kapitola osmá: Nést svůj kříž

stáhnout tuto kapitolu v pdf a s obrázky

Je sobota ráno. Zatímco spolupacienti ještě spí, tak kostelník Dolák už delší dobu sedí na posteli. Stýská se mu – chtěl by být nyní v kostele, kde se slouží mše svatá. Modlí se s pohledem upřeným na kříž.
Jeho soused Milan se probouzí a pozoruje kostelníka, jak se modlí. Jeho nenávist ke všemu náboženskému roztála při rozhovorech s mužem, kterého si začal velmi vážit. Nejenom pro jeho charakterové vlastnosti, ale i pro víru, kterou prožívá upřímně a opravdově. Navíc kostelník slyšel mnohá kázání, ze kterých si hodně pamatuje. Milan se ptá a kostelník rád odpovídá. Jeho otázky jsou stále více osobní a dostává se mu vždycky odpovědi. Tak je tomu i nyní, když se Milan zeptá: „Pane Doláku, můžete mi říct, na co myslíte, když se díváte na kříž?“
„Jak bych ti to řekl, abys to pochopil?“ ptá se starý muž a o po chvilce přemýšlení pokračuje: „Pán Ježíš vzal na sebe kříž, aby nás vykoupil z hříchů, spasil.“
„Ano, to už vím,“ skáče mu do řeči učenlivý žák.
„Ale ještě jsem ti neřekl, že Pán Ježíš prohlásil, abychom každý vzali svůj kříž a šli za ním.“
„Já žádný kříž nemám.“
„Ale máš. Křížem je všechno, co nás tíží: nemoc, zklamání, neúspěch, nakonec i smrt. Každý máme ten svůj kříž ochotně přijmout, nést a obětovat to za spásu všech lidí.“
„Takže moje nemoc je můj kříž?“
„Ano,“ odpovídá kostelník, „nést kříž však bolí, proto se tomu bráníme. Já teď s bolestí myslím na to, že bych byl rád v kostele. Nemohu, to je můj kříž. A tak se modlím: Pane Ježíši, přijímám svůj kříž. Dej mi, prosím, sílu, abych nesl svůj kříž ochotně, a tak šel za tebou.“
„A je to spravedlivé, když někdo musí nést kříž a druhý je zdravý a kříž nemá?“
„Jsou i jiné kříže než nemoc. Doprovázel jsem mnohokrát pana faráře k nemocným. On jim vyprávěl pro povzbuzení příběhy. Znám je za ta léta zpaměti. Mám vám je říct?“
„Samozřejmě, moc rád si je poslechnu.“

