kapitola třetí: Kříž

stáhnout tuto kapitolu v pdf a s obrázky

Pan Dolák je šťastný, že konečně dorazil do pokoje na interním oddělení nemocnice. Předtím se ještě zdržel na ošetřovně, kde mu sestry píchly předepsanou injekci a sepsaly s ním potřebné formality.

Na pokoji se seznamuje s pacienty: vedle něho leží asi čtyřicetiletý Milan, u okna padesátník Josef. Oba jsou nemocní se srdcem a zajímají se, proč musel nově příchozí tak narychlo do nemocnice.

Pan Dolák usedá na postel a rozhlíží se po pokoji. Pak si muži si navzájem sdělují, kde mají svůj domov a co je trápí. Přitom však už nedočkavě vyhlíží dceru, která mu má přivézt potřebné věci, jak to nadiktoval panu faráři. Když se jí konečně dočká, tak nejprve vytahuje z tašky kříž a staví jej na noční stolek. Teprve potom si ukládá do nočního stolku hygienické potřeby a duchovní knihy, ze kterých se rád modlí. Ještě si chvíli popovídá s dcerou a pak už s úlevou ulehá do čistého lůžka.

Vytoužený klid však nemá, protože na něho přímo udeří Milan: „Schovejte ten kříž, tady to nemá co dělat.“

Je to můj noční stolek. Tady mohu mít, co chci.“

Nejste tu doma a mně to vadí.“

Na kříži za nás Pán Ježíš zemřel a spasil tak svět. I za vás.“

Za mne?“ směje se Milan. „Spasit svět může leda někdo, kdo má velkou armádu anebo hodně peněz. A ne nějaký chudák na kříži.“

Neposmívejte se Ježíši, který za nás v bolestech zemřel na kříži!“

Proč se nechal zabít? Měl bojovat, získat si vojáky jako Napoleon. Pak mohl zachránit a spasit svět. Ale takhle!“

Milan se směje. Pak mu však naběhne žíla na čele vztekem a on vyhrožuje: „Jestli nedáte ten kříž pryč, tak si budu stěžovat, že mi tu vadí. A bude muset pryč!“

Nevysmívejte se a nevyhánějte Krista! Je to Bůh!“

Ať ukáže, že je Bůh!“

Člověče, nepřivolávejte Boha, abyste se s ním měřil. Tomu se říká rouhání.“

Ať přijde, ať přijde! Nepřijde, protože žádný není.“

Mlčte, když o tom nic nevíte. Takových už bylo, co na to doplatili. Vzpomínám si na císaře Juliána, který odpadl od víry v době pronásledování prvních křesťanů. Sám vyhlásil vyhlazovací válku křesťanům. Jejich krev tekla potokem, zahnal stádečko Kristovo dolů do katakomb, což byla podzemní pohřebiště. Přitom zesměšňoval Krista jako zakladatele Církve. Nechal ho kreslit na kříži s oslíma ušima. Byl přesvědčen, že takto Krista porazí. Ale nastala bitva, ostrý šíp smrtelně zasáhl císaře, který padá z koně, do hrsti chytá krev a se slovy plnými hněvu, vzteku a zoufalství ji chrstne proti nebi a volá: ,Zvítězil jsi, Galilejský.´

Ano, Ježíš Galilejský zvítězil, i když na kříži vypadá jako bezmocný a slabý.“

Milan mlčí a neodvažuje se nic mluvit. Kostelník cítí povinnost, aby ještě něco pověděl. A tak začíná: „Jsem už starý a hodně pamatuji. Vím od svého otce, jak se s křížem vrátil voják z bojů po skončení první světové války. Kolik se jich nevrátilo! A on se vrátil s křížem.

