kapitola čtvrtá: Před usnutím

stáhnout tuto kapitolu v pdf a s obrázky

Rodina Mikuleckých se vrací ve večerních hodinách taxíkem domů. Vystupují z auta v bujaré náladě a rodiče podpírají jeden druhého v chůzi. Jejich dcera je předbíhá, aby otevřela vchodové dveře.

Děvče se lekne, když v pouličním osvětlení rozezná ve vchodových dveřích muže v hasičské uniformě. „Dobrý večer,“ pozdraví nesměle.

Dobrý večer,“ odpoví jí muž a zeptá se: „Ty tu bydlíš?“

Ano, a my jsme její rodiče,“ odpovídá její maminka.

Tady spát dnes nebudete.“

Jsme tady doma.“

Váš dům dnes vyhořel, spát se tu nedá. Já to zde pozoruji, kdyby došlo ještě k nějakému samovznícení. Nikdo nesmí dovnitř, ráno tu přijede policie vyšetřit příčinu požáru.

Co to blábolíte?“ obořuje se pan Mikulecký opilým hlasem na hasiče.

Ano, váš dům vyhořel.“

A co Luboš? Byl přece doma.“

Ano, naštěstí ho vynesl pan farář z hořícího domu. Na poslední chvíli, než propukl požár v plné síle. Byl v bezvědomí, kněz zkolaboval naštěstí až venku. Pro oba přijela rychlovka a odvezla je do nemocnice.“

A to se dozvídám až teď?“

Nikdo nevěděl, kde jste. Ohlaste se na policii a běžte spát. Sotva stojíte na nohách.“

Co si to dovolujete. Já vás…“

Nechejte toho! Žádné násilí. Nedopadne to pro vás dobře.“

Paní Mikulecká přidržuje podnapilého manžela za paži a mírně radí: „Pojď, půjdeme spát k babičce.“

Napřed si to s tím mlaďochem tady vyřídím. On mně nebude vykládat, že jsem opilý.“

Uklidni se a pojď,“ žadoní žena, která zná prudkou povahu svého manžela, navíc nyní připitého alkoholem.

Pusť mě!“ zakřičí muž a sápe se na hasiče, který ho však naučeným chvatem posílá k zemi a volá na policii.

Muž se škrábe ze země a nadává: „Co si to dovoluješ, ty holobrádku!“

Ale postavit se nedokáže a sám padá do bláta. Manželka se mu snaží pomoci na nohy. Ale on ji odstrkuje a po čtyřech se blíží k hasiči, který se brání jenom tolik, co musí. Nechce ublížit nešťastníkovi, kterému vyhořel dům. Nedovoluje mu, aby na něho nějak zaútočil, a tak se provinil násilím na veřejném činiteli.

Přijíždějí policisté, nakládají opilého muže do vozu a odjíždějí.

Je to můj manžel, kam ho vezete?“ volá paní Mikulecká.

Hasič ji uklidňuje: „Nebojte se o něho, paní. Vyspí se na záchytce a zítra vám přijde domů střízlivý.“

Policejní auto odjíždí a žena se rozpláče. Přitom naříká: „Domů… nemám domov, když nám to tu vyhořelo.“

Teprve teď přistupuje k mamince vystrašená Lucka a tiskne se k ní. Přitom ji utěšuje: „Mami, neplač.“

Ale co budeme dělat?“

Půjdeme k babičce.“

Je nemocná, potřebuje klid, poleká se nás.“

Babička nás má ráda. Budeme u ní jako doma.“

Tatínkovi se nelíbí její víra.“

Tatínek je opilý na záchytce, nemůže se o nás postarat. Přece nebudeme spát na ulici.“