Kostelník skutečně nemusí přemýšlet, aby si příběh vybavil. Proto začíná vyprávět hned: „Jeden člověk si stěžoval Bohu, že nese příliš těžký kříž. Bůh ho tedy zavedl do místnosti plné křížů a řekl, ať si zde vybere kříž podle svého gusta. Člověk se procházel místností a tu zahlédl jeden malý kříž – sotva ho ale zvedl, pocítil, že je těžký jak olovo. Za chvíli zas narazil na další kříž, avšak když si ho nasadil na rameno, zjistil, že přesně v místě styku s ramenem má kříž ostrou špičku, která ho velmi bolestivě píchala do ramene. A tak se mu něco nelíbilo na každém kříži. Až úplně vzadu v místnosti našel jeden kříž, ani velký, ani malý, zkusil ho, byl tak akorát.
´Tento si vezmu,´ řekl Bohu.
Bůh se na něj s láskou podíval a řekl: ´A víš, že to je přesně ten tvůj kříž, na který sis stěžoval?´
Altötting je velké poutní místo v Německu. V areálu starého poutního kostelíka je opřena o zeď spousta křížů různé velikosti. Poutníci přicházejí, aby si vybrali kříž, který jim nejlépe pasuje svou velikostí. Tím vyjadřují svou víru, že ten jejich kříž, i když jeho nesení bolí, se k nim nejlépe hodí, mohou jej unést.“
Milan pokyvuje hlavou a přiznává: „Mockrát jsem to řešil a brblal, že já musím mít nemocné srdíčko a druzí běhají jako gazely.“
„Poslouchej druhý příběh,“ vyzývá pan Dolák svého souseda na lůžku a začíná plynule vyprávět, jako by to četl z knížky: „Jeden člověk šel životem a nesl na zádech svůj kříž. Cestou vedle něho šla s rozmanitými kříži spousta dalších lidí.
Najednou si člověk začal stěžovat Bohu: ´Pane, kříž je příliš dlouhý, dovol mi ho trochu zkrátit.´
Vzal pilku a kus uřezal.
Za chvíli se mu zase zdálo, že už nemůže. ´Pane, ten kříž je příliš těžký, dovol mi ho trochu zkrátit.´
A tak to šlo několikrát. Nakonec byl kříž docela krátký. Člověk došel až k velké propasti, za níž byl ráj. Rozhlédl se kolem sebe. Ostatní lidé pokládali své kříže na zem a po nich přecházeli přes propast do ráje. Jenže kříž toho člověka byl moc krátký. Nestačil na překlenutí propasti.
Tu onen člověk volal: ´Pane, pomoz, můj kříž je příliš krátký!´
Dostal odpověď:  ´Kříž nese ty, kteří jej nesou.´“
„Rozumím tomu,“ volá Milan ze svého lůžka, „když poneseme bez brblání a uhýbání svůj kříž, tak nás to bude vychovávat, abychom byli dobrými lidmi a došli do nebe.“
„Výborně,“ souhlasí kostelník a doplňuje: „Získáme tak poklad dobrých skutků, říkáme zásluh, které Bůh od nás převezme jako průkazku do nebe.“
„To chápu,“ raduje se Milan a ptá se: „Máte ještě další příběh?“ 
„Ano, hned ho povím. Byla dražba. Dražily se věci nějakého bohatého muže. Byl tam taky jeden malíř, který měl našetřených jen 100 franků. Za 75 koupil postel a už odcházel, když v tom vyvolával dražící kříž.
´Co mi za něj dáte?´ zeptal se a ukázal černý, starý, špinavý kříž.
´Nic,´ ozvalo se a vzápětí propukl sál ve všeobecný smích.
Malíř se obrátil a řekl: ,Mám tu jen 25 franků.´
Nikdo nedal víc, a tak malíř za posměchu přítomných koupil kříž a odešel. Doma ho začal čistit, byl už velmi starý. A pojednou zjistil, že ten kříž je zlatý. Když ho celý kříž vyčistil, donesl ho do zlatnictví, kde mu ho vyčíslili na 60 000 franků. A tak ten malíř zbohatl.
 I my máme celý život leštit náš kříž, aby na věčnosti zářil jako zlatý. Tím leštěním je jeho trpělivé nesení a obětování za spásu lidstva.“
„Děkuji vám za krásné vyprávění,“ říká tiše Milan, „teď už vím, co prožíváte, když se díváte na ten svůj kříž.“
Milan se už dál neptá, a tak může kostelník obětovat nesení svého kříže, tentokrát především za svého souseda na lůžku: aby uvěřil v Krista, který nesl kříž také za jeho spásu.

Jirka se probouzí ve svém lůžku a s radostí si uvědomuje, že je sobota: nemusím do školy, mohu ještě poležet a přemýšlet. Děkuji ti, Nebeský Otče, za tuto chvíli, kdy si můžu lebedit v posteli. Děkuji ti za nový den a prosím, abych tento den prožil s tebou. Raduj se se mnou a pomoz mi nést můj kříž, amen.
Jirka si přehrává včerejší den a stále ho bolí, že nebude moci v neděli hrát fotbal. Je smutný i ze včerejšího večerního psaní s Lubošem po mobilu. Potěšilo ho, že se jeho kamarád cítí dobře a půjde v pondělí domů. Nechápal, jak může otec vykazovat Luboše z domu, i když se jeho syn zachoval špatně. Musel svému kamarádovi potvrdit, že jeho táta byl na tréninku a odhlásil ho z fotbalu. Snažil se ho potěšit, že je to z chvilkového rozčilení a za pár dnů to jeho otec odvolá. Luboš mu na to napsal: „Neznáš mého tátu.“
Nakonec se domluvili, že Jirka přijde za ním na návštěvu do nemocnice. Luboš byl moc rád a napsal mu, že odpoledne tu bude maminka s Luckou. Poslední SMS zněla: PRIJDI DOPOLEDNE, ZAJISTIM TI TO, ABY TE ZA MNOU PUSTILI. PRIHLAS SE NA OSETROVNE. MOC SE NA TEBE TESIM.
Na to mu Jirka odpověděl stručně: PRIDU, DOBROU NOC.
Jirka se dívá na hodiny. Je půl sedmé, všechno ještě spí. Musím vstát, udělám si práci, aby mě naši bez problému pustili do nemocnice za Lubošem. Včera jsme si rozdělili práci. Já mám vytřít v kuchyni a vynést koš. Tam teď nebudu nikoho rušit. S chutí do toho, i když se mi nechce. Budu mít klid. Aspoň mohu přemýšlet, co donesu Lubošovi do nemocnice.

