kapitola desátá: Z nemocnice domů

stáhnout tuto kapitolu v pdf a s obrázky

Kostelník Dolák se nemůže dočkat pondělního rána. Stále se budí a představuje si, jak při vizitě přijde lékař a propustí ho domů. Po budíčku si udělá ranní hygienu a potom se sbalí k odchodu. Stále znovu se dívá oknem ven, kde se chystá krásný den babího léta.
Milan leží v lůžku a smutně pozoruje svého souseda. Přitom podotkne: „Vy se tu radujete, a já jsem smutný.“
„Přejte mi to, pane Milane. Jsem už starý a je mi nejlépe doma.“
„To víte, že vám to nezávidím, ale bude se mi po vás stýskat.“
„Po starém dědkovi?“
„Po vašem vyprávění. Nikdo se mnou tak v životě nemluvil. Na všechno se teď dívám jinak.“
„Jsem rád, že jsem vám tady mohl být užitečný, když jsem chyběl v kostele.“
„Moc užitečný, pane Doláku. Jenomže vy odejdete a bude vše při starém.“
„To ne! To nesmíte. Musíte jít vlastní cestou, nenechat se vést tím, co se nosí.“
„Budu se snažit, a když nebudu vědět, jak dál, tak za vámi přijdu do kostela.“
„Přijďte za mnou do sakristie, tam vám ukáži své království.“
„Určitě přijdu, tam se dozvím od vás nových věcí.“
„Také se dočkáte a vrátíte se z nemocnice domů. Buďte tam svůj, nenechte se ovládnout davem. Řeknu vám k tomu jeden příběh. Hodí se spíše na Vánoce, ale může vám posloužit už teď.“
„Povídejte, ať využijeme času, dokud jste tady. Poslouchám vás rád jako malé dítě, když mu vypráví maminka.“
„V jednom městečku se děti těšívaly na vánoční představení, které hrály děti pro veřejnost. Také Karel si představoval, že bude jeden z pastýřů jako vloni. Vůbec nepočítal s tím, že by mohl dostat nějakou samostatnou roli. Měl už dvanáct roků, ale chodil do páté třídy, protože dvakrát propadl. Ale paní učitelka rozhodla: ,Budeš hrát hostinského. Jsi velký a máš silný hlas. A moc toho tam neříkáš, jenom pošleš pryč Marii s Josefem.´
Karel byl šťastný, že bude mít svou roli. S velkou chutí nacvičoval, jak odežene od svého prahu prosebníky o nocleh. Paní učitelka s ním byla velmi spokojená a také děti při zkoušení poznaly, jak dobrý herec Karel je.
Konečně je tu dlouho očekávaný večer, sál je plný k prasknutí, rozevírá se opona a diváci sledují anděla, jak zvěstuje Marii, že bude matkou dlouho očekávaného Spasitele. Maria se vydává s Josefem na sčítání lidu do Betléma. Není to lehká cesta, zvláště pro ženu, která už má brzy porodit dítě. Betlém je však přeplněn lidmi, kteří také přicestovali na sčítání lidu.
To je chvíle pro Karla, který čeká za papírovou kulisou hostince, na jehož dveře buší Josef. Hostinský vykukuje ze dveří a Josef ho žádá: ,Jsme po dlouhé cestě, moje žena si potřebuje odpočinout. Prosíme vás, poskytněte nám přístřeší.´
Karel svým silným hlasem zahučí: ,Máme plno, běžte hledat jinam.´
,Už jsme to zkoušeli, nikde nás nevzali.´
,Ani já vás nevezmu, není tu ani jedno lůžko volné.´
Josef však naléhavě prosí: ,Ale moje žena čeká dítě! Snad byste mohl najít nějaký koutek, kde by mohla přenocovat. Já bych ani lůžko nepotřeboval. Schoulil bych se vedle ní.´
Karel ví, že by je měl poslat pryč, ale mlčí. Obecenstvo začíná šumět. Nápověda vytrvale opakuje: ,Běžte pryč! Tu není pro vás místo!´
Mlčení se protahuje. Učitelka lituje, že Karlovi dala tak důležitou roli. Konečně Karel promluví: ,Běžte pryč! Tu není pro vás místo!´
Říká to nepřesvědčivě, ale stačí to. Josef s Marií odcházejí, Karel se za nimi smutně dívá. Obecenstvo se uklidňuje, paní učitelka si vydechne úlevou. Karel se však nadechne a radostně zakřičí: ,Vraťte se, pojďte k nám, dám vám svoji postel!´
Josef zaváhá, neví, co má dělat. Měl by odejít, ale hostinský je opakovaně zve: ,Pojďte dál!´
Vyřeší to opona, která padá dolů, aby se takto zachránila situace. Na Karla se nesnese sprcha nadávek, jak by se dalo čekat. Copak je možno nadávat za dobrotu, která se projevila v jeho srdci?
Představení se dohraje scénou ve chlévě. Diváci jsou spokojeni a odměňují herce potleskem. Přímo aplaus se zvedne v hledišti, když se uklání Karel jako hostinský. Někteří lidé sice brblají, že Karel pokazil celé představení. Ale velká většina je přesvědčena, že viděli to nejkrásnější představení, jaké se kdy hrálo.“
Milan je dojatý. „To je krásný příběh.“
Kostelník k tomu říká: „Karel nejednal podle toho, co by měl dělat, co by se slušelo, jak to mělo být, ale dělal to, co mu říkalo srdce. Je to poučení pro každého z nás, abychom nekonali to, k čemu nás nutí okolí nebo společnost, ale co nám říká citlivé srdce.“
Po vizitě se Milan s kostelníkem loučí a slibují si, že na sebe nezapomenou.