Stalo se to na italské frontě. Vojáci byli ukryti v zákopech a stříleli jedni po druhých. Bylo tam mnoho mrtvých, zraněných a nemocných. V jednom zákopu byl i náš navrátilec, jehož jméno jsem už zapomněl. Tuším, že to byl Josef. Zákop byl hluboký a zdál se být bezpečný. Ze zákopu viděli vojáci na vrchol kopečku, na kterém byl kříž. V jedné přestřelce zasáhla střela kříž. Ležel v blátě na zemi a Josef to viděl ze zákopu. Měl z domu vštípeno, že před křížem se má smeknout a poděkovat Kristu, že za nás na něm umřel. V Josefovi uzrálo rozhodnutí, že kříž v blátě ležet nenechá. Rozhodl se, že se doplazí ke kříži a snese ho do zákopu. Vojáci mu to rozmlouvali, že bude snadným terčem nepřátelské palby, že se ke kříži nedoplazí a zahyne. Přemlouvali ho, aby zůstal v bezpečí zákopu a chránil si svůj život. Josef si však nenechal říct. Vyčkal, až palba poleví a plížením se vydal ke kříži. Jakmile ho nepřátelé spatřili, spustili po něm palbu. Kulky se zarývaly do země před ním anebo mu svištěly nad hlavou, zatímco on zůstával nehybně ležet. A tak se to mnohokrát opakovalo. Když se střelba uklidnila, tak se znovu plazil ke kříži. Konečně ho mohl uchopit a stáhnout za vrchol kopečku do bezpečí. Josef se chystal k návratu do úkrytu. Ozvala se však ohlušující rána. Dělostřelecký granát dopadl přesně do zákopu, který Josef opustil, aby zachránil kříž. Ze zákopu zůstal jenom jeden velký kráter. Nikdo z vojáků to tam nepřežil. Josef se tedy s křížem uchýlil do jiného úkrytu.

S křížem potom prošel Josef hrůzami války a s křížem se šťastně vrátil domů. Proto i já jsem tu v nemocnici se svým křížem, a bude-li to vůle Boží, vrátím se se svým křížem šťastně domů,“ končí vyprávění starý kostelník a v pokoji zavládne ticho, protože všichni mají o čem přemýšlet.

V hotelu, kde se slaví kolaudace domu, jsou už mnozí hodně podnapilí. Také Lubošův tatínek vypil několik piv a naříká sám nad sebou: „Ode dneška už nemám syna.“

Co to blábolíte?“ snaží se ho uklidnit vedoucí stavební firmy.

Neblábolím! Vím, co mluvím.“

Tak proč vykládáte takové nesmysly, že nemáte syna.“

Nemám syna. Odmítl mě dneska jako otce.“

Tím, že nepřišel kopat na branku?“

Neposlechl mě. Řekl, že už je dost velký a bude si dělat to, co on chce.“

Však ho zase zkrotíte.“

Ne, už nemám syna. Všechno jsem udělal pro to, aby z něho vyrostl dobrý fotbalista. Nemusel doma nic dělat, hlavně měl trénovat, dávat góly. Byl jsem na něho hrdý. Dnes jsem chtěl tady ukázat, jakého mám syna. Ale teď už syna nemám.“

Neříkejte to! Do rána vystřízlivíte a přestanou silné řeči.“

Nejsem opilý, vím, co mluvím. Všechno jsem dělal pro to, aby z něho byl fotbalista.“

Možná to byla chyba. Stal se z něho velký pán, kterému všichni uhýbali a posluhovali mu. A tak se cítí být velkým, dokonce větším než jeho tatínek.“

Ano! Je velký machr!,“ zvedá svůj hlas pan Mikulecký. „Proto už není mým synem. Doma panovat nebude. Ať si jde panovat jinam.“

Víte, dáme si ještě jedno pivo, zazpíváme si a půjdeme domů, ráno nás čeká práce,“ navrhuje podnikatel a jde objednat dvě sklenice zlatavého moku.

Pan farář se už pomodlil večerní modlitbu, něco pojedl a usedá k pracovnímu stolu, aby si připravil krátké kázání, které mívá ve všední den. Čte si texty z Písma svatého a jednotlivé myšlenky se mu sbíhají do jednoho poučení, které zítra řekne věřícím.

Z práce ho vytrhuje melodie z mobilu. Už z toho je zřejmé, že to není nikdo z rodiny anebo přátel. „Kdo mě volá?“ zeptá se nahlas a povzdechne – očekává nějakou nepříjemnost.

