kapitola dvacátáprvní: Vánoce

stáhnout tuto kapitolu v pdf a s obrázky

Vánoce

Adventní dny ubíhají jeden za druhým a otec Matouš každý den spěchá do schránky a hledá v dopis od paní Veselé. Když jej neobjeví, tak zklamaně odnáší poštu domů a utěšuje se, že snad zítra.
Do Vánoc však zbývá už jenom několik dnů a kněze to velmi mrzí. Stále znovu v sobě probouzí důvěru v Boží přítomnost a jeho starostlivost. „Bůh to má ve své režii,“ opakuje si i nahlas pravdu, kterou prožíval už mnohokrát ve svém životě.
Nejenom starost o Veselé a příprava kostela na svátky, ale hlavně několikahodinová zpovídání v různých farnostech – to vše ho začíná unavovat. Cítí, že by potřeboval vypnout, ale nemá kdy. Schůzky s kluky i děvčaty na faře dočasně zrušil a doporučil jim, aby pomáhali rodičům doma. Přesto se od rána do večera nezastaví. Jediné chvíle odpočinutí patří modlitbě, ale i ty jsou nejednou uspěchané a nesoustředěné. Cítí, že si toho vzal na sebe moc, že příští rok si vše naplánuje jinak, ale teď už to musí do Vánoc dotáhnout.
Dva dny před svátky uvidí mezi hromadou zásilek dopis, který by mohl být od Markovy manželky. Chvějí se mu ruce, když jej otevírá a pak spěšně čte:
Vážený pane faráři,
moc jsem uvažovala a také se modlila nad Vaším dopisem, který mi předal náš pan farář. V první chvíli jsem byla strašně šťastná, ale pak jsem o tom všem začala přemýšlet. Vím, jak strašně jsem ublížila Markovi a našim dětem. Nemohla jsem pochopit, že by mi mohl Marek odpustit. Nedovedla jsem si představit, že se setkáme a budeme zase tvořit rodinu. Plakala jsem a prosila Pána Boha, aby mi dodal odvahu předstoupit před Marka a prosit ho za odpuštění. Až včera jsem to všechno řekla našemu panu faráři. On měl z toho velkou radost a řekl mi, že by to byla hloupost, kdybych na dopis neodpověděla. Domluvili jsme se s panem farářem, že budu Marka čekat na Hod Boží v 17 hodin u jesliček v našem kostele. Budeme tam sami, protože kostel bude jinak už zavřený. Má zazvonit na faře a pan farář ho do kostela zavede.
Děkuji Vám za všechno, pořád mám trochu strach, ale už převládá to, že se na Marka těším. Lucie.
„Díky, Bože, díky,“ pronese spontánně kněz a v první chvíli chce zavolat Markovi do práce. Ale pak se zarazí, že by to bylo vůči němu bezohledné. Jak by mohl přemýšlet nad technickými úkoly, když by musel pořád myslet na blízké setkání s manželkou a dětmi? Ne, řeknu mu to večer, až přijde z práce. Jestli nebude moci od radosti spát, tak to nevadí. Říkal, že dnes jde naposledy do práce. Od zítřka má až do Nového roku volno.
Otec Matouš cítí, jak mu radost z očekávaného dopisu rychle ze srdce vyprchává. Ano, to je problém posledních dnů. U ničeho nevydržím, radost i smutek proklouzávají mým srdcem. Nedovedu se soustředit, myšlenky ve mně víří. Teď musím do domova důchodců ve vedlejším městě. Slíbil jsem to, ale příště už to neudělám. Teď už musím jít, i když bych se potřeboval připravovat na sváteční kázání. Vezmu loňské, nikdo neví, co jsem vloni kázal. Ještě že to mám napsáno. Vyřešeno, a teď už jedu. Ještě něco v kuchyni zhltnu, abych měl sílu.

