kapitola čtvrtá: Dramatický víkend

stáhnout tuto kapitolu v pdf a s obrázky

Dramatický víkend
Páteční odpoledne je u Kovářů ve znamení tatínkova příjezdu. Domča se u babičky zdržela, ale hned po příchodu domů se zapojuje do úklidu.
Vašek jí vyčítá: „Kdes byla tak dlouho, my už tu hodinu pracujeme.“
Maminka ji však obhajuje: „Byla u babičky a to je pro mne největší pomoc.“
„Babičku jsem musela hledat,“ sděluje Domča a všichni pak s napětím poslouchají, jak ji nakonec našla spící ve sklepě.
„Je dobře, že jsi byla u ní. Kdoví, jak by to s babičkou dopadlo,“ chválí znovu maminka dceru a současně vytahuje upečený koláč z trouby.
Všichni se na tatínka nesmírně těší, a tak se rozhodnou, že ho půjdou přivítat na nádraží. Přicházejí tam zavčas, pět minut před příjezdem vlaku. Na nástupišti jsou sami a sdělují si navzájem dojmy.
„Už se těším, jak budeme spolu pracovat na zahradě,“ svěřuje se Vašek.
Obě dvojčata Ondra a Matěj si plánují, že hned zítra půjdou s tátou na hřiště a zahrají si proti němu fotbal.
„Už přijíždí,“ zvolá maminka a ukazuje na blížící se vlakovou soupravu.
Brzdy zaskřípou, dveře se otevírají a nástupiště je v příštím okamžiku zaplněno lidmi.
„Kdo uvidí první tatínka!“ zvolá maminka, aby děti ještě více nabudila.
To, že mu přišli všichni naproti, má být pro tatínka překvapení.
Lidé rychle mizí v podchodu, nástupiště se vyprazdňuje, ale tatínek nikde.
„Viděli jste ho?“ zvolá maminka a pátrá pohledem po celém nástupišti.
„Zmeškali jsme ho, za ním!“ dává maminka nakonec povel a děti se rozběhnou k podchodu.
23
Nedoběhnou, protože tatínek vystoupí z úkrytu a rozpřahuje ruce, do kterých vbíhají všichni kromě maminky, která si musí na objetí chvíli počkat.
„To je dobře, že jsi doma,“ stačí šťastná žena říct, než ji umlčí dlouhý polibek.
„Teď už budu doma nejméně celé prázdniny,“ slibuje muž a předává Vaškovi velký kufr na kolečkách, aby měl volné ruce pro Ondru a Matěje, kteří se ho chytají a pak už nikoho k němu nepustí.
Poněkud stranou zůstává Domča, která by jindy všechny odstrčila a všude by byla první. Není to proto, že by všem ostatním dávala přednost. Čeká na svou příležitost, až ji tatínek sám vyzve a ona mu sdělí své přání.
Skutečně se dočká. Je to sice až na ulici, kdy nádraží už není ani vidět.
„Co je s tebou, Domčo? Já tě nepoznávám,“ zvolá tatínek a ohlíží se za dcerou.
„Nic mi není,“ odpovídá Domča a zrychlí krok, aby vyrovnala malý náskok skupiny.
„Mění se,“ vysvětluje maminka, „pomáhá mi s babičkou, která nemůže být sama.“
„To jsi hodná,“ chválí ji také tatínek.
Domča však myslí na dovolenou. Teď to řeknu, povzbuzuje sama sebe. Teď mě tatínek neodmítne, když mě maminka tak pochválila.
Zatím však mlčí, až ji tatínek vyzve: „Pověz něco, Domčo! Nebo si budu myslet, že jsi ztratila řeč.“
„Chtěla bych něco říct,“ souká ze sebe děvče a hned se napomíná, že takto mluvit nechtěla.
„Co bys chtěla říct?“ povzbuzuje ji tatínek.
„Chtěla jsem říct, že bych hrozně ráda jela na dovolenou.“
„To víš, že pojedeme,“ ujišťuje ji tatínek.
