kapitola osmnáctá: Velký sníh

stáhnout tuto kapitolu v pdf a s obrázky

Velký sníh

Je sobota před druhou nedělí adventní. Lenka se budí do nového dne a upoutá ji zář v okně. Sněží? Vyskočí z lůžka, poodhrne záclonu a vydechne údivem nad novou bílou čepicí, která přikryla krajinu.
„Mami, sněží a to mám jít k paní Vaňkové.“
Včera večer si dlouho Lenka s maminkou o paní Brázdové a její dceři Marušce povídaly. Shodly se, že ji Lenka navštíví a řekne jí o chování její matky.
„Nejsi z cukru, nerozpustíš se. A lidé už odhazují chodníky, vždyť je devět hodin.“
„To jsem tak dlouho spala?“
„Spala jsi nádherně. Od té doby, co tě ve škole nešikanují a tatínek je na léčení, tak spíš pokojně.“
„A předtím jsem spala jak?“
„Divoce ses převracela na lůžku, volala jsi ze spaní.“
„Ano, mívala jsem hrozné sny, teď se mi skoro nic nezdá.“
„To je dobře. Věřím, že až se nám tatínek vrátí, tak bude zdravý. Nebudeme třít bídu a ty se budeš moci vrátit do výtvarky.“
„Mami, já už se tak těším, až se nám tatínek vrátí domů. A nebude chodit do hospody.“
„Konec snění! Obleč se, já přichystám mezitím snídani a půjdeš k paní Vaňkové.“
„Hned jsem v kuchyni,“ slibuje Lenka a také to dodrží.
Zakrátko už postupuje zasněženými ulicemi do vilové čtvrti, kde bydlí její bývalá učitelka. Dochází k domu, jehož chodník není vůbec uklizen. V podhorském městě to není zcela obvyklé. Lidé se tu o chodníky před svými domy starají, jinak by to nebylo ani možné. Lenka koukne brankou na zasněžený chodník na předzahrádce i na schody, které čistí nějaká žena. Když se otočí, tak v ní Lenka poznává svou bývalou učitelku.
„Dobrý den,“ zdraví.
„Dobrý den,“ odpovídá žena na dálku, „co si přeješ?“
„Potřebuji s vámi mluvit, ale vy teď nemáte čas.“
„Nemám. Musím uklízet sníh.“
„Já vám pomůžu.“
„Budu ráda. Chodník venku mi odklidí soused, ale tady na zahradě to musím zvládnout sama.“
Lenka si vybírá nářadí v zahradním domečku a začíná odhrnovat sníh na chodníku směrem k domu. Postupují tak s paní domu naproti sobě. Když jsou si blízko, tak paní Vaňková svou pomocnici pozná.
„Ty jsi Lenka Tomanová?“
„Ano.“
„Přišla ses přihlásit do výtvarky?“
„Ne. Ještě nemáme peníze.“
„Co tedy potřebuješ?“
„Potkala jsem se s vaší maminkou.“
„A co mi chceš říct?“
Děvče odhazuje ještě dvakrát sníh, aby se dostalo co nejblíž k majitelce domu. Když žena vidí úsilí děvčete, tak se přidává i ona, takže se brzy obě spojí.
„Pojď dovnitř,“ zve paní Vaňková Lenku.
Děvče přitaká, a tak za chvíli sedí v přijímací místnosti, kde jí hostitelka připravuje čaj.
„Děkuji, moc jsi mi pomohla. Já mám obě děti na studiích, a tak jsem na všechno sama. Tak už mi pověz, co je s maminkou.“
Lenka dopodrobna vylíčí, co včera jejich skupina zažila u paní Brázdové. Zvlášť si dává záležet na tom, aby vylíčila touhu staré ženy spatřit svou Marušku.
Paní Vaňková chvíli přemýšlí a pak říká: „Ráda bych své mamince pomohla, ale nemohu k ní jít. Vyhodila by mě, kdybych jí řekla, že nechodím do kostela.“
„Ale ona na vás tak čeká.“
„Jenom na věřící. Jinak ne.
„Myslí to vážně?“
„Naprosto.“
„A kdy jste s ní naposledy mluvila?“