Nikdo ve farnosti neví, jaké má jejich farář problémy. Vánoční bohoslužby jsou krásné, plné radosti. Schóla posílená o Zuzku a Katku zpívá letos mnohem lépe než dříve. Vašek mezi ministranty září štěstím také proto, že v blízkosti oltáře stojí Radim a se zájmem sleduje všechno dění kolem oltáře. Za ním se krčí Danek s Kájou, kteří by bez něho neudělali ani krok. Farnost se raduje z narození malého Ježíše a je šťastná, že v ní slouží otec, který má pro každého z nich místo ve svém srdci. Mladý farář zvládá bohoslužbu jako zkušený kněz. Přitom však pociťuje něco, co dosud neznal – silné, někdy splašené údery srdce. Při závěrečném „Narodil se Kristus Pán“ děkuje otec Matouš za své farníky a prosí, aby se malý Ježíš narodil v srdci každého z nich.

Paní Lucie Veselá přichází do kostela půl hodiny před domluveným setkáním se svým manželem. Do té doby byl kostel otevřený, aby mohly rodiny s dětmi přicházet k jesličkám. Kleká si do lavice v blízkosti betléma tak, aby dobře viděla na svatostánek.
Žehnám vám, paní Veselá, Pán Ježíš je tu s vámi, nemusíte se bát,“ loučí se s ní kněz a při odchodu z kostela zamkne za sebou hlavní vchod.
Lucie zůstává v kostele sama, napravo je rozsvícený betlém, ale ona upírá oči ke svatostánku, nad nímž upozorňuje věčné světlo na přítomnost Pána Ježíše. Lucie by se tak ráda odevzdala do Boží náruče, ale nemůže se soustředit. Myšlenky jí odbíhají a ona si stále znovu představuje, jaké to bude, až se tu s Markem setkají. A přijde vůbec? Nerozmyslí si to na poslední chvíli? Nezlákala ho přece jenom nějaká žena v podmanivé vánoční atmosféře? Vždyť on je tak šikovný člověk. Navíc tak hodný člověk, a já měla zaslepené oči a dívala se na jiného, který mě od samého začátku klamal a podváděl.
„Ne, ne!“ zašeptá Lucie nahlas, aby zahnala pochybovačné myšlenky. Pomáhá jí to, aby se vrátila k modlitbě. Pane Ježíši, neumím nic říct, proto volám jenom tvoje jméno. Pane Ježíši, Pane Ježíši… jsi tu se mnou a budeš s námi, to stačí.
Další minuty prožívá Lucie v modlitbě i v myšlenkách, ve kterých odbíhá do vzpomínek i do představ, jaké to bude, až se za chvíli s Markem setkají.
Na věži odbíjí sedmnáctá hodina.
Pan farář s Markem tu dosud nejsou. Přijdou vůbec?
Najednou zaslechne zarachocení klíče ve vchodu do sakristie. Lucie upíná oči na vchod do sakristie v blízkosti oltáře. Pan farář! A jde sám. Ne, někdo jde za ním. Je to Marek, můj Marek. Mám jít za ním? Ne, počkám tady.
Marek pokleká vedle pana faráře před Pánem Ježíšem ve svatostánku a chvíli se modlí. Pak odcházejí oba do sakristie a Marek za knězem zamyká dveře. Vrací se do kostela, znovu pokleká. Vstává a jde dozadu za Lucií. Najednou stojí proti sobě a dívají se jeden druhému do tváře.
„Lucie,“ hlesne Marek a vzápětí objímá svou ženu a mezi slzami říká: „Konečně jsem tě našel, moje Lucinko, Pán Bůh mi tě vrátil.“
„Odpusť mi, Marku,“ prosí mezi slzami Lucie, „odpusť mi, že jsem tě tak hrozně zradila. Nezasloužím si, abys mě znovu přijal za ženu.“
„Nemám co odpouštět, protože jsi byla nemocná, hrozně nemocná. A já ti nemohl pomoci. Ale věděl jsem, že tě Pán Ježíš uzdraví a vrátí tě do mé náruče.“
„Byla jsem nemocná hříchem. Prosila jsem Pána Boha za odpuštění.“
„Odpustil ti a uzdravil tě.“
„Můžeš mě ještě milovat, když jsem tě tak zradila?“
„Ještě víc než dříve. Vždyť jsem na tebe pořád myslel a představoval si tuto chvíli. Nevěděl jsem, kdy přijde, ale věřil jsem. Až mi dala děvčata obrázek na náměstí a já poznal, že namalovala naše děti, tak jsem poznal, že čas se přiblížil.
„Děti se na tebe moc těší. Josífek tě ještě nezná, ale vyprávěla jsem mu o tobě.“
„Kde jsou děti?“
„Doma. Maruška už je šikovná, poradí si s nimi. A sousedka na ně občas nakoukne, zdali je všechno v pořádku.“
„Půjdeme za nimi. Ale napřed se pomodlíme.“
Manželé přistupují k jesličkám, drží se přitom za ruce a chvíli se dívají do jesliček a mlčí. Pak Marek šeptá: „Ježíši, moc ti děkujeme a radujeme se z tvého příchodu na svět a ty se raduješ spolu s námi z našeho shledání. Buď s námi pořád. Spojuj nás svou láskou, ať se máme všichni doma rádi.“