„Ale já bych si přála, abychom jeli jinam, než jsme zvyklí.“
„Neboj! Něco vymyslíme.“
„Ale já už to mám vymyšleno.“
„A kam by to mělo být?“
Hlouček se zastavuje. Nejenom tatínek, ale i maminka a sourozenci chtějí slyšet, jaký by měl být cíl jejich letošní dovolené.
„Chtěla bych, abychom jeli…“
„Neboj se, řekni,“ povzbuzuje ji tatínek.
„Opravdu můžu?“
„Jasně! Tak už nás nenapínej a pověz, co jsi vymyslela.“
„Chtěla bych, abychom jeli k moři.“
Je to venku, Domči se ulevuje. Zakázané téma z minulých let je na světě. Všichni tuší, co bude následovat. Rozzlobený tatínek diskuzi utne s tím, že na to nejsou peníze.
Tatínek však kupodivu mlčí a Domča to chápe jako výzvu k dalšímu sdělení. „Chtěla bych jet do Chorvatska. Rodiče Terezky tam mají objednaný dům se dvěma apartmány. Jeden z nich je volný. Ale nesmíme zaváhat, jinak pojede někdo jiný.“
„Domčo, a víš, kolik by to stálo peněz?“
Děvče pokrčí rameny.
„Moc!“ odpovídá tatínek kupodivu klidně.
V Domči to však naopak vře. Už chce vykřiknout, že všichni jezdí, jenom oni sedí doma. Dokonce ji napadají výčitky, které by rodiče hodně mrzely, kdyby je vyslovila. Už, už chce děvče spustit jejich vodopád, když si vzpomene na babičku, která jí doporučila: „Ale pozor! Žádné scény. Klidně, trpělivě, stále znovu před rodiči sni o tom, jak jste u moře a jak je to krásná dovolená.“
Domča se kousne do rtů. A dokáže mlčet. Sklání hlavu a dívá se do země.
„Pojďme!“ vybízí maminka, která takto chce předejít sprše výčitek, které se dají od Domči očekávat.
24
Hovor se pomalu obnovuje a téma dovolené je takto ukončené. Tatínek však po očku pozoruje smutné děvče a je mu líto, že je nemůže rozveselit. Mrzí ho, že jeho hodná dcera tak touží po něčem, co on jí nemůže splnit. Ano, vydělal jsem nějaké peníze, přemýšlí. Ale ty už zítra padnou na výdaje, které jsou nezbytné. A ještě mi strhnou v účtárně peníze, které jsem si vypůjčil, než jsem odjel na montáže. A zůstane nám na základní živobytí.
Tatínek mlčí a Domča také nic neříká. Neobvyklý obrázek často bouřlivě diskutující dvojice. Muž ji v duchu chválí: Je opravdu hodná, bude po mamince.
Domča se však drží toho, co jí radila babička. Říká si to pro sebe, ale tak, aby to rodiče slyšeli. „U moře je krásně. Holky říkaly, že nejlepší je nechat se unášet na vlnách. A nejhezčí jsou prý západy slunce. Ale já si myslím, že východ slunce je ještě krásnější. Ale k tomu se musí brzy vstát. A to se nikomu nechce. Já bych si dala budík na mobil a byla bych na pláži ve chvíli, kdy sluníčko bude vstupovat z vody.“
Maminka lehce Domču okřikuje, když ji napomíná: „Nechej toho! Víš přece, že k moři jet nemůžeme. Zbytečně se trápíš. A my s tebou.“
V Domči se znovu zvedá vlna odporu. Už, už chce vzkřiknout, že všichni ve třídě u moře byli, že jsme socky… Ale opět si vzpomíná na babičku, a mlčí. Dokonce se i modlí: Pane Bože, pomoz mi, ať to vydržím. Ať mlčím a jenom sním.
