kapitola druhá: Dvě oslavy

stáhnout tuto kapitolu v pdf a s obrázky

Jenom chvíli šel Jirka od kostela směrem domů. Náhle zastavil a přemýšlel. Doma mě ještě nečekají a já bych mohl zjistit, jak je to s kostelníkem. Stejně se mě budou všichni ptát, jak to s ním dopadlo. Otočil se a rozběhl se nazpět. U fary ani u kostela auto otce Aloise nestálo. Zavolal mu mobilem.

Jsem ještě v nemocnici,“ sdělil mu kněz a vysvětlil zdržení: „Bylo tu několik případů, a tak se to protáhlo.“

Mohu za vámi přijít?“

Určitě. Jsme v pavilonu interního oddělení. Pan Dolák tě rád uvidí. Snad ho nezmeškáš. Myslím, že ho budou brzy převážet na oddělení.“

Dobře. Jsem tam hned.“

Jirka strčí mobil do kapsy a nasazuje k prudkému běhu, aby byl v nemocnici co nejdříve. Je dobře trénovaný, a tak nepolevuje v tempu až k budově interního oddělení. Už přede dveřmi čekárny slyší vzrušený rozhovor. Když vejde dovnitř, spatří kostelníka na vozíku, jak volá na pana faráře: „Já tu nebudu, vezměte mě domů!“

Kněz ho chlácholí: „Pane Doláku, pár dnů si tu poležíte, srdíčko se vám spraví a zase budete sloužit.“

A kdo se bude starat o kostel, nikdo mě nezastoupí.“

Musíme si pomoct, nebojte se.“

Všechno to bude na vás. A vy už nevíte, kam dříve skočit. Ne, zavezte mě domů. Prospím se a zítra budu v kostele.“

Ministrant, který až dosud stál u dveří, dělá pár krůčků tak, aby ho nemocný uviděl.

Jirko,“ zvolá kostelník a hned mu žaluje: „Nechtějí mě pustit domů, ale kdo by dělal kostelníka?“

Já, pane kostelníku.“

Ty bys to zvládl, ale máš ten svůj fotbal.“

Do rozhovoru vstupuje otec Alois, když říká: „Toho fotbalu zase tolik není. A kdyby musel Jirka na fotbal, tak se toho ujmu já. Alespoň si kostelnické práce zopakuji.“

Pan Dolák už nic nenamítá. Smiřuje se s tím, že v nemocnici zůstane. Přitom cítí, že je opravdu nemocný, je slabý a touží si lehnout do lůžka. Když se s knězem a Jirkou loučí, tak jenom hlesne: „Nenechte mě tu dlouho.“

Jeho dětsky upřímné oči se přivírají a hlava mu klesá do opěrátka vozíku. Mladý ošetřovatel ho odváží a kněz zašeptá: „Boj o kostelničení vzdal. Předal ti to a má klid. Teď jenom aby nevzdal boj o život. Já bych moc chtěl, aby se nám vrátil. Bude mi v kostele chybět, ať se podívám kamkoliv.“

Mně taky,“ přisvědčuje Jirka a slibuje: „Budu za ním chodit, aby mi poradil, co nebudu vědět.“

Já taky,“ slibuje kněz a dává svému ministrantovi pokyn k odchodu.

V hotelu na náměstí je už kolaudační zábava v plném proudu. Po dobré večeři si hosté připíjejí vínem a Lubošův tatínek jde od jednoho řemeslníka ke druhému a děkuje jim za provedenou práci.

Majitel firmy je z toho dojatý. Počká, až pan Mikulecký obejde všechny řemeslníky, a chválí ho: „To jsem ještě nezažil, aby takto někdo děkoval mým chlapům.“

Zaslouží si to, odvedli perfektní práci, dům je krásný.“

Děkuji, pane Mikulecký, jsem rád, že jste spokojený.“

Zjistil jsem si, že je tady mezi námi dost bývalých i činných fotbalistů. Zpestříme si zábavu soutěží o nejlepšího střelce.“

Ale jak to chcete tady v hotelu udělat?“

Tamhle na parketu namalujeme křídou branku, a kdo se trefí co nejblíže středu, tak vyhraje.“

A nerozbijí chlapi okna?“

Nebojte! Nesmí se zvedat, jenom po zemi. Žádné rány, s citem, balón bude pěnový.“

Dobrý nápad! Hlásím se taky!“ zvolá majitel firmy, „také jsem hrál v mládí fotbal a měl jsem cit pro balón.“

Já taky, já taky!“ volají chlapi jeden přes druhého.

Výborně, výborně!“ raduje se Lubošův tatínek z úspěchu akce a dodává: „Ještě se chvíli posilněte, čekáme ještě na jednoho soutěžícího.“

Na koho?“ ptá se jeden z řemeslníků.

Na mého syna.“

Copak on stavěl?“

Pomáhal mi, do soutěže patří. Měl by přijít každou chvíli. Zavolám mu.“

Pan Mikulecký vytahuje mobil, a když si prohlédne display, tak se lekne.

