kapitola devátá: Trnová koruna

stáhnout tuto kapitolu v pdf a s obrázky

Nedělní oběd bývá u Lálů vždycky slavnostní události. Po příchodu z kostela dokončuje maminka přípravu jídla. Tatínek většinou škrabe brambory a pak předčítá články z Katolického týdeníku. Maruška s Monikou pomáhají mamince a prostírají slavnostně stůl v obývacím pokoji.
Při jídle se tatínek nejprve zeptá, co bylo na kázání v kostele. Poté se většinou rozproudí debata nad Božím slovem té neděle. Holky se tentokrát nemohou dočkat chvíle, kdy se zeptají Jirky, co se vlastně s ním děje. Bráška jim připadá divný, protože málo mluví, také při ministrování klopil hlavu a nevšiml si, že pan farář neměl z čeho číst přímluvy.
Nejstarší Monika číhá, až se všichni vypovídají a otázka na Jirku nezanikne v hovoru. Dočká se, a tak se Jirky zeptá: „Brácho, co je s tebou? Vypadáš, jako by ti uletěly včely!“
„Nic! Co by bylo,“ odpovídá Jirka neochotně.
„Tak proč pořád hledíš do blba?“
„Tvé starosti bych chtěl mít.“
„Sestřička se stará o svého brášku. To je přece dobré.“
„Díky. Ale to je mužská záležitost. Tomu ty nerozumíš.“
„Možná víc, než si myslíš.“
Maruška něco ví od maminky, a tak tne do živého. „Prý dneska nebudeš hrát, a my jsme se chystaly fandit.“
„Fandit můžete, i když hrát nebudu.“
„A proč nebudeš hrát?“
„To je věc trenéra.“
„Tak my se ho zeptáme. Třeba nám poví, co jsi provedl, že nemůžeš hrát.“
„Neradil bych vám to. Nebude se s vámi bavit.“
Tatínek dosud nezasahoval do diskuze svých dětí. Chtěl nechat na Jirkovi, co svým sestrám sdělí. Rozhovor se mu však nelíbí. Chtěl by, aby si sourozenci pomáhali, a ne se do sebe trefovali. Proto zasahuje. „Holky, dejte bráškovi pokoj, když nechce mluvit o svém trápení. A ty, Jirko, buď rád, že ti chtějí pomoci.“
Dál se už o Jirkově problému u stolu nemluví. Děvčata však takový stav neuspokojí. Hned po obědě, jakmile se všechno uklidí, ve svém pokoji plánují, že to tak nenechají. Monika tuší, že se Jirkovi děje křivda. „Zjistíme to na hřišti.“
Maruška namítá: „Nikdo nám nic neřekne.“
„Budeme hlasité fanynky.“
„A k čemu to bude?“
„Budeme vyvolávat Jirkovo jméno.“
„To nám nic nepomůže.“
„Přidají se k nám chlapi, kteří budou na stadioně.“
„Myslíš?“
„To vím. Bez Jirky budou naši prohrávat. Chlapi budou nervózní. Přidají se k nám.“
„A co budeme křičet?“
„Jirka na plac, Jirka na plac.“
„A myslíš, že ho trenér postaví?“
„To nevím. Ale dozvíme se, proč Jirka nehraje.“
„A jak budeme fandit?“
„Máme hodinu času. Připravíme se. Musí nás být slyšet.“
„Mám tu ječivou trumpetu,“ jásá Maruška.
„A já vezmu ten kravský zvonec, co jsme našli na dovolené u kraje cesty.“
„To bude rambajs. Vezmu ještě štěrchátka!“
„A dobrý bude i bubínek, který jsem dostala, když jsem byla malá.“
Lálovy holky se připravují na fandění, Jirka si balí vyleštěné kopačky, i když ví, že si dnes nezahraje.

