kapitola šestá: Výslech

stáhnout tuto kapitolu v pdf a s obrázky

Pošmourné ráno, které proniká i do pokojů v nemocnici, prozáří až vizita. Pod vedením primáře obstupují bíle odění lékaři i sestry lůžko po lůžku. Panu Dolákovi to připadá, jako když rozsvítí kostel na začátku mše svaté. Snad i proto se na příchozí usmívá a radostně je zdraví.
Primář se zadívá do chorobopisu, spokojeně pokyvuje hlavou a říká: „Pane Doláku, vy jste na tom pořád líp. Pokud tak budete pokračovat, tak vás po neděli pustíme domů.“
„Děkuji, pane primáři, a na neděli by to nešlo?“
„To ne. Spěcháte do kostela?“
„Pořád myslím na to, kdo tam všechno připraví a zařídí.“
„Nebojte se, musejí si poradit. Alespoň si vás budou vážit, když poznají, jak jim chybíte.“
„Každý je nahraditelný.“
„A vy se bojíte, že vás ke kostelničení nepustí, až se vrátíte domů, viďte.“
„Už mi to nejde jako dřív a mladí budou šikovnější,“ odpovídá kostelník a smutně pokyvuje hlavou.
„Ale pane Doláku, tak to vůbec není. Mluvil jsem včera s panem farářem a říkal, že bez vás je jako bez rukou a že se na vás těší jako malý kluk.“
„Opravdu? Tak to se budu uzdravovat ještě rychleji,“ jásá kostelník a loučí se s průvodem zdravotníků, kteří přecházejí k vedlejšímu lůžku.
U sousedního lůžka primář tak spokojený se stavem pacienta není. Mění léčbu a nemocného vyzývá: „Vezměte si příklad z pana Doláka. Při léčení nezáleží jenom na lécích, ale i na duši. Tak optimismus do toho, a ne smutek!“
U třetího lůžka se průvod zdravotníků zdrží jenom chvíli, a tak se záhy vrací do pokoje šeď z ranní zatažené oblohy. Kostelníkův soused je zaražený a přemýšlí o tom, co mu řekl primář. Po chvíli se zeptá: „Pane Doláku, jak to děláte, že se tak rychle uzdravujete?“
„Modlím se.“
„Tak to není cesta pro mne.“
„Budu se modlit za vás. K Panně Marii Bolestné, kterou si dnes zvlášť připomínáme.“
„Kdo je to ta Maria Bolestná?“
„Ježíš sestoupil na zem tak, že se narodil z Panny Marie.“
„Takže ona je bohyně?“
„Kdepak! Je člověk a zároveň Matka Boží. Proto se k ní modlíme – je v blízkosti Boží v nebi a může tam předkládat naše prosby.“
„A ta „bolestná“ znamená co?“
„Prožívala všechno utrpení se svým synem, stála pod jeho křížem, zakoušela tak mnoho bolestí, proto jí říkáme Panna Maria Bolestná.“
„Rozumí našim bolestem, když sama trpěla.“
„Ano, proto jí o našich bolestech říkáme a prosíme ji, aby nám vyprosila u Boha pomoc. Řeknu jí o vašem trápení a ona se vám bude snažit vyprosit Boží pomoc.“
„Děkuji vám,“ končí Milan rozhovor, ale po očku pozoruje svého souseda, který bere do rukou růženec.

Také Luboš se cítí po další noci v nemocnici lépe. Proto se rozhoduje ošetřující lékař, že povolí policii výslech pacienta ohledně požáru. Také primář s tím souhlasí a sděluje to Lubošovi při velké vizitě.
Mladík znervózní. Představuje si vyšetřovatele, jak mu kladou jednu otázku za druhou, aby ho donutili k přiznání. Poroučí si: nesmím se jich bát. Budu mluvit pořád to samé: přišel jsem domů, lehl jsem si na pohovku, usnul jsem a probudil jsem se až v autě. Nic víc nevím. A oni také nic nevědí, protože všechno shořelo. To je moje ulita, z ní se nesmím nechat vylákat.
Uklidňuje se. Dokonce se mu daří myslet na školu. Co bych za to dal, kdybych tam mohl být. S kluky bychom se bavili o fotbale. Pouštěli bychom si šance i góly z Ligy mistrů. S Jirkou bychom si plánovali, jak budu nabíhat na jeho pasy. Moc posledně chyběl, bez něho nemám šance.

