kapitola sedmá: Bez milosrdenství

stáhnout tuto kapitolu v pdf a s obrázky

Zatímco Luboš v nemocnici přemýšlí, jak přijme otec jeho přiznání, sepisují policisté zprávu o šetření požáru rodinného domku manželů Mikuleckých. Jako poslední kolečko do celého soukolí důkazů zapadlo potvrzení totožnosti otisků prstů na krabičce zápalek s otisky prstů, které odebral policista Lubošovi v nemocnici.
Dvojice vyšetřovatelů se vydává na cestu za panem Mikuleckým. Vědí, že je čeká nepříjemné setkání s mužem, který jejich práci podceňuje a bude hájit svoje zájmy. Předpokládají, že Lubošův otec bude ve vyhořelém domě. A je tomu tak.
„Dobrý den, pane Mikulecký,“ zdraví vyšetřovatelé.
„Dobrý den,“ odpovídá majitel a zkoumavě se zadívá na muže v uniformě, „copak jste zase vymysleli? Dejte mi s tím už pokoj! Stejně mi nepomůžete s opravou.“
„S opravou vám samozřejmě nepomůžeme, ale mluvit s vámi musíme,“ ujímá se role v rozhovoru jako obvykle starší policista.
„Dejte mi pokoj, stejně na nic nepřijdete.“
„Pane Mikulecký, mýlíte se, vyšetřování je u konce, příčinu vzniku požáru jsme zjistili s naprostou jistotou.“
„Tak povídejte, to jsem zvědavý.“
„Váš syn Luboš přišel domů unavený po fotbalovém zápase. Předtím, než ulehl, si zapálil svíčku na stole. Nepostavil ji na talířek, jak by se slušelo, ale volně na stůl. Krabičku zápalek jsme našli v jeho kapse, stopy po případném talířku nejsou žádné. Charakter požáru i svědecká výpověď se shodují v tom, že oheň se začal šířit od stolku v blízkosti válendy.“
„To jsou vaše výmysly. Luboš tvrdí něco jiného.“
„Váš syn se pod tíhou důkazů přiznal a jeho doznání se plně shoduje s důkazními prostředky i svědeckou výpovědí.“
„Nevěřím vám, lžete, chcete, abych…“
„Važte slova, pane Mikulecký, naše práce je skončena, její solidnost potvrdil velitel policie. V případě potřeby bude materiál jako důkazní prostředek předán soudu.“
„Je to možné? Můj syn zapálil náš dům, který jsme pracně zbudovali?“
„Ano, s naprostou jistotou je tomu tak.“
„To si vypije, syčák jeden. Lhal mi, a já ho hájil před všemi lidmi. Už není mým synem.“
„Pane Mikulecký, mírněte se, abychom nemuseli vyšetřovat vaše neúměrné chování k Lubošovi. Je stále nezletilý a takto požívá ochranu zákona.“
„Ano, dobře jste to řekli. Nezletilý! Ale chová se, jako bych už mu neměl co nakazovat. Když chce být samostatný, neposlouchat rodiče, tak ať jde.“
„Zvažte své kroky, pane Mikulecký, jste otec mladého člověka, který potřebuje v této situaci pomoc a ne odsouzení.“
„Vy mě nebudete učit, jak se má chovat otec. Raději mi řekněte, kdo je tím svědkem, o kterém jste mluvil.“
„Jméno svědka se nezveřejňuje. Navíc jeho svědectví bylo jen podpůrné. Přispělo k potvrzení toho, co jsme zjistili z nalezených věcí.“
„Je to farář. Vím to! Odměním se mu za to.“
„Svědek požívá ochrany zákona. Jakékoliv ublížení na těle nebo na duši je velmi tvrdě trestáno.“
„To je všechno, co jste mi chtěli sdělit?“
„Ano, pane Mikulecký, pokud budete mít nějaké připomínky, tak je adresujte na velitele policejního útvaru.“
„Dobře, dobře, nepotřebuji vás, zařídím si všechno podle svého rozumu. Na shledanou,“ vyprovází pan Mikulecký nakonec oba ochránce zákona.
Navenek se snažil vypadat klidně, ale uvnitř to v něm vře. Zraje v něm rozhodnutí, jak potrestá Luboše.

