kapitola sedmnáctá: Bývalý bezďák

stáhnout tuto kapitolu v pdf a s obrázky

Bývalý bezďák

Po divoké koulovačce zamířila děvčata domů. Až na Lenku, která běží na faru, přestože je mokrá.
Otevírá jí otec Alois a spráskne ruce: „Jsi jako vykoupaná, ještě nachladneš.“
„To je jenom bunda.“
„A kalhoty, boty, všechno máš mokré.“
„To nevadí, zima mi není. Jenom se něco zeptám a poběžím domů.“
„Pan farář není doma.“
„Mohu se poradit s vámi?“
„Tak pojď do pokoje, sedni si k topení a povídej!“
Sotva Lenka dosedne, tak začíná dopodrobna líčit návštěvu u staré paní.“
Když skončí, tak kněz smutně pokývá hlavou a říká: „Paní Adélka Brázdová. Znám ji velmi dobře. Několikrát jsem se ji snažil přesvědčit, že dceru má přijmout do své náruče, i když nevěří a nechodí do kostela. Vyprávěl jsem jí o Pánu Ježíši, který přijímal i hříšníky a jedl s nimi. Všechno marně.“
„A co vám na to řekla?“
„Že u Pána Ježíše to bylo něco jiného.“
„Neposlechla vás?“
„Ne! Naprosto tvrdošíjně přijme dceru jenom tehdy, když bude opět věřící.“
„Ale třeba se nedočká.“
„To jsem jí také říkal. Marně jsem ji varoval, že může umřít bez usmíření.“
„To by přece nemohla do nebe.“
„To posoudí Bůh. Nám to nepřísluší.“
„Ale přece my křesťané máme milovat bez nějakých podmínek.“
„Jistě. Ale paní Brázdové to nevysvětlíš.“
„To je smutné. Trápí se kvůli tomu, že touží vidět dceru, a přitom ji nepřijme. Jak jí můžeme pomoci?“
„Ty máš teď příležitost.“
„Myslíte s tím obrázkem?“
„Ano. Třeba to namaluješ tak pěkně, že ji to změní.“
„A jak to mám namalovat, otče?“
„Namaluj to tak, aby tam bylo co nejvíce lásky.“
„A co když u její dceru lásku neuvidím.“
„Ty ji znáš?“
„Ano. Poznala jsem ji hned na fotce, kterou mi ukázala paní Vašíčková. Učila mě ve výtvarce. Jmenuje se Marie Vaňková. Pamatuji si, kde bydlí. Občas nás pozvala k nim na zahradu, kde jsme kreslili.
„Ve škole?“
„Ne, chodila jsem do výtvarky v základní umělecké škole.“
„A proč jsi přestala?“
„Neměli jsme peníze, a tak mě maminka odhlásila.“
„To je škoda, kreslíš skutečně krásně. Zkus ji třeba navštívit. A hlavně se za to modli. Duch svatý tě osvítí.“
Lenka vstává a loučí se. „Děkuji, otče, za radu. A řeknete o tom otci Matoušovi?“
„To víš, že povím. A budeme se oba za tebe modlit.“
Otec doprovází děvče k domovním dveřím. Venku se už stmívá. „S Pánem Bohem a spěchej přímo domů.“
„S Pánem Bohem,“ odpoví Lenka a rozběhne se napříč ulicí.
Starý kněz se za ní dívá, dokud mu nezmizí z dohledu. V duchu jí žehná, aby šťastně dorazila domů.
Děvče mezitím proběhlo náměstím a zamířilo do ulice, kterou se dostane domů. Už zdálky vidí hlouček lidí, který bude muset obejít. Co se tam děje? Stalo se tam někomu něco? Opatrně se blíží ke skupině, v níž jsou výlučně muži. Měla bych se jich bát? Nebudu strašpytel. Třeba tu mohu nějak pomoci. Někdo je uprostřed těch chlapů, kteří na něho volají. Neudělalo se tam někomu špatně? Co říkají? Musím to zjistit.

