Janšta, autor mnoha knížek pro děti a mládež, vydává po kapitolkách vyprávění, které nazval Naše čtení. Přehled a názvy vydaných kapitol naleznete zde.

Comments are closed.