kapitola třináctá: Chci vás mít oba

stáhnout tuto kapitolu v pdf a s obrázky

„Chci vás mít oba“

Při svačině v Městském parku domlouvají tatínek, děvčata i Jirka Lubošovi, aby šel bydlet k babičce.
On to však odmítá. „Babička je nervózní, je nemocná a pořád o tom mluví. Večer musím odemílat modlitby. A když nechci, tak mně vyhrožuje, že dopadnu v životě špatně.“
„Možná to není vyhrožování, ale obava o tebe,“ namítá tatínek.
„Z obavy vyhrožuje. A já to nebudu poslouchat. A modlit se taky nebudu.“
„Možná by se dalo babičce domluvit.“
„Kdo by jí domluvil?“
„Třeba já.“
„Myslíte, že vás poslechne?“
„To nevím.“
„Myslí si, že mě musí vychovávat. A když tam budu bydlet, tak si to nenechá ujít.“
„Máš asi pravdu. Ale já bych to přece jenom zkusil. Řeknu jí to pěkně.“
„A ona vás pěkně vyslechne. Ale jak vytáhnete paty, tak se do mě pustí, že jsem si stěžoval.“
„Třeba to tak nebude.“
„Bude. Ale půjdu tam i tak bydlet. Nic jiného mi nezbývá. Je to lepší než být bezdomovec. To už jsem si dneska vyzkoušel.“
„Fakt tam půjdeš? To jsi teda dobrý,“ oceňuje Monika, že Luboš dokázal ustoupit.
„Z nouze ctnost,“ přiznává Luboš.
Tatínek se podívá na hodinky. „V šest se obchod zavírá. Máme půlhodinky na to, abychom koupili novou SIM kartu. Ale do auta se všichni nevejdeme.“
Lucka se hlásí: „Já už musím domů. Maminka na mě čeká. Půjdu s vámi k autu. Naproti v ulici je zastávka autobusu. Budu za chvíli doma.“
„A my musíme být do čtvrthodiny v prodejně, aby nás nevyhnala uklízečka.“

Pan Mikulecký se během dne věnoval obchodním povinnostem. Nemohl však zcela z mysli vytěsnit starost o Luboše, který se někde potuluje po městě. Navíc mu manželka volala, že musí s Lubošem promluvit. „Vrátil se z nemocnice a potřebuje domácí zázemí.“
„Však to s ním vyřiď ty,“ odpověděl jí nervózně muž.
Manželka se mu většinou podřizuje. Ale když jde o zdraví syna, tak se sama sobě diví, jaká lvice se v ní probouzí. „Já bych ho vzala domů. Ty ho vyháníš.“
„Domů v žádném případě. Musí zkrotnout.“
„Tak si to s ním vyřiď!“
„Taky že vyřídím. Půjde k babičce a hotovo!“
„A víš vůbec, co babičce řekl?“
„Zjistím si to. Jedu tam hned.“
Pan Mikulecký skutečně záhy usedá do vozu a prudce se rozjíždí. Sám sebe poté napomíná: nervozita a hněv nejsou dobrými rádci. Musím se uklidnit a být nad věcí. Ale copak to jde být nad věcí, když jsem vyhnal nedospělého syna z domu?
Nakonec bezpečně dojede na místo a zaparkuje vůz. Než dojde k babiččině domku, tak si dává předsevzetí: jenom klid a zase klid. Ale pak prudce dvakrát zazvoní a cítí, že mu v hlavě buší krev. Copak se nedokáži ovládnout? Musím, babička na mně nesmí nic poznat.
Ale když stará žena otevře, poznává, kdo tu bude dneska poroučet. Babička totiž odpoví na pozdrav jenom na půl pusy, a jakmile za sebou zavře dveře, tak se do ně ho pustí: „Myslela jsem, že nemáte doma místo, a proto mi sem posíláš Luboše.“