Pro Luboše do nemocnice přijel jeho otec. Ošetřující lékař mu sdělil, že jeho syn vyvázl z požáru domu bez následků. „Pár dnů ho nechejte doma a pak může jít do školy. I sport může dělat bez jakéhokoliv omezení.“
„A hlavu postiženou nemá?“
„Pane Mikulecký, říkám, že je bez následků,“ odpovídá lékař, který nemůže chápat narážku na Lubošovo svéhlavé chování.
„Měli jste mu to porovnat v hlavě, aby věděl, jak se má chovat, koho má poslouchat.“
Lékař se odmlčí, ale pak říká: „Moje maminka říkala: ,Ohýbaj ma, mamko, dokud su já Janko, až já budu Jano, neohneš ma, mamo.´“
„Nic jsme nezanedbali, když byl malý. Je vzpurný od malička. Ale já ho ohnu, to si buďte jistý.“
„Jenom abyste to s tím ohýbáním nepřehnal. Máte šikovného syna, hledejte k němu jinou cestu. Na ohýbání je už trochu pozdě.“
„Pane doktore, při vší úctě k vašim vědomostem v medicíně výchově asi moc nerozumíte.“
„Pane Mikulecký, vychovali jsme s manželkou pět dětí.“
„Co? Pět? To my máme jenom dvě. Holka je hodná, ale ten syčák to podědil kdoví po kom.“
„Myslím, že je váš.“
„Poroučet doma oba nemůžeme. A on je pořád děcko.“
„Přeji vám, abyste našli se synem k sobě cestu. Na shledanou,“ loučí se lékař a podává muži zprávu pro obvodního lékaře.
V autě posazuje otec syna na zadní sedadlo a nijak se s ním nebaví. Luboš hledá odvahu, jak s otcem navázat kontakt. Osmělí se, až vjíždějí do ulice, kde bydlí babička. „Tati, prosím tě, nedávej mě k babičce.“
Muž za volantem neodpovídá. Teprve až zastaví a vytahuje z kufru věci, tak synovi říká: „Zavinil sis to sám. Přemýšlej, proč jsi tady. Až se změníš, můžeš se vrátit domů. Dva kohouti na hnoji být nemohou. A já jsem ten kohout, který stojí na vrcholu, a druhého tam nepustí. Nesnaž se být tím druhým kohoutem, to bys nemohl domů nikdy.

