kapitola pátá: Povýšení Svatého kříže

stáhnout tuto kapitolu v pdf a s obrázky

Kostelníka do nového dne probouzí sluníčko, které ho zalechtalo svými paprsky na obličeji. Starý muž odhodí přikrývku, sedá si na okraj postele a hned se modlí, „Děkuji ti, nebeský Otče, že jsem se probudil do nového dne. Svěřuji ti celý nastávající den a prosím Tě, veď mě svým Svatým Duchem, abych ho prožil dobře. Přijímám těžkosti a utrpení zde v nemocnici a obětuji je za spásu duše své i mnoha dalších lidí. Amen.“
Kostelník vstává a zkouší udělat několik krůčků. Cítí se dobře. V duchu děkuje Pánu Bohu i lékařům, že mu podané léky pomohly. Popojde ke kříži na svém nočním stolku. Uvědomuje si, že dnes má kříž svůj svátek. Musím jej nějak vyzdobit. Ale čím? Vždyť tu nic nemám. Nejlepší by byla nějaká kytička. Ale kde ji tady vzít? Venku bych určitě nějaké luční květiny utrhl. Ale zvládl bych to? Navíc by mě sestry ven ani nepustily.
Otevírají se dveře a vchází ošetřovatelka. „Dobré ráno,“ zdraví, „ustelu vám vaše lůžka, uklidíme noční stolky, aby se tu mezi vámi panu doktorovi na vizitě líbilo.“
Přistupuje k lůžku pana Doláka, poleká se a zvolá: „Pane kostelníku, kde se tu berete?“
„To víte, nemoci nechodí po horách, ale po lidech.“
„A co vám schází?“
„Srdíčko mě zlobí, musím se trochu poléčit, abych zase mohl sloužit v kostele.“
„Nikam nespěchejte, poležte si a pak budete zase běhat. Co potřebujete? Můžu vám nějak posloužit?“
„Moc bych prosil o malou kytičku lučních květin. Kříž má přece dneska svůj svátek.“
„Domluvím se sestrami, pane kostelníku, a donesu vám ji.“
Ošetřovatelka slib splní a pan Dolák se záhy raduje z malé kytičky vložené do skleničky s vodou. Je šťastný, děkuje a staví květinky pod křížek na nočním stolku.
Jeho soused ho se zájmem pozoruje. Pryč je jeho včerejší agresivita. Je na něm vidět, že na něho včerejší vyprávění pana Doláka zapůsobilo. Zeptá se: „Jaký svátek má váš kříž?“
„Dnes je Svátek Povýšení svatého kříže,“ odpovídá mu kostelník.
„Co to znamená?“
„Je to dlouhá historie.“
„Nevadí. Povídejte, prosím, zajímá mě to.“
Kostelník se na chvíli odmlčí – přemýšlí, jak začít. Uléhá do lůžka, natáčí se k panu Milanovi a začíná vyprávět: „Pána Ježíše ukřižovali mocní tehdejšího světa. Pán Ježíš tuto smrt vytrpěl za nás, aby nás vykoupil z hříchů a spasil, tedy přivedl do nebe. Třetí den po své smrti vstal z mrtvých. To byla hlavní událost, ze které první křesťané žili. Nikoho nezajímalo, co se stalo s potupným nástrojem Kristovy smrti. Časem si však křesťané začínali uvědomovat, jakým pokladem by pro ně byl kříž, na kterém zemřel Pán Ježíš. Jenomže Jeruzalém byl v roce 70 dobyt Římany, rozbořen, Židé se rozprchli do celého tehdejšího světa. Navíc křesťané čelili v římské říši 300 let různým vlnám pronásledování. Trvalo to až do vlády císaře Konstantina. Než se stal tento vládce uznávaným panovníkem, musel vybojovat rozhodující bitvu. S úzkostí vnímal velkou převahu protivníka. Krátce před bitvou uviděl na obloze světelný kříž s nápisem: V tomto znamení zvítězíš. Ve snu pak dostal vnuknutí, aby šel do bitvy ve znamení kříže.
Konstantin v této bitvě podivuhodně zvítězil a uvěřil, že to způsobil Kristus. Stal se císařem a dal křesťanům svobodu a velmi přispíval k rozvoji Církve. Jeho maminka Helena, uctívaná později jako svatá, byla velmi zbožná. Stále jasněji poznávala, že má vykonat pouť do Svaté země a najít Kristův kříž. Bylo jí sedmdesát let, když se do Palestiny vypravila. Nechala odkrýt staletý nános na Kalvárii, což byl kopeček nad Jeruzalémem, kde byl Ježíš ukřižován. Byla to namáhavá a vytrvalá práce, která byla korunována úspěchem. Podle všech znaků nalezli pravý Kristův kříž. Jak to však dokázat? S bázní přistoupila Helena k důkazu: kříž byl položen na tělo těžce nemocné ženy, která se okamžitě uzdravila. To byl nezpochybnitelný důkaz, protože vládu nad životem a smrtí má jenom Bůh.
Část ostatků svatého kříže odvezla Helena do Říma, ostatní zůstalo v Jeruzalémě. Později Peršané svatý kříž ukradli a odvezli do Persie. Křesťané byli z toho velmi smutní. Do Persie se vydal byzantský císař, který kříž vybojoval a s velkou úctou a láskou se s ním vracel do Jeruzaléma. Pěšky a bos jej nesl do baziliky Svatého kříže, kam ostatky patřily. Vyzvedl je k uctívání. A tomuto vyzvednutí říkáme povýšení. Stalo se to 14. září, někdy v 7. století. Proto dnes slavíme Svátek Povýšení Svatého kříže.“
„Teda, pane Dolák, vy jste znalec,“ uznává nadšeně Milan.
„Četl jsem toho hodně o Svatém kříži. Hodně jsem zapomněl.“
„Pro mne to byly samé nové věci. Teď už alespoň trochu chápu, proč máte takovou úctu ke kříži.“
„Úcty není nikdy dost. A také lásky,“ vyznává pan Dolák a uvelebuje se v lůžku, protože je unavený a chce se mu spát.