„Potřebuji ho zkrotit, proto musí z domu.“
„A já mám dělat toho krotitele?“
„Nemusíš mu nic říkat, stačí, když tady bude mít postel a něco mu dáš najíst. Obědy má v jídelně, tak jenom večeři a snídaně. Hned ti dám peníze.“
„Peníze nevytahuj!“
„Jsi důchodce, přece ho nebudeš sama živit.“
„Nebudu, to si piš!“
„Něco musí jíst! Anebo ho budeš trestat hladovkou?“
„U mě tady nebude.“
„A proč? Byl moc drzý? Přistřihnu mu křidýlka.“
„Stříhej mu je doma.“
„Já ho doma nechci.“
„Jsi jeho otec?“
„Jsem.“
„Tak se budeš o syna starat ty, a ne já.“
„Ale já se o něho starám, když ho vychovávám. A k tomu musí být z domu.“
„Nebudeš vyhánět syna z domu.“
„Musí jít z domu.“
„Já ti k tomu asistovat nebudu. Luboš u mě bydlet nebude. Patří domů. Já to s ním neumím.“
„To myslíš vážně?“
„Naprosto.“
„V tom případě jsem s tebou skončil. Nadobro!“
„Važ slova, která vypouštíš z pusy.“
„Jsem vzteklý…“
„Tak se uklidni a pak jednej.“
„To je tvoje poslední slovo?“
„Ano. A jak odejdeš, zamykám. Pokud tu přijde tvůj syn, tak ho pošlu domů.“
„Domů nepůjde,“ vzkřikne muž a bez pozdravu vyjde ven a zabouchne za sebou dveře.
Babička hned zamyká a zkouší si, nakolik se jí zvedl tep srdce. Spěchá do pokoje, kde má na stěně velký kříž. Chvěje se na celém těle, když ho objímá, a slzy se jí řinou z očí. Přitom se modlí: „Ježíši, děkuji ti, že s´ mi dal sílu. Neustoupila jsem a byla jsem tvrdá tak, jak jsem si předsevzala. Ty to teď veď sám, já už jsem své dílo dokonala.“
Babička pouští kříž a dělá několik krůčků k sošce Panny Marie. Sundává z jejích ramen růženec a usedá na židli vedle stolku. Budu prosit Matku Boží, aby to dobře dopadlo.

