kapitola první: Zmeškaný zápas

stáhnout tuto kapitolu v pdf a s obrázky

Ulicí se řítí lokomotiva, kterou řídí žák osmé třídy místní základní školy. Hoch běží po kolejích obrubníků, které oddělují chodníky od silnice. Nejraději se vžívá do role strojvůdce lokomotivy, která hravě zdolává i stoupání ulice. Ještě nedávno štíhlý hnědooký kluk s kaštanovými kudrnatými vlasy doprovázel svůj pohyb i zvukem jedoucího stroje. Teď už se za to stydí, ale raduje se z každého rychlostního rekordu, neboť takto jsou jeho stroje stále výkonnější. Jirka je ministrant, a tak cílem jeho jízdy je kostel, kde rád přisluhuje při oltáři.
Stoupání pomalu končí, teď přijde mírná zatáčka a pak už cílová rovinka. Ale namísto zvýšení rychlosti musí uřícený kluk brzdit. Na „semaforu“ je červená: z boční uličky vyšel Luboš, který se zastavuje a čeká na svého spolužáka.
Jirka není ze setkání nadšený. A není to jenom kvůli tomu, že takto neudělá rekord. Luboš je totiž dotěrný a neústupný. Určitě se do něho bude navážet kvůli fotbalu. A je to tak. Nakrátko ostříhaný blonďák zaostří své modré oči v protáhlém obličeji a zahučí: „Jak to, že nejdeš na zápas?“
„Mám důležitější věci.“
„Vidím, spěcháš do kostela.“
„Maminka má narozeniny, jdeme celá rodina.“
„Ale máme důležitý zápas.“
„Trenér mi to dovolil. Přijdu na druhý poločas.“
„Chápu, trenér je taky křesťan.“
„Nech si toho.“
„Já jsem se s taťkou pohádal,“ chlubí se Luboš, „nechtěl mě na zápas pustit. Máme v hotelu kolaudaci nového domu.“
„Ale vždyť už tam bydlíte.“
„Museli jsme se vystěhovat z bytu, končil nám nájem. Teprve zítra přijde kolaudační komise. Za bydlení v nezkolaudovaném domě dostaneme asi pokutu.“
„Snad to komisaři pochopí a nebudou vás trestat.“
„Ale já nechápu, jak můžeš namísto zápasu jít do kostela. Pohádej se jako já, nikdo tě přece nemůže do kostela nutit.“
„Nikdo mě nenutí, je to moje věc.“
„Kup mamce květiny a bude se rozplývat. Já to tak dělám vždycky.“
„Pro maminku je nejlepší, když se sejdeme v kostele.“
„Já jsem nejradši, když se sejdeme celá rodina na fotbale, ale dneska budu sám.“
„Musím už jít,“ ukončuje Jirka rozhovor a rozbíhá se ke kostelu.
Luboš se za ním dívá a utrousí: „Kostel namísto fotbalu! Řekl bych mu, že je blbý. Ale kdo by mi pak nahrával na góly?“

Fotbalové utkání starších žáků se nevyvíjí pro Lubošovo družstvo dobře. V končícím poločase dostalo sice jenom jednu branku, ale v útoku je naprosto bezzubé. Vysoký Luboš marně čeká na přesný centr anebo přihrávku za obranu. Za celý poločas on a jeho spoluhráči ani pořádně nevystřelili na branku.
Při odchodu z hřiště do kabiny utrousí Luboš před trenérem: „Bez Jirky to nejde.“
Čtyřicetiletý, štíhlý muž, stále aktivní fotbalista a trenér starších žáků dobře vycítí, že je to výčitka k uvolnění Jirky. Proto to hned Lubošovi vrací: „Copak tady umí hrát fotbal jenom on?“
„Je tam chaos, nikdo neví, co má hrát.“
„Vím to i bez tebe,“ okřikuje trenér Luboše, ale pak smířlivě dodává: „Každou chvíli přijde, slíbil mi to. A Jirka dodržuje slovo.“
„Však je křesťan a ti to mají v náplni.“
„Nebuď přidrzlý nebo to řeknu taťkovi.“
Na to už Luboš neříká nic. Ví, co by následovalo, kdyby si trenér stěžoval tátovi na jeho chování: nejméně týden by si do míče nekopl.
Hráči mizí v kabině a trenér udělá několik kroků, aby se podíval na příjezdovou cestu, zdali už Jirku neuvidí. Mávne rukou a napomíná tak sama sebe: Proč se staráš? Mše svatá se mohla protáhnout. Přijde během přestávky. Rozcvičovat se nemusí, určitě od kostela poběží.
Trenér se otáčí a rozhodnými kroky míří ke kabině, aby povzbudil své svěřence, že mají ještě celý druhý poločas na to, aby zápas otočili.
„Jirka tu bude za chvíli,“ jsou jeho první slova do ztichlé šatny.
Jeden po druhém zvedají kluci hlavu a pozorně naslouchají trenérovi, který plánuje, jak na ně hned po přestávce vlítnou. Samozřejmě s Jirkou a s jeho přihrávkami.

