kapitola šestnáctá: Opět na ulici

stáhnout tuto kapitolu v pdf a s obrázky

Opět na ulici

Pan Veselý se probouzí do nového dne za ranního úsvitu. V lůžku poleží až do úplného rozednění. Stále znovu si opakuje: Nejsem bezdomovec, spím na faře, je tu příjemně teplo. Pak mu myšlenky utečou k jeho rodině: představuje si Jozífka, Lidušku i Marušku. Nejdéle spočine u své manželky – hladí její poddajné černé vlasy, které si stahuje vzadu do gumičky anebo je nechává volně splývat, políbí její úzká ústa a přitiskne dlaně na tváře obvykle zbarvené do červena. Už dávno jí odpustil, vždyť byla nemocná. Nakazil ji ten zlý člověk, který u ní už určitě není. Patří mně, je mou manželkou. Ale z čeho žije? Asi pracuje. Ale to jí nemůže stačit na živobytí pro tři děti. Už to dlouho trvat nebude! Vypátrám ji a budeme zase rodina. Ale přece by mi o ní mohl říci více otec Matouš, když zná její jméno.
Z myšlenek ho vytrhuje jemné zaťukání na dveře. „Tady otec Matouš, snídaně je připravena.“
„Hned jsem tam,“ odpovídá muž, který si současně přejede rukama po pyžamu a uvědomí si, že nic jiného nemá.
Běží ke dveřím, otevírá je a chce o tom říct knězi. Ale ten je už v kuchyni, odkud se ozývá cinkání hrníčků. A tak jde nový obyvatel fary na snídani v pyžamu. Na prahu kuchyně pozdraví a omluvně se podívá na své oblečení.
„Z toho si nic nedělejte, brzy to napravíme. Teď nemohu, ale odpoledne se nějaká skulinka najde. Jsme podobné postavy, a tak jsem něco pro vás vybral. Zkuste si to na sebe obléct, než budete mít svoje nové.“
„Ale já nemám žádné peníze.“
„Ale já mám. Od starého kostelníka, který mi to dal pro potřebné. A vy nyní potřebným jste.“
„Vrátím vám to, až si vydělám peníze.“
„Dáte těm, kteří budou v podobné situaci jako vy.“
„Jste na mne tak hodný.“
„Pojďme snídat a můžeme si přitom povídat.“
Po společné modlitbě váhá zpočátku pan Veselý vzít si křupavý rohlík, ale když ho otec pobídne, tak se musí krotit, aby rohlík nadvakrát nevsunul do pusy.
„Pane Veselý, bydlíme teď pod jednou střechou, chtěl jsem vám nabídnout tykání.“
„To ne, já si to vůbec nezasloužím.“
„Já jsem Matouš a ty?“
„Marek.“
„Výborně, jsme oba evangelisté. Tak bychom si měli rozumět.“
„Děkuji. Jsi na mne strašně hodný. Všechno mi to připadá jako sen. Věřím, že už není daleko doba, kdy se dáme jako rodina dohromady.“
„Také tomu věřím. Když bude vůle z obou stran, tak tomu nebude nic bránit.“
„Když znáš jméno mé manželky, tak nevíš také bydliště?“
„Bydliště neznám. Když jsem děkoval otci biskupovi za pomoc, tak jsem se ho na bydliště tvé manželky zeptal. Neznal je a řekl mi, že je ani zjistit nemůže.“
„A jak jsi vůbec jméno mé manželky zjistil?“
„Není to jenom moje práce.“
„A koho?“
Kněz mu vypráví celý příběh pátrání po něm i po jeho manželce. Zabere to celou snídani. Když už sklízí hrníčky, podívá se na hodinky, protože už musí jít za svými povinnostmi. „Spěchám. Uvidíme se odpoledne.“
„Moc děkuji. Budu o tom všem přemýšlet. A jak skončí zima, vydám se na cestu a manželku si najdu.“
„Poděkujme teď společně Bohu. A tu máš klíč od fary.“
„Ty mi tak důvěřuješ?“
„Jsi tady teď doma. A bez klíče by to přece nebyl domov,“ ukončuje kněz rozhovor a nahlas se modlí: „Nebeský Otče, děkujeme ti za jídlo a za všechno, co máme od tebe. Provázej nás celým dnem, abychom jej prožili dobře ke tvé cti a chvále a ke spáse svých duší. Amen.“
„Amen,“ odpovídá Marek a odchází do svého pokoje, aby se oblékl do toho, co mu přichystal otec Matouš.

