kapitola pátá: Sblížení

stáhnout tuto kapitolu v pdf a s obrázky

29
Sblížení
Krásný nedělní večer prožila rodina Kovářová. Děti děkovaly při modlitbě při modlitbě, že pojedou o prázdninách k moři. Společně pak chválili Boha za to, že se tatínek vrátil zdravý domů.
Před usnutím v lůžku se maminka přece jenom manžela zeptá: „Kde vezmeme na dovolenou peníze?“
„Vezmeme si půjčku.“
„Ale vždyť nám banka další peníze nedá. Nemáme ještě ani z poloviny splacenou půjčku, kterou jsme si vzali na barák.“
„V bance nám nepůjčí, to je jasné.“
„Kde tedy vezmeme peníze?“
„Na dovolenou nám půjčí kdejaká firma. Nemusíme ničím ručit.“
„Ale to bude s vysokými úroky.“
„Vím, jsou to lichváři. Ale brzy to splatíme. Pojedu na montáže, vydělám dvakrát tolik jako doma.“
„A nám bude smutno.“
„Budeme mít krásnou dovolenou. Něco za něco.“
„Já mám z té půjčky strach.“
„Neboj, mám to promyšlené.“
„A co když se něco stane?“
„Nic se nestane. Za půl roku bude půjčka zaplacená.“
„A co když nebudeme moci splácet?“
„Musíme splácet a budeme splácet. Neboj se, nechej to na mně. Ty už přemýšlej, co si
s sebou vezmeme.“
„Udělám obědy a zavařím je do sklenic. Přijdeme v poledne od moře, uvaříme špagety, ohřejeme hotové maso a bude jídlo na stole.“
„Paráda, to bude krásná dovolená.“
Po těchto slovech muž brzy usíná. Jeho žena plánuje, jaké jídlo zavaří do sklenic. Pak bere do ruky růženec a celý se jej pomodlí. Svěřuje v něm Panně Marii starost s půjčkou, a teprve když se zcela odevzdá jejímu vedení, tak usíná.
V pondělí ráno nebývá ve škole nejlepší nálada. Ale Terezka s Domčou prožívají šťastné chvíle. Plánují si společnou dovolenou v Chorvatsku. Terezka přibližuje kamarádce, jak tam vypadá bydlení, ze kterého je vidět přímo na moře.
„K vodě je to kousíček. Vyběhneš z domu a do minuty se koupeš.“
„To je nádherné, já už se nemohu dočkat, až tam pojedeme.“
„Já už se taky moc těším. Vůbec se mi tam letos nechtělo, ale když tam budeš ty, tak to bude bezva.“
Ostatní holky jsou dnes netypicky rozptýlené po třídě, sdělují si zážitky z víkendu, anebo si opakují učební látku. Zato kluci stojí vzadu za lavicemi v půlkruhu kolem dvou rozhádaných „kohoutů“. V sobě jsou Tomáš s Matyášem, který stával v brance třídního fotbalového družstva, než ho nedávno vystřídala Domča.
Tomáš je v diskuzi pohotový, ale stejně vysoký Matyáš se nedá.
„Proč jsi mne vyhodil, když jsem tolikrát chytal a byl jsem ti dobrý?“ křičí brankář na protivníka podobně, jako když volá na hřišti hráče z branky. „Za to může děravá obrana a ne já.“
„Domča měla stejnou obranu, a vyhráli jsme.“
„Osmáci hráli blbě.“
„Ale kolik toho Domča chytla, to jsi neviděl?“
30
„To byly slabé střely, chytil bych je taky.“
Několik kluků se směje, jiní Matyášovi nadávají. Ozývají se i hlasy brankářových kamarádů.
Tomášovi dochází trpělivost. Nechápe, jak může být spolužák k sobě tak nekritický. „Chytneš akorát střelu, která jde na tebe, když máš skočit, tak se nepohneš.“
„Tobě chytnu každou střelu!“
„Ty a mně? To nemyslíš vážně!“
„Úplně vážně.“
„To říkáš tady, kde to nemůžeš dokázat!“
„Říkám, co je pravda. A tys mě vyhodil, protože se ti Domča líbí.“
„Co to kecáš? Mám ti jednu ubalit?“
„Jen to zkus!“
„Dobře. Beru to jako výzvu. A odpovím ti hned a tady.“
„Tak mluv!“
„Ne kecy jako ty, ale míčem.“
Tomáš spěchá ke své lavici, kde má v igelitce fotbalový míč. Podívá se přitom na hodinky. Pět minut do zvonění, to bude stačit. Navíc si všímá dozírající učitelky, jak nakukuje do třídy a vzápětí spokojeně odchází. S míčem v ruce se vrací mezi kluky. Podívá se do očí protivníkovi a pak se rozhlédne po přihlížejících spolužácích. „ Ze tří střel nechytneš ani jednu.“
„Co blbneš,“ okřikuje ho někdo z klubka kluků, „rozbiješ okno a bude průšvih.“
„Budu střílet po zemi, nebudu zvedat.“
„A co když se ukopneš?“
„Za co mě máš? Balón nezvednu ani o centimetr. I tak Matyho prostřelím.“
Matyáš výzvu bere a staví se pod okno. Vpravo i vlevo má vedle sebe tak metr a půl prostoru, který musí vykrýt. Jeho tři kamarádi ho povzbuzují. Ostatní pozorují Tomáše, jak si chystá míč. Uvědomují si, že střelec si dal vysokou laťku. Ze tří pokusů ani jeden nezkazit. Přitom nesmí balón zvedat, jinak vybije okno.