Jenom chvíli je ticho, když se ozve Ondra. „U moře jsou prý v písku škeble. Až já budu u moře, nasbírám si jich plný sáček.“
„Nechte toho,“ chce maminka ukončit hovory o moři a pohlédne přitom na manžela, aby on řekl rozhodné slovo.
Muž však mlčí a hrbí se pod tíhou batohu, který zdaleka není tak těžký, aby pod ním silný chlap klesal. Je to tíha smutku, která tatínka tlačí. Jak rád by dětem dovolenou u moře dopřál. Dokonce si i v duchu vyčítá. Jsem já to nemožný otec, když nemohu dětem dopřát dovolenou, po které tolik touží.
Drásá ho, když Domča tiše říká: „Já bych nesbírala škebličky, ale kamínky. Dovezla bych si jich celou sbírku.“
Po těch slovech se tatínek ještě více skloní. Vzpomíná, jak se s manželkou rozhodovali, že v bytě se nebudou tlačit a koupí si dům. Byt prodali a vyhlédli si dům, na který měli peníze. A od té doby všechny peníze, které jim zbydou, vrážejí do oprav: nová elektřina, nové rozvody vody, topení. Statisíce, za které by mohli mít každý rok luxusní dovolenou. Ano, máme dům a jsme v něm šťastni. Děti musejí pochopit, že na další utrácení nemáme.
Konečně jsou doma. Zde tatínek pookřeje. Nemusíme se tlačit někde v bytě. Chmury se zcela rozpustí, když maminka volá k večeři. Je prostá: brambory a mléko. Ale celá kuchyně novými brambory voní. Jsou z jejich zahrady. Sadili je brzy zjara, a mají brzy úrodu.
„Děkujeme, dobrý Bože, za to, že jsme zase pohromadě,“ modlí se tatínek, „děkujeme, že můžeme být spolu. Děkujeme za brambory, které nám vyrostly na zahradě, a my je teď můžeme s chutí sníst. Pomoz, prosíme, těm, kteří na večeři nic nemají. Amen.“
„Amen,“ odpovídají všichni sborově a pouštějí se do jídla, do nových brambor, které voní i chutnají.
Po celý následující den se občas Domča v přítomnosti rodičů zasní o kráse moře, až to přejímají také Ondra s Matějem. Je to bez konfliktů a především u tatínka je s podivem, že děti neumlčel.
Na druhý den je neděle a hlava rodiny se v kostele modlí: „Pane Bože, děkuji, že jsem se vrátil zdravý z montáže. Děkuji za peníze, které jsem tam vydělal. Děkuji také za pohodu, kterou doma máme. Je mi líto dětí, které by rády jely k moři. Prosím, pomoz jim pochopit, že si nemůžeme dovolenou u moře dovolit, ať se spokojí s chalupou jako v minulých letech. Děkuji ti, Pane Bože, že mi s tím pomůžeš.“
25
Po mši svaté běží Domča přímo za babičkou.
„Tak co?“ ptá se stará žena.
„Nic,“ odpovídá děvče a krčí přitom rameny, že si neví rady.
„Pohádali jste se kvůli tomu?“
„Ne, dělám to tak, jak jsi mi poradila.“
„Vytrvej, ještě není nic ztraceno.“
„Zdá se mi, že už prosím strašně dlouho.“
„A modlíš se za to?“
„Také jsem se modlila.“
„Modli se přinejmenším tolikrát, kolikrát prosíš.“
„Jak to mám dělat?“
Babička se zamyslí a po chvíli radí: „Než začneš mluvit před rodiči o moři, tak se za to modli.“
„Jak?“
„Jednoduše třeba takto: „Duchu svatý, prosím tě, buď se mnou teď, když budu mluvit.“
„Můžu i jinak? Třeba takto: „Duchu svatý, přesvědč rodiče, aby jeli s námi do Chorvatska k moři.“
„Nevynucuj si na Pánu Bohu, co má udělat. On ví nejlépe, co je pro tebe dobré. Proto ho jenom zavolej a on bude s tebou a on bude působit svou milostí na rodiče i na tebe.“
„Babi, jak to všechno víš?“
„Od Pána Ježíše, on nás naučil modlit.“
„Díky, babi, zítra ze školy ti přijdu říct, jak jsme na tom.“
„Budu čekat,“ ujišťuje babička svou vnučku, že bude s ní především v modlitbě a pak prostě tak, že bude na ni i na její rodiče myslet.