Lenka se opatrně přibližuje ke shluku mužů, aby rozuměla vzrušeným hlasům. Lekne se, když škvírou mezi chlapy zahlédne pana Veselého.
„Bezďáku!“ křičí na něho jeden u mužů, „kdes to ukradl?“
„Nic jsem neukradl.“
„To, co máš na sobě.“
„Dostal jsem to.“
„To nám tak vykládej. Žebral jsi a jedna paní vyklopila tři tácy, aby sis koupil něco na sebe.“
„Ukradl jsi to,“ křičí na něho jiný muž.
A další se přidává: „Když tu žebráš, tak nám to nevadí, ale zloděje mezi sebou trpět nebudeme.“
„Nic jsem neukradl,“ hájí se bývalý bezdomovec, „koupil mi to pan farář.“
„Pana faráře neber do huby. Ať starýho nebo mladýho! Nemysli si, že když řekneš pan farář, že sedneme na zadek a ty půjdeš krást dál.“
„Dal mi to pan farář. Můžete se jít se mnou zeptat na faru. Já tam teď bydlím.“
Vrávoravý krok k panu Veselému udělá zřejmě opilý muž a křičí na něho: „Dáme ti nakládačku! A pak přestaneš kecat!“
Ozve se několik souhlasných výkřiků. Naopak jeden z mužů odchází. „S tím nechci nic mít.“
Lenka vidí, že to chlapi myslí vážně. Oni ho snad zbijí. A za co? Že mu otec koupil oblečení, jako je koupil mně? Musím jim to říct! Ale co když potom zbijí i mne? Nesmím být zbabělá. Deset chlapů na jednoho. To je sprostá šikana! Otec byl také sám, když mi pomohl. Já musím také pomoci. Ale když se tak strašně bojím. Někteří chlapi vypadají hrozně. A jsou opilí. Anděle Boží, strážce můj…
Pan Veselý odráží útok jednoho z opilců. To je začátek rvačky, ostatní se mu hrnou pomoci.
„Ne!“ vzkřikne Lenka.
Jasný dívčí hlas zastaví útok. Chlapi se obracejí k dívce.
„Co tu na nás ječíš? Mazej k mamince!“ okřikne ji jeden ze zarostlých chlapů.
„Ten pán to neukradl.“
Ze skupiny vystupuje muž, který není opilý. Přistupuje k Lence a ptá se jí: „Jak to víš?“
„Protože chodím na faru a ten pán tam bydlí.“
„Bydlí?“
„Ano. Otec Matouš ho zachránil v lese a vzal ho na faru.“
„A kdo ti to řekl?“
„To ví každý, kdo chodí na faru.“
„A pan farář kupuje bezďákům oblečení?“
„Pan Veselý není bezďák. Ztratil domov, ale on ho zase najde.“
„Nevykládáš nám tady pohádku, abys zachránila toho bezďáka?“
„Mně taky koupil otec Matouš oblečení, když jsem to potřebovala!“
„Taky?“
„Ano. Taky.“
„A to ti máme věřit?“
„Ano. Musíte mi věřit. Já nelžu.“
Jeden z opilců se hrne k Lence. Žduchá ji do ramene. Muž, který s děvčetem naposledy hovořil, se na něho oboří: „Dej tu špinavou pracku pryč!“
Náhle se všichni muži leknou a podívají se jedním směrem. Má k nim nakročeno policejní hlídka. „Co se tu děje?“ zvolá vzápětí jeden z policistů.
Jako jediná odpovídá Lenka: „Chtějí zbít pana Veselého!“
„Kdo ho chce zbít? A kdo je to pan Veselý?“
Lenka popojde k bývalému bezdomovci a ukazuje na něho prstem. Chlapi se jeden po druhém vytrácejí. Zůstává pouze muž, který se zastal Lenky, a vysvětluje policistům, co se tu semlelo.
„Mohu jít už domů?“ zeptá se Lenka, „maminka bude mít o mne strach.“
„Běž klidně domů,“ propouští ji jeden z policistů, „o pána nemusíš mít strach. Dovedeme ho na faru, aby mu někdo neublížil.“
„To je dobře,“ zvolá Lenka a dává se do běhu, aby byla co nejdříve doma.