„Ano, Ježíšku, krásné Děťátko.“
Manželé se ukloní a odcházejí. Přitom se stále drží za ruce.

Paní Brázdová na svátek svatého Štěpána sedí odpoledne na svém obvyklém místě u okna a pozoruje dění venku. Přemáhá ji spánek, ze kterého ji probudí zařinčení zvonku.
Stará žena se pomalu došourá ke dveřím a zeptá se: „Kdo je tam?“
„Maruška.“
Paní Brázdová cítí, jak jí buší srdce a zrychluje se dech. Po chvíli váhání otevírá dveře. Dívá se na dceru, kterou tak dlouho neviděla. Ano, je to Maruška, přesně taková, jakou namalovalo děvče na výkrese. Mlčky zírá na dceru, se kterou si takto setkání nepředstavovala.
„Dobrý den,“ promluví konečně Maruška, „maminko přinesla jsem ti moje cukroví.“
Slovo „maminka“ zní myslí staré ženy a vyvolává v ní mateřské city. „Pojď dál,“ řekne konečně.
Její dcera vklouzne dovnitř, přezouvá se a zakrátko vstupuje do pokoje, kam se mezitím stará žena došourala. Na stůl staví tácek s úhledně uloženým domácím cukrovím. „Mami, pojď si vzít.“
Stará žena přijímá pozvání. Ale když dosedne, tak řekne: „K tomu se hodí káva.“
„Půjdu ji připravit.“
„Víš, kde co je?“
„Pamatuji si, kde jsi měla kávu i cukr.“
Maruška odbíhá a paní Brázdová si prohlíží cukroví. Je stejné, jaké kdysi pekla sama. A bude tak dobré? Sahá po linecké hvězdičce, strká do pusy a převaluje po jazyku. „Je z másla tak, jak jsem to vždycky pekla.“
Zaslechne to dcera v kuchyni a hned na to reaguje. „Všechno dělám z másla, jak jsi mě to naučila.“
Netrvá to dlouho a Maruška přináší kávu nalitou do porcelánových hrníčků. „Tyto hrníčky jsi měla ráda, viď.“
„Ty si to pamatuješ?“
„Maminko, všechno si pamatuji.“
Oslovení „maminko“ znovu starou ženu dojímá. Tak krásně mi říká. Má mě ráda a obsluhuje mě s takovou úctou.
„Maminko, určitě sis všimla, že jsem upekla přesně takové cukroví, jaké jsi pekla ty. Mám už také nějaké nové druhy, ale ty jsem letos nepekla.
„Jsi hodná.“
„Těšila jsem se, že budeme spolu.“
„Já jsem se netěšila, ale je dobře, že jsi přišla.“
„Mám k tomu udělat šlehačku?“
„To bych byla ráda. Je v ledničce a šlehač…“
„Já vím, maminko, kde máš šlehač.“
Za chvíli se vrací Maruška s ušlehanou smetanou a lžičkou ji klade do hrnků s kávou. „To bude pochoutka.“
„Maruško, jsi hodná, že jsi přišla.“
„Poslechla jsem otce Aloise.“
„Já jsem se modlila k Panně Marii. K té, co je na tomto výkrese od Lenky.“
Paní Brázdová bere do rukou výkres a nabízí k nahlédnutí dceři, která si jej pozorně prohlíží a říká: „Je skutečně krásný. Ale věřím, že se takto už na sebe nedíváme.“
„Mračíme se tu strašně.“
„Poprosíme Lenku, aby ten výkres předělala.“
„Budeme se tam na sebe smát. A nebudeš přinášet květiny, ale cukroví.“
Obě ženy se usmívají a v příštích minutách vzpomínají na to, co prožívaly jako máma a dcera spolu.