To ne,“ odpovídá maminka a vykročí směrem k babiččině domku.“

Luboš se v nemocnici poměrně rychle zotavuje z otravy kouřovými zplodinami. Ví, co se stalo. Po probuzení z bezvědomí mu to řekl lékař v sanitce. Pacient leží a stále znovu si vyvolává vzpomínky na dnešní den. Ano, byl jsem doma. Nešel jsem na oslavu do hotelu. Lehl jsem si do pokoje a relaxoval jsem. Zapálil jsem si svíčku a nedal pod ni talířek. Pak už nic nevím. Zřejmě jsem usnul a svíčka prohořela do stolu. Takže jsem vlastně zavinil požár! Ale to nikdo neví. Nesmím to na sebe říct. To by mi taťka neodpustil. Všechno shořelo, nikdo nezjistí, jak oheň začal. Ale copak vydržím pořád všem lhát? Budou to určitě vyšetřovat. Neprořeknu se? Nesmím! Od začátku budu tvrdit, že nic nevím. Usnul jsem a probudil jsem se až v sanitce. Přichází doktor. Ach jo, čeká mě první výslech.

Starší lékař přichází s úsměvem, pokyvuje hlavou a říká: „Hochu, měl jsi obrovské štěstí. Kdyby tě pan farář vynesl o chvíli později, tak už to tak dobře nedopadlo. Pokud by tam nezůstal s tebou!“

Mě vynesl z domu pan farář?“

Ano, na poslední chvíli. Určitě také hodně riskoval. Vděčíš mu za život.“

Jak se k nám dostal? Taťka nesnáší kněze.“

Jel kolem, viděl kouř, vešel dovnitř a zachránil tě.“

A jemu se nic nestalo?“

Měl toho také dost. Leží o dva pokoje dál, možná se za tebou přijde podívat. Měl bys mu poděkovat.“

Mám jít za ním?“

Ne, ještě raději lež, aby se ti neudělalo špatně.“

Zachránil mě kněz… Co na to řekne taťka?“

Co by na to měl říct? Bude mu vděčný.“

On kněze nesnáší.“

Možná mu to pomůže, aby je snášel.“

To pochybuji.“

To se uvidí. Ale teď mi pověz, jak se to semlelo.“

Luboš téměř vykřikne: „Já nic nevím. Usnul jsem a probudil jsem se až v sanitce.“

Zkušeném lékaři se taková reakce nelíbí. Je mu zřejmé, že pacient něco zatajuje. Proto se zeptá: „Opravdu si víc nepamatuješ?“

Ne. Ležel jsem v obyváku a relaxoval. Víc nevím.“

Dobře, to mi stačí,“ uzavírá lékař rozhovor, chlapce prohlédne a odchází.

Luboš cítí, že mu lékař neuvěřil. Proč? Choval jsem se podezřele. Musím si dát pozor, abych mluvil normálně, aby to na mně nebylo poznat. Zvláště když přijde ten kněz, který se vyzná v lidech. Musím se chovat jakoby nic a ne podrážděně jako s tím doktorem.

Jenom chvíli je na pokoji klid, který přeruší lehké zaklepání. Otec Alois pozdraví a jde pomalu k Lubošovu lůžku.

Co po mně chcete?“ překvapí mladík kněze otázkou, která prozrazuje strach a obavy.

Také Luboš se diví sám sobě, že takto na návštěvníka vyjel. Přece jsem si říkal, že se musím chovat přirozeně, normálně a ne jako potrefená husa. Musím to hned napravit.

Jsem otec Alois,“ představuje se kněz bez známky nějaké urážky na podivné přivítání.

Luboš si dává záležet na své reakci, až se jeho hlas stává přehnaně přátelský. Přitom se zmůže na jednoduchý pozdrav: „Dobrý večer.“

Otec Alois nezkoumá podivné mladíkovo chování. Říká si: má na to právo po tom, co prožil. Nebudu ho rozrušovat zvědavými otázkami. Proto jenom vysvětluje: „Pan doktor mi říkal, že tu ležíš a můžu tě navštívit. Je dobře, že to takto dopadlo.“

Vy jste mě vynesl z hořícího domu?“

Sám se divím, že jsem tě unesl.“

A kde jste mě našel?“

Na pohovce. Ještě že ten stolek byl kousek dál. Od něho chytl koberec a všechno ostatní.“

Ne, tak to nebylo,“ vykřikne Luboš a pozdě si nadává, že se takto prozrazuje.