Odpoledne se podle domluvy scházejí na faře děvčata, aby vyrazila do města s obrázky. Lenka přímo září štěstím, když jí otec Alois otevírá dveře fary.
„Ty jsi dostala nejméně dvě jedničky.“
„Otče, více než dvě jedničky.“
„Co to může být? Nechci být zvědavý, ale ty mě přímo nutíš ke zvědavosti.“
„Psal mi tatínek.“
„Teď už rozumím tvé radosti.“
„Chcete si to přečíst?“
„Jestli to není tajné.“
„Tajné? Vůbec ne! Měli by to vědět všichni.“
„Dopisy od tatínků nejsou pro všechny.“
„Ale vy jste otec, vy můžete.“
Lenka vytahuje z kapsy starý odřený mobil a najíždí na dnešní zprávu. Dává mobil do rukou starého kněze, který čte nahlas: „Milá Lenko, zdravím Tě z léčení. Léčení postupuje dobře, protože se chci léčit. Až přijdu domů, tak budu tím starým tátou, jakým jsem byl, když jsi byla malá. Dnes mi pan primář slíbil, že pokud budu pokračovat stejně jako dosud, tak na Vánoce už budu doma. Věřím, že i nadále mě Pán Bůh bude posilovat. Děkuji za Vaše modlitby. Strašně se těším domů, mám Vás – Tebe i maminku moc rád. Tatínek.“
„Otče, teď už víte, proč mám radost.“
„Krásná zpráva, krásnější snad být ani nemohla. Řeknu o ní otci Matoušovi, až se vrátí domů.“

„Ne, já mu ji nechám také přečíst.“
„Dobře, ale dál už ji nerozšiřuj. Ta zpráva je pro tebe a ne pro jiné. Víš, jak se to říkalo u nás?“
„Nevím, otče, co myslíte.“
„Co se doma upeče, to se doma sní.“
„A není to trochu sobecké?“
„Není to myšleno tak, že bychom se neměli podělit s druhými, kteří potřebují naši pomoc. Je tím myšleno, že rodina má v sobě život z lásky. A druzí tuto lásku sdílet nemohou. Je to tajemství, které činí rodinu šťastnou. Když se o tom mluví venku, přestane to být tajemstvím. A láska bez tajemství být nemůže.“
„Už tomu rozumím. Kdybych všude rozhlásila tatínkovu SMS, tak by mi podruhé takovou nenapsal.“
„Ano, když prozradíš tajemství, tak ti už podruhé nikdo tajemství nesdělí.
„Otče, děkuji. Ještě že jsem dostala SMS na cestě sem na faru. Jinak bych ji už všude rozhlásila. Teď vím, že je to tajemství, které mi svěřil tatínek, a já je nikomu neřeknu.“
„Otci Matoušovi můžeš. My kněží jsme otcové, kteří sdílejí život Božích dětí. Tajemství, která nám svěříte, nevyzrazujeme a s vámi se z nich radujeme. Když jsou smutná, tak jsme z nich smutní také. A za vás všechny se modlíme.“
„Je krásné být knězem. Kdybych byla kluk, tak bych chtěla být knězem.“
„Ano, je krásné být knězem. A jsem šťastný, že mě tu mezi vámi otec Matouš nechal, že mohu prožívat s vámi vaše tajemství.“
Zvoní zvonek. Otci Aloisovi i Lence připadá, jako by odzvonil konec jejich rozhovoru. Děvče spěšně schovává mobil do kapsy a nenápadně jej pohladí. Bývalý farář spěchá ke dveřím a vítá tam Terezku, Zuzku i Katku. Hned je jich plná fara. Ale jenom na krátkou dobu, protože brzy vyráží se svými obrázky do ulic.