Po odchodu policistů zamyká pan Mikulecký zpustošený domek a odjíždí autem do nemocnice. Není pro něho problém vyžádat si dovolení k návštěvě syna. Vždyť od zítřka už bude mít Luboš povoleny návštěvy.
Muž vrazí na pokoj a hned na syna udeří: „Ty jsi policajtům řekl, že jsi zapálil dům.“
„Usvědčili mě, až jsem se přiznal.“
„Tak ty jsi mně lhal! A já ti věřil. Všude jsem tvrdil, že ty s ohněm nemáš nic společného. Teď jsem pro všechny za blba.“
„Bál jsem se.
„Koho? Policajtů?“
„Tebe.“
„Nech si těch řečí. Syn, který mě neposlouchá, lže mi do očí, ztrapňuje mě před veřejností, přestává být mým synem.“
„Ale tati…“
„Mlč! Nechci nic slyšet. Pro rodinu jsem pronajal byt, ale pro tebe tam místo není. Až se vrátíš z nemocnice, půjdeš bydlet k babičce.“
„K babičce nechci, budu s vámi.“
„To by ses musel jinak chovat. A odhlásím tě z fotbalu.“
„To nemůžeš udělat.“
„Můžu a udělám. Sláva u fotbalu ti vlezla do hlavy. Musíš zkrotnout.“
„Tati, prosím tě…“
„Ne, nechci nic slyšet. Doktor mi řekl, že tě pustí po neděli domů. Pro tebe „domů“ znamená k babičce.“
„Tati…“
„Nekňuč, sklízíš ovoce svých skutků.“
Otec se otáčí a odchází z pokoje, kde zanechává zdrceného syna. Na ošetřovně nahlašuje adresu, na kterou mají syna sanitkou odvést, až bude propuštěn k domácímu ošetřování.

Na tréninku starších žáků fotbalového klubu vládne dobrá atmosféra. Svým zápalem strhává Jirka ostatní. Trenér to vidí, ale přesto je rozhodnut, že v neděli Jirka za trest hrát nebude. Mnohokrát ho během tréninku napadlo, že je to tvrdé rozhodnutí. Ale vždycky našel argumenty proti: nesplnil svůj slib, mohl alespoň zavolat, takhle jsem byl před kluky naivka, který Jirku vyhlížel. Musí si uvědomit, že tu není pánem, i když je nejlepší fotbalista.
Přestávku v tréninku vyplňuje trenér taktickou přípravou na příští zápas. Kluci si sedají na trávník a čekají na pokyny. „Výjimečně hrajeme tentokrát v neděli jako předzápas. Přijdou se na nás podívat diváci a my budeme oslabeni. Luboš je v nemocnici a Jirka má stop za nedodržení slibu.“
„Ale, pane trenére, já jsem nemohl přijít. Kostelníka odváželi do nemocnice, musel jsem ho zastoupit, všechno uložit a zavřít kostel,“ hájí se Jirka.
„Mohl to udělat někdo jiný.“
„Pan farář nikoho neměl.“
„Tak jsi měl hned zavolat, na to máš mobil.“
„V tom zmatku jsem na to zapomněl.“
„Za zapomnětlivost se musí pykat.“
„Pane trenére…,“ ozve se několik kluků, aby se za Jirku přimluvili.
Trenér však utne jakoukoliv diskuzi, když všechny překřičí: „Jirka hrát nebude, aby si pamatoval, co má dělat pro to, aby splnil slib.“

Ke skupině fotbalistů se blíží pan Mikulecký. Když ho trenér spatří, tak ho pozdraví a hned se zeptá: „Jak se daří Lubošovi.“
„Dobře. Po neděli ho propustí do domácího ošetřování.“
„Pozdravte ho, moc nám tady chybí.“
„A bude vám chybět delší dobu.“
„Má nějaké zranění?“
„Ne, ale odhlašuji ho z fotbalu.“
Trenér je tak překvapen a zklamán, že jenom těžce ze sebe dostává otázku: „Proč? Co se stalo?“
„V poslední době mě odmítá poslouchat. Byl neopatrný a zavinil požár našeho nového domu. Zapíral to, do očí mi lhal. A já mu věřil. Hájil jsem ho před policií a všude mezi známými. Policajti ho usvědčili, tak se přiznal. A já jsem teď za blba.“
Trenér na to říká: „Mrzí mě to. Bude nám strašně moc chybět. Ale chápu vás. Souhlasím s vámi. Jestliže někdo neposlouchá otce a lže mu, bude totéž dělat i mně jako trenérovi.“
„Luboš neměl žádné prohřešky,“ ozývá se jeden z kluků.
Přidávají se i další kluci, kteří se za Luboše přimlouvají.
Pan Mikulecký však diskuzi utne: „Rozhodl jsem se definitivně. Z fotbalu ho odhlašuji.“
Trenér si bere Lubošova otce stranou a říká mu: „Souhlasím s vámi, i když jako trenér jsem z toho moc smutný. Ale s takovým charakterem nemůže být v mužstvu. Až ho převychováte, tak ho zase přiveďte.“
„Nevrátí se.“
„Proč?“
„Protože při fotbale se zkazil. Vlezlo mu to do hlavy, jak je dobrý, jak velký a nepostradatelný je hráč. Stal se z něho machr, kterého všichni chválí.“
„Ale já jsem dbal na to, aby takto nerostl,“ hájí se trenér.
„Asi nedostatečně.“
„Snižujete mou práci. Kluky vychovávám ke skromnosti. Také Luboš mě poslouchal. Je to vina vaší výchovy.“
„Co si to dovolujete? Osočovat mě ze špatné výchovy! Tady Luboš definitivně skončil.“
„Je to škoda a vaše vina.“
„Mám vás…“
„Nechte toho, jsem příliš dobře trénovaný, než abyste mi mohl ublížit.“
Pan Mikulecký spouští napřaženou ruku a beze slova odchází.
Trenér se vrací mezi kluky, kteří sedí zaraženi na trávníku. Cítí, že by jim měl něco říct. Mávne však rukou a jde do středu hřiště, kde se fotbalisté rozdělí a zahrají si fotbálek proti sobě navzájem.

