kapitola patnáctá: Nový nápad

stáhnout tuto kapitolu v pdf a s obrázky

Nový nápad

Otec Matouš pozorně vyslechl děvčata, která mu jedna přes druhou sdělovala zážitek s bezdomovcem. Uznal, že podivuhodný Terezčin obrázek mohl být Boží odpovědí na nešťastníkovy modlitby. „Pokud je tomu tak,“ řekl kněz vážně, „pak nás Bůh volá, abychom s ním spolupracovali. Každopádně hned zítra s mužem bez domova promluvím.“
„A máme ještě rozdávat obrázky?“ ptá se Zuzka.
„Určitě. Vidíte, kolik jste dneska udělaly dobrého.“
„Zítra nemohu,“ sděluje Terezka.
„A co středa?“
„To zas nemohu já,“ říká provinile Lenka, kterou mrzí, že kvůli ní se nebudou v ten den rozdávat obrázky.
„Pak máme čtvrtek.“
Nikdo nic nenamítá a děvčata zajásají, že všechny mohou. Také otec je rád, že adventní program bude pokračovat. „Máte alespoň čas, abyste si udělaly zásobu obrázků. Myslím, že ve čtvrtek jich rozdáte mnohem více než dneska.“
Začíná se stmívat, holky už spěchají domů. Než jim kněz udělí požehnání, tak se modlí: „Děkujeme ti, všemohoucí Bože, že jsme dnes mohly rozdávat radost. Zvláště děkujeme za velkou radost muže bez domova. Prosíme, sešli nám svého svatého Ducha, ať poznáme, co můžeme pro něho udělat, jak mu pomoci, Amen.“
Hned večer se bezdomovcovo tušení o nástupu zimy naplňuje. Zásadně se mění proudění vzduchu, hustě sněží. Nad ránem se vyjasňuje a teploměr klesá na mínus dvanáct stupňů.
Otec Matouš vstává dříve než jindy. Odhrne sníh u fary i kolem kostela. Přitom se rozhlíží, zdali neuvidí přicházet bezdomovce, aby ho hned pozval na snídani na faru. Marně. Určitě přijde na mši svatou, utěšuje se otec Matouš. Ale očekávaný muž nepřijde ani do skončení mše svaté.
Když se mladý farář vrací z kostela na faru, profukuje mu ledový vítr sutanu. Doma si hned v mobilu najde předpověď počasí. Lekne se, když na zítřek meteorologové předpokládají, že teploměr klesne ke dvaceti stupňům pod nulou. Hodně krutý nástup zimy, povzdechne kněz a stále myslí na bezdomovce, jak on bude snášet takové nízké teploty. A proč dneska nepřišel do kostela? Zřejmě není ještě připraven na tak nízké teploty a nemá potřebné oblečení. A jak je mu v jeho brlohu? Má ho zateplený? Nezastihla ho zima nepřipraveného? A k tomu přepadají otce Matouše výčitky. Proč jsem s ním nepromluvil? Proč jsem se ho nezeptal, jak přespává, jak snáší zimu? Ano, pomohl jsem mu, když mě požádal o peníze. Ale jako duchovní otec jsem se měl zajímat, co se stalo, že jedno z mých dětí musí žít bez teplého domova. Kdybych se o něho hlouběji zajímal, tak bych poznal, že je to slušný člověk, a mohl jsem pro něho najít normální bydlení. Ne, nezachoval jsem se jako duchovní otec dobře, měl jsem se zajímat hlouběji o své dítě. Bože, odpusť mi, prosím, moji lhostejnost.
I přes upřímnou modlitbu a uznání viny nemá kněz pokoj v duši. Musím za otcem Aloisem, a to hned. Snad ho zastihnu ještě doma, než odejde na pravidelnou obchůzku nemocných. Sbíhá ze schodů a zaklepe na pokoj starého kněze.
„Pojď dál, bratře,“ ozve se zevnitř.
„Chvála Kristu!“ pozdraví otec Matouš.
„Až na věky,“ odpovídá starší spolubratr v kněžské službě, „co tě vede hned zrána ke mně?“
„Otče Aloisi, potřebuji vyzpovídat a poradit, cítím vinu za to, že možná teď mrzne a umírá člověk.“
Starý kněz si přehazuje přes ramena fialovou štólu, usedá a nabízí židli i kajícníkovi.