Na druhý den je pátek a kněží čekají u skromné snídaně na pana Veselého, aby pojedli společně. Nechtějí ho upomínat, ví, v kolik hodin je snídaně.
„Počkáme ještě pět minut. Pokud nepřijde, tak začneme jíst bez něho,“ rozhoduje otec Matouš.
Po uplynutí pěti minut však otec Alois zahájit snídani nechce. „Mně se to nějak nezdá. On vždycky dodržuje čas.“
„Potřebuje se vyspat.“
„On je zvyklý na mnohem méně spánku. Nechceš na něho zaklepat?“
„Chci, aby měl u nás pocit svobody a ne že ho pořád sledujeme.“
„Rozumím. Ale já jíst nebudu, dokud nebudu mít jistotu, že je všechno v pořádku. Včera ti policajti, nevím, co to s ním udělalo.“
„Otče Aloisi, běžte na něho zaklepat vy. Od vás to spíše vezme. Já jsem tu přece jenom farář, vy jste starostlivý starší člověk.“
„Dobře. Půjdu se přesvědčit.“
Otec Alois vstává a opouští kuchyň. Jeho mladší kolega by šel nejraději za ním, ale poroučí si, aby zůstal. Ale je to jenom co by napočítal do dvaceti, když na něho bývalý farář volá: „Matouši, pojď sem!“
Rychle vstává. Neblahé tušení mu projede tělem jako ostrá bolest. Běží do pokoje pro hosty, kde zastihne otce Aloise s papírem v ruce. „Přečti si, co napsal!“