Brzy po rozednění přijela k vyhořelému domku policie. Oba policisté si metr po metru prohlédli jednotlivé místnosti a najisto určili jako východisko požáru pokoj, ze kterého vynesl kněz Luboše. Souhlasil s tím i velitel hasičů, který dorazil o něco později.
Důkladnou obhlídkou vyloučila vyšetřovací skupina, že požár má na svědomí zkrat v elektrickém vedení nebo ve spotřebiči. Jako příčinu požáru vyloučili také únik plynu a založení požáru zvenku.
Velitel hasičů po skončené obhlídce konstatuje: „Požár musela založit nějaká osoba v domě, téměř jistě v pokoji, odkud byl vynesen ten kluk.“
„Ale v té době nikdo další doma nebyl,“ namítá mu policista.
„Takových požárů, kdy nikdo nebyl doma, jsme už měli. Stačí vhozená žhoucí zápalka do odpadkového koše. Ohýnek tam pomalu doutná, až za nějakou dobu propukne. To už jsou majitelé dávno z domu.“
„Může nám pomoci svědek,“ navrhuje policista.
„Pan farář? Vždyť je v nemocnici.“
„Možná je už doma. Nechali si ho tam jenom přes noc na pozorování. Domluvím to předběžně na deset hodin na faře,“ navrhuje policista a velitel hasičů souhlasí.

Ve škole se ještě před vyučováním roznesla zpráva, že osmák Luboš Mikulecký málem doma uhořel.
Jeden přes druhého se žáci ptají: „Jak se to stalo? Zavinil požár on, anebo ho založil někdo jiný?
Jirka si vyhlédne zákoutí na chodbě a vyhledává na mobilu Lubošovo číslo. Všimla si ho skupinka děvčat, která svolávají své známé. Za chvíli je kolem Jirky početná skupina, která s napětím čeká, co se dozví.
Hoch však zklamaně souká mobil do kapsy a oznamuje: „Je to hluchý.“
„A divíš se?“ vykřikne někdo z davu, „oheň a mobil si moc nerozumějí.“
„Zajdu za ním,“ rozhoduje se Jirka.
„Nedostaneš se k němu,“ radí někdo z kluků.
„To je fakt,“ uznává Jirka, „potřebuje klid.“
Skupina děvčat a kluků se rozchází. Jirka však zůstává. Vloží mobil do kapsy a mysl pozvedá k Bohu. „Pane Ježíši,“ modlí se, „ochraňuj Luboše, ať z toho vyjde dobře. Zvláště tě prosím, aby mohl hrát fotbal, protože on by to bez fotbalu těžko snášel. Prosím, abych mu mohl zase posílat přihrávky do běhu a on z nich dával góly. Víš, Pane Ježíši, on je můj nejlepší kamarád, i když v tebe nevěří a je někdy protivný, protože se rád dělá machýrkem, na kterého nikdo nemá. Děkuji, Pane Ježíši, že mě slyšíš a vyslyšíš.“