I při nedělním obědě vládne pohoda. Nenaruší ji ani Domča, která zamíchá lžicí v polévce a když ji maminka napomene, tak odpoví: „Neboj, dělám jenom malé vlnky v moři, bouři udělám v sudu na zahradě, když půjdu zalévat.“
Maminka povzdechne. „Ty se z toho moře snad zblázníš.“
„Zblázním se z toho, když moře neuvidím.“
Tatínek chce k tomu něco říct, Domča se lekne, že to přehnala. Situaci však vyřeší mobil, který se roztančí na skříňce u okna.
„Co je, Jirko?“ ptá se tatínek.
A když dostane odpověď, tak se zeptá: „A to musí být v neděli? Nepočkalo by to na zítřek?“
Rodina čeká s napětím, zdali jim tatínek zůstane doma. Naději ztratí, když do mobilu slibuje: „Dobře, přijeď za půl hodiny, budu čekat na ulici.“
Maminka se zlobí: „To ti nemůže dát Jirka pokoj ani v neděli?“
„Vítr mu strhl plech na chalupě. V noci mají být bouřky, teklo by mu do chalupy.“
Na to nenamítá nikdo nic. Pomáhat bližním, když je potřeba, je mimo jakoukoliv diskuzi. Tatínek sní oběd, převleče se do montérek, sbalí si potřebné náčiní a přesně za půl hodiny vychází z domu. Maminka mu dělá křížek na čelo a říká: „Honzo, dej na sebe pozor, ať nespadneš ze střechy.“
„Neboj, Eliško, není to nebezpečná práce.“
S tatínkem se přichází rozloučit jenom Domča, kluci jsou venku na dvoře. „Domi, neotravuj maminku s tím Chorvatskem.“
„Neotravuji, jenom sním. Ale dobře, nebudu snít, když ty nebudeš doma.“
„Budu se těšit na tvé sny, až se vrátím,“ bere tatínek dceřin slib a odchází z domu.
Před jejich domem už na něho čeká v autě Jirka, tatínek nasedá, kluci mu zamávají a auto se prudce rozjíždí.
26
„Jeď s rozumem!“ napomíná řidiče tatínek, „chci se vrátit zdravý domů.“
„Neboj, jenom jsem před kluky trochu zamachroval.“
„Jsi jako puberťák,“ končí rozhovor tatínek a pak se už jenom ptá na práci, která ho čeká.
Za městem jedou po široké silnici, kterou po půlhodině opouštějí a vjíždějí na užší vozovku, kde se sotva vyhnout dvě protijedoucí auta. Baví se o sportu, když řidič zvolá: „Co blbne?“
Protijedoucí auto neuhýbá ke své krajnici, ale naopak vybočuje za polovinu vozovky a míří do Jirkova vozu.
„Chrápe nebo co?“ zvolá už zoufalým hlasem Jirka a strhává řízení prudce doprava, aby se vyhnul čelnímu střetu. Přitom brzdí, ale i přesto opouští vozovku v nebezpečné rychlosti. Tatínek vytřeští oči, když auto po smyku míří do vysokého stromu. Jirkovi se daří strhnout vozidlo doleva. Přesto se ozývá rána, když vůz naráží pravou stranou do stromu a celým bokem se o něj otře.
Auto zůstává stát v poli a Jirka se ptá v úzkosti spolujezdce: „Nestalo se ti něco?“
„Je to dobrý. Praštilo mě to do nohy, ale hýbu s ní.“
Jirka otevírá dveře vozu a vystupuje ven. Jeho spolujezdec chce také vstoupit, ale dveře u sebe otevřít nemůže. Nezbývá mu nic jiného, než se přesunout k řidičovým dveřím, a tak se dostat ven.
