kapitola jedenáctá: V parku

stáhnout tuto kapitolu v pdf a s obrázky

V parku

V krásném zářijovém dnu nehrozí Lubošovi venku podchlazení. Ale přece jenom po několika dnech v nemocnici by si měl pomalu přivyknout na normální zátěž doma, a ne na ulici. Uvědomuje si to především jeho maminka, která na rehabilitačním středisku pomáhá lidem zpět do života po různých nemocech či úrazech.
Hledala pomoc u manžela, který jí doslova řekl: „Ať se chlapeček o sebe postará, když je tak paličatý a samostatný. U babičky by o něho bylo dobře postaráno.“
Asi má pravdu, přiznává starostlivá máma. Přesto se těžko soustředí na práci, neboť se jí vtírá stále znovu obava, co bude dělat Luboš v noci?
Teprve odpoledne ji napadne, že by mohl Lubošovi pomoci Jirka. Má uloženo jeho číslo, neboť se na něho občas obracela, když vypravovala syna na nějaký fotbalový zápas nebo soustředění. Vyšetří si nějaký čas mezi pacienty a volá mu.
Když se jí Jirka ozve, tak mu sděluje: „Luboše pustili z nemocnice. U nás být nemůže a k babičce nechce. Toulá se po městě a já mám o něho strach.“
„Vím o tom. Před chvílí jsem přišel domů a říkala mi o tom Maruška. Cosi tu počítají s vaší Luckou.“
„S Luckou?“
„Tatínek jim tady pomáhá s nějakým úkolem do matematiky.“
„Ten je hodný. Já bych jí neporadila a manžel přijde domů až večer. Má toho v práci moc. Ale zpět k Lubošovi. Potřebuji tvou pomoc.“
„Jakou?“
„Spoj se s Lubošem a domluv mu, aby šel k babičce.“
„Myslíte, že mě poslechne? A pak… My jsme se rozešli tak divně. Luboš mě poslal pryč z pokoje v nemocnici.“
„Už i s tebou se pohádal? Celý táta.“
„Bojím se mu zavolat.“
„Chápu. Já už někdy taky.“
„Zkusím to říct tady holkám. Myslím, že už to budou mít dopočítáno.“
„Lucku moc nebere. Je to pro něho mladší sestra, která na něho nemá.“
„Na něho nemá nikdo.“
„Jenom ty, Jirko, tebe uznává a má tě i rád.“
„Nesměl bych věřit v Boha.“
„Já vím, Jirko. Prosím tě, pomodli se a zkus to.“
„Já se tu poradím.“
„Děkuji moc. Spoléhám na tebe.“
Po skončení hovoru Jirka povzdechne: „Co mám dělat?“
Zaslechne to tatínek, který právě dokončuje s děvčaty poslední příklad. „Jirko, trápí tě něco?“
Jirka se rád svěří s obsahem rozhovoru s Lubošovou maminkou. Nevadí mu, že to slyší Maruška s Luckou a také Monika, která před chvílí došla domů.
„Zavolej mu,“ volají děvčata jedna přes druhou.
„Co když mi to vůbec nevezme?“
„Proč? Vždyť jste kamarádi,“ namítá Monika.
Jirka musí s pravdou ven. „Pohádal se se mnou kvůli náboženství. Vyhodil mě z pokoje v nemocnici.“
Do rozhovoru se vkládá Lucka. „Nenávidí náboženství stejně jako tatínek. Já s maminkou jsme tajné křesťanky. Ale o tom ani muk, aby z toho nebyl ještě u nás rozvod.“
Najednou je v pokoji ticho. Nikdo z děvčat neví, jak reagovat v Jirkově i Lucčině situaci.
Tatínek chystá v kuchyni svačinu, ale i odtud slyšel rozhovor děvčat s Jirkou. Cítí, že teď je řada na něm, aby dětem poradil. Vrací se do pokoje a říká: „Myslím, že by nebylo rozumné, aby Jirka volal teď Lubošovi. Mohl by ho odmítnout anebo něco říct, co by znamenalo ještě zhoršení vztahu obou kamarádů. Říkám úmyslně kamarádů, protože jedna hádka by neměla ukončit kamarádství. Lubošovi je zatím ještě moc dobře, nepotřebuje se kát a prosit za prominutí. Proto bych ještě na místě Jirky počkal.“
„Ale něco musíme udělat!“ namítá Monika.
„Ano, musíme. A ne málo!“ odpovídá tatínek a dodává: „Budeme se modlit růženec.“
„A neměla bych mu zavolat aspoň já, abychom věděli, co s ním je?“ ptá se Lucka.
„To určitě,“ souhlasí tatínek a posílá děvče do chodby, aby mělo na rozhovor klid.