Tomáš si staví míč, má na rozběh jenom dva či tři krůčky. Matyáš upírá oči na míč, jako by ho chtěl přitáhnout k sobě. Vzápětí letí balón metr od pravé ruky brankáře. Ten vůbec nestačí zareagovat.
Přihlížející zatleskají, pochvalně zahučí.
Při druhé střele letí míč vedle levačky. Matyáš se za ním jenom ohlédne. Vyslouží si za to posměch i zvolání: „To je kopyto!“
Matyáš však na to nedbá a soustředí se na třetí pokus. Nikdo mu však nevěří. Jeho reakce jsou pomalé a na krátkou vzdálenost není schopen zareagovat.
Tomáš se usmívá, jeho soustředění tak polevuje. Je si jistý, že za chvíli zvedne ruce a protivníka umlčí. Lehce se kratičce rozbíhá, míč však podebírá, a tak po prudké střele proletí snad metr vedle brankářovy pravačky. Pro brankáře lehký zákrok. Ne však pro Matyáše, který opět nezareaguje a míč za řinčení skla proletí oknem.
„Ty nemehlo!“ zakřičí Tomáš na soupeře a přemýšlí: za pár minut přijde třídní učitelka, rozčilí se, dostanu poznámku a asi i důtku. Ne, to nesmím dopustit. Ne, nestřílel jsem já, a kluci mě podpoří. Střílel někdo z ulice. Míč musí být ve třídě. Proletěl sklem z venku.
Děvčata přibíhají a prohlížejí si rozbité okno. Tomáš si bere stranou kluka, který by pro něho udělal všechno. „Honzo, dones balón, ale rychle, než přijde učitelka.“
Potom volá Tomáš pohybem rukou ostatní hochy k sobě – do rohu, kde holky nic neuslyší. „Nesmíte mě podrazit, já bych doma důtku neustál. Balón vletěl do třídy zvenku, rozumíte. Maty, když mě nezradíš, tak příště chytáš za nás ty.“
Kluci se nejprve dívají jeden na druhého, ale brzy přikyvují. Budou stát za svým kapitánem. Ti, kterým lež vadí, budou mlčet, neodváží se jít proti většině.
31
Tomáš přiskakuje k oknu a vidí Honzu s balónem. Proraženým oknem na něho volá“ „Pohni, za chvíli zvoní!“
Vzápětí se zvonek skutečně ozývá, ale než dorazí učitelka, tak je Honza s míčem ve třídě. Hodí ho do náruče Tomáše, který jej pokládá do středu hloučku kluků se slovy: „Budeme tady, přivoláme učitelku a ostatní nechte na mně. A kdo nechce jít se mnou, ať jde do lavice.“
Kluci stojí jako na stráži, odchází David, který fotbal ani nehraje.
Sklidí za to poznámku: „No jo, skauťák, nesmí ani zalhat.“
Vchází třídní učitelka. Holky v lavicích vstávají. Hoši se obracejí k příchozí čelem.
„Má dneska blbou náladu,“ zašeptá v obavách Tomáš.
Vzápětí se to potvrzuje, když pobouřeně volá na kluky: „Okamžitě na místa! Co to má znamenat?“
Hoši poslouchají, a teprve když všichni stojí ve svých lavicích, dává učitelka povel k sednutí.
Tomáš se hlásí. Učitelka ho však záměrně přehlíží a ptá se, kdo chybí. Teprve potom mu pokyne rukou, aby sdělil, co potřebuje.
Tomáš se postaví a snaží se, aby jeho sdělení působilo co nejvíce dramaticky. „Paní učitelko, máme rozbité okno!“
„Co? A proč mi to neřeknete hned.“
„Však se hlásím od začátku, co jste přišla.“
Mladá žena, krátce střižená blondýnka, jako vždy pečlivě upravená a hezky oblečená, tentokrát v lehkém kostýmku, spěchá k zadnímu oknu a žáci za ní.