V kostele končí mše svatá, otec Alois líbá oltář a Jirka se dívá na hodinky. Výborně, stihnu to. Za minutu se svléknu, nasadím sprint a za pět minut budu na hřišti. Než začne druhý poločas, tak se stačím ještě rozcvičit.
Po modlitbě v sakristii běží Jirka ke skříni. I tam k němu doléhá rozhovor kněze s kostelníkem.
Starý muž sedí schvácený v křesílku a omlouvá se, že neobsluhuje kněze při svlékání liturgického oblečení. „Není mi nějak dobře.“
„Můžete jít domů, já to zde všechno uklidím,“ odpovídá mu kněz.
„Zavolejte, prosím, dceru, ať mě odveze domů.“
„Vám je tak špatně?“
„Jsem slabý, nemohu chodit.“
„Zavezu vás do nemocnice.“
„To nebude třeba, doma se vyspím a bude všechno v pořádku.“
„Ne, v žádném případě, pojedeme hned.“
„Ale kdo to tady uklidí a zavře kostel?“
„Jirko,“ volá kněz na ministranta, který už ví, co bude pan farář po něm chtít.
Hoch ukládá pomalu oblečení a přemýšlí: Když tu zůstanu, přijdu pozdě na hřiště. Slíbil jsem trenérovi, že tam budu zavčas. Ale záchrana pana kostelníka je přednější. Nikdo jiný to tady neumí. Budu to dělat co nejrychleji.
Kněz naléhavě žádá svého ministranta: „Jirko, musím odvést pana Doláka do nemocnice. Nemohl bys to, prosím, tady uklidit a zamknout?“
„Ano, jeďte rychle.“
Otec Alois chytá nemocného pod paží a zvedá ho na nohy. Přitom ho vyzývá: „Pojďte, nebojte se, držím vás.“
Ale kostelník neudělá ani krok. Jirka přiskakuje a chytá nemocného pod druhou paží. Takto starý muž dělá malé krůčky. Jde to, ale pomalu. Jirka počítá vteřiny. Než s knězem usadí pana Doláka do auta, tak uběhne pět minut.
„Ať vám to dobře dopadne,“ stačí ještě Jirka popřát a běží do sakristie.
Zhasíná svíčky, uklízí kalich a další předměty potřebné ke mši svaté, zhasíná světla. Nakoukne do lavic, zdali jsou už všichni lidé pryč. Jeho obavy se naplňují: babička Kovářová je pohroužena do modlitby. Mám zazvonit klíči? Tatínek říká, že je to vyhánění z kostela. Co když její modlitba má větší cenu než to moje hraní s míčem? Ale slíbil jsem trenérovi… Babička se může modlit ještě doma.
Přistupuje ke stařence a šeptá: „Paní Kovářová.“
Snad neumřela. Anebo spí? Ne, neklimbá. Hlavu má vztyčenou a dívá se na svatostánek. Možná mě neslyší.
„Paní Kovářová!“ říká ministrant nahlas.
Nic. Hoch se podívá na hodinky. Teď už se nejmíň pět minut hraje, možná i deset… Musím na ni zakřičet.
„Paní Kovářová,“ volá Jirka na ženu a hlas zaměřuje k jejímu pravému uchu.
Žena sebou trhne a hned vstává. Ale pomalu. Drobnými krůčky se vydává k hlavnímu vchodu kostela. Opírá se o hůlku, nepotřebuje pomoc. Spěchající zástupce kostelníka odpočítává na hodinkách sekundy, nakonec jsou to minuty, než může zamknout hlavní vchod kostela.
Jirka proběhne chrámovou lodí, ale zastaví se před oltářem. Napomíná sám sebe, aby všechno zkontroloval. Rozhlíží se. Klíčky jsou ve dvířkách svatostánku. Ještě že jsem si toho všiml. To by se pan farář zlobil! Vždycky říkává: „Hlavně ať jsou klíče od svatostánku v sakristii.“
Konečně zamyká Jirka i klíče od sakristie a běží k faře, kde je vsouvá do otvoru pro poštovní zásilky. Konečně je volný. Pohlédne na hodinky. Odhaduje, že uběhlo už minimálně čtvrt hodiny z druhého poločasu. Má cenu ještě běžet na hřiště? Stejně už hrát nebudu. Kluci mně budou nadávat. A trenér? Měl jsem mu zavolat anebo poslat zprávu. Vůbec jsem si na to v tom spěchu nevzpomněl. A to nám trenér vždycky připomíná, že máme mobily. Bude se na mne zlobit. Pošlu mu zprávu teď. Anebo mu raději zavolám, jestli mám vůbec přijít. Doma začíná oslava, alespoň bych byl doma dřív.
Jirka vytáčí číslo trenérova mobilu. Chvíli trvá, než to muž zvedne a zahučí svoje jméno.
„Tady Jirka, pane Dálavo, nemohl jsem dřív přijít. Mám ještě doběhnout?“
„A to jsi nemohl zavolat dřív?“
„Zapomněl jsem.“
„Nechoď, nepotřebujeme tě, běž raději na maminčinu oslavu. To je lepší než fotbal.“
„Nezlobte se, pane trenére,“ chce Jirka vysvětlit, proč se zdržel.
Ale není mu to dopřáno. Trenér ho přeruší nazlobeným hlasem: „Zlobím se a raději tě dneska nechci ani vidět.“
Mladý fotbalista chce ještě něco říct, ale je to zbytečné, protože trenér ukončil hovor.
Jirkovi je do breku, i když je už velký kluk. Rozhoduje se, že půjde domů. Tam bude veselo a všichni mě pochopí. A maminka bude mít radost, že přijdu dřív, než čekala.