Luboš na lavičce v městském parku nesedí sám, proto hovor odmítá. Elegantně oblečenému pánovi středních let vysvětluje: „To je ségra. Počká.“
„Děkuji,“ odpovídá muž, „ale klidně jsi mohl hovor vzít, já bych počkal.“
„Ona je někdy upovídaná, zdržela by nás. Raději povídejte dál.“
Muž se rozhlédne, aby se ujistil, že není někdo nablízku, a říká: „Vidíš, že nevypadám nějak omšele. Vydělám dost peněz a rád se s tebou podělím. Sázím na fotbalovou ligu a vyhrávám docela slušné částky.“
„Vy se v tom tak vyznáte?“ ptá se Luboš.
„Samozřejmě něco vím, ale především si nechám poradit. Chodím po městě, a když uvidím nějakého kluka, který by mohl být fotbalistou, tak se ho zeptám na tipy víkendových zápasů. A vychází mi to. Kluci mají znalosti a dovedou výsledky odhadnout.“
„A jak jste poznal, že jsem fotbalista?“
„To není těžké. Fotbalista se prostě nezapře.“
„Tak se ptejte, zkusím tipovat.“
„Nemám nabitý mobil. Nemohl by ses podívat na tipované zápasy?“
Luboš je hned ochotný. „Jo, to mám hned.“
Vytahuje z kapsy mobil a zkušeně najíždí na stránky první fotbalové ligy. Hned na to radí sázkaři, jak on vidí výsledky víkendových zápasů. Muž si to pečlivě zapisuje do deníčku. Občas nad nějakým výsledkem se svým rádcem polemizuje. Po posledním řádku chce Luboš vrátit mobil do kapsy.
„Nech ho ještě venku, budeme ho brzy potřebovat.“
Trochu si odsedá, aby na uvolněný prostor mohl Luboš odložit mobil.
Muž se zamyslí a říká: „Teď se mi nesmíš smát. Mám takový rituál. Se svým rádcem vždycky zavřeme oči a soustředíme se. Potom přejedeme výsledky ještě jednou. Vždycky něco opravíme a tyto opravy bývají vítězné. Co říkáš?“
„Jasně. Když to máte tak vyzkoušený,“ souhlasí Luboš a zavírá oči.
„Stačí minuta a zacpi si ještě prsty uši, aby tě nic nerušilo.“
Jakmile si muž ověří, že se jeho rádce uzavřel světu, bere opatrně z lavičky mobil, strká jej do kapsy a rychle utíká pryč.
Luboš poslušně odpočítává celou minutu a pak se zeptá: „Stačí to?“
Nikdo mu neodpovídá. Vysvětluje si to tak, že muž ho neslyší, když má zacpané uši. Zkouší to za chvíli, ale když nedostane odpověď, tak pootevře oči a natočí hlavu tam, kde měl sedět neznámý muž. S hrůzou zjistí, že tam nikdo není. A když ani mobil není tam, kde ho před chvílí odložil, dochází mu, že naletěl podvodníkovi.
Musím za ním, rozhoduje se. Mám přece dobré běhy a takový usedlý chlap nemůže být daleko.
Zapomíná na svou slabost a rozbíhá se doprava, jak vedle něho seděl i muž na lavičce. Okamžitě pocítí, že nemá obvyklou sílu. Ale překonává to adrenalinem, který se mu vylil do krve z rozčilení nad drzým podvodníkem.
Po sto metrech musí zpomalit. To nevadí, utěšuje se. I tak musím běžet daleko rychleji než ten tlusťoch. Za tou zatáčkou ho již musím uvidět. Teď si sáhnu na dno, abych se dostal na rovinku co nejspíš.
Luboš skutečně běží rychle. Ale když vyběhne ze zatáčky, tak na dlouhé rovince vidí jenom dvě maminky s kočárkem, ale hledaného muže nikoliv. Napadají ho pochybnosti. Co když běžím opačným směrem? Anebo se ten chytrák jenom schoval a řehtal se, když jsem ho utíkal hledat. Vrátím se. Třeba na něho narazím.
Luboš se otáčí, ale přitom pocítí v celém těle slabost. Musím, musím, to přejde. Přece nenechám tomu darebákovi mobil. Bez něho jsem ztracený. Já jsem přece hňup! Takhle naletět podvodníkovi! A ještě jsem zavřel oči. Poslechl jsem ho jako osel. Jsem osel.
Luboš si při nadávání sobě samému neuvědomuje, jak zpomaluje. Jde už téměř krokem. Přesto mu srdce buší a dělají se mu mžitky před očima. I tak si ještě poroučí: musíš, bez mobilu jsi ztracený. Podlamují se mu nohy. Rázem je na zemi. Zkouší vstát, ale slabost má i v rukách. Lehá si na bok a přivírá oči, protože svět kolem něho divně tančí. Musím do klubíčka, to mi udělá vždycky dobře. Snad do mě nikdo na kole nevrazí. Musím se odklidit z cesty.
Luboš na zemi přece jenom nabral alespoň špetku síly, aby se odplížil z cesty do porostu, kde do něho nebudou narážet ani chodci. A teď zase do klubíčka, poroučí si, když pociťuje opět velkou slabost. Sotva tak učiní a přivře oči, tak okamžitě vysílením usíná.