Lucka s maminkou si prohlížejí byt, ve kterém budou bydlet, než se po požáru opraví jejich domek. Místnosti jsou jednoduše a pěkně zařízeny, oběma se tu líbí.
Lucka se stará: „To bude stát hrozně moc peněz tady bydlet.“
Maminka přikyvuje a usměje se. „Tatínek je pracovitý a jako dealer velmi úspěšný. S lidmi to umí.“
„S Lubošem se hádá, ty musíš dělat to, co on chce. S babičkou se také baví jenom to, co musí. Tolikrát jsem viděla, jak se s někým pohádal. Řekla bych, že to s lidmi moc neumí.“
„Je to proto, že nerad poslouchá a druzí ho naopak musejí poslouchat. Když nabízí zákazníkovi zboží, tak mu to podá tak, že to prostě musí koupit. A je úspěšný.“
Lucka se rozhlíží. „Je tu obyvák s kuchyní, ložnice a dva pokojíky. Můžu si vybrat, anebo už víš, kde bude Luboš?“
„Luboš tu s námi zatím bydlet nebude. Bude u babičky.“
„A proč?“
„Tatínek tak rozhodl. Neposlouchá ho, lhal mu do očí ohledně požáru, je namyšlený. Odhlásil ho z fotbalu a doma ho nechce ani vidět.“
„To je hrozný.“
Maminka přikyvuje a dodává: „Je. Říkala jsem tatínkovi: ,S Lubošem to bude ještě horší, když bude pryč, a ty ho nebudeš moci vychovávat.´ Ale marně. Tatínek je rozhodnutý, že Luboš doma s námi nebude.“
„Řeknu mu to já.“
„Můžeš,“ souhlasí maminka, „jsi jeho miláček, možná na tebe dá.“
„Četla jsem takový hezký příběh o tom, co dokáže kluk s tatínkem. Povím mu ho.“
Maminka se zaposlouchá do zvuků, které v novém prostředí neumí ještě rozlišit. Když se otočí klíč v zámku, tak řekne: „Už jde.“
Pan Mikulecký vběhne do bytu jako herec na pódium a zvolá: „Tak holky, jak se vám tu líbí?“
„Nádhera!“ pochválí ho manželka.
Lucka přitaká: „Tati, je to super. Ty jsi úžasný, jak všechno vyřídíš.“
„Kdyby si totéž myslel o mně Luboš, tak by tu byl s námi. Jenomže já jsem pro něho nula.“
„Bráška je puberťák. On tak ze sebe jenom dělá.“
„Musí se to odnaučit. Pozná, jak mu bude beze mne.“
„Ale, tati, co když bez tebe bude pořád horší? Potřebuje být s tebou.“
„Nepoučuj, vím, co dělám.“
„Četla jsem si jeden příběh, několikrát za sebou, a tak ho znám zpaměti. Můžu ti ho říct?“
Lucka je tatínkova slabost. Co by jiným neprošlo, tak ona může. I teď si hlava rodiny sedá do křesla a dceru vybízí: „Povídej!“

„Do města přijeli provazochodci. Vztyčili stožáry, napnuli mezi nimi lano. Všechno ve velké výšce. Z věže kostela spustili lano ke stožáru. Plakáty hlásaly, že po tomto laně sjede artista zavěšený na laně. Lidé byli zvědaví, přišlo jich na představení hodně.
Tleskali vynikajícím výkonům mužů i žen na laně. V závěru vystoupení byli vyzváni diváci, aby někdo z nich vystoupil po stožáru nahoru a nechal se svést artistou po laně na trakaři.
Najednou bylo ticho. Jeden hleděl na druhého. Nikomu se nahoru nechtělo. Nikdo se nehlásil. Všem se ulevilo, když se šířila mezi diváky zpráva: ,Už se někdo přihlásil.´
Ke stožáru přistupuje chlapec. Mezi lidmi se šíří protesty: ,Vždyť je to malé děcko… Určitě ještě chodí do školy… Chyťte ho! Zabraňte mu! … Nemá ještě rozum…´
Diváci ztichnou, když chlapec stoupá po žebříku. Někteří pískají, když vystoupí až k lanu. Artista a chlapec však na protesty nedbají. Hoch usedá na trakař a za napjatého ticha se nechává převézt po laně na druhou stranu. A pak ještě zpět. Dosud strnulý dav propuká v jásot. Chlapec sestupuje ze stožáru dolů. Tam se ho lidé ptají: ,Nebál ses?´
,Ne. Vůbec.´
,Ty jsi mu věřil?´
,Úplně! Vždyť je to můj táta.´“
„Hezký příběh,“ uznává tatínek, „ale u nás to tak nefunguje. Luboš mi nevěří, a proto spolu na lano nemůžeme. Ani doma být spolu nemůžeme.“
Lucka už neříká nic. Se svěšenou hlavou a mlčky odchází do pokoje. Je to poslední způsob, jak obměkčit tatínka.
Muž však dál sedí bez hnutí v křesle a těší se na kávu, kterou už maminka připravuje v kuchyňském koutě.