Otec odjíždí a předává syna babičce, která ho srdečně vítá. Vede ho do pokoje, kde bude spát. Luboš se rozhlédne. „A co ten kříž? Nejsem věřící.“
„Kříž tu byl, je a bude.“
„Kříž dám dolů.“
„Pokud dáš kříž dolů, tak půjdeš na ulici.“
„Dám ho dolů. Nesnáším pohled na něho.“
„Nedáš.“
Luboš přistupuje ke stěně a snaží se kříž sundat.“
„Nechej ho!“ křičí babička a chytá vnuka za ruku.
„Je to můj pokoj a já tu kříž nechci.“
„Je to můj dům a kříž se tu sundávat nebude.“
„Já ho tu nechci.“
„Jsi snad posedlý, že ti kříž tak vadí?“
„Dám ho dolů a hned,“ vzkřikne Luboš a konečně se mu daří kříž sundat.
Bez úcty ho hodí na lůžko a chystá se učinit totéž s obrázkem Panny Marie.
„Co si to dovoluješ?“ křičí na něho babička.
„Tady budu bydlet, tady si můžu dělat, co chci.“
„Bydlet tu nebudeš! S takovým člověkem pod jednou střechou přebývat nebudu. Hned to volám tvému otci.“
„Nevolej mu, jenom ho rozzuříš.“
„A ty mě můžeš rozčilovat?“
„Nebudu ti kazit život. Jdu pryč. Já bych to tu nevydržel.“
„Co budeš dělat?“
„Nevím. Budu bezdomovec.“
„Zavolám tátovi, ať si dělá s tebou, co chce.“
Babička odchází do kuchyně, kde má mobil. Tam také sděluje zeťovi, že Luboš u ní bydlet nemůže.
„Musí tam bydlet,“ odpovídá muž a žádá babičku: „Dej mi ho k telefonu.“
„Dám,“ odpovídá babička a šourá se nazpět do pokoje.
Zde však již Luboše nenajde. „Je pryč,“ oznamuje jeho tátovi.
„Pošlu ho nazpět.“
„Dobře, počkám na něho. Ale řekni mu, že kříže dávat dolů nebude.“
„Nebude, to je jasný.“
„Jenomže on už kříž sundal.“
„Tak ho zase vrátí.“
„Dobře,“ souhlasí babička a jde vyhlížet vnuka ke dveřím.
Ale nedočká se ho. Otec sice hned synovi zavolal, ale nepochodil.
„K babičce nepůjdu, v žádném případě.“
„Nařizuji ti to a chovej se tam, jak se sluší a patří.“
Luboš už neodporoval, ale přerušil hovor. Otec to pochopil tak, že se syn podvolil. Odpoledne tam pošlu Aničku, aby to tam urovnala. Má vliv na babičku a na syna. Teď už se musím věnovat práci, někdo také musí vydělávat.
V návalu práce za chvíli pan Mikulecký na syna nemyslí.