Á, pan Beránek,“ zvolá kněz, když se podívá na displej, „snad se nestalo něco s babičkou!“

Otec Alois,“ hlásí se kněz, „co se stalo?“

Beránek,“ ozývá se z druhé strany. „Maminka si vás přeje.“

Ale vždyť jsem u ní byl včera. Vyzpovídal jsem ji, podal svaté přijímání a udělil svátost nemocných.“

Vím, pane faráři, manželka mi to říkala, ale maminka jinak nedá. Pořád chce umírat, a přitom není ještě ani v důchodu. Ale je nemocná, slabá. Lékař jí více pomoci nemůže.“

Vím,“ odpovídá kněz, „co po mně vaše maminka chce?“

Chce svaté přijímání na cestu.“

Tuší, že umře?“

Ano, pane faráři, tvrdí, že se zítřka nedočká, že umře. Pořád jí říkám, že není prorok a aby vás večer neobtěžovala. Máte toho za celý den dost. Slyšel jsem, že vám onemocněl kostelník.“

Ano, bylo toho dneska hodně. Ale pokrm na cestu nemocné neodepřu. Víte, už tolikrát jsem se v životě přesvědčil, že lidé svou smrt tuší anebo dokonce vědí, že brzy zemřou.“

Když myslíte, pane faráři, tak přijeďte.“

Jsem tam za chvíli. Zaběhnu do kostela pro Nejsvětější svátost, sednu do auta a jsem u vás do deseti minut.“

Děkuji, pane faráři, jste moc hodný a nezlobte se na maminku, je teď taková umíněná.“

Je dobře, že o svaté přijímání na cestu tak stojí. Jsem tam u ní za chvíli,“ ukončuje hovor kněz a vstává ihned od stolu, aby nepřijel třeba i pozdě.

U domku paní Beránkové zastavuje kněz ještě o něco dříve, než předpokládal. Dveře se před ním otevírají, vítá ho syn nemocné. Zároveň se omlouvá, že už pojede domů. Nemocná je šťastná, že kněz k ní zavítal tak brzy. Zbožně se pomodlí a přijme tělo Kristovo. Pak ještě chvíli setrvává spolu s otcem Aloisem v tiché modlitbě. Když udělá velký kříž, tak duchovnímu správci prozrazuje: „Modlila jsem se k andělu strážnému. Přitom jsem stále cítila neklid až úzkost, že se něco stane. Jak jste přišel, tak to ze mne spadlo. Nevím, co to bylo, asi umřu, tak jsem to pochopila. Ale teď už si tím jista nejsem. Odpusťte, pane faráři, ten možná zbytečný poplach.“

Určitě nebylo zbytečné, že jsem přišel. Pokud vás anděl tak zneklidňoval, tak měl důvod.“

Víte, pořád se modlím za dceru a její rodinu, teď je Mikulecká. Vdala se a opustila Pána Boha. Tak bych chtěla, aby se k Bohu vrátila, než umřu.“

Modlete se dál,“ vyzývá kněz, „Bůh vyslyší každou modlitbu.“

Děkuji za povzbuzení, jste moc hodný.“

Já už raději půjdu,“ loučí se kněz a dodává: „Také cítím nějaký neklid, už bych byl raději na faře.“

Kněz se rozloučí s vděčnou farnicí a bez dalšího zdržování sedá do auta a odjíždí. Už když jel nahoru, tak si prohlížel s obdivem nádherný dům Mikuleckých. Dosud nevěděl, že paní tohoto krásného domu je dcera paní Beránkové. Nezná ji, protože do kostela nechodí. Kéž by ji modlitba paní Beránkové přivedla nazpět k Pánu Bohu. I já se za ni budu modlit.

Kněz se blíží k domu Mikuleckých. Co je to za smrad? Čím ti lidé topí? To jsou nějaké plasty. Škoda, že se už smráká, takže podle komínu viníka nevypátrám. Jak často někteří lidé pálí plasty po setmění, aby je nebylo vidět. Ale to se kouří z domu Mikuleckých. A ne z komína, ale z oken, ze dveří. Hoří! Hoří tam!

Kněz zastavuje a sděluje na 150: „Hoří! Na kopci za městem. Ulice Na Kopci.“

Otec Alois vyskakuje z vozu a běží ke dveřím domu. Není zamčeno, takže je někdo doma. Otevírá dveře, ze kterých se vyvalí kouř. Tady zatím nic nehoří, oheň musí být někde uvnitř.