Předzápasy před hlavním utkáním obstarává běžně dorost. Dnes jsou to výjimečně žáci, kteří si zahrají před publikem, které se pomalu schází na stadion. Jsou tu nejenom rodiče mladých hráčů, ale i skalní fandové, většinou bývalí hráči, kteří fotbalu rozumí. A poněvadž je pěkné počasí, přicházejí i další lidé, kteří jsou zvědaví, jaká jim vyrůstá nová základna místního fotbalu.
Trenér je nervózní, když vidí tolik odborníků v hledišti. Většinou jeho družstvo hraje bez diváků. A zrovna dnes bude tak oslabeno. Ví moc dobře, že bez Jirky a Luboše je síla jeho kádru poloviční. Stojí před kabinou a kontroluje přicházející hráče. Potrpí si na naleštěné kopačky, které musí každý ukázat.
Blíží se Jirka. Trenér je spokojený, že poslechl a přišel, i když hrát nebude. Napadá ho, zdali to není už dostatečný trest pro jeho nejlepšího hráče. Mužstvu by pomohl a fanoušci by byli spokojeni. Nějaký gól by určitě připravil a při dobré obraně by se dal uhrát slušný výsledek. Ne, v žádném případě, odmítá takový nápad. Myslel by si, že je nepostradatelný, když ruším trest. Musí poznat, že pořádek je nade všecko. Měl zavolat, mobil má! Myslel si, že mu to projde. Ne, dnes bude na lavičce, musí cítit nad sebou pevnou ruku.
Jirka přichází se svěšenou hlavou. Stydí se, že je v trestu a tolik lidí se to o něm dozví. „Dobrý den,“ pozdraví.
Trenér se zlobí. „A co ta hlava? Neumíš se na mě podívat?“
Jirka pozvedá hlavu tak, aby se očima dotkl trenéra. Nic víc. Neusměje se jako vždycky, když přichází. Jde dál a trenéra vzteká, že se hráč nesnaží, aby si ho udobřil. Proto za Jirkou zvolá: „Dělej tak, aby se ti trest neprodloužil!“
Jirka se převléká v kabině do dresu a nazouvá si kopačky. Je už velký kluk, ale přesto je mu do breku. Ještě nikdy nebyl takto potrestán. Přitom cítí, že je to nespravedlivé. Zastupoval jsem kostelníka. Nesměl jsem na nic zapomenout. Na fotbal jsem zapomněl. Nebylo to schválně. Ten trest je hrozný, všichni se na mě budou dívat a říkat, že jsem namyšlený, neposlouchám trenéra, proto mám kázeňský trest. Kdybych tu alespoň nemusel být.
„Jirko,“ vytrhuje ho trenérův hlas z přemýšlení.
Zvedne oči a z koutku kabiny se zadívá na trenéra, který na něho křičí: „Nebuď vzpurný! Nemysli, že nejlepší hráč bude mít nějaká privilegia.“
„To si nemyslím,“ hájí se Jirka.
„Tak ty ještě odmlouváš? Nezahraješ si ani příští zápas! Já tě naučím, jak se máš chovat!“
Mezi kluky to zašumí. Všem se trenérovo rozhodnutí nelíbí, ale nikdo se neodváží nic říct. Nálada je však mizerná, když trenér uděluje taktické pokyny a dává pokyn k odchodu na hřiště. Přitom se po očku dívá do rohu na Jirku, který tam sedí s hluboce skloněnou hlavou. Tak to má být, chválí si trenér svůj postoj. Teď je maličký, žádný machýrek, až se vrátí na hřiště, bude hrát lépe než kdy předtím.
Začíná zápas. Všichni fotbalu znalí fanoušci vidí, že domácí družstvo hraje v útlumu, jakoby bez zájmu. Hráči jsou všude o chvíli později než jejich soupeř. Kazí přihrávky, nenabíhají si tak, že by se přitom uvolňovali a nabízeli. Hostující mužstvo, které je v tabulce níž než domácí, toho využívá. Jeho akce jsou nebezpečné, dotažené zatím jen k finální přihrávce. Na potřetí se i závěr hostům podaří a dávají pěknou branku. Brzy na to padá další.
Jásot hostujících hráčů i jejich rodičů je nelíčený. Takový stav nečekali. Zato domácí fandové jsou zaraženi a začínají brblat. Běží desátá minuta a na stadion přibíhají Lálova děvčata, která se trochu zpozdila. Usedají nablízku domácí střídačce a spouštějí svůj rachot. Vzbuzují tím pozornost i hostujících hráčů, kteří ztrácejí koncentraci, a jejich kombinace vázne. Domácí na to však nedokáží odpovědět a jejich nepřesnost bije do očí. Do toho se z jasných dívčích hrdel line výzva: „Jirka na plac! Jirka na plac!“
Domácí fandové si začínají ukazovat na střídačku, kde sedí nejlepší hráč žákovského mužstva. Až dosud si většina myslela, že je zraněný, ale teď se šíří hledištěm zpráva, že ho za malou věc tvrdě trenér trestá. I povzbuzující Jirkovy sestry zaslechnou to, co se chtěly dozvědět: jejich bratr je trestán za to, že trenérovi nezavolal, když nemohl přijít na zápas. A brzy se šíří hledištěm i podrobnosti celého případu. Rodiče hráčů totiž vědí, že Jirka ochotně zastupoval kostelníka, který onemocněl. Přitom zapomněl trenérovi zavolat. A tak diváci záhy vědí, jak tvrdý je trenérův trest pro největší naději klubu.
Děvčata troubí, zvoní, bubnují, štěrchají a přitom volají: „Jirka na plac! Jirka na plac!“
Nevolají však samy, přidávají se k nim další a další diváci. Trenér se obrací na Jirku a zakřičí na něho: „Ty sis stěžoval sestřičkám?“