Otec Matouš se vrací s otcem Aloisem ze svatoštěpánského oběda, na který byli oba pozváni. Mladší z obou kněží je nezvykle zamlklý, až se ho starý farář zeptá: „Matouši, nejsi nemocný?“
„Jsem. Mám nemocnou duši.“
„Copak se stalo?“
Otec Matouš cítí úlevu, když se může svěřit se vším, co prožívá. Zvláště se svěřuje s tím, co ho trápí nejvíc. „Nemám radost, ani když se modlím, ani když dělám něco pro druhé, nemám do ničeho chuť.“
Otec Alois pokývá hlavou a říká: „Tušil jsem, že něco takového přijde, když jsem viděl tvoje nasazení. Zapomínal jsi na sebe, že potřebuješ také brát, když tolik dáváš.“
„Kde jsem měl brát?“
„V samotě s Pánem Ježíšem, kde bys vypnul, myšlenky by se ti uklidnily a nasměrovaly by se na Dárce pokoje.“
„Modlil jsem se.“
„Vím. Ale kněz si potřebuje najít čas, aby si s Ježíšem povídal.“
„Rozumím, otče, stavím se teď na chvíli do kostela.“
„Pokloň se Pánu Ježíši a pak odejdi někam do samoty. Já tě tu do Silvestra zastoupím.“
„Popřemýšlím o tom a řeknu ti. Moc děkuji za nabídku.“
Otec Matouš vchází do kostela a je rád, že tu bude sám. Ale sotva si klekne k modlitbě, tak vchází do chrámu rodina se dvěma dětmi.
Ne, ne, chci klid, bouří se jeho duše. On však napomíná sám sebe: budu mít klid, ale teď musím za těmi lidmi.
Otec Matouš vstává do modlitby a vítá v kostele u jesliček rodinu, kterou z kostela nezná. Dětem vypráví vánoční příběh, který přibližuje na postavičkách, které spěchají poklonit se Ježíškovi. Přitom se usmívá, i když se mu usmívat nechce. Je laskavý, i když by poslal návštěvníky nejraději pryč.
Když rodina odchází, cítí se prázdný, až ho pojímá úzkost. Děti však venku stále znovu opakují, jak hodný byl ten pán v kostele. „Znám ho ze školy,“ vzpomíná si starší děvče, „chodí tam učit náboženství. Já chci také chodit do náboženství.“
„Já chci také náboženství,“ papouškuje mladší chlapec, kterému se otec Matouš také líbil.
Rodiče cosi brblají, že už je těch kroužků dost, ale musí si přiznat, že i je kněz svou laskavostí i vysvětlováním zaujal.
Otec Matouš po příchodu na faru už pouze oznámí otci Aloisovi, že jede do samoty. Otec Alois ví, že se jedná o osamocenou faru v zapadlé vesnici. „Bude tam zima.“
„Dřeva je tam dost, zatopím si a zítra už tam bude dobře.“
„Jeď, budu se za tebe modlit, aby ses nám vrátil zdravý.“
„Děkuji,“ odpovídá otec Matouš a rozhoduje se, že musí odjet co nejrychleji, než zase přijde někdo, kdo bude něco potřebovat.