Kněz rozžíhá světlo a křičí: „Je tady někdo?“

Nikdo se neozývá. Ale dveře nebyly zamknuty, někdo tu musí být. Proběhnu to, zatím to spíš čoudí, než hoří. Musím se pořádně nadechnout, abych to vydržel.

Kněz vbíhá do míst, odkud se šíří kouř. Rozžíhá světlo, aby v houstnoucím dýmu něco viděl. V pokoji je dým nejhustší, tam je ohnisko požáru, uvažuje kněz. A je tomu tak. Zář z lustru jenom těžce proniká do prostoru. Ale vzduch z otevřených dveří přece jenom poněkud pročišťuje vzduch. Kněz cítí, že už bez nadechnutí dlouho nevydrží. Dělá pár krůčků do pokoje, kde už čoudí podlaha, která chytla od hořícího stolku, jehož plasty zřejmě tak strašně smrdí. Konečně otec Alois prohlédne až k pohovce. Tam někdo leží a nehýbe se.
Asi je přiotrávený kouřem. Musím ho vynést ven! Hned! Ale unesu ho? Bože, dej mi sílu!

Kněz už neudrží zatajený dech a nadechuje se kouře. Rychle, nebo tu zůstanu s ním! Ne, toho neunesu, je to velký člověk. Musím ho táhnout ven!

Kněz odkopává hořící stolek do rohu místnosti a chytá člověka v bezvědomí za nohy. Musím ho vytáhnout ven! Bože, nenechej nás tady! Hlavně odtud na chodbu, tam je méně kouře.

S vypětím všech sil, na hraně malátnosti z kouře vytahuje kněz Luboše na chodbu a potom ke vchodovým dveřím. Tu už je dobrý vzduch. Kněz se přesouvá k hlavě zachraňovaného, chytá ho pod pažemi a táhne z domu hlavou napřed. Po několika schůdcích se dostává na ulici a padá vedle nehybného člověka. Musím se zhluboka nadechnout, poroučí si, ale přesto ztratí vědomí. Probere se, když už v bezprostřední blízkosti ječí sirény. Zvedá ruku, aby ho hasičský vůz nepřejel.

Záchranář k němu přibíhá a zvolá: „Co se vám stalo?“

Kněz s námahou ze sebe vypraví: „Vytáhl jsem ho zevnitř, je v bezvědomí.“

To vy jste volal stopadesátku?“

Ano,“ odpovídá otec Alois a odevzdává se péči zdravotníků, kteří pečují nejenom o Jirku, ale také o něho.

Hasiči natahují hadice, aby se pustili do boje s ohněm, který už propukl v plné síle. Rozbíjejí okna a silnými proudy vody se snaží oheň uhasit. Daří se jim to během několika minut. „Přijeli jsme zavčas,“ pochvaluje si to velitel hasičů, „kdyby to bylo o pár minut později, bylo by to horší.“

Otce Aloise odváží sanitka do nemocnice. Je při plném vědomí a pohlédne na lůžko, kde se snaží zdravotníci zachránit člověka, kterého vytáhl z hořícího domu. Nebeský Otče, zachraň ho, modlí se kněz a dochází mu, že se jedná zřejmě o vnuka paní Beránkové.

Děkuji ti, Bože, anděle strážný, že jste mě sem přivedli a chránili.

Bůh to má ve své režii,“ zašeptá, když se nad ním skloní jeden z lékařů, „zavolal mě k paní Beránkové a zavčas přivedl k hořícímu domu.“

Lékař přikývne a dodá: „Jsou věci mezi nebem a zemí. Není to samo sebou, že toho chlapce zřejmě zachráníme.“

Kněz přikývne a vytahuje z kapsy růženec, aby se modlil. Připojuje se takto ke svému kostelníkovi a k paní Beránkové, kteří drží v rukou kříž.

 

_ _ _

Pan Josef Janšta, autor mnoha knížek pro děti a mládež, vydává po kapitolkách vyprávění, které nazval Naše čtení. Přehled a názvy vydaných kapitol naleznete zde.

Comments are closed.