„Jau, jau,“ naříká přitom tatínek, kterého palčivě bolí naražená noha.
„Půjde to?“ volá na něho Jirka a pomáhá mu dostat se z auta.
Konečně jsou oba venku a kulhající tatínek jde za řidičem, aby si spolu prohlédli pravou stranu vozidla, která odnesla střet se stromem.
„Bylo to o vlásek,“ přiznává Jirka, když vidí zničenou pravou část vozidla.
„Kdybychom narazili do stromu čelem, tak jsme tady oba nebyli,“ konstatuje tatínek a při této představě se mu rozechvěje celé tělo.
Musí si sednout do trávy, aby neupadl. Přitom se nahlas modlí: „Díky Bože, že to takto dopadlo. Díky, že jsi vedl řidičovy ruce, že na poslední chvíli strhl auto, a my se nezabili.“
Řidič se k modlitbě nepřipojuje, protože nepatří mezi věřící. Ale i on cítí potřebu vděčnosti k nějaké síle, která ho vedla v kritické chvíli. V duchu stále vidí před autem strom, do kterého se řítili. Zřetelně vzpomíná na sílu, která mu velela v hlavě i v rukou, když dělal spásný manévr volantem.
Brzy přijíždí policie a vyšetřuje příčinu havárie.
Nejprve policista vyšetřuje řidiče. Potom si k sobě volá tatínka, kontroluje jeho doklady a zeptá se: „Jak to bylo, pane Kováři?“
„Auto se řítilo na nás, Jirka mu vyhýbal, až musel ven ze silnice, jinak bychom se s ním srazili.“
Policista přikyvuje, protože výpověď se shoduje s tím, co vidí. Přitom dodává: „A ten, který to všechno zavinil, je pryč.“
Zanedlouho přijíždí odtahová služba, která havarovaný vůz nakládá, aby ho odvezla na určené místo. Řidič Jiří usedá do kabiny odtahového vozidla, kde však další místo není. Domčin tatínek tak zůstává na místě nehody sám. Usedá na mez a ještě jednou se dívá na místo nehody. Kolik chybělo a teď už bych nebyl mezi živými. Za chvíli vezmu do ruky mobil a zavolám domů, aby o mě neměli strach. Kdybychom autem narazili do stromu, tak by domů volali policisté se zprávou, že už nejsem mezi živými. Jak by na mě Eliška a děti vzpomínaly? Ano, máme krásnou rodinu, máme se rádi. Ale pak by také vzpomínaly na dřinu kolem domu, na chudobu, kterou jsme kvůli nekonečným opravám měli. A na co by ještě vzpomínaly? Na naše společné dovolené? To určitě ne. Já vždycky rybařil a oni se museli nějak zabavit. Ano, bleskne mu najednou hlavou. Pojedeme k moři, aby měly děti na co vzpomínat. Tam budu jenom pro ně, žádné rybaření, jenom blbnutí ve vodě. Ale kde vezmeme peníze? Uděláme si půjčku. Mám teď dobrou práci, po prázdninách mám slíbeno, že pojedu zase na montáže. Vydělám dost
27
peněz, abychom mohli půjčku splácet. Rozhodnuto! Pojedeme k moři, to bude radosti, až přijedu domů a oznámím to rodině. Domča bude skákat snad až do stropu, kluci budou hledat věci k potápění. Maminka se bude usmívat, i když na ni budou dorážet všechna proti. Půjčíme si peníze a pojedeme. Hned zítra to vyřídím.
Tatínek vytahuje z kapsy mobil a najíždí na číslo manželky. Pak si to však rozmýšlí. Nebudu volat, stačí SMS, která všechno vypoví. Doma si pak o všem popovídáme.