Otec Matouš však pokleká a vyznává všechno, co ho trápí a co považuje za svou vinu. Když skončí své vyznání, tak se otec Alois dlouze zamyslí a pak říká: „Milý bratře, měl bych tu klečet místo tebe, neboť i já jsem se dopustil stejné chyby. Ale když já jsem se už tolikrát v lidech tohoto typu zklamal, tak jsem opatrnější. Peníze, které jsem mnohým dal, propili a nejednou mě i okradli. A když dá člověk jednou, může dávat pořád. A tak jsem si držel odstup i od tohoto nešťastného muže, který potřeboval zcela jiný přístup. Bůh ti odpouští, můžeš mít klidnou mysl. Popřemýšlej nad tím, zdali bys ho nemohl vypátrat a pomoci mu. Udělím ti rozhřešení a pak poprosíme spolu Ducha svatého, aby ti vnukl řešení.“

Poté co otec Alois udělá nad svým spolubratrem kříž, tak prosí: „Přijď, Duchu svatý, přijď Duchu svatý a osvěť naši mysl.“
Otec Matouš se připojuje a naléhavě prosí. „Přijď, Duchu svatý a naprav mou netečnost, vnukni mi, moc prosím, co mám teď pro toho nešťastného člověka dělat. Přijď, Duchu svatý!“
Oba kněží setrvávají ještě několik minut v tiché modlitbě. Poté otec Matouš poděkuje a s myslí otevřenou pro působení Ducha svatého odchází do svého bytu, kde si vyprošuje pod soškou Panny Marie její přímluvu.
Když vstane od modlitby a postaví se k oknu, vůbec se netěší z bílé nádhery, jak by tomu bylo, kdyby neměl starosti o muže bez domova. Stále znovu si říká: musím to napravit, nemohu ho nechat zmrznout někde v lese.
Cítí, že se mu konečně hlava uvolňuje a může uvažovat, jaké má možnosti. Znovu probírá všechny informace, které mu děvčata řekla. Muž bez domova bydlí v přírodě v nějakém brlohu, bunkru či noře jako nějaké zvíře. Ale kde? Copak mohu prohledat celý kraj? Klid, žádný zmatek, poroučí si. Jak to ty holky říkaly…, pátrá kněz v paměti. Už to mám! Že jsem si na to nevzpomněl dřív! Holkám přece ten chudák prozradil, že má svůj brloh blízko řeky, aby se mohl umýt. Včera to nebyla pro mne důležitá informace, proto zapadla. Ale teď je to strašně důležité. Ano, budeme pátrat po jeho obydlí kolem řeky. Ještě dnes to s kluky prohledáme. Je úterý, to chodívají brzy po poledni na faru. V úterý si ani já nic neplánuji, budeme mít čas na pátrání. Hned pošlu klukům SMS, aby přišli co nejdříve. Ale napřed ať se jdou domů obléct a obout, abychom se mohli brodit ve sněhu. Ten nešťastník nemůže být daleko od města, najdeme ho a přivedeme na faru. Dole je volný pokoj pro hosty. Tam bude mít svoje bydlení, svoje soukromí. Už teď tam půjdu otevřít radiátor, aby tam měl teplo.

Hoši se začínají trousit na faru před druhou hodinou. Ve čtvrt na tři jsou na místě všichni: Vašek, Radim, Danek i Kája. Otec každého zkontroluje, zdali má potřebné oblečení. Venku je i za slunečného počasí mínus deset stupňů. Nakonec řekne: „Do tmy máme dvě hodiny času. To je akorát, víc bychom stejně venku v tom mrazu nevydrželi.“
Výprava se vydává podél řeky ven z města. Otec nese v batohu termosku s horkým čajem a svačiny. Druhý batoh pro první pomoc nese na zádech Radim. Zpočátku jdou po upravené silnici. Údolí, kterým řeka protéká, se však postupně zužuje, a tak se silnice odklání a kněz s kluky musejí prošlapávat vrstvu neporušeného sněhu na cestě vinoucí se těsně podél řeky.