Pan Mikulecký se těžce probouzí na záchytce. S námahou přemýšlí, co se všechno včera semlelo. Vyvolává si v mysli vzpomínky na chvíle, kdy se vrátili z kolaudace domů. Hasič je nechtěl pustit dovnitř, protože dům vyhořel. Dál už si nic nevzpomíná. Jenom to, že byl strašně naštvaný na hasiče. Snad jsem mu něco neřekl nebo něco neudělal! Ale něco jsem provést musel, když jsem se probral tady na záchytce. A vůbec, nejsou to jenom fantazie přiotráveného mozku, že jsme vyhořeli? Musím se zeptat Milušky! Ta má teda se mnou život. A kde vůbec spala? Musím jí zavolat. Ale vždyť nemám mobil. Ani oblečení tu nemám. Jenom to hrozné erární pyžamo. Vstává z lůžka a hlava mu brní z množství vypitého alkoholu. Zamíří do kanceláře, aby zaplatil nedobrovolný pobyt v tomto zařízení a dostal se co nejdříve odtud.
V kanceláři zaplatí a je volný. Volá mobilem Milušku, která mu sděluje, co se stalo. Rozhoduje se: prvně se musím podívat na vyhořelý dům, potom musím na policii a nakonec do nemocnice za Lubošem.
Mysl i tělo po včerejším zápřahu se pomalu rozjíždějí. Dobře, že jdu pěšky, pochvaluje si, alespoň při tom vystřízlivím a všechno si urovnám v hlavě.

V deset hodin vítá otec Alois na faře vyšetřujícího policistu a velitele hasičů. Usedají v kanceláři kolem konferenčního stolu, kde jinak sedávají farníci, kteří přišli za knězem v různých záležitostech.
Velitel hasičů neotálí a sděluje, proč přišli. „Musíme zjistit příčinu vzniku požáru. A vy jako svědek nám můžete hodně pomoci.“
Kněz je vůči vyšetřovatelům vstřícný. Nabízí jim kávu i něco na zakousnutí. Přitom slibuje: „Vynasnažím se, co bude v mých silách.“
„Popište nám, prosím, jak to vypadalo v domě, když jste tam vešel.“
„Všude byl kouř, elektřina fungovala, a tak jsem zmáčkl všechny vypínače, abych viděl. Nejhustší kouř byl v pokoji. Doutnala tam již podlaha. Od hořícího stolku už málem chytila pohovka, na které ležel ten mladík. Odkopl jsem stolek do rohu a vynesl nešťastníka ven. To je všecko.“
„To stačí,“ pane faráři, „potvrdil jste nám, že od elektřiny požár nevznikl. Určil jste nám ohnisko požáru – konferenční stůl. Podle vás mladík ležel, takže požár začal v jeho spánku. Je vcelku jasné, že požár vznikl od otevřeného ohně na stolku, který zřejmě zapálila dohořívající svíčka.“
„Mám stejný názor na věc, ale ten hoch – myslím, že se jmenuje Luboš – to popírá.“
„Vy jste s ním mluvil?“
„Ano, v nemocnici.“
„Dobře, že nám to říkáte, „můžeme se podle toho na rozhovor s ním připravit,“ děkuje policista, vypije kávu a má se k odchodu.
Loučí se s knězem i s velitelem hasičů, který chce využít této chvíle k duchovnímu rozhovoru.