U Lálů pomalu končí modlitba růžence, kterou vedl tatínek. Zvláště při tajemství „Ježíš, který Ducha svatého seslal“ se úpěnlivě modlili všichni za Luboše, aby se vzpamatoval ze své vzpurnosti, aby Duch svatý osvítil jeho mysl a on poznal, že takto nemůže dál jednat. V závěrečných desátcích prosili tatínek s dětmi o pokoru, jakou měla Maria, skromná dívka Páně. Opět se modlili zvláště za Luboše, který je pyšný a nechce se podřídit nejenom otci, ale i mnoha dalším lidem.
Během modlitby musela odběhnout s mobilem v ruce Lucka. Volala jí maminka, která byla vyděšená z toho, že telefon Luboše je hluchý. Děvče slíbilo mamince, že jí zavolá, až dokončí modlitbu růžence.
Když tedy pod vedením tatínka udělají všichni závěrečný kříž, tak se Lucka pokouší dovolat Lubošovi. Musí však potvrdit to, co říkala maminka, že bratrův telefon je hluchý.
Tatínkovi se to nelíbí a navrhuje, že půjdou všichni Luboše hledat. Sám tedy volá jeho mamince a sděluje jí, že Lubošův mobil je hluchý.
„Co to znamená?“ ptá se vyděšená žena.
„Má ho buď vypnutý, anebo ho ztratil a někdo vytáhl jeho SIM kartu.“
„To je hrůza! My teď vůbec nevíme, kde je.“
„Odkud se vám naposledy hlásil?“
„Říkal mi, že sedí v pohodě na lavičce v Městském parku.“
„Městský park je velký.“
„Myslím, že to bylo blízko fontány.“
„Dobře, paní Mikulecká, my se půjdeme po něm podívat. Věřím, že se s ním setkáme.“
„A domluvte mu, prosím vás, domluvte mu.“
„Budu se snažit. Zavoláme vám, jak jsme dopadli.“
Pan Lála končí hovor a zeptá se: „Kdo jde se mnou pátrat po Lubošovi?“
Okamžitě se zvedají všechny ruce.
„Výborně,“ pochvaluje si to muž. „Teď se konečně najíme, abychom měli na výpravu sílu.“
Výzvu nemusí děvčatům i Jirkovi opakovat. V mžiku jsou u stolu a po požehnání se vrhnou na připravenou svačinu. Přitom tatínek plánuje. „Pojedeme autem. Jirku s Monikou vyložíme na Novákově ulici. Odtud nám půjdou naproti. My zbývající budeme procházet parkem z ulice Bedřicha Smetany. Sejdeme se u fontány. Tam na sebe počkáme. Pokud bychom někdo na Luboše narazili, tak si zavoláme.“
Jirka se ptá: „Máme pátrat i v bočních cestách?“
Tatínek se zamyslí a pak zakroutí hlavou. „Ne, tam pouze nahlédněte, jinak bychom to neprošli ani do večera.“
Trvá to jenom několik minut a auto s pátrači vyjíždí. Monika s Jirkou vystupují prvně, ale mají to k fontáně o něco dál, takže by neměla uprostřed parku čekat jedna skupina na druhou.
Tatínek s Maruškou a Luckou vcházejí do parku jenom o několik minut později než první dvojice. Jedni i druzí mají oči na stopkách a rozhlížejí se kolem hlavní cesty a nakukují do vedlejších cestiček.
Už po sto metrech chůze volá Lucka: „Tam je!“
Okamžitě se rozbíhá a strhává tak ostatní za sebou. Před lavičkou, na které z dálky viděla svého bratra, však prudce zpomaluje a omlouvá se, že se spletla.
„To nic,“ utěšuje ji tatínek, „věřím, že nakonec zavoláš úspěšně a Luboše objevíme.