„Zkusila jsem za ní přijít, když byly děti ještě malé. Zeptala se mě, zdali už věřím. Když jsem jí opověděla, že zatím ne, tak mi zopakovala, že mohu přijít, až se vrátím k víře, ve které mě vychovala. Od paní Vašíčkové vím, že se její postoj nezměnil.“
„To je smutné.“
„Moc smutné. Často na to myslím, že bydlím kousek od své matky, ale nemohu se s ní vidět. Od paní Vašíčkové vím, že teď, když už nemůže chodit, tak jenom sedí u okna a čeká.
„Až se vrátí její milovaná Maruška. Má vás moc ráda.“
„Přestala jsem chodit do kostela, když jsem si vzala nevěřícího muže. Přesvědčil mě, že Bůh není. Když děti vyrostly, tak mě muž opustil. A tak jsem sama, ale nevěra mi zůstala.“
„Pan farář říká, že víra je dar, budu se za vás modlit.“
„Jsi hodná. A pěkně jsi kreslila. Je škoda, že s přestala chodit do výtvarky.“
„Vrátím se, až budeme mít peníze.“
„Budu se na tebe těšit.“
Lenka se ještě jednou zadívá do smutného obličeje paní Marušky. Jak z ní mám udělat při kreslení obličej plný radosti, když jsem ji neviděla, jak se raduje.
V domovní brance se Maruška ohlédne, zamává smutné paní a vydává se po uklizeném chodníku domů. Tam se sice s maminkou přivítá, ale pak zmizí ve svém pokoji a maluje. Nejprve babičku pootočenou k přicházející Marušce. Stín smutku jí zůstává ve tváři, i když přichází Maruška.
„A teď Marušku,“ povzbuzuje sama sebe Lenka a pouští se do její postavy. Paní Marie drží v jedné ruce kytici růží a obě ruce vztahuje k mamince, ale ne úplně. Zůstávají na půl cestě. I pohyb je ustrnulý. Zastavuje se a nemůže dál, protože není věřící, jak si bytostně přeje její maminka. A Maruščin obličej? Plný smutku. Takový, jaký dnes viděla v jejím domě. Je sama, protože manžel od ní odešel, dospělé děti jsou na studiích. Je i bez Boha, protože v něho nevěří. Její vrásky se neumějí rozšiřovat do úsměvu.
„A co mám ještě nakreslit?“ ptá se Maruška sama sebe nahlas. Už vím. Musí tam být láska. Spojuje je láska, i když ony samy ještě k sobě cestu najít nedokáží. Ano, bude tam nad nimi bdít Panna Maria. V ruce bude mít závoj, kterým bude chtít obě ženy spojit. A na tom závoji napíšu LÁSKA. Panna Maria je chce spojit láskou. To je jediná cesta k úsměvu. Obě musí milovat, aby se k sobě mohly přiblížit. Pannu Marii musím nakreslit co nejkrásnější. Nebesky krásnou, protože ona je plná lásky. A bude ve světle, zatímco matka s dcerou budou jenom v dosahu tohoto světla. Světlo k nim bude dosahovat, ale v jejich blízkosti se bude ztrácet.
Lenka dokončuje práci dvě hodiny po poledni. Maminka ji nechala, když ji viděla soustředěně pracovat na velkém výkrese. Teď přichází a nechá si obraz od dcery vysvětlit.
„Je krásný,“ říká upřímně, „ale i smutný.“
„Vím,“ odpovídá Lenka, „obraz chce říct, že bez lásky smutek nezmizí.“
„Rozumím, krásně jsi to namalovala,“ chválí maminka dceru a dodává: „A teď už k obědu.“
„Když pak spolu jí, tak Lenka řekne: „I tu je s námi Panna Maria. Ale její záře dosahuje k nám a zalévá nás svým světlem, protože mezi námi je láska.“
„Ano, Lenko, díky Bohu a Panně Marii.“
„A také otci Matoušovi,“ dodává tiše Lenka a přemýšlí, jak jemu by se líbil její výkres.