Pan Mikulecký dodržel svůj plán a po obhlídce jejich vyhořelého domku a návštěvě na policii dorazil krátce po poledni do nemocnice. Sestry ho zprvu k synovi nepustily, ale přivolaný lékař na krátkou návštěvu přikývl a dodal: „Věřím, že vašeho syna uklidníte. Je příliš rozrušený, a proto jsem zatím nedovolil policejní vyšetřování.“
„Budu se snažit,“ slíbil pan Mikulecký, „i když bych uklidnění po tom všem potřeboval já taky.“
Při vstupu na pokoj muž pozdraví a je rád, že druhé lůžko je prázdné a Luboš je tu sám. Jenom chvíli dodržuje otec doporučení lékaře, ale nahromaděný hněv neovládne a udeří na syna: „Tak tys měl málo toho, žes nepřišel na kolaudaci, a ještě jsi zapálil dům.“
Luboš se chvěje strachem. Bál se tohoto setkání, připravoval se na to, co řekne, ale teď je všechno jinak. Co mu mám říct, přemýšlí, i když ví, že na uvažování má jenom několik sekund. Mám mlčet, a tím souhlasit? Ne, táta by se strašně zlobil. Tu svíčku nesmím přiznat. Nikdo svíčku neviděl, to je moje výhoda. Nikdo nedokáže, že požár vznikl od ní. Musím lhát, i když táta lež nesnáší.
Pan Mikulecký ví, že jedná špatně, že by měl být laskavý a synovi pomoct zvládnout těžkou situaci. Ale Lubošova včerejší neposlušnost i závěry policie ohledně vzniku požáru – to vše ho naplňuje takovým hněvem, že jenom vybuchne: „Ztratil jsi řeč, nebo co!“
Luboš na otce ani nepohlédne, ale chvějícím se hlasem prohlašuje: „Dům jsem nezapálil. Lehnul jsem si na pohovku a usnul jsem. Probudil jsem se až v sanitce.“
„Ale policajti mi říkali, žes tam musel mít na stolku svíčku nebo nějaký otevřený oheň.“
Luboš si znovu musí dodávat odvahu, aby vytrval ve své výpovědi, protože otci se dosud nikdy neodvažoval zalhat. Jenom na okamžik ho napadá, že by se měl přiznat a vydržet otcův hněv. Ne, cesta zpátky už není. Musím trvat na svém. Nikdo mně nic nedokáže. Daří se mu podívat se na otce a přesvědčivě říct: „Přišel jsem domů, praštil jsem sebou na pohovku a vzbudil jsem se až v sanitce.“
„Říkal jsem to policajtům hned, že jsi zodpovědný a svíčku bys na stůl nepostavil.“
„Neměl jsem tam žádnou svíčku.“
„Vím, žádnou svíčku jsi na stůl nepostavil, hned jsi šel spát. Já jim to na polici řeknu. A půjdu tam hned, aby s tím obviňováním přestali.“
„Jak můžou mluvit takové hlouposti, když tam nebyli,“ přisazuje si Luboš.
„Jasně! Pořádně jim tam vynadám, aby si dávali pozor na to, co vypustí z huby,“ slibuje rozkurážený otec

Luboš je rád, že otec mu uvěřil. Přesto cítí slabost a žaludeční nevolnost. „Tati, není mi dobře,“ omlouvá se, přivírá oči a nechce se už dál bavit.
Muž si uvědomuje, že daleko překročil rámec pokojné návštěvy. Cítí se provinile nejenom proto, že nedodržel doporučení lékaře, ale i proto, že uvěřil policajtům a syna z požáru obvinil. Nezmůže se však na žádné vstřícné citlivé slovo, ale pouze na obvyklou větu: „Na shledanou a brzy se uzdrav.“
Nic víc! Ani podaná ruka, natož pohlazení či jiný způsob projevení blízkosti.
Luboš to vnímá, ale nemusí se nad tím trápit, protože usíná.

V duchu ho však hladí jeho maminka, která na něho stále myslí. Kupuje mu nový mobil, aby s ním měla spojení. A co mám s sebou vzít, abych mu udělala radost, ptá se stále znovu sama sebe. Koupím mu chlebíčky, čerstvé z bistra u kostela. A zajdu se za něho pomodlit, ať si myslí Pavel, co chce. My jsme jen lidé a Luboš potřebuje Boží pomoc.
V kostele kleká pod křížem, který je vyzdvižen nad všechno okolí, a modlí se: „Pane Ježíši, ty rozumíš, co je utrpení a bolest. Na Luboše je toho moc. Vytáhni ho z toho a přitáhni ho k sobě, i když ho Pavel od tebe odhání.“

 

 

_ _ _

Pan Josef Janšta, autor mnoha knížek pro děti a mládež, vydává po kapitolkách vyprávění, které nazval Naše čtení. Přehled a názvy vydaných kapitol naleznete zde.

Comments are closed.