Když zhodnotí situaci, otočí se ke třídě a zeptá se: „Kdo to udělal?“
Tomáš odpovídá hned: „Bylo to zvenku. Tam tím balónem.“
Učitelka pohlédne na ležící míč, ale její napjaté rysy nepolevují. „Vy jste viděli, kdo ten míč sem hodil?“
„Bavili jsme se o fotbale a balón prorazil okno a vletěl mezi nás.“
„To byla taková rána?“
„Někdo si venku kopal a balón mu uletěl do okna.“
„A vy nevíte, kdo to udělal? Nemohli jste to zjistit?“
„Bylo to překvapení. Než jsme zjistili, co se stalo, “ pokračuje Tomáš ve vysvětlení, „ bylo už pozdě. Nikoho jsem neviděl.“
Nela, která dnes neměla kolem sebe obdivovatelky, cítí příležitost. Zatímco z ostatních děvčat žádná neviděla, jak došlo k rozbití okna, ona všechno sledovala. Teď se mohu Tomášovi pomstít za ten Karibik. A vůbec za všechno machrování. Zaslouží si to.
„Paní učitelko,“ zvolá Nela a se zvednutou rukou jde mezi kluky.
„Nelo, až potom,“ odmítá ji nevrle třídní, která chce vyřešit rozbité okno a nic jiného ji teď nezajímá.
„Ale já vím, kdo okno rozbil.“
„Tys ho viděla? Ty ses dívala z okna?“
„Nedívala jsem se z okna, protože to nebylo potřeba.“
Tomáš ztuhne. Nela? Že by nás pozorovala? Musím ji zarazit!
„Paní učitelko, mám nápad,“ skáče Tomáš do rozhovoru. „Vezmeme balón a projdeme s ním třídy. Někdo by měl poznat, komu patří. Je to pěkný míč, dost nápadný.“
„To je dobrý nápad. A kdo se hlásí, že třídy obejde?
„Paní učitelko,“ zavřískne Nela, která se chce za každou cenu prosadit, „ten balón patří Tomášovi.“
Říká to zřetelně a jasně, její sdělení nepřipouští pochybnosti.
Tomáš zprvu opět ztuhne, ale jeho rychlé myšlení velí k protiútoku. „Nelo, přestaň kecat nesmysly a nezdržuj nás. Musíme rychle obejít třídy.“
32
„Sklo jsi rozbil ty!“ křičí Nela a rozhlíží se po holkách, které však mlčí, protože nic o rozbitém oknu nevědí.
„Přestaň a nevymýšlej si!“ okřikuje ji Tomáš a přidávají se k němu i další kluci.
A protože holky nadále mlčí a Nela je náhle zakřiknutá, je učitelka zcela na straně kluků a rozhoduje: „Třídy obejde Tomáš s Matyášem.“
„Dobře,“ souhlasí Tomáš, i když se mu nelíbí, že opustí třídu a ztratí tak kontrolu nad situací.
„Paní učitelko!“ volá Domča od rozbitého okna.
„Co zase? Už nezdržuj!“
Děvče se však nenechá odbýt. „Já jsem neviděla, kdo rozbil okno, ale myslím si, že to nemohl být někdo zvenku.“
„Jak to můžeš tvrdit, když jsi nic neviděla?“
„Nejsou tu střepy z okna.“
„Jak to myslíš?“
„Kdyby míč vletěl do okna zvenku, tak by tu musely být střepy na podlaze. Jestliže jsou střepy venku, tak musel míč letět odtud, ze třídy.“
Učitelka přistupuje k vedlejšímu oknu a přesvědčuje se, že sklo je vysypané venku. Jde ke svému stolu a žáci se vracejí do svých lavic.
„Tomáši,“ volá třídní nahněvaným hlasem, „pojď sem k tabuli!“
„Tak, a teď chci slyšet po pravdě, jak to bylo s tím rozbitým oknem.“
Tomáš stojí se skloněnou hlavou a mlčí.
A protože žák mlčí, tak mu učitelka pomáhá. „Míč proletěl oknem od nás ze třídy. Kdo jej tam kopl?“
„Já,“ hlesne vyslýchaný hoch.
„Ty? To jsi až dosud lhal?“
Tomáš se dívá do země a mlčí. Sotva znatelně přitom pokyne hlavou.
„Proč jsi to zapíral?“
„Mám strach z táty,“ začíná viník, „důtku by nesnesl.“
„Jak to bylo?“
„Chtěl jsem dokázat Matymu, že nemůže za třídu chytat, že mu ze tří střel dám tři góly.“
„A to jsi mu nemohl dokázat na hřišti?“
„Hádali jsme se kvůli tomu.“
„Důtku ti nedám, protože jsi to neudělal schválně. Každému se může stát, že někdy ujede. Navíc se ti něco takového stalo poprvé.“
„Paní učitelko, já to zaplatím. Mám ušetřené nějaké peníze.“
„Dobře, zařídím u pana školníka, aby dal okno do pořádku. A ty to zaplatíš. Souhlas?“
Tomáš horlivě přikyvuje.