V nemocnici se konečně Luboš dočkal příchodu kamaráda. Jakmile Jirka vstupuje do pokoje, opouští pacient lůžko a jde mu naproti.
Jirka se diví. „Ty nevypadáš na nemocného. Myslel jsem, že tě najdu zavrtaného s posteli.“
„Už se cítím úplně dobře. Mohl bych jít domů.“
„Ale to záleží na doktorech.“
„Ráno na vizitě mi doktor říkal, že mě po neděli pustí domů.“
„To je dobře,“ raduje se Jirka a dává si pozor, aby nezačal mluvit o fotbale.
Luboš i tak posmutní a vrací se k lůžku. „Raději bych zůstal v nemocnici, když domů nemůžu.“
„Co to kecáš?“
Luboš je rád, že se může svěřit svému kamarádovi, se kterým se až dosud bavil především o fotbale. Svoje vyprávění končí otázkou: „Co mám dělat?“
Jirka neví, co má na to říct. Nedovede si ani představit, že by ho tatínek poslal pryč z domova. Je zaražený a mlčí.
Luboš proto pokračuje: „Nic jiného mně nezbude. Budu muset k babičce.“
Toho se už Jirka chytá a říká: „U babičky to budeš mít dobré.“
„Nesnáším to tam. Pořád samé modlení. A když se odmítnu modlit, tak se mnou babička nemluví. A tak drmolím ty modlitby, abych dostal dobrý oběd. Protiví se mi pořád říkat ,Otče náš´. Mám dost svého otce a ještě mám vzývat dalšího, který stejně není. Nesnáším náboženství jako můj táta. V tom jsem s ním zajedno. Nejradši bych všechny kostely rozbořil.“
Jirka bojuje sám se sebou. Měl bych se zastat Pána Boha, vím to. Ale když to udělám, tak se mi Luboš vysměje. A já se bojím jeho smíchu. Ztratím kamaráda, se kterým se tak dobře mluví o fotbale. Přejdu to, jako by se nic nestalo. Převedu řeč jinam. Nemá cenu se s ním bavit o víře. Ale nejsem takto Jidáš?
Lubošovi vadí kamarádovo mlčení, a tak mu říká: „Ty se taky musíš doma modlit, že?“
Jirka se rychle rozhoduje. Nebudu Jidáš, který prodá Krista za přízeň kamaráda. Chvěje se mu hlas, když vyznává: „Nikdo mě k modlitbě nenutí, protože věřím v Boha.“
„Věříš v něco, co není? Ty nejsi normální.“
„Neurážej, já ti to taky nedělám.“
„Pánbíček na obláčku! Jak to, že se nepropadne, když je to jenom pára?“
„Bůh je duch, nesedí na oblaku.“
„Duch? To je nic.“
„Bůh nás má rád, stvořil nás…“
„Nechej si toho kázání, stačí mi na to babička.“
„Svět nemohl vzniknout sám…“
„Přestaň, já to nemohu poslouchat. Běž raději pryč, nebo se z tebe zblázním.“
„Tak já jdu, když ti tady vadím.“
„Běž, budu mít tady klid.“
Jirka opouští pokoj a už na chodbě cítí, že má v očích slzy. Seběhne ze schodů, opouští nemocnici a běží domů, kde bude za chvíli oběd, před kterým se všichni pomodlí. Když vchází do bytu, vrazí málem do tatínka, který na chodbě pořádá věci ve své skříňce na nářadí. „Tati, pohádal jsem se s Lubošem kvůli náboženství.“
Tatínek nechává práce a vyzývá syna: „Pojď, povíš mi to v pokoji.“
Tam se Jirka se vším svěřuje a nakonec se zeptá: „Tati, udělal jsem to tak dobře? Teď mi bude bez Luboše smutno.“
Tatínek přikyvuje. „Vyznal jsi víru a to je dobře. Možná to mohlo být jinak, ale tím se netrap. Všechno to řekni Pánu Ježíši a on se postará, aby to dobře dopadlo.“
„Vrátí mi kamaráda, se kterým se budu bavit o fotbale?“
„Jestli ti vrátí kamaráda, to nevím. Sám jsi poznal, že je problém mít kamaráda, který nesnáší Boha i církev.“
Tatínek opouští pokoj a nechává Jirku samotného. Ví, že chlapec potřebuje být sám s Bohem. Zná svého syna a ví, že teď skutečně svěří všechno dobrému Nebeskému Otci. Bolest v srdci jenom tak nepomine, lásku však Boží milost v jeho srdci posílí. A láska je přes všechnu bolest pramenem štěstí.

 

_ _ _

Pan Josef Janšta, autor mnoha knížek pro děti a mládež, vydává po kapitolkách vyprávění, které nazval Naše čtení. Přehled a názvy vydaných kapitol naleznete zde.

Comments are closed.