Trestaný hráč není schopen odpovědět. Je mu do breku a v krku cítí jakousi knedlu, která mu tlačí na hlasivky. Trenér si však jeho mlčení vysvětluje jako souhlas. Hned na Jirku volá: „Porušil jsi pravidla a stěžoval sis na mě. Stojíš další zápas!“
„Jirka na plac! Jirka na plac!“ křičí jako jeden všichni fanoušci na stadioně.
Přidává se k nim i pan farář. Přišel povzbudit svého ministranta, který mu dnes ráno připadal utrápený. Od zasvěcených diváků se dozvěděl, proč Jirka nehraje. Zadívá se na svého ministranta, který sedí na lavičce s hluboce skloněnou hlavou, zřetelně v depresi.
Hosté dávají třetí branku a pokřik se mění ve výzvu: „Trenér ven! Jirka na plac!“
Je konec poločasu a otec Alois přichází k trenérovi, který byl ráno v kostele a patří tedy k jeho ovečkám.
„Pane Dálavo,“ oslovuje kněz trenéra a hned vysvětluje, proč za nim přichází: „Za to, že vám Jirka nezavolal, můžu já. Svěřil jsem mu funkci kostelníka a on vám zapomněl zavolat.“
„Nesmí zapomenout!“ odpovídá trenér.
„Každý zapomínáme, buďte milosrdný a odpusťte mu to,“ pokračuje kněz potichu, aby to okolí neslyšelo.
Nahromaděný stres a zlost však v trenérovi vyvře na povrch a on křičí na kněze: „Co se mi do toho pletete! Běžte si kázat do kostela!“
„Chtěl jsem vám jenom vysvětlit…“
„Mně nemáte co vysvětlovat! Tady vychovávám já. Vy si vychovávejte své slabošské křesťánky, já tu vychovávám chlapy na hřiště.“
„Pane Dálavo…“
„Mlčte a zmizte! Tady nemáte co pohledávat!“
Jirka už nesedí schvácený na lavičce, ale stojí za knězem. Všechno se v něm bouří nad tím, jak hovoří trenér s knězem. Tak já jsem slabošský křesťan? Kristus nebyl slaboch, apoštolové dali za Ježíše život, to nebyli slaboši, ale hrdinové. Náš pan farář není slaboch a já taky slaboch nejsem.
Jirka předstupuje před trenéra rudého vztekem. „Já tady končím. Nebudu hrát pod trenérem, který uráží našeho pana faráře.“
„Do kabiny,“ křičí trenér, „tam si to spolu vyřídíme.“
„Nikam nejdu! Už tam nepatřím.“
Trenér se rozmachuje, aby hocha udeřil. Ten však uhýbá a dává se na útěk. Kněz jde za ním. To všechno před kulisou diváků, kteří jsou svědky trenérova chování.
Trenér mizí v kabině, diváci mezi sebou diskutují. Kroutí hlavou nad tím, jak se trenér zachoval k panu faráři, který se šel přimluvit za přísně trestaného hráče.
Druhý poločas se dohrává jenom z povinnosti. Fandové odešli na pivo také proto, aby neviděli ostudnou porážku domácího týmu. Deset branek v domácí síti, do brány hostí nepadl gól žádný.
Luboš v nemocnici je po odchodu maminky zvědavý, jak se hrál fotbalový zápas. Volá jednomu ze spoluhráčů, který mu nejenom sděluje výsledek zápasu, ale i to, co se stalo s Jirkou.
Luboš tomu všemu nemůže věřit, a proto se ujišťuje: „Jirka fakt odešel?“
„Trenér ho dusil, nechápali jsme to.“
„A proč jste se ho nezastali?“
„Proti trenérovi? Víš, jaký je.“
„Je jako můj otec. Jsou oba stejní.“
„Bez tebe a bez Jirky jsme slabí. Nic neuhrajeme a trenér bude zuřit ještě víc.“
„Třeba se vrátíme,“ říká Luboš na konci rozhovoru.
Pokládá mobil na noční stolek a dívá se do stropu. Přemýšlí. Stále znovu si představuje Jirku, jak se postavil trenérovi. Vidí sebe, jak se postavil tátovi. Oba jsme dopadli stejně. Mě vyhodil otec z domu, Jirka skončil u trenéra. Oba jsou páni, kteří nesnesou někoho vedle sebe. Všichni je musejí poslouchat. A jak jsem se zachoval k Jirkovi já? Zkopíroval jsem tátu. Vyhodil jsem ho odtud z pokoje stejně, jako otec vyhodil z domu mě. Křičel jsem na něho jako na psa, a přitom takového kamaráda nenajdu nikdy a nikde. Zavolám mu a omluvím se. Vím, že mi odpustí. Ale neřekne mi, že se už kamarádit nebudeme?
Luboš leží v lůžku a mobil drží v ruce položené na přikrývce. Nevolá, protože se bojí, že ho Jirka odmítne. A on o kamarádství s ním tolik stojí.