„Ale má to ještě jednu podmínku. Slíbíš mi to a dodržíš, že se nebudeš nijak mstít Nele a Domči.“
Tomáš přikyvuje a zamumlá: „Obě měly pravdu.“
„Věřím ti. Ale pokud bys to nedodržel, a holky by si mně stěžovaly, tak bys důtku ode mne dostal.“
Tomáš odchází na své místo a třídní pokračuje: „Známky máme uzavřené, látku dobranou. Naplánujeme si výšlap, který máme pozítří.
„Hurá!“ zajásají žáci a zavírají sešity i učebnice, pokud si je vůbec na hodinu připravili.
Terezka odešla k zubaři po čtvrté vyučovací hodině, a tak jde Domča ze školy domů sama. Rozhoduje se, že se zastaví v kostele, aby poděkovala Pánu Bohu. Když vstoupí do chrámové předsíně, tak je ráda, že u bezpečnostní mříže nikdo není. Pokleká na klekátko a tiše se modlí: „Pane Ježíši, děkuji ti, že to dobře dopadlo, že byl dnes ve třídě klid a že se těšíme na výšlap.
33
Mrzí mě, že se Nela se mnou nebaví. Moc děkuji, že jsme se skamarádily s Terezkou a pojedeme spolu k moři. Mám těch obav a strachů hodně. Nechám je tady u tebe a půjdu klidná domů.“
Ještě několik minut je Domča jenom tak u Pána Boha a nic neříká. Cítí přitom, jak postupně mizí tíha, která jí brala radost.
„Děkuji,“ zašeptá a odchází z chrámu ven.
Rozhlédne se, jestli neuvidí někoho známého. Přitom div nevzkřikne. Spatří Nelu.
Co tu chce? Má toho málo, že mi vrátila ty facky? Dám si pozor! Jestli na mě zaútočí, tak se nedám. Všechno jsem jí odpustila, nic po ní nechci, tak ať mi dá pokoj.
Domča zůstává stát a čeká, jak se Nela zachová.
Jde ke mně. Facku mi nedá, to ne. Ale zřejmě se rvát nechce. Není naštvaná, dokonce se i usmívá.
„Čau, Domčo!“
„Čau.“
„Můžu se tě něco zeptat?“
„Klidně.“
„Proč ses mě dneska zastala, když jsem to s Tomášem prohrávala?“
„Ty s ním bojuješ?“
„Jo. On mě shodil a já jsem mu to vrátila.“
„A se mnou také bojuješ?“
„Teď už ne, když ty se mnou nebojuješ. Řekni mi, proč ses mě zastala?“
„Protože Tomáš neříkal pravdu.“
„Tobě nevadí, že jsem tě zfackovala?“
„Odpustila jsem ti to.“
„Ty o mne stojíš?“
„Chci, abychom se ve třídě měli rádi.“
„Já chci, aby mě všichni obdivovali.“
„Chtít, aby tě všichni obdivovali, to je blbost.“
„A tobě, Domčo, nedělalo dobře, když tě dneska všichni obdivovali, jak jsi to Tomášovi natřela?“
„Byla jsem ráda, že jsem ti pomohla, a proto mě budeš mít radši.“
„To se ti povedlo. Mám tě teď radši.“
„Tak to jsem ráda. Ale už musím jít.“
„Kam jdeš?“
„Za babičkou.
„Ty máš babičku? Ty se máš.“
„A ty nemáš babičku?
„Já mám jenom maminku. A ta mi říkala, že pro nás všichni umřeli.“
„Takže oni žijí, a vy se s nimi nestýkáte?“
„Jo, pro nás umřeli.“
„To máš blbý.“
„A maminka mi říká, že se musím v životě prosadit. Proto musím vynikat ve třídě. Proto chci, aby mě všichni obdivovali.“
„To teda nemáš lehký. Pořád myslet na to, aby tě všichni obdivovali. Ale já už musím za babičkou. Slíbila jsem jí, že za ní přijdu. Čeká na mne.“
„Na mne nikdo nečeká.“
„Ani maminka na tebe nečeká?
„Přijde až navečer.“
„A co budeš dělat?“
34
„Půjdu se podívat na módu. Musím být ze všech holek v módě první. Aby mě obdivovaly.“
„Čau, zítra,“ zvolá Domča už na odchodu a za chvíli běží
„Čau,“ odpovídá Nela už více pro sebe, protože myslí na to, co si na sebe vyhlédne.

_ _ _

Pan Josef Janšta, autor mnoha knížek pro děti a mládež, vydává po kapitolkách vyprávění, které nazval Naše čtení. Přehled a názvy vydaných kapitol naleznete zde.

Comments are closed.