Kněz se zastavuje a říká: „Dál nejdeme. Údolí je z obou stran uzavřené. Na stráních je dost místa pro nějaký brloh či noru. Vezmeme nejprve stráň tady u cesty. Půjdeme v rojnici deset metrů od sebe. Já půjdu uprostřed, Radim s Dankem nade mnou, Vašek s Kájou pode mnou. A budeme mlčet, abychom ho nevylekali. Jenom já sám budu volat. Dívejte se dobře, a kdybyste uviděli nějakou noru či bunkr nebo chatrč, tak mi dejte vědět. Ale žádné řvaní. Houkání sovy umíme všichni.“
Kluci jsou natěšení, a tak jsou brzy rozmístěni po stráni v patřičných odstupech a mohou postupovat ve směru proti proudu řeky. Jdou tiše a sledují každou podezřelou nerovnost v terénu. Otec občas zavolá: „Pane, jdeme vám na pomoc, abyste nezmrzl.“

Rojnice pátračů se blíží k brlohu, který si vyhloubil bezdomovec v prudkém svahu. Je do něho přístup úzkým kruhovitým otvorem, jehož vstup je krytý statným bukem. Muž od včerejška ze svého úkrytu nevylezl, takže ho nemůže prozradit žádná stopa. Nikdo můj úkryt nemůže objevit, je si jistý bezdomovec, který si přinesl včera slušnou zásobu potravin. Pociťuje však zimu, proto se zavrtává do sena, které si tu pro zimní měsíce nasušil.
Obyvatel brlohu zbystří pozornost, když slyší zvenku volání. Zprvu nerozumí, ale když se hlas k brlohu přiblíží, tak slyší jasně: „Pane, přišli jsme vám na pomoc. Ozvěte se nám!“
Bezdomovec se zavrtává ještě více do sena a v duchu na volání odpovídá: Ne! V žádném případě. Svou noru neprozradím. Nikoho nepotřebuji.
„Pane, nebojte se, já jsem kněz, otec Matouš!“
Ne, tomu nevěřím, to je léčka. Chtějí objevit můj brloh. Ne, nevěřím jim. Jsem pro lidi bezďák, proč by mě tu najednou hledali. Někdo se vsadil, že mě vypátrá a vyhraje bečku piva. Ne, na to nenaletím.
„Pane, věřte nám, chceme vám pomoci. Budete bydlet na faře.“
Ne, nevěřím. Pěkně si to vymysleli, aby mě vylákali ven. Pak se mi vysmějí, prošmejdí můj brloh a já tady potom zmrznu. Ne, nejsem hloupý.
Hlas zvenku slábne, až mu obyvatel brlohu nerozumí. Postupně zavládne v lese obvyklý klid. Muž se vyhrabe ze sena a pojí něco ze svých zásob. „Jak těžká je samota,“ povzdechne, „ale ven jít nemohu, to bych nepřežil.“
Skleněnými otvory proniká do brlohu stále méně světla, začíná dlouhá noc. Můj dobrý Bože, vím, že jsi tu se mnou. Nikdy mě neopustíš a tvoje láska mě stále objímá. Pozvedáš mě k sobě a naplňuješ mé srdce pokojem, světlem, které prozařuje temnotu kolem mne. Vím, že mě vrátíš mé rodině. Věřím, že to dokážeš, i když lidské srdce nikdy k ničemu nenutíš. Děkuji moc za obrázek, který mi dala děvčata na náměstí. Podle něho vím, jak nyní vypadají mé děti. Teď už na obrázek nevidím, ale mám jej v živé paměti do nejmenšího detailu. Je mi teď tady, můj Bože, s tebou moc dobře. Děkuji ti za úžasnou útěchu, která mě teď pozvedá až k tobě do nebe. Vím, že pomine a já se budu potýkat se samotou a zimou. Ale budu se modlit a věřit, že mě zase přijdeš pohladit svou útěchou a radostí. Cítím jistotu, že už to nebude dlouho trvat a já obejmu svou Lucku, která mě bude zase milovat jako dříve. Nevím, co jí zatemnilo mysl, že šla s mužem, který už určitě s ní dávno není, protože neměl ani trochu soucitu, když mě vyhazoval na ulici. Takový člověk