Ujede mu: „Esemeska od Luboše. Copak chce?“

Ale když si přečte, že jeho syn je unavený a na kolaudaci nepřijde, tak zrudne hněvem. Jde ke stolu za manželkou, vkládá jí mobil do rukou a vyzývá: „Miluško, přečti si, co mi náš chlapeček napsal.“

Paní Mikulecká je malinko silnější postavy. Snad i proto je klidnější povahy, na rozdíl od svého manžela, vyhublého dlouhána, kterého rozčilí všechno a hned. Proto svému manželovi radí: „Pavle, zklidni se a Lubošovi zavolej, nebo mu zavolám já,“ radí žena svému muži.

Ne, slíbil to mně, zavolám mu já.“

Pan Mikulecký počítá do deseti, jak to dělává, když se potřebuje uklidnit. Pak vyrazí prudkým krokem na balkon, kde nikdo není a v zářijovém slunci je tam teplo.

Když mu syn přijme hovor, tak se na něho oboří: „Luboši, to nemyslíš vážně s tím odpočinkem po fotbalu.“

Jo, jsem unavený.“

Tak se přemůžeš.“

Už jsem doma a chystám se ulehnout.“

Tak neulehneš, sbalíš se a přijdeš.“

A co tam budu dělat?“

Máme tu soutěž v přesnosti střelby na branku. Je to šance pro tebe.“

Já už toho fotbalu mám dneska dost.“

Chystal jsem to pro tebe. Chci ukázat chlapům, že mám syna výborného fotbalistu. Hned přijď! Čekám deset minut.“

Nepřijdu.“

Co si to dovoluješ? Nařizuji ti to. Poslechneš a přijdeš.“

Jirka si dneska udělal, co chtěl. Já si taky budu dělat, co chci. Mám už na to věk. Nemusím už poslouchat.“

Co si to dovoluješ! Kolik je ti roků?“

Bude mi čtrnáct.“

Do osmnácti budeš poslouchat. Čekám deset minut,“ končí hovor pan Mikulecký.

Vkládá mobil do pouzdra a z balkonu vyhlíží svého syna. Nervózně přešlapuje a stále přitom brblá a nadává. Po dvaceti minutách čekání to vzdává a vrací se do restaurace.

Přitom si umiňuje: „To si slízne. Fotbal si měsíc nezahraje.“

V lokále ho vítá huronský řev chlapů, kteří se již nemohou dočkat soutěže o nejlepší střelbu.

Chlapci, já to zahájím, abych vám ukázal, jak se to má dělat,“ zakřičí Lubošův tatínek a rázem je v místnosti klid.

Lucko,“ volá dceru, která je o dva roky mladší než Luboš, „tu máš křídu, budeš značit naše pokusy.

Poté už všichni s napětím sledují mužův lehký rozběh a následnou zcela nepovedenou střelu, která dokonce míjí půdorys vyznačené branky.

Propuká smích, někteří se přitom až zajíkají. Černovlasé Lucce, která je hodně podobná mamince, je tatínka líto. Ale nezbývá jí nic jiného než udělat značku snad půl metru vedle branky. Jindy by takový neúspěch jejímu tatínkovi nevadil. Ale teď se mračí. Po Jirkově vzdoru a odmítnutí si potřeboval dokázat svoji sílu a autoritu.

Luboš po prudké tatínkově reakci jenom na chvíli znejistěl ve svém rozhodnutí nejít do hotelu na kolaudaci jejich nového domu. Ale brzy se z toho otřepal a dodával si odvahy: Šaška mu dělat nebudu… Nejsem jeho otrok… Budu jako Jirka – taky se postavil trenérovi… Mám právo si lehnout, když jsem unavený.

Ukrojil si chleba, hodil na něj několik koleček salámu, který vytáhl z ledničky. Zapil to čerstvým moštem, který maminka dostala od nějaké známé.

Nyní už sedí v pokoji a pouští si televizi. Ale nebaví ho to. Zkouší několik programů, ale nakonec přístroj zhasne. Lehnu si na gauč v pokoji a budu relaxovat. Jo, mám přece novou hudbu. To bude pohoda. Ale k tomu musí být prostředí! Trochu si zatemním a zapálím si svíčku. Maminka ji měla u nedělního oběda. Ale kde ji mám najít? Zavolám, stejně se musím maminky zeptat, jak taťka vyvádí.

Jeho maminka jako by na hovor čekala. Hned ho přijímá a ptá se: „Jirko, jak ti je?“

Ale jde to. Jsem hrozně utahaný.“

Já myslím, že bys to zvládl. Přijď!“

Taťka se moc zlobí?“

Ztratil všechnu náladu. Chodí pořád na balkon, aby to zde druhým nekazil.“

Nejsem jeho sluha.“

Luboši, je to tvůj otec, který pro tebe vždycky dělal první poslední.“

Jsem už velký, nebude mi poroučet.“

Je ti čtrnáct, nejsi dospělý. Tatínek tě má rád.“

Musí mě brát jako partnera a ne jako děcko.“

Myslím, že tatínkovi křivdíš.“

To teď nebudeme rozebírat. Mami, kde je svíčka, co jsme měli v neděli na stole?“

A nač ji potřebuješ?“

Chci si udělat pohodu, jsem zmlácený.“

Je v komoře ve druhém regálu vpravo. A nezapomeň pod svíčku dát talířek.“

Jasně, nejsem malé děcko. Dík, mami, pěkně se bavte.“

Bez tebe se bavit dobře neumíme.“

Tak se to budete muset naučit.“

Dobře, díky, budeme se snažit,“ ukončuje maminka hovor zvednutým hlasem, když i ji syn dokázal vyprovokovat.