Ale pomalu se blíží k fontáně a Luboš zatím nikde. Jirka s Monikou byli přece jenom rychlejší a bez úspěchu čekají několik minut na druhou skupinu. „Také jste ho neviděli?“ zeptá se Monika, když vidí přicházet tatínka s Maruškou a Luckou.
„Ne,“ odpovídá zklamaný tatínek, který doufal, že chlapce objeví.
Všichni usedají na lavičku, aby si odpočinuli a rozhodli se, jak dál. Vyruší je však mobil. „Volá maminka!“ oznamuje Lucka a pak musí domů sdělit, že zatím na Luboše nenarazili.
„Nemám zavolat na policii?“
„Mami, já ti dám pana Lálu.“
I jemu navrhne vystresovaná Lubošova matka, že zavolá policii. Muž ji však nabádá: „Prosím vás, paní Mikulecká, dejte nám klid a nevolejte. Na policajty je ještě čas. Raději se za nás modlete, ať nás andělé dovedou k Lubošovi. Souhlasíte?“
„Ano, budu se modlit k andělům strážným a dám vám pokoj.“
„Jste statečná žena,“ pochválí ji pan Lála, aby jí dodal trpělivost.
Když tatínek předá mobil Lucce, vidí v očích všech dětí důvěru, že teď jim sdělí jako vůdce výpravy, jak budou dál pátrat. Muž si však musí přiznat, že neví. Ale dětem to říct nesmím, aby nepanikařily. Panno Maria, prosím, pomoz nám! I ty jsi přece hledala tři dny Ježíše v Jeruzalémě. My ještě zdaleka tři dny nehledáme, ale přesto prosíme, abys nám ukázala, co máme dělat.
„Tati, proč mlčíš?“ ptá se Jirka.
„Modlím se, aby nám Panna Maria poradila.“
„Copak ty uslyšíš její hlas?“
„I to by bylo možné. Ale ona si najde způsob, jak nám poradí.“
„Tati, ty máš tedy víru! Kde já se na tebe hrabu!“ povzdechne si Jirka a snaží se napodobit svého tatínka, když se potichu modlí „Zdrávas Maria“.
Nakonec se tatínek rozhoduje, že znovu prozkoumají úsek, který prošli se svou skupinkou. Ujdou sotva třicet kroků, když je osloví stará žena, která sedí na lavičce, užívá si krásného dne a přitom plete. „Co hledáte, děti?“
Monika hned odpoví: „Jednoho čtrnáctiletého kluka, nakrátko ostříhaného blonďáka.“
„Vysokého?“
„Ano.“
„Opilého?“
„To ne.“
„Vím jenom o jednom opilém mladíkovi. Motal se tu, plazil se po zemi, až se uvelebil v těch keřích. Tam spí.“

„Děkujeme. Jdeme tam,“ rozhoduje pan Lála a malinko přistrčí Lucku, aby se rozběhla.
„Je tu! Je tu!“ křičí děvče, když objeví spícího schouleného bratra.
Luboš se probouzí a zírá na tatínka s dětmi.
„Zavolej mamince, že jsme tě našli,“ vybízí tatínek Luboše, který evidentně opilý není.
„Nemám mobil, jeden darebák mi ho ukradl.“
„Lucko, půjč mu mobil,“ vyzývá tatínek jeho sestru.
Luboš mezitím kleká a Lucka ho objímá a pláče radostí. Přitom se modlí: „Pane Ježíši, děkujeme ti, že jsme ho našli.“
Luboš to slyší a víra sestry mu vůbec nevadí. Je to zřejmě i proto, že když naletěl naivně podvodníkovi, spadl mu z hlavy hřebínek pýchy.

 

_ _ _

Pan Josef Janšta, autor mnoha knížek pro děti a mládež, vydává po kapitolkách vyprávění, které nazval Naše čtení. Přehled a názvy vydaných kapitol naleznete zde.

Comments are closed.