Klid, chlapče, nebudu tě už více rozrušovat. Chtěl jsem tě jenom vidět a poděkovat Pánu Bohu, že tě zachránil.“

Zachránil jste mě vy a ne nějaký Pán Bůh.“

Ano, ale Pán Bůh nemá ruce, proto používá našich rukou. Ale to, že jsem jel kolem, nebyla náhoda. Volala mě k sobě paní Beránková. Měla velkou úzkost, že se něco stane. Když jsem se od ní vracel, spatřil jsem kouř, jak se dere z vašeho domu. Bylo otevřeno, a tak jsem se k tobě dostal.“

To byla náhoda.“

Náhody neexistují a tady to bylo Boží vedení.“

U nás nemáme rádi kněze.“

Bůh je úžasný,“ pokračuje kněz klidným hlasem, „vy nemáte rádi jeho kněze, a on vám přesto pomůže. On miluje každého, i když je odmítán.“

Vy si fakt myslíte, že Bůh miluje i mne?“

To vím.“

Miloval by mě, i kdybych byl velký lhář?“

Ano, toužil by, abys toho litoval a dal se na cestu pravdy.“

A vy byste takového lháře také měl rád?“ ptá se Luboš s úzkostí v očích.

Otec Alois ho zahřeje svým úsměvem i slovy: „Jistě! Každý člověk je pro mne ovečkou, kterou chci jako pastýř přivést do svého stáda.“

Ale já nechci být bečící ovcí!“

To je jenom přirovnání, které chce ukázat, jak knězi záleží na každém člověku.“

Luboš už na to neříká nic. Rád by si s knězem ještě povídal. Ale také od otce ví, že před kněžími si má dávat pozor, že jsou to falešná stvoření a jenom nahánějí ovečky do kostela.

Otec Alois nenaléhá a loučí se přáním dobré noci. Dočká se odpovědi a vychází na chodbu. Tam si sedá na lavičku a Luboše lituje. Cítí, že se něčím trápí. Zřejmě nějaká velká lež. Bude ho to tížit dál. Snad jsem mu trochu pomohl. Anebo jsem naopak svědomí probudil? Těžko říct. Škoda, že ten rozhovor nebyla zpověď – tam by se to dalo dotáhnout do konce. Budu se za něho modlit. Když ho Bůh zachránil, tak s ním má své záměry. Ale jaké? Proč mi to, Bože, neřekneš? Je to – proto, že bych to pokazil. Proto jednej ty, všemohoucí a vševědoucí Otče, a já budu tvým nástrojem. Za to se modlím, amen.

Paní Beránková se lekne, když ji ze spaní vytrhne řinčení zvonku. Kdo to může být? Syn má přece klíč. Copak jsem zapomněla svůj klíč ve dveřích a on se sem nemůže dostat?

Zvonění se opakuje. Kdo to je? Nějaký zlý člověk? Musím být opatrná.

Žena vylézá z lůžka, nazouvá si bačkory a pomalu se šourá na chodbu a pak k domovním dveřím. Rozžíhá venkovní světlo, aby viděla na příchozí. Lekne se a zvolá: „Miluška! Co se stalo?“

Lucka mluví do škvíry ve dveřích: „Babi, to jsme my – Lucka s maminkou.“

Babička otevírá dveře a vítá nečekanou noční návštěvu: „Pojďte dál. Stalo se něco zlého a potřebujete pomoct?“

Ano, maminko, vyhořeli jsme. Byli jsme na kolaudaci. Luboše vynesl z domu pan farář. Pavel se opil a je na záchytce. Nemáme kam jít, a tak jsme tě vzbudili.“

Máte kam jít, jste tu doma. Ale to je hrůza! Jak se to stalo?“

Nic nevíme. Vyhořel jenom vnitřek, hasiči přijeli zavčas. Ještě že tam přišel pan farář.“