Muž se chvíli zamyslí a pak píše: Zdravím Vás všechny poté, co jsem se znovu narodil. Jsem úplně v pořádku po autonehodě. Bůh mě ochránil, abych se mohl vrátit domů. Moc se na Vás všechny těším. Společně Pánu Bohu poděkujeme a pak, maminko, připrav slavnostní večeři a nešetři, máme co slavit. Tatínek.
„Co teď?“ přemýšlí nahlas tatínek, když vstává z meze, aby se vydal na cestu domů.
K silnici jde po stopách auta, které tudy sjíždělo z vozovky. Pane Bože, modlí se v duchu tatínek, když jsi nás zachránil, pomoz mi nyní, abych se dostal domů.
Bolest v noze polevila, a tak vykročí šťastný muž směrem k nejbližšímu vlakovému nádraží. Když mě nikdo nezastaví, tak dojdu pěšky. Deset kilometrů není až tak moc.
Po dvou kilometrech mu zastavuje auto. Cesta domů se tím zrychluje a společná večeře tak nejspíš bude v kompletním rodinném složení
Příjezd domů tatínek upřesnil, a tak ho děti před domem netrpělivě čekají. Když ho spatří, běží mu Vašek, Domča i Ondra s Matějem naproti. Jak jsou šťastni, že se jim tatínek vrací živý a zdravý.
V chumlu dětí vítá doma svého muže maminka. Objímá ho a dlouho setrvává s ním v objetí. Jak je ráda, že se jí domů vrací zdravý a šťastný.
Tatínek musí hned vylíčit průběh autonehody. Zděšení ve tvářích střídá posléze radost, že to dobře dopadlo.
„A teď se pomodlíme růženec na poděkování, že jsem se vrátil,“ vyzývá tatínek a všichni sedají kolem stolu, aby Pánu Bohu a Panně Marii poděkovali.
Při večeři panuje veselá nálada a Domču ani nenapadne, aby se zmiňovala o moři, i když ví, že rezervace apartmánu platí jenom do zítřka.
„A teď bych prosil ticho!“ zvolá tatínek a lehce poťuká příborem na talíř, „mám pro vás zajímavou zprávu.“
Je to neobvyklé. Takovou pozornost si obvykle tatínek nezjednává. Proto se na něho obracejí oči všech a nastává úplné ticho.
„Milá maminko, milé děti! Po automobilové nehodě, když mi Bůh daroval život, jsem se rozhodl, že pojedeme o prázdninách k moři.“
„Co?“ pískne Domča takovou intenzitou, že všem zalehne v uších.
A pak se děvče rozběhne z opačného konce stolu k tatínkovi a prudce ho obejme. Pak už jenom skáče a vříská radostí.
Vašek se chce také jásotu zúčastnit, a tak opakovaně vykřikuje: „Hurá, hurá!“
Ondra s Matějem si lehají na zem a tam rukama a nohama „plavou“.
Maminka stojí u kuchyňské linky a v očích má slzy.
„Co je, Eliško, proč pláčeš?“
„Radostí, že se splní dětem jejich sen.“
„A nebojíš se, kde na to vezmeme peníze?“
„Nebojím. Věřím ti, že to máš promyšlené a že je to dnes tvůj den, když tě Bůh zachránil.“
I tatínkovi se po těch slovech zarosí oči, když pocítí důvěru, jakou k němu má jeho manželka.
Děti běží do svých pokojů a rodiče zůstávají v kuchyni sami. Mohli by zavolat potomky, aby pomohli s nádobím, ale dělají tuto práci sami. Jsou rádi, že tak mohou být spolu, jenom spolu. Chvíli si povídají a potom zpívají jednu mariánskou píseň za druhou. S vděčností i
28
s láskou k Panně Marii, která už jim tolikrát ukázala, že je nebeskou Matkou i Matkou jejich rodiny.

_ _ _

Pan Josef Janšta, autor mnoha knížek pro děti a mládež, vydává po kapitolkách vyprávění, které nazval Naše čtení. Přehled a názvy vydaných kapitol naleznete zde.

Comments are closed.