Pak už fotbalista sní o své budoucnosti. Představuje si, jak hraje v Anglii. Prosazuje se hlavičkou mezi věhlasnými obránci a síť se natahuje k prasknutí po jeho parádní trefě. Běží podél tribuny, kde lidé jásají. Znějí oslavné chorály, ale do konce je ještě dlouho. Minutu po minutě si tak představuje fotbalový zápas až do vítězného závěru, kdy ho fanoušci odnášejí na ramenou jako autora vítězné branky.
Oslavné chorály rázem končí, když do pokoje vcházejí policisté. Představují se jako kriminalisté a hned jdou k věci. Slova se ujímá starší z policistů. „Dosavadní vyšetřování naprosto zřetelně dokazuje, že požár rodinného domku nevznikl vnějším zaviněním. Požár nezačal ani zkratem elektrického proudu, ani z úniku plynu. Požár musel vzniknout od otevřeného ohně. A protože jsi byl v domě pouze ty, tak je to na tobě.“
Luboš skáče policistovi do řeči: „Nic jsem nezapaloval. Přišel jsem domů, buchl jsem sebou na pohovku a hned jsem usnul. Vzbudil jsem se až v sanitce, která mě vezla do nemocnice.“
„Dobře,“ reaguje klidně policista, „možná jsi ve spánku zapomněl, co jsi ještě dělal.“
„Nic jsem nedělal. Vím přesně, že jsem jenom lehl a hned jsem usnul.“
„Zkusíme ti pomoci, aby sis vzpomněl.“
„Nemám si nač vzpomenout.“
„Kouříš?“
„Nekouřím. Jsem sportovec, neměl jsem ještě cigaretu v hubě.“
„Když nekouříš, tak proč nosíš u sebe zápalky?“
„Žádné zápalky nenosím. Ani zapalovač. Kdyby to u nás trenér zjistil, tak by nás vyhodil. Nesnáší kouření.“
„Ale ty trenéra podvádíš a tajně kouříš. Dáváš si pozor, aby zápalky u tebe nenašel.“
„Z čeho mě to podezříváte? Nikdy bych nekouřil, protože chci jednou hrát první anglickou ligu. A kuřák to nikam nedotáhne.“
„Kolik vás kouří z vašeho mužstva? A kde se po zápase nebo tréninku scházíte?“
„Proč mě tak podezříváte? Vy vůbec nevíte, jak je náš trenér přísný. Kalhoty musíme v kabině pověsit na ramínko. Jednou tak Mirkovi vypadl zapalovač. Kouřil a dohrál. Prostě u nás nikdo nekouří a zápalky ani zapalovač nikdo v kapse nemá. Trenér by se s ním nebavil a vyloučil by ho z mužstva.“
„To máte fakt tak přísné?“ ujišťuje se policista.
„Jo.“
„Takže nekouříš?“
„Ne. Ještě jsem to ani nezkusil.“
„Ani doma jsi to nezkoušel, když nebyl nikdo doma?“
„Za co mě máte? To na mne chcete svést požár, že jsem usnul s cigaretou?“
„To ne. Kdybys usnul s cigaretou, tak by prvně chytlo lůžko, a nebyl bys už mezi živými.“
„Tak proč mě podezíráte, že jsem kouřil a zapálil jsem dům?“
„Nepodezíráme. Nic takového jsme neřekli.“
„Tak proč jste se mě ptali, jestli jsem doma nezkoušel kouřit?“
„Máme právo se ptát. Takže shrňme to, co dosud víme. Nekouříš. Dokonce jsi nikdy nekouřil. V kapse nenosíš cigarety, zápalky nebo zapalovač. Doma jsi kouřit nezkoušel. Souhlasí?“
Luboš beze slov přikyvuje.
„Dobře. Tvou výpověď bereme a jenom jsi nám potvrdil, co jsme očekávali.
Policista se na chvíli odmlčí a přivře oči, aby mohl snáze přemýšlet. Luboš pátrá ve vráskách jeho širokého obličeje. I holá hlava přispívá k dojmu přísného muže. Přiznává si, že se bojí tohoto muže zákona. Kdyby už šli pryč! Ať mi dají pokoj! Stejně nic nezjistí, protože jsem usnul a vzbudil se až v sanitce. Nic jiného jim neřeknu.
Policista se shýbá ke své tašce, otevírá ji a vytahuje krabičku. Otevírá ji a naklání k Lubošovi a zeptá se: „Co je to?“
„Krabička od zápalek.“
„Krabička se zápalkami,“ opravuje ho policista a ptá se: „Není ti nějaká povědomá?“
„Ne, řekl jsem vám, že nenosím zápalky, tak mi už dejte pokoj.“
„Tu krabičku jsme našli v kapse kalhot, se kterými jsi byl dovezen do nemocnice. Víme, že nekouříš. Zápalky sebou nenosíš. Jak se ta krabička dostala do kapsy?“
„Nevím. Někdo mi ji tam musel dát.“
„Otisky prstů nám potvrdí, že jsi tam krabičku dal ty. Vzal jsi tedy zápalky, abys něco zapálil.“
„Žádnou svíčku jsem nezapálil.“
„Nikdo nemluví o svíčce, sám ses takto přiznal.“
„Zápalky jsem si tam vzal jenom tak.“
„Nikdy nic neděláme jenom tak. Tak pověz, na co jsi chtěl zápalky použít?“
„Chtěl jsem si s nimi jen tak hrát.“
„Kdyby sis se zápalkami hrál, tak by musely v krabičce chybět. Ale krabička je plná, chybí v ní jenom jedna zápalka.“
„Hrál jsem si jenom s jednou zápalkou.“
„Lžeš. Říkáš jednu lež za druhou.“
„Žádnou svíčku jsem nezapálil.“
„Zapálil jsi svíčku, kterou jsi postavil na malý stůl u pohovky. Víme naprosto jistě, že tento stolek hořel v domě jako první. Od něho se všechno ostatní chytlo. Zapálil jsi svíčku a pak jsi teprve usnul.“
„Ne, tak to nebylo.“
„A jak to bylo?“
„Dal jsem pod svíčku talířek, takže stolek nemohl chytnout.“
„Takže jsi dal zapálenou svíčku na talířek a pak jsi usnul. I teď lžeš.“
„Nelžu! Maminka nás učí, že máme vždycky dát pod svíčku talířek.“
„Kdybys maminku poslechl, tak by žádný požár nevznikl. Ale ty jsi žádný talířek pod svíčku nedal.“