Já jsem něco zlého tušila. Nevěděla jsem však, co to bude. Myslela jsem, že už umřu. Proto jsem zavolala kněze k sobě. A on na cestě ode mne uviděl hořící dům a zachránil Luboše. To není náhoda! Zapadá to do sebe. Moje úzkost, pan farář u mne a potom u vás.“

Mami, jestli mě budeš získávat na víru, tak půjdu pryč.“

Proč jsi tak nedůtklivá. Vždyť jsem jenom řekla, jak to vidím.“

Mami, copak nevíš, že věřit nesmím. To by u nás bylo peklo. Rozvod. Pavel víru nesnáší. A pro kněze má jenom nadávky. Já bych ráda chodila do kostela, ale nejde to.“

Tak ty věříš?“

Mami, prosím tě, neptej se mě na to. Přece víš, jak jsi nás vychovávala.“

Víš, babi,“ mísí se do rozhovoru Lucka, „my s maminkou jsme takové tajné křesťanky. Spolu se modlíme, spolu zajdeme někdy do kostela. Ale tatínek to nesmí vědět. Ani Luboš! On by mu to na nás řekl.“

Babička zvolá: „V neštěstí radost!“

Jaká radost?“ ptá se její dcera.

Radost mám z toho, že věříš. Pořád se za tebe modlím, abys uvěřila.“

Mami, prosím tě, Pavel se to nesmí dozvědět.“

Neboj, neřeknu mu to. Nejsem hloupá,“ slibuje babička a dodává: „Já bych mu takhle nikdy neuhýbala, ale to je tvoje věc.“

Paní Beránková zapomíná, že je nemocná. Spolu s dcerou chystá lůžka na spaní a přitom ji povzbuzuje: „Neboj se! Chalupa se spraví. Hlavně že jste přežili a nikomu se nic nestalo.“

Netrvá to dlouho a v domě se rozhostí ticho. Unavená maminka s dcerou usínají ihned, jakmile ulehnou. Babička je sice také v lůžku, ale s růžencem v ruce se modlí. Děkuje Pánu Bohu za záchranu Luboše i za to, že Miluška věří. A zároveň i prosí, aby všechno dobře dopadlo a aby také její zeť uvěřil. Přitom zapochybuje: copak je možné, aby takový ateista uvěřil? Pak ji však zaleje pokoj, když odpovídá sama sobě: Když je někdo tak proti víře, tak umlčuje výčitky. Má vlastně k víře blízko.

Babička říká jeden „Zdrávas“ za druhým a kuličky jí v prstech utíkají.

Otec Alois stojí u okna v nemocnici a dívá se na měsíc a na hvězdy. Přitom se modlí: „Všemohoucí Bože, tak krásně jsi všechno stvořil, jsi úžasný. Proč to tolik lidí nevidí? Asi proto, že se na oblohu nedívají. Nemají čas dívat se na to, co stvořil Bůh, raději se dívají na to, co udělal člověk – na televizi, kde se o Bohu nemluví.“

U Lálů se oslava protáhla. Teď se ještě nakonec rodina modlí. „Svatý Josefe,“ vzývá tatínek svého patrona, „opatruj naši rodinu.“

Moje ochránkyně, svatá Anno,“ prosí maminka, „pomoz mi být dobrou maminkou, jakou jsi byla ty.“

Svatá Moniko, svatý Jiří, svatá Panno Maria,“ vzývají své patrony děti a všichni odpovídají: „Orodujte za nás.“

Město pomalu usíná. Na stráži však zůstává hasič, který kontroluje a hlídá dům Mikuleckých po požáru. Nemůže spát proto, že Luboš byl neposlušný a nedal pod svíčku talířek.

 

_ _ _

Pan Josef Janšta, autor mnoha knížek pro děti a mládež, vydává po kapitolkách vyprávění, které nazval Naše čtení. Přehled a názvy vydaných kapitol naleznete zde.

Comments are closed.