Otec Matouš nakupuje s panem Veselým oblečení. Je to senzace pro všechny prodavačky, které v oholeném a šikovném mladém muži poznaly bývalého bezdomovce až po nějaké době. Nejprve si obleče košili, pak kalhoty a svetr. „Sluší vám to,“ chválí ho prodavačka, pro kterou byl ještě před pár dny ošumělý bezďák.
Otec Matouš mu k tomu říká: „Ještě si vyber nějakou teplou bundu.“
„Otče, ale to bude moc peněz.“
„O to se nestarej, z toho se raduje v nebi starý kostelník, který ví, že to potřebuješ.“
Pan Veselý si jde zkusit bundu, když se knězi rozezvučí mobil. Hned hovor přijímá a ptá se: „Terezko, co se děje?“
„Otče, všechno bylo až dosud v pohodě. Rozdali jsme kupu obrázků a lidi byli rádi, děkovali, usmívali se na nás. Až teď nám jedna paní řekla, že je lehké rozdávat radost na ulici, ale mnohem těžší je to u nemocných.“
„To je většinou pravda. Ale proč vám to říká?“
„Máme jít rozveselit nějakou paní, která je strašně smutná.“
„A kam?“
„To je právě to, kvůli čemu vám volám. Máme jít do nějakého domu, kde ta paní leží, A vy jste nám říkal, že s nikým nikam jít nemáme.“
„Ano, s nikým nikam nechoďte!“
„Ale ta paní nám pořád říká, že s ní se nemusíme ničeho bát a že máme jít rozveselit nějakou starou babičku.“
„A jak ta paní vypadá?“
„Vysoká, s hnědými brýlemi.“
„A s dlouhým zeleným kabátem?“
„Ano, a dívá se na nás pořád tak zkoumavě.“
„A jak se jmenuje?“
„Nevíme.“
„Zeptejte se jí, počkám u telefonu.“
Po chvíli odmlky se ozývá Terezka znovu: „Otče, jmenuje se Vašíčková Filoména.“
„Dobře. S tou jít můžete. Je to obětavá žena, pracuje v charitě, navštěvuje nemocné.“
„Trochu se jí bojíme. Je taková přísná.“
„Má zlaté srdce. Chce vás přesvědčit, abyste pochopily, že nějaká paní uvítá vaše obrázky.“
„Nám to připadá, že nám chce dokázat, že naše obrázky nic nezmůžou.“
„Možná si to namlouváte. Udělejte, jak chcete. Já vám jenom říkám, že s paní Vašíčkovou se nemusíte ničeho bát.“
„Dobře, otče, my s ní půjdeme.“
„Duch svatý je s vámi, Panna Maria vás doprovází. Modlím se za to a posílám vám požehnání.“
Terezka ukončuje hovor a jde k děvčatům, která se baví s paní Vašíčkovou.
„Co říkal otec?“ ptají se jedna přes druhou.
„Že s paní Vašíčkovou jít můžeme.“
„Tak jdeme,“ rozhoduje Zuzka i za zbylé holky, které i teď jsou nerozhodné.
Proměna tváře paní Vašíčkové je očividná. Její přísnost odvál úsměv, který nyní září z jejího obličeje. Je to přesně tak, jak říkal otec Matouš, pomyslí si Terezka. I Lenka s Katkou se už nebojí a jdou za ženou, která věří, že děvčata pomohou nešťastné a smutné staré paní.
Není to daleko od náměstí, už ve třetí ulici ukazuje průvodkyně na dům, který je cílem jejich cesty. Mráz povolil, sníh už nekřupe pod nohama, vlahý jižní vítr přináší oblevu.
„Jsme na místě,“ oznamuje paní Vašíčková a jako první vchází do domu.
Na chodbě vytahuje svazek klíčů a hledá ten pravý. „Babička bydlí hned v přízemí. Mohla by se projít, ale ven vůbec nevyjde.“
„Proč?“ diví se Terezka.
„Za chvíli uvidíte.“
Paní Vašíčková otevírá dveře bytu a zve děvčata dovnitř. Přitom volá hodně nahlas: „Babičko, máte návštěvu.“
Z pokoje se ozývá: „Je to Maruška?“
„Maruška to není, ale jsou to šikovná děvčata.“
„Čekám jenom Marušku.“
„Pojďte dál, děvčata, a připravte si obrázky!“
Zuzka, Terezka, Lenka i Katka vstupují v husím pochodu dovnitř a zůstávají polekaně stát. Před oknem se shrnutou záclonou sedí stará žena a dívá se upřeně ven. Příchozí jako by ji vůbec nezajímaly.
„Pojďme ven, nechce nás,“ zašeptá Lenka.
Paní Vašíčková ji povzbuzuje: „Vydržte a nečekejte nějaké krásné přivítání.“
Děvčata se seřazují za stařenkou, která je k nim obrácená zády. Paní Vašíčková k ní přistupuje, bere ji za ruku a otáčí ji k děvčatům. Teprve teď jí vidí všechny do obličeje. Je lemován do běla prošedivělými vlasy a je vrásčitý a smutný.
„Tak děvčata, pojďte ukázat, co jste babičce přinesla.“
„Běž,“ šeptají všechny na Zuzku, která se však ošívá a ukazuje rukou, aby šel někdo jiný.
Děvčata stojí v řadě a bojí se přistoupit k zasmušilé ženě. Paní Vašíčková stojí vedle ní a hlavou ukazuje, že mají přistoupit. Lence je líto staré ženy, které se všichni bojí, a tak si dodává odvahy a přistupuje k ní. V ruce má obrázek, na kterém děti spěchají s lampičkami na roráty. Moc se jí obrázek povedl a stále si ho šetřila. Až teď ho vytahuje, aby jím oslovila smutnou starou ženu. „Paní,“ říká třesoucím se hlasem, „přinesla jsem vám obrázek, abych vám udělala radost.“
Stará žena si bere od Lenky obrázek, zadívá se na něho a říká: „Je pěkný, ale mně radost
neudělá. Nakresli jiný.“
„Jaký?“ táže se Lenka a dívá se do vrásčitého obličeje.
Žena se dívá kamsi do dálky a diktuje: „Nakresli Marušku, jak vstupuje sem ke mně, v ruce má kytici růží a podává mi je. A já si kytici od ní beru a jsem šťastná, protože konečně uvěřila a vrátila se ke své mamince.“