Jirka jde ze hřiště s tatínkem a s panem farářem, který se s nimi loučí na rozcestí. Na rozloučenou svému ministrantovi říká: „Pán Bůh je kavalír. Dá více, než mu my dáme. Ty jsi oželel fotbal a zastoupil jsi kostelníka. Teď za to trpíš. Ale Pán Bůh to využije k dobru tvému i jiných lidí. Takové jsou mé zkušenosti. Modli se za to. Přitom především pros za trenéra, to je teď tvé poslání. Já budu na dálku s tebou.“
Jirka přikývne a dodává: „A za Luboše se modlete taky, prosím.“
Kněz souhlasí a synovi s tatínkem po krátké tiché modlitbě požehná.

Monice s Maruškou se nechtělo jít z nešťastného fotbalu domů. Přemýšlely, čím by Jirku potěšily.
Monika dostala nápad. „Zajdeme na zahrádku pro jablka. Žádná doma nejsou a Jirka jich schroustá na posezení deset.“
Maruška souhlasí, a tak děvčata zamíří do zahrádkářské osady. Teprve u branky oploceného pozemku zjistí, že bez klíčů se dovnitř nedostanou. Zkoušejí někoho zavolat, ale nikoho se nedovolají.
Mrštná Maruška se rozhoduje hned. „Přelezu branku a skočím pro jablka na naši zahrádku.“

„Dobře, lez!“ souhlasí Monika a rozhlíží se, zdali je někdo nevidí.
Maruška nestačí vyšplhat ani na vrchol plotu, když k nim dolehne stařecký hlas: „Zlodějky, chyťte je!“
„Dolů,“ zavelí Monika a vzápětí se dává se sestrou na útěk.
Kulhavý muž je nepronásleduje a nikdo další se na cestě neobjevuje. A tak udýchaná děvčata dopadnou na mez u cesty, která vede do polí.
„Šly jsme na své, ale tomu chlapovi bychom to nevysvětlily,“ vysvětluje Monika, proč musely utéct.
Maruška přikyvuje a přitom vzhlédne k šípkovému keři, v jehož stínu spočinuly. „Mám nápad,“ zvolá, „upleteme z větviček trnovou korunu a dáme ji doma na kříž.“
Děvčata se hned pouštějí do díla. Občas vypísknou anebo zanaříkají, když se píchnou do trnu. Za krátkou dobu je trnová koruna hotova. Monika se na ni zadívá a pronese: „Ty šípky jsou jako kapky krve.“
Maruška souhlasí a představuje si, jak se trpící Jirka modlí před křížem ozdobeným trnovou korunou. Přitom věří, že podobně jako Ježíš vstal z mrtvých, tak i Jirka po těžkém období dospěje k radosti a pokoji. A za to se chce Maruška se sestrou modlit.

 

_ _ _

Pan Josef Janšta, autor mnoha knížek pro děti a mládež, vydává po kapitolkách vyprávění, které nazval Naše čtení. Přehled a názvy vydaných kapitol naleznete zde.

Comments are closed.