nemohl milovat ani tebe. Jakpak jsi skončila, moje milovaná Lucinko? Tak rád bych tě pozvedl z tvého ponížení, pomohl ti z chudoby, kterou jistě máš. Ale vůbec nevím, kde jsi. Ale Bůh ví, kde se nacházíš, a on mě k tobě dovede. Věř tomu i ty: on nás spojil při svatbě a spojí nás opět, protože on nás miluje. Dal nám děti, nám, ne jenom tobě, a tak mě dovede k nim. A budou mít hodného tátu, mnohem hodnějšího, než jsem byl dříve. Všechny vás miluji, objímám a budu milovat, abyste byli šťastní. Nebojte se, postarám se o vás. V dlouhých večerech si opakuji vědomosti, které mám. A do fabriky mě vezmou hned, když jim řeknu zlepšováky, které jsem tady vymyslel. Nevím, jak se to všechno venku změnilo, ale rok a půl není tak dlouhá doba, a já mám v hlavě tolik konstrukčních nápadů. To mám z Ducha svatého, z jeho daru moudrosti, vědění, poznání. Všechny ty nápady a řešení uplatním, má milovaná Lucinko, až nás Bůh spojí, až mi ukáže cestu k tobě. Už to nebude dlouho trvat. Škoda, že na obrázku nenamalovalo to děvče i tebe. Věděl bych, jak teď vypadáš. Nevadí mi, že budeš mít vrásky, že budeš třeba i nemocná z toho trápení. To se všechno spraví, až budeme spolu. Modlím se za to, teď beru do ruky růženec. Modli se taky. Ty sice nemáš tolik času jako já, protože se musíš starat o děti, ale modli se. A až se najdeme, tak se budeme modlit spolu s dětmi, ale pak večer jenom spolu. Budeme jenom ty, já a Bůh. A děti budeme mít přitom v náruči, i když budou spát. Teď mi zrnka růžence začínají procházet mezi prsty – nemodlím se sám, ale s tebou.

Otec Matouš prošel se svými kluky v rojnici snad kilometr stráně, kde měl svůj brloh bezdomovec. Poté přešli na protější stráň a vraceli se v rojnici k městu. Už se stmívá, když sestupují k řece, podél níž dojdou domů. Jsou velmi unavení, hladoví a hlavně skleslí, že neobjevili hledaného bezdomovce. Zvláště otec Matouš to nese těžce. Jindy kluky povzbuzuje, ale nyní potřebuje pomoc sám.
Mlčící výprava dochází k faře. Všichni se těší, že se nají a osuší mokré oblečení. Svítí se tam, zaraduje se kněz. Nějaké holky asi malují obrázky. Dojdou nám pro svačinu a já mezitím uvařím hrnec čaje.
Lenka s Terezkou skutečně ochotně zaběhnou koupit chléb, rohlíky, šunku a sýr. A když se kluci sesednou kolem stolu, nestačí děvčata připravovat obložené pečivo. Knězi i klukům se v teple, při dobrém jídle a osvěžujícím pití rozvazují jazyky, a tak se děvčata dozví, jak v rojnici pátrali po muži bez domova, se kterým ještě včera děvčata hovořila na náměstí.
„Půjdete ho hledat zítra zase?“ ptá se Terezka.
„To nemá smysl,“ odpovídá Radim.
„Ale přece ho nenecháte zmrznout.“
„Můžeš si to jít zkusit, málem jsme zmrzli sami.“
„Dobře, tak půjdeme my holky. Otče, vezmete nás?“
„Tak to ne!“ téměř vzkřikne Radim a přidají se k němu i další kluci.
Vašek zvolá na sestru z opačné strany stolu: „Vy máte rozdávat obrázky. Tak se toho držte.“
„My se vám do toho nemícháme. Ale když nechcete jít už zítra pátrat, tak musíme jít my.“
„My půjdeme,“ zvolá Radim, „to byly řeči z únavy. Teď už máme zase síly dost.
„Ale co když se nám zase neozve?“ zapochybuje kněz o smyslu výpravy.
„Nepolekal se vás, když jste křičeli?“ ptá se Terezka.