Přestože vyjel skutečně brzy, tak do cíle cesty přijíždí za tmy. Vítá ho studená, ale zároveň útulná fara. Hned se převléká do pracovního oblečení a spěchá do dřevníku pro buková polena. Najde tam i tence nasekané třísky na podpálení. A tak to netrvá dlouho a v obytné místnosti hučí rozpálená kamna. Sedá si naproti nim a nechává se zahřívat od sálajícího tepla. Časem si musí trochu od rozpálených kamen odsednout, neboť žár z nich narůstá. Tělo takto odpočívá, ale duše klid nemá. Stroj myšlenek se hrne, jedna záležitost či vzpomínka střídá druhou. Kněz si připadá jako v hučícím úle. A do toho se ozývá mobil.
Že jsem ho nevypnul! Takhle tu klid mít nebudu.
Otec Matouš vstává, aby z bundy vytáhl mobil. „Lenka! Co ta zase bude chtít?“
Až se leká sám sebe, jak se chová k volající dívce.
Mám to vzít a poslouchat, co děvče trápí? Ale mne také něco trápí a nikoho to nezajímá. Nevezmu to, mám dovolenou.
Ale mobil je neodbytný a dovolává se přijetí hovoru.
Co když Lenka něco nutného potřebuje? Kdo jí pomůže. Otec Alois? Ano, ten by mohl. Ale zavolá mu Lenka?
Mobil vytrvale vyzvání svou znělku.
„Vezmu to. Nemohu nechat Lenku bez pomoci.
„Tady Lenka.“
„Otec Matouš. Co potřebuješ?“
„Chci vám sdělit něco krásného. Máme doma po celé Vánoce tatínka. Je moc hodný a nic nepije. Je úplně jiný, než když jel na léčení. Jsem šťastná, že mám takového tatínka. A víte, co mi řekl?“
„Nemohu to vědět, Lenko.“
„Bude chodit do práce a ne do hospody. Všechny peníze přinese domů. A já se budu moci hned po Novém roce přihlásit do výtvarky. Jsem tak šťastná.“
„Mám z toho také radost.“
„Otče, až vyrostu, budu umět krásně malovat. A namaluji obraz, který dám vám. Bude na něm Pán Ježíš. Děti se budou tísnit kolem něho. A mezi dětmi budu i já. A Ježíš bude hladit právě mne. A Ježíš bude podobný vám, protože vy jste hodný jako Pán Ježíš.“
„To bude krásný obraz,“ stačí říct otec Matouš, ale víc říct nemůže, protože mu vhrknou slzy do očí. Vypíná mobil a pláče, dlouho pláče a drží v ruce kříž. I tím se teď podobá Pánu Ježíši. Nese teď kříž únavy a přepracování za ty, ke kterým je poslán. Pláče a cítí, že je uzdraven. Je šťastný tím, že je Lenka šťastná.
Pár dnů na staré neobydlené faře prožil otec Matouš v práci, aby utužil své tělo a ulevil mysli. A přitom se stále více těšil domů – na faru za otcem Aloisem, na své farníky, mezi něž patří i jeho blízcí spolupracovníci: Lenka, Zuzka, Katka, Terezka a Vašek, Radim, Danek i Kája.

Deo gratias, dopsáno v předvečer Popeleční středy, 2017

Pan Josef Janšta, autor mnoha knížek pro děti a mládež, vydává po kapitolkách vyprávění, které nazval Naše čtení. Přehled a názvy vydaných kapitol naleznete zde.

Comments are closed.