„A jak vypadá ta Maruška?“ ptá se Lenka.
„Mám tu její fotku, pořád ji nosím u sebe.“
Všichni s úžasem hledí na starou ženu, jak rozepíná svetr a vytahuje pomačkanou fotografii, něžně ji hladí a upřeně se na ni dívá, jako by ji viděla poprvé. Podává ji Lence se slovy: „To je moje Maruška. Čekám na ni, stále na ni čekám. Vím, že jednou přijde a donese mi kytici růží, jakou mi nosívala vždycky, když jsem měla narozeniny.“
„Nakreslím vám, jak se vám Maruška po dlouhé době vrací,“ slibuje jí Lenka. „Budu se snažit co nejdříve a pak vám obrázek přineseme.“
„A budeš si pamatovat, jak moje Maruška vypadá?“
„Určitě, nebojte se,“ ujišťuje Lenka a vrací fotografii.
„Teď budu čekat, až mi přineseš obrázek,“ říká žena a laskavě se dívá na Lenku.
Návštěva končí, děvčata odcházejí. Na chodníku je dohání paní Vašíčková a vysvětluje jim: „Její dcera přestala chodit do kostela. Ona jí řekla, že nikdy nesmí vstoupit do jejího domu, dokud neuvěří. Od té doby na ni čeká, až se objeví. A teď bude čekat, že k ní přijde aspoň na obrázku.“
Děvčata se loučí s paní Vašíčkovou, která se ptá Lenky, zdali si pamatuje obličej Marušky.
„Ano, nebojte se, nakreslím ji přesně,“ odpovídá s jistotou a skrývá, kde takovou jistotu bere.
Ale nikdo z děvčat se jí na nic neptá, protože začíná pravá koulovačka.

_ _ _

Pan Josef Janšta, autor mnoha knížek pro děti a mládež, vydává po kapitolkách vyprávění, které nazval Naše čtení. Přehled a názvy vydaných kapitol naleznete zde.

Comments are closed.