Lucka dává pozor na výklad nové látky v hodině matematiky. Přesto uslyší tiché pípnutí doručené zprávy. Nenápadně vsouvá ruku do kapsy a chystá se pod lavicí přečíst doručenou zprávu. Je od Luboše. Otevřu ji, až bude učitelka psát na tabuli. Konečně!
Lucka se snaží sedět rovně, aby byla co nejméně nápadná, když napíná oči k displeji mobilu, kde čte: LUCKO, JSEM BEZDOMOVEC. MYSLI NA MNE.
Učitelka se otáčí od tabule ke třídě, a tak žákyně nemůže napsat odpověď. Musí být trpělivá, protože matikářka přímo nesnáší, když někdo použije mobil ve vyučování. Teď prochází přísná žena třídou a prohlíží sešity. To je pro Lucku nadějné. Po přehlédnutí sešitů následuje obvykle zápis výpočtu.
Lucka využívá situace a píše odpověď: VITAM TE Z NEMOCNICE. DOMA BYT NEMUZES. U BABICKY TI BUDE DOBRE. S MAMINKOU ZA TEBOU VECER PRIJDEME.
Děvče posílá zprávu a na chvíli nekontroluje učitelku, která se nečekaně obrací, aby zkontrolovala třídu. „Lucko, co tam děláš pod lavicí? Doufám, že tam nemáš mobil!“
Je pozdě mobil ukrýt, protože se mladá žena rychle přemísťuje k provinilé dívce a přikazuje: „Ukaž obě ruce!“
Lucka jenom chvilku přemýšlí, co má udělat. Má nechat mobil v lavici a ukázat prázdné ruce? Anebo mobil hned přiznat? Je to jedno, stejně na to úča přijde. Vytahuje ruce a drží přístroj pevně ve své levé ruce.
„Mobil!“ zlobí se učitelka.
„Měla jsem důležitou zprávu,“ omlouvá se Lucka.
„Víš dobře, že pokud máš důležitou zprávu nebo hovor, musíš si ode mne dovolit, pokud chceš reagovat.“
„Ano, vím,“ uznává žačka a doufá, že si tím polepší.
„Vyber si: poznámku, anebo trest!“
„Trest,“ odpovídá Lucka ihned a rozhodně, protože si ani nedovede představit, jak by se tatínek zlobil nad zápisem v žákovské knížce.
„Pojď si ke stolku pro deset příkladů!“
Lucka následuje zkroušeně učitelku, která jí podává list určený pro podobné případy. Přitom jí sděluje: „Nejsou to lehké úkoly a řešení ti oznámkuji.“
Lucka se vrací do lavice a je vidět, že ostatní žáci ji litují. Kvůli těmto úkolům si málokdo dovolí být neukázněný či neposlušný. Pokud si někdo po provinění zvolí poznámku, tak je to jenom pro poprvé, při dalším zlobení už ho trest nemine.
V krátkém zbytku hodiny dohání potrestaná žačka zmeškaný zápis. Teprve po zazvonění si pročte první dvě zadání úkolu, který má za trest. Zatmí se jí před očima. Nepatří v matematice k nejlepším žákům a dvojku má vydřenou poctivými domácími úkoly.
Cítí, že někdo stojí nad ní. Zvedá oči. Je to Maruška Lálová, která ji hned utěšuje: „Neboj se, brácha ti pomůže.“
„Není doma.“
„Ještě je v nemocnici?“
„Ne. Má bydlet u babičky. Psal mi, že je bezdomovec. Nechce se mu tam.“
„Můžeš tam za ním zajít.“
„Půjdeme tam s maminkou večer.“
Mobil oznamuje zprávu. Lucka se zadívá na displej a říká: „To je zase od bráchy.“
Po přečtení zprávy vyzývá Marušku: „Přečti si to.“
Maruška čte nahlas: „VECER KE MNE NECHODTE! NEJSEM U BABICKY. JSEM BEZDOMOVEC.“
Lucka se zeptá: „Rozumíš tomu?“
„Nechce vás tam.“
„Tak vidíš, budu to muset počítat sama.“
Maruška se rozhlédne po třídě. Její skupina už zde není. „Musím jít do angliny.“
„Utíkej, nebo budeš mít zle ještě ty,“ vyzývá Lucka spolužačku a pročítá si další příklad ze zadání zvláštního domácího úkolu.

Cestou ze školy se Maruška s Luckou opět sejdou. Tentokrát je to před kostelem. Obě se jdou modlit za bratry. Lucka se od maminky dozvěděla, že Luboš opravdu u babičky není a posedává na lavičkách po městě. Maruška se bojí o Jirku, který se s nikým nebaví a je celý bledý, i když není nemocný.
Ještě před vchodem do chrámu říká Maruška Lucce: „Nevěděla jsem, že jsi křesťanka.“
„Jsme s maminkou tajné věřící. Tatínek to nesmí vědět. Pssst!“
V chrámě jdou děvčata spolu až do přední lavice, kde poklekají a každá vyleje Pánu Ježíši bolest svého srdce. Když tak Lucka učiní, chystá se k odchodu. Maruška ji však jemně pobádá: pobízí: „Sedni si a neboj se! Pán Ježíš tě nedá. Jen tak seď a nic neříkej. Já to tak dělám a pak se nebojím. Jako bys poslala Pánu Ježíši dopis a teď čekáš odpověď.“
Hodnou chvíli tak děvčata sedí vedle sebe a každá prožívá Boží blízkost.
U východu z kostela zve Maruška Lucku k nim domů. „Tatínek ti pomůže. On je dobrý matematik.“
„Vždyť mě ani nezná.“
„Můj tatínek je moc hodný. Pomůže každému, kdo to potřebuje.“
„A jak jsi na to přišla, že mám jít k vám?“
„Pán Ježíš mi to v kostele poradil. Jsem husa, že jsem na to nepřišla sama.“
Obě děvčata vykročí k Lálům. Cítí, že se z nich právě staly kamarádky. Na bratry už s obavou nemyslí. Věří, že i jim Pán Ježíš ukáže cestu.

 

_ _ _

Pan Josef Janšta, autor mnoha knížek pro děti a mládež, vydává po kapitolkách vyprávění, které nazval Naše čtení. Přehled a názvy vydaných kapitol naleznete zde.

Comments are closed.