„Dal, určitě jsem ho tam dal. Svíčka se musela převrhnout.“
„Kdybys dal na stůl talířek, tak bychom museli najít na místě alespoň nějaké střepy. Oheň tam nebyl tak velký, aby porcelán roztavil.“
Luboš začíná brečet a mezi vzlyky volá: „Nechtěl jsem zapálit dům. Chtěl jsem si udělat jenom pohodu.“
„Proč jsi tam nedal talířek?“
Luboš brečí a nemůže odpovídat. Policista je však trpělivý a čeká, až se vyšetřovanému mladíkovi uleví. Věří, že se ještě něco dozví. Dočká se. Mezi vzlyky hoch prosí: „Neříkejte to tátovi. Já se ho bojím.“
„Takže ty jsi lhal, protože ses bál otce?“
„Jo.“
„A myslíš, že sis pomohl?“
„Myslel jsem si, že na to nepřijdete, že nikdo nemůže vědět, co se stalo v pokoji.“
„A vidíš, věděli jsme toho dost. Všechno, co víš ty. Lež má krátké nohy.“
„Neříkejte to tátovi.“
„Víš, chlapče, policista si nesmí připouštět soucit. Přesto je mi tě líto. Nemám pochopení pro to, co jsi udělal. Zavinil jsi požár a nám jsi přidal práce, protože jsi lhal. Ale je mi tě líto proto, že se bojíš svého otce.“
„On je strašně přísný.“
„Zase lžeš. Kdyby byl strašně přísný, tak by sis nedovolil nejít na kolaudaci. Je to trochu jinak. On chce doma vládnout a ty už chceš vládnout taky. Tento souboj jsi prohrál. A neradím ti, abys začínal další.“
„A řeknete mu to?“
„Samozřejmě ho seznámíme s výsledkem vyšetřování.“
„To bude hrozné.“
„Roste z tebe chlap, musíš to unést. Ale protože ještě nejsi úplný chlap, tak se opři o svou mámu. Všechno přejde, chalupa se spraví, bude zase jako nová. Dělej všechno, aby se spravil tvůj vztah k tátovi. Myslím, že on bude chtít totéž. Jenom to na něm nebudeš vidět. Ale věř, že každý táta miluje svého syna. Jenom se někdy láska syna a otce míjí. Nejčastěji je to tak, jak je to u vás: oba chcete vládnout.“
Luboš pečlivě naslouchal, co mu policista říkal. Teď však leží a dívá se do stropu. Přemýšlí o tom, co bude, až se to táta dozví. Nechá si přitom sejmout otisky prstů a jenom na půl pusy odpoví na pozdrav policistů, kteří odcházejí. Bojí se táty, ale někde v duši v něm klíčí onen známý vzdor, že se bez otce obejde. Vyhořelý dům ho však zároveň varuje, že se neobejde.

Jirka spěchá ze školy domů. Neřítí se ulicí jako lokomotiva, ale poskakuje v rytmu písničky, kterou si popískává. Náhle však zmlkne. Sám sebe peskuje: ty se tu raduješ a Lubošovi je v nemocnici všelijak. Tak rád bych ho navštívil, ale návštěvy nemá dovoleny. Možná už zítra to bude možné. Na trénink se bez Luboše netěším. Komu budu posílat centry, když tam nebude trčet jeho světlá hlava? Kdo mi bude nabíhat na průnikové kolmé přihrávky, které jsou to nejkrásnější na útočném fotbalu? Jsou tam i jiní kluci, ale Luboš je převyšuje nejen postavou, ale i výběrem místa, předvídavostí. Pane Bože, moc prosím, uzdrav ho, uděláš tím radost nejenom jemu, ale celému mužstvu.
Jirka se podívá na hodinky a zjišťuje, že musí přestoupit do lokomotivy, aby byl zavčas doma a potom na tréninku, kde trenér pozdní příchody nesnáší.

 

_ _ _

Pan Josef Janšta, autor mnoha knížek pro děti a mládež, vydává po kapitolkách vyprávění, které nazval Naše čtení. Přehled a názvy vydaných kapitol naleznete zde.

Comments are closed.