Pan Lála s kluky a děvčaty dojel zavčas k prodejně a koupil Lubošovi novou SIM kartu. Před prodejnou si ji Luboš vsunuje do mobilu a přístroj zapíná. „Zavolám mamince, aby se uklidnila.“
Muž mu chce dopřát soukromí, proto mu sděluje: „My půjdeme do auta, klidně si zavolej, teď už nikam nespěcháme.“
„Nebude to trvat dlouho.“
„Maminka si potřebuje s tebou popovídat.“
„Dobře, nechám ji vypovídat.“
Pan Lála se zamračí. „Nejsem tvůj tatínek, Luboši, ale přesto tě prosím, aby sis s maminkou popovídal.“
„Nebojte, nejsem hulvát.“
„Já vím.“
„Co víte?“
„Že nejsi hulvát.“
„Dobře, už volám.“
„Mikulecká Miluše,“ ozývá se ve sluchátku Lubošova mobilu.
„Takhle ses mi, mami, ještě nehlásila.“
„Jé, Luboši, to jsi ty, nevěděla jsem.“
„Jsi první, která to víš. Mám novou simku teprve pár minut.“
„Co budeš, Luboši, dělat?“
„Půjdu k babičce a budu na ni hodný.“
„Tatínek ti ještě nic neříkal?“
„Nemohl jsem s ním mluvit, protože taťka nezná moje číslo.“
„Tak ti to řeknu já. Tatínek mi volal, že babička tě k sobě nechce.“
„Omluvím se jí a bude to zase OK.“
„Ne. Babička řekla tatínkovi, že syn patří k tátovi domů a že ona tě za něho vychovávat nebude. Tatínek říkal, že tak nekompromisní ještě babičku neviděl.“
„Takže se tam nemám nechat ani zavézt?“
„Nech se zavézt domů.“
„Ale taťka mě doma nechce.“
„Otevřu ti já. Tatínek ještě něco má. Až přijde on domů, budeš ty již u nás.“
„To taťka nesnese.“
„Jsem máma a nenechám tě na ulici.“
„Ty se postavíš proti taťkovi? To jsi snad ještě nikdy neudělala?“
„Udělám to teď. Jsi první den z nemocnice venku, musíš být doma a ne na ulici.“
„A co myslíš, že taťka udělá, až mě uvidí doma?“
„Rozčílí se a bude mi nadávat.“
„A tím to skončí?“
„Nevyhodí tě, to neudělá, má zodpovědnost.“
„Takže tím rozčilením to skončí?“
„Asi ne.“
„Tak co ještě bude?“
„Myslím, že tatínek odejde.“
„Mami, a ty bys mě vzala domů i za tu cenu, že tatínek odejde?“
„Ano, jsem tvoje matka a musím se podle toho chovat. Nesmíš zůstat na ulici.“
„Mami, já jsem strašně rád, že bys to pro mne udělala…“
„Co je, Luboši, co je s tebou?“
„Nemohu mluvit…“
„Proč? Co se ti stalo?“
„Víš, já brečím…“
„A proč pláčeš?“
„Nevěděl jsem, že mě máš tak ráda.“
„Mám. Přijď domů. A hned, než se tatínek vrátí.“
„Maminko, nepřijdu.“
„Proč? Udělám ti dobrou večeři. Lehneš si. Potřebuješ si odpočinout.“
„Nepřijdu, protože nechci, abyste se rozvedli. Chci vás mít oba, i když teď s taťkou soupeříme. Vím, že i taťka mě má rád, že mě babička má ráda, že mě máte všichni rádi. Já jenom nechci poslouchat, v tom je to všechno.“
„Nemůžeš zůstat na ulici.“
„Mami, ty věříš v Boha, že?“
„Ano, pořád se za tebe dneska modlím.“
„Já nevěřím. Ale jestli ten tvůj Bůh je, tak mě na ulici nenechá.“
„Ale tolik já věřit nedokáži.“
„Musíš, maminko. Ani ti nic jiného nezbývá. Já domů nepřijdu a Bůh je i na ulici, viď?“
„Je všude.“
Mami, ozvu se ti, až se tvůj Bůh o mě postará.“
„Budu mít o tebe strach. Ale budu se snažit najít klid v modlitbě.“
„Dobře, děkuji, maminko, za tvou lásku.“
Luboš ukončuje hovor a jde k autu. Do otevřeného řidičova okénka říká: „Bylo to déle, než jste čekali.“
„Nebylo. My jsme si také popovídali. Měli jsme o čem. Nasedat, jedeme ke tvé babičce!“
„Nejedeme, tam nemohu.“
„Tak tě mám zavézt domů?“
„Ne, já si musím ještě něco vyřídit. Na shledanou. Děkuji.“
„S kým si to potřebuješ vyřídit? Zavezu tě tam.“
„S tím, který je i na ulici. Je prý všude.“
„A co si s ním potřebuješ vyřídit?“
„Sám nevím. To se uvidí.“
Luboš se otáčí a odchází.
Monika tiše říká: „Měl uplakané oči. Viděla jsem to jasně.“
Také Maruška přikyvuje, že si toho všimla, a s úzkostí se ptá: „Co bude Luboš dělat? Domů nesmí, k babičce nesmí, je slabý po nemoci. Někdo ho zbije.“
Monika se naklání ze zadního sedadla až k tatínkovi. „Musíme něco udělat. Za chvíli se nám ztratí z dohledu.“
Tatínek se natáčí k dětem a ptá se: „Vezmeme ho k nám?“
„Ano, ano, ano,“ volají všechny děti.
„Jirko,“ poroučí tatínek synovi,“ utíkej za ním a řekni mu, že přespí u nás.“
„Jenom přespí?“
„Dneska přespí a pak se uvidí. Na ulici ho nenecháme.“
Tři páry oči napjatě sledují Jirku i Luboše, který je na rohu ulice. Pak už vidí jenom Jirku, jak běží a ztrácí se jim z dohledu.
„Přivede ho?“ ptá se s úzkostí v hlase Monika.
„Co když nebude chtít k nám jít?“ bojí se Maruška.
„Budeme se modlit,“ rozhoduje tatínek a vytahuje z přihrádky růženec.
Pomodlí se akorát jeden desátek, když všichni najednou spatří na rohu ulice Jirku i s Lubošem.
„Hurá,“ jásají holky a tatínek přizvukuje: „To je dobře.“
Za chvíli už usedá Luboš vedle řidiče, když mu tam Jirka uvolnil místo. Sotva dosedne, tak prohlásí: „Nevěděl jsem, že ten, který je všude, dokonce i na ulici, má nohy i ruce.“
Tatínek mu rozumí a odpovídá: „Bůh mnohdy posílá člověka, aby splnil jeho záměry.“
Luboš se najednou jakoby lekne a zeptá se: „Co na to řekne vaše manželka?“
„Ta bude ráda, že má milou návštěvu.“
„To jako mne?“
„Však uvidíš.“
„Dobře, je to na vás,“ odpovídá Luboš a je vidět, že se do přechodného domova těší.

Sotva se Luboš u Lálů zabydlí, tak volá mamince, která se mu se strachem v hlase ozve: „Tak co je? Kde jsi?“
„Maminko, modlila ses dobře. Jsem u dobrých lidí.“
„U koho?“
„U Lálů. Budu spát s Jirkou v jeho pokoji.“
„To se mi ulevilo. Hned to zavolám tatínkovi.“
„A co věci do školy?“
„Zítra budu tady, tak jsme se už domluvili. A během dne se ti ozvu. Teď už musím končit. Volají mne na večeři. Pozdrav taťku a dobrou noc.“
„Dobrou noc. Budu se za tebe i nadále modlit.“
„To dělej, maminko, ono to asi funguje.“
Luboš ukončuje hovor a spěchá do kuchyně, kde už stojí všichni kolem stolu, aby se před jídlem pomodlili.

 

_ _ _

Pan Josef Janšta, autor mnoha knížek pro děti a mládež, vydává po kapitolkách vyprávění, které nazval Naše čtení. Přehled a názvy vydaných kapitol naleznete zde.

Comments are closed.