„Ne, volal jsem sám a snažil jsem se co nejlaskavěji,“ ujišťuje otec děvčata.
„Dokonce se mu otec představoval jako kněz a nic to nepomohlo,“ sděluje Vašek.
Radim zapochybuje: „A co když přebývá úplně někde jinde?“
„To ne, řekl jasně, že se chodí umývat do řeky.“
„Kdoví co jste slyšely!“
„Říkal to jasně.“
Otec Matouš vstupuje do rozhovoru, který přerůstá v hádku. „U řeky bydlí, to je jasné. Každý z nás by si brloh postavil co nejblíž k řece.“
Radim se chce očividně hádat, proto se zeptá, i když nečeká odpověď: „Tak proč jsme ho nenašli?“
Skutečně všichni mlčí, a proto si odpovídá sám: „Chce mít klid. Nepotřebuje nás.“
„Souhlasil bych s tebou,“ říká otec Matouš, „kdyby ráno přišel do kostela. Nikdy tam nechybí, něco se mu muselo stát, potřebuje naši pomoc.“
Terezka si v duchu připomíná včerejší setkání s bezdomovcem, jeho nezměrnou radost, citlivost. Ano, byl to člověk plachý. Zažil si hrozné věci, tak se určitě i bojí. „Já myslím, že on se vás bojí. Neví, kdo jste. Lidé se nejednou k němu chovají škaredě jako k bezďákovi. Já bych se na jeho místě také neozvala.“
„Ty jsi holka a on je chlap,“ téměř vzkřikne Radim, aby ji umlčel.
Ale otec se jí zastane. „Terezka má asi pravdu. Bojí se nás, proto nám neodpovídá, když na něho voláme.“
„Vždyť on neví, kdo jste, tak se vás musí bát,“ pokračuje Terezka ve své úvaze.
„Ale jak máme získat jeho důvěru? Vždyť jsem volal, že jsem kněz, dokonce jsem řekl svoje jméno!“
„Ale jeho jméno jste neřekl.“
„Ano, Terezko, ty máš pravdu. Kdybych na něho zavolal jeho jménem, tak by to bylo úplně o něčem jiném. Ale my jeho jméno neznáme. Ani na obecním úřadě ho neznají, protože tu není nahlášen.“
„A kde je nahlášen?“ táže se Vašek.
„Zřejmě tam, kde dříve bydlel.“
„Tak se tam zeptáme.“
„Ale kde? My vůbec nevíme, odkud přišel.“
„Mám nápad, mám nápad,“ zvolá Terezka, „jmenuje se stejně jako jeho manželka.“
„A co nám to pomůže,“ okřikuje ji Danek, který zatím mlčel.
Také Kája se přidává. „To budeme chodit po celé republice a ptát se po manželce našeho bezdomovce?“
„Kluci, jste protivní,“ napomíná je otec.
„Tak ať si nechá ty svoje nápady, které jsou k ničemu,“ přidává se i Vašek.
„Dost!“ vzkřikne otec Matouš a všichni se leknou. „Jestli se tady chce někdo povyšovat nad druhého, protože on je moudrý kluk a ona jenom holka, tak ať jde domů. Je to pýcha, hnusná pýcha. A ta se Bohu protiví. A mě rozčiluje a holky uráží.
Zvedá se Kája, ale nikdo ho nenásleduje. A tak si sedá nazpět. Kluci sedí jako zařezaní, když se otec modlí: „Bože, odpusť nám, prosíme, naši pýchu, naši domýšlivost, nebo dokonce pohrdání druhými. Moc prosíme za odpuštění.“
„Moc prosíme za odpuštění,“ opakují přítomní kluci i děvčata.
Poté se otec se všemi loučí a žádá: „Kdyby někoho něco napadlo, tak zavolejte. Přemýšlejme všichni a prosme Ducha svatého, aby nám poradil.“
„Dobrou noc,“ zdraví jeden po druhém a je zřejmé, že po dnešním tvrdém napomenutí otcova autorita u mladých vzrostla – poznali, že jejich pastýř je zásadový muž, který byl ochoten kvůli pravdě ztratit i své přátele. Vždyť jim