Luboš jde do komory a na první pokus najde svíčku, která je už notně ohořelá. Stačí mi to. Stejně to bude na chvíli. Pak půjdu spát do svého pokoje, abych se uklidil před tátou. Chvíli hledá zápalky, nakonec najde novou krabičku, staví svíčku na stůl a zapaluje ji. Ještě ten talířek… Ale kašlu na to, stačí papír, aby vosk neztekl na stůl. A teď už konečně relax. Muzika, měkoučký polštářek, svíčka. Tak se má odpočívat po fotbale, když je člověk vyždímaný!

Luboš si jenom chvíli užívá vytoužené pohody, protože brzy usíná. Spí tak tvrdě, že se Lucka marně snaží s ním spojit mobilem. I ona mu chce domluvit, aby přišel mezi ně. Odloží přístroj a řekne si: Teda já mám bráchu, když mi ani nebere hovory.

Jirka šel od fary domů volným tempem. Odmítl pana faráře, který ho chtěl zavézt autem. Potřeboval klid, aby si vymyslel přání, které maminku potěší. Teď, když jede výtahem do třetího patra, opakuje si to, co popřeje oslavenkyni.

Když zazvoní, všichni utichnou.

To je Jirka,“ uhodne tatínek a patnáctiletá Monika vstane a spěchá do předsíně.

Maminka se za ní ohlédne a pomyslí si: Je už větší než já, a to jsem se domnívala, že mých 170 centimetrů je dost. No jo, je velká po tatínkovi, ale vlnité kaštanové vlasy má po mně. Kdybych si je nechala růst, nikdo by nás zezadu nepoznal.

Kdes byl tak dlouho?“ ptá se Monika bratra hned, jak ho vpustí dovnitř.

Byl jsem v nemocnici za panem Dolákem,“ odpovídá Jirka, a tak se k připravenému přání hned nedostane – všichni chtějí slyšet, jak to bylo a je nyní s oblíbeným kostelníkem.

Konečně Jirka zodpoví všechny dotazy a může přát. Podá mamince ruku a zadívá se do jejích hlubokých hnědých očí. Pak sklopí víčka, aby si lépe vzpomněl na to, co si připravil.

Maminko,“ pronáší do úplného ticha, „přeji ti, aby tvoje káva byla ještě voňavnější než dosud, abys nás pořád hezky budila s příjemným kávovým dechem. Přeji ti, aby ses pořád tak ráda modlila k Panně Marii, protože když přicházíš od sošky Matky Boží k nám, tak přinášíš k nám kus nebe. Maminko, buď zdravá a plná síly, moc tě potřebujeme.“

V pokoji je ticho a maminka objímá Jirku se slzami v očích. Atmosféru uvolňuje šesťačka Maruška, když s obdivem říká: „Jirko, z tebe bude jednou pan farář.“

Všichni se usmějí, ale ne že by se vysmívali. Jirka přiskočí k sestře a zajede jí dlaní do jejích blonďatých kudrlinek. Ze zamýšleného výchovného pohlavku je tak spíše pohlazení. Dobrou náladu očividně nesdílí tatínek. Jeho pohublé ostré rysy v obličeji prozradí lehce každé hnutí v mysli.

Co je, tati, ptá se Jirka a zadívá se na sporé stříbřité vlasy v tatínkově husté tmavé hřívě.

Než jsi přišel, tak mi volal trenér a mám obavu, že ti jenom tak lehce neodpustí. Fotbalu obětuje všechen svůj volný čas a takový přístup chce i po vás. Měl jsi mu zavolat, když jsi zůstal v kostele.“

Já vím, tati, ale když já jsem zapomněl.“

Je to lidské, chápu to,“ odpovídá tatínek, ale musíš tu lidskou strunu probudit i v trenérovi.

Nechám to na Pánu Ježíši, ten to dokáže lépe než my všichni dohromady.“

Lepší než budoucí pan farář,“ pronese do ticha Maruška, která tentokrát už pohlavku neujde.

Všichni se smějí, jak Jirka honí svou prostořekou sestru a potrestá ji, až ji zažene do rohu pokoje.

Maminka ukončuje dlouhé čekání na vrchol začínajícího večera. Přináší dort vyzdobený marcipánovými květinami. Oslava jejích narozenin tak vrcholí.

 

_ _ _

Pan Josef Janšta, autor mnoha knížek pro děti a mládež, vydává po kapitolkách vyprávění, které nazval Naše čtení. Přehled a názvy vydaných kapitol naleznete zde.

Comments are closed.