Zápas na hřišti spěje k závěru. Domácí se na nic nezmohli a ještě jednu branku dostali. Trenér je nespokojený s hrou svých svěřenců i sám se sebou. Cítí, že se nezachoval vůči Jirkovi správně. Ale zároveň se utvrzuje v tom, že musí být na kluky přísný. Jirka bude muset dostat trest. I kvůli ostatním. Distanc na jeden až tři zápasy, kolik, to si ještě rozmyslím.

Ohledně výsledku se snaží být trenér nad věcí. V kabině děkuje klukům za snahu a slibuje, že na tréninku se zaměří na zlepšení řešení herních situací.
„Kdyby tu byl Jirka, tak by to bylo jinačí,“ ozývá se Luboš.
„I bez něho si musíme umět poradit,“ odpovídá ihned trenér, ale nedokáže zastřít vnitřní rozladění.
Luboš už neříká nic, ale klíčí v něm rozhodnutí. Měl bych jít teď na kolaudaci do hotelu. Ale nikam nepůjdu. Když si může dělat Jirka, co chce, tak já si udělám také po svém. Na žádnou kolaudaci nepůjdu. Taťkovi pošlu SMS, že jsem unavený a jdu domů ležet. Bude se zlobit, ale aspoň pozná, že já si už můžu dělat, co chci.

Otec Alois sedí v čekárně příjmové ambulance interního oddělení nemocnice a čeká, jak dopadne vyšetření jeho kostelníka. Má skloněnou svou mírně prošedivělou hlavu, která mu připomíná, že ve svých padesáti letech začíná stárnout. Ale na to teď nemyslí, protože se modlí: svěřuje Pánu Ježíši celou farnost a zvláště kostelníka, který až dosud věrně sloužil, i když má pár roků po osmdesátce. Modlí se i za Jirku, který ho tak obětavě dnes zastoupil. Je to moc hodný kluk, Pane Ježíši, veď ho, ať se nějak nezkazí.

_ _ _

Pan Josef Janšta, autor mnoha knížek pro děti a mládež, vydává po kapitolkách vyprávění, které nazval Naše čtení. Přehled a názvy vydaných kapitol naleznete zde.

Comments are closed.