Otec Matouš sedí ve svém pokoji a je rád, že už venku nesněží a farníci budou mít dost času, aby upravili chodníky a cesty. Vrací se pohledem na pracovní stůl, kde si dělá poznámky k zítřejšímu kázání. Druhá neděle adventní je ve znamení svatého Jana Křtitele, který připravoval lidi na příchod Krista. Kéž by se celá farnost dobře připravila na svátky Božího narození. Kéž by mezi námi vládla především láska, protože Ježíš přišel na svět z lásky. Jak smutný pohled je na paní Brázdovou, která miluje svou dceru pouze takovou, jakou by ji chtěla mít. A nemiluje ji takovou, jaká je. A přitom kdyby ji objala bez jakýchkoliv podmínek, tak by jí mohla pomoci navrátit se k víře. Ježíš nás přece miluje takové, jací jsme, a v jeho blízkosti se měníme k lepšímu.
„Mobil! Kdopak mi volá? Neznámé číslo.
„Tady Jiříček Václav.“
„Otec Matouš. Co potřebujete, pane Jiříčku?“
„Nic, pane faráři. Chci se jenom omluvit, že zítra nepřijdeme na mši svatou.“
„Ale v kostele se přece neomlouváme.“
„Já vím. Chtěl jsem, abyste věděl, proč nepřijdeme. Jsme spolu už skoro padesát let. Ale ještě nikdy se nestalo, aby alespoň jeden z nás nebyl v neděli na mši svaté. Je nám to moc líto. Tak rádi bychom v kostele byli. Ale mám něco s rukou, nemohu odházet sníh. Jsou tu závěje.
„Když nemůžete přijít, tak duchem budete s námi.“
„Nevím, kolik to bude neděl. K nám žádný traktor nevyjede.“
„A máte co jíst?“
„Máme zásoby. Nemusíte se o nás bát. Naše místa zůstanou prázdná, to je smutné. S Pánem Bohem.“
„S Pánem Bohem,“ odpovídá otec Matouš a ukončuje hovor.
Kněz se znovu soustředí na kázání a v duchu si říká, že bude zítra kázat o Jiříčkových. Jsou nádherným příkladem lásky k Bohu. Sdělím farníkům, jak je Jiříčkovým líto, že nemohou v neděli do kostela.
Náhle se však v toku myšlenek otec Matouš zarazí. Ano, Jiříčkovi mají lásku k Pánu Bohu. Ale co my? Za co stojíme my, když jim neumožníme, aby mohli do kostela dojít? Kolik z nás sedí právě teď u počítačů, a přitom bychom jim mohli sníh odhrnout? Zavolám klukům a řeknu Markovi.
Pan Veselý je ochoten hned jít pracovat, ale musí počkat na kluky. Také Vašek slibuje, že přijde. Než však kněz zavolá dalším brigádníkům, tak ministrant volá a ptá se, zdali může pomoci také jeho tatínek.
„Jistě, to je krásné,“ odpovídá otec Matouš a raduje se, jak se brigáda snadno dává dohromady.
„A teď Radimovi,“ povzbuzuje farář sám sebe, neboť tuší, že tam to tak snadné nebude.
„Co se děje, otče?“ hlásí se v mobilu Radim, který je stále autoritou pro Káju i Danka.
„Potřebuji pomoc,“ odpovídá kněz.
„Jsem na faře hned.“
„Pomoc potřebují Jiříčkovi. Nemohou se dostat kvůli sněhu zítra do kostela, a tak sháním lidi, kteří by jim to prohrnuli.“
„Do kostela? Tam přece nemusí. Já tam taky nejdu.“
„Ale oni na rozdíl od tebe do kostela jít chtějí.“
„Mám tady doma práci.“
„Nepočká to?“
„Mám rozehranou hru.“
„Hrou se bavíš, a když skončíš, tak ti nic nezůstane. Ale když pomůžeš starým lidem, budeš mít z toho radost.“
„Mám to rozehrané…“
„Nenutím tě, nemusíš. Je to na tobě.“
Po skončení hovoru se pouští Radim do hry. Ale zjišťuje, že ho to nebaví. Myslí na rozhovor s knězem. Byl smutný, když jsem mu to odmítl. Však ho smutek přejde. Byl smutný ze mne, že jsem ho zklamal. Strašně mi věří, že jsem dobrý kluk. A já… Musím tam jít, i když se mi nechce pomáhat někomu, aby mohl do kostela. Jdu tam, protože nemůžu zklamat otce. Co by si o mně řekl? Že jsem slaboch. Ne, nejsem slaboch! Jdu. Ještě vytáhnu z domu Danka a Káju.
Radim vypíná počítač a píše SMS otci Matoušovi: „Jsme tam hned.“
Za půl hodiny vyprovází kněz brigádníky s nářadím před faru. „Tak rád bych šel s vámi, ale za chvíli tu mám snoubence a pak přijdou manželé kvůli křtu. Bůh vám žehnej!“
Vaškův tatínek ví, kde je příkrá cesta k Jiříčkovým, ze které je třeba odhrnout sníh. Když tam brigádníci dorazí, poznávají, jaká je čeká dřina. Sněhu je vysoko nad kolena, místy až do pasu. Pan Veselý práci rozdělí a brigádníci se s chutí zakousnou do prvních metrů sněhové nadílky. Jsou v polovině cesty k domku Jiříčkových, když přicházejí další dva pomocníci. Je to dřina, ale nikdo nepolevuje, i když zdaleka neubývají metry tak rychle jako na začátku. Ještě za světla krátkého prosincového dne dosahují cíle. Vítá je pan Jiříček: „Chlapi, my jsme tak šťastní, že jste nás spojili se světem. A prohrnuli jste to precizně. Naházím na to kamínky, a budu moci zítra jet autem.
„A kde máte ty kamínky?“ ptá se pan Dohnal, aby nemusel pan Jiříček namáhat ruku.
Všechny volá paní Jiříčková dovnitř, kde má pro ně připravený horký čaj a celý dům voní uzeninou.