Mladý kněz přebírá vzkaz a čte nahlas: „Otče Matouši, včera jsem poznal, že v tomto městě nemohu déle žít. Jsem tu pro všechny bezďák, kterým pohrdají. Půjdu od města k městu. Věřím, že svou rodinu najdu a tam pak budu mít nový domov. Za všechno Vám moc děkuji a nezlobte se, že jsem odešel bez rozloučení. Je to tak lepší pro mne i pro Vás. Do smrti vděčný Marek.“
Otec Matouš dočte a skloní hlavu, aby takto v klidu zpracoval vzkaz těžce zkoušeného muže. Pak se otočí k otci Aloisovi a nervózně řekne: „Kdyby to udělal na jaře, tak prosím. Ale teď v zimě! Máme oblevu, tak se mu půjde dobře, ale až zima zase udeří, tak někde zmrzne.“
Také otec Alois není rád, že pan Veselý odešel. „Není dobře, že takto od nás odchází. Chtělo by to pár dnů a lidé by si na jeho novou roli zvykli a dali by mu pokoj.“
„Zkusím ho dohnat a dovézt ho nazpět,“ rozhoduje se otec Matouš, „ale za chvíli mají přijít snoubenci na přípravu.“
„Vezmu to na za tebe a jeď,“ nabízí otec Alois pomoc, „budou se muset se mnou spokojit.“
„Uděláš to lépe než já. Vím, jak dovedeš krásně jednat s lidmi. Učím se od tebe každý den.“
„Tak už jeď, každá minuta je důležitá.“
„Kterým směrem se mám dát?“
„Já bych jel přímo z města ven. Ale Duch svatý ti poradí, když mu to svěříš.“
„Svěřím,“ odpovídá otec Matouš a běží do kanceláře, aby připravil podklady pro návštěvu snoubenců.
Za pět minut vyjíždí otec Matouš z garáže, při výjezdu z fary se dává doprava a dostává se tak záhy na výpadovku z města. Přitom přemýšlí: dál než deset kilometru od města nebude. Ale pokud ho někdo vzal stopem, tak nemám šanci. Duchu svatý, prosím tě, dej nás dohromady, já toho sám moc nezmůžu. Teď jenom musím dávat pozor, abych neudělal nějakou nehodu. Soustředit se, i když to nejde snadno.
Kdyby tak otec Matouš věděl, že právě teď zastavuje panu Veselému auto, tak by se obrátil a jel by domů. Ale kněz to neví, a tak nejenom řídí, ale pozoruje soustředěně i prostor kolem silnice, aby hledaného nepřehlédl.
Pan Veselý se uvelebuje na zadním sedadle a poněkud si natahuje unavené nohy. Sleduje krajinu a těší se, že ve městě půjde na faru a zeptá se, zdali zde bydlí paní Veselá s dětmi. Je to už vedlejší diecéze, tak by tu mohla žít. Ale co když mi kněz neuvěří, že to myslím dobře, a nedá mi informaci? Co když na mě zavolá polici, aby mě prověřila. Doklady nemám, a tak mě odvedou a nevím, co bude dál. Aspoň tu občanku kdybych měl!
„Pane,“ volá od volantu řidič, „ale já nejedu až do města, kilometr před cedulí odbočuji.“
„To nevadí, ten kousek už dojdu, anebo mně někdo zase zastaví,“ odpovídá pan Veselý a znovu se pohrouží do přemýšlení.
Otec Matouš takto v klidu přemýšlet nemůže. Začíná pochybovat, zdali zvolil správný směr. Stále více ho totiž znepokojuje, že Marka zatím nedohonil. Už mám deset kilometrů za sebou. Tak daleko by pěšky nedošel. Není zvyklý na nějaké túry. Určitě ho někdo vzal stopem a řidič ho zavezl kdovíkam. Nemám to vzdát a vrátit se domů? Duchu svatý, prosím tě, poraď mi! Ty víš, kde Marek je a jestli nejedu zbytečně.
Kněz se nakonec rozhoduje, že bude v cestě pokračovat až do vedlejšího města. Je to otázka čtvrt hodiny, za pokus to stojí.
Když už má město na dohled, tak před ním jedoucí auto zastavuje. Nemůže je objet, protože v protisměru jede jedno auto za druhým. Zastavuje tedy a čeká, až se proud aut přeruší. Ve voze před ním se otevírají zadní dveře a někdo vystupuje. Ale vždyť je to Marek! To snad není pravda! Bože, děkuji ti za to.
Otec Matouš stahuje okénko a volá schválně změněným hlasem: „Pane stopaři, já vás vezmu, pojďte si nasednout!“
Pan Veselý poskočí radostí a spěchá k autu, ze kterého ho pozval řidič ke svezení. Běží k zadním dveřím, vsunuje se dovnitř a s úlevou usedá. Auto se ihned rozjíždí, protože za ním už troubí netrpěliví řidiči.
„Marku,“ volá od volantu kněz, „pojedeme nazpět, co říkáš?“
„Otec Matouš…, to není možné, kde se tu bereš?“
„Hledám tě, až jsem tě našel. Ale podotýkám, že ne já, ale někdo, kdo o nás všechno ví.“
„To není možné. To byla náhoda!“
„Marku, pamatuj si, že náhody neexistují.“
„Když neexistují, pak něco znamenají.“
„Ano, je to jasné, máš se vrátit k nám. Mohu to otočit?“
„Myslíš? Ale já jdu hledat svou manželku a děti.“
„Pomohu ti ji najít. Ale buď trpělivý.“
„Lidé mě ve městě neberou. Jsem pro ně pořád bezdomovec.“
„To pomine, zvyknou se, že jsi vážený obyvatel fary.“
„Myslíš?“
„To vím. A pak: kam chceš utíkat, když nemáš ani občanku.“
„To je problém.“
„Do Vánoc vyřídíme občanku a pak se uvidí. Seženeme nějakou práci, abys měl nějakou korunu a nemusel zase žebrat.“
Chvíli je Marek ticho a pak říká: „Otoč to! Jestliže náhody neexistují, tak to znamená, že se mám vrátit.
Kněz za volantem se usměje a nahlas říká: „Děkuji, Duchu svatý, za tu nádhernou a přesvědčivou náhodu.“
„Děkuji,“ přidává se na zadním sedadle i Marek a je šťastný, že se může vrátit.

_ _ _

Pan Josef Janšta, autor mnoha knížek pro děti a mládež, vydává po kapitolkách vyprávění, které nazval Naše čtení. Přehled a názvy vydaných kapitol naleznete zde.

Comments are closed.