Paní Mikulecká, Lubošova maminka, vchází celá udýchaná do budovy nemocnice. Je ráda, že jí do konce návštěv zbývá ještě hodina času. Pracuje na rehabilitaci a nemohla se kvůli objednaným pacientům dříve uvolnit. Zastavuje se na ošetřovně, kde se dozví, co jí už předtím sdělil manžel mobilem: Lubošovi se daří dobře, v pondělí ho propustí.
Na pokoji se poleká zdrceného syna, který jí ochotně sdělí, co dnes zažil s tatínkem. Maminka mu namísto odpovědi podá nový mobil, který alespoň na nějakou dobu zažene smutné myšlenky.
„Děkuji, mami, jsi hodná. Myslíš, že to táta dodrží?“
„Myslím, že ano.“
„A co mám dělat, abych mohl zase do fotbalu?“
„To je špatně položená otázka.“
„A jak se mám zeptat?“
„Co mám dělat, aby se můj vztah k tátovi zlepšil?“
„Dobře. Tak co mám dělat, aby se můj vztah k tátovi zlepšil?“
„Musíš se mu podřídit, já to tak dělám celý život. Například bych ráda chodila do kostela, ale on by to nesnesl, proto svou víru tajím.“
„Ty fakt věříš?“
„Ano, a také se modlím. Ale tak, abyste to vy s tátou neviděli.“
„To se bojíš i mne?“
„Ano. Bojím se, že to řekneš tátovi a budu mít z toho doma peklo.“
„Mami, to mě mrzí.“
„Já vím, že nejsi zlý. Ale mnohdy se chováš jako táta. Jsi neústupný a chceš poroučet.“
„Tátovi neustoupím a k babičce bydlet nepůjdu.“
„Proč? Babička je přece hodná.“
„Pořád by mi něco vyčítala. Bude chtít, abych se s ní modlil. A do fotbalu budu tajně chodit taky. Jsem pro ně nepostradatelný hráč.“
„Takto se s tátou nesmíříš.“
„Policajt mi říkal, že jsme s tátou stejní – oba chceme vládnout, a proto se míjíme.“
„Budu se za vás modlit,“ slibuje maminka a je ráda, že to může bez obav říct před svým synem.

Jirka se vrací z tréninku domů a je mu do breku. Ještě nikdy nebyl ve fotbale potrestaný, stydí se, že v neděli nebude hrát. Kdybych alespoň mohl zůstat doma, ale trenér rozhodl, že musím být při zápase na lavičce. Ví dobře, jak se budu trápit, a chce mě takto potrestat. Ale za co? Že jsem zapomněl zavolat? Stydím se za ten trest. Lidé se mě budou ptát, proč jsem nehrál. Ale bez Luboše se mi hrát ani nechce. Nechtěl bych mít doma jeho tátu. Ani trenéra bych nechtěl za tátu. Dospělí mohou být mocní a nic se jim nestane. Anebo stane? Trenér bude v neděli bez dvou fotbalistů a Lubošův otec má vyhořelý dům.
Jirka je tak zamyšlený, že vráží do paní jdoucí proti němu. Lekne se. Teď dostanu vyhubováno.
Žena se zadívá se na zkoprnělého chlapce. „Neboj se, nebudu ti nadávat.“
„Děkuji, že jste tak hodná.“
„Když jsem byla tak stará jako ty, také jsem vrážela do lidí, protože jsem měla mnoho trápení. A tehdy jsem poznávala dvojí druh lidí. Někteří mi vynadali, ale ti milosrdní mi odpustili nebo i pomohli.“
„A vy jste teď milosrdná podle nich.“
„Snažím se.“
Jirka se s paní rozloučí a je mu jasné, do jakého druhu lidí patří trenér a Lubošův tatínek. Kdyby do nich někdo na ulici narazil a třeba by přitom spadl, tak by ho nezvedli, protože nejsou milosrdní.

 

_ _ _

Pan Josef Janšta, autor mnoha knížek pro děti a mládež, vydává po kapitolkách vyprávění, které nazval Naše čtení. Přehled a názvy vydaných kapitol naleznete zde.

Comments are closed.