„Posaďte se,“ zve paní Jiříčková brigádníky ke stolu, „a berte si naše klobásky. Jsou hlavně z králičího masa. Každému u nás chutnají.
Dalšího pobízení není potřeba. Vyhládlí brigádníci se pouštějí do jídla a všichni si pochvalují, jak jsou klobásky jedinečné, vynikající. Jídla je dost, zůstane i na pana Dohnala, který přisedá ke stolu poté, co posypal cestu kamínky.
Pan Jiříček několikrát opakuje, jak jsou s manželkou rádi, že zítra budou moci jet do kostela. „Mohu vám k tomu říct jednu vzpomínku?“ ptá se a rozhlédne se po spokojených strávnicích.
„Všichni přikyvují a pan Dohnal řekne nahlas: „Povídejte, nespěcháme, je tu u vás tak dobře.“
„Byli jsme na rodinné rekreaci. Sourozenci, děti, bylo nás kolem pětadvaceti. Bylo to v takové vesnici uprostřed lesů na Vysočině. Den předtím pěkně zapršelo, lesy se pařily. Byla neděle ráno. Mše svatá tam byla až večer, a tak jsme se rozhodli, že my chlapi půjdeme na houby.
Hřiby pravé i nepravé jsme žádné nenašli. Ale holubinek bylo tolik, že jsme se mohli těšit na smaženici. Někteří chtěli jíst večeři ještě před odchodem do kostela. Ale já jsem řekl, že chceme jít ke svatému přijímání, a proto jíst nebudeme. To rozhodlo. Dědovi nebylo dobře, byl slabý od srdce. Do kostela si netroufal jít. „Sednu k houbám a nakrájím je na smaženici. Až přijdete z kostela, tak to ženské usmaží.“
Navečer jsme šli všichni na nedělní mši svatou. Posílili jsme tamější věřící a i díky nám byl kostel plný. Děda byl slabý, ale sedl si ke stolu a pomalu houby čistil a krájel na plátky. Když skončil, olízl nůž a šel se natáhnout na postel.
Když jsme se vrátili na chalupu, kde jsme na dovolené bydleli, voněl celý dům čerstvě nakrájenými houbami. Lekli jsme se, když jsme viděli dědu ležet na posteli. Byl celý bledý a naříkal.
„Co je, dědo, bolí tě srdíčko?“
„Je mi hrozně zle od žaludku. Budu asi zvracet. A pak to šlo několikrát za sebou z něho ven. Měli jsme o něho strach, a tak jsme zavolali sanitku a místního doktora. Lékař přišel dřív, a když dědu prohlídl, tak se ptal, co jsme jedli. Přitom se s hrůzou podíval na stůl, kde ležely nakrájené houby.
Teď už to zkrátím. Prostě ty houby nebyly holubinky, ale muchomůrky závojové, které jsou jim podobné. Dědovi bylo zle jenom z toho, že olízl nůž od jedovatých hub. Ten večer jsme děkovali Pánu Bohu, že nám účast na mši svaté zachránila život. Kdybychom nešli do kostela a najedli se jedovatých hub, tak bychom se otrávili všichni.“
Pan Dohnal na to říká: „To je krásný příběh, to by měl pan farář říct na kázání.“
Ostatní muži přikyvují a mají se k odchodu.
„Kluci, počkejte ještě chvilku,“ volá pan Jiříček a odbíhá kamsi dozadu.
Vrací se s krásně vyřezávanými křížky, které jsou zavěšené na šňůrkách. Věší je každému na krk a přitom říká: „Noste ty křížky, jsou posvěcené, jste takto i navenek křesťané.“
Kluci děkují a loučí se.
Poslední odchází Radim, který se ke starému muži nakloní a téměř mu šeptá: „Já vám ten křížek vrátím. Nejsem křesťan a nikdy jím nebudu.“
„Nebuď blázen, jenom blázen nevěří v Boha. Když jsem stavěl tady ten dům, tak jsem byl kolikrát tak sedřený, že jsem večer nechal neuklizenou stavbu. Ráno jsem si říkal: Kdyby se ty neuklizené cihly samy uklidily. Ale neuklidily se. Samo se nic neudělá. A ty věříš, že se ten úžasný vesmír a nádherný svět udělaly samy. To je blbost. Nic se samo neudělá. Ponechej si ten kříž a nebuď blázen.“
Radim si mlčky zasouvá kříž pod bundu.
Pan Jiříček se přitom na něho usměje. „Jestli se ti u nás líbilo, tak zase přijď, ale až po setmění a musí být slunečný den. Ukážu ti, proč jenom blázni nevěří. “
„Přijdu,“ slibuje Radim a také se na něho usměje.
Vzápětí běží po prohrnuté silničce dolů a těší se, že brzy půjde po ní zase nahoru.

_ _ _

Pan Josef Janšta, autor mnoha knížek pro děti a mládež, vydává po kapitolkách vyprávění, které nazval Naše čtení. Přehled a názvy vydaných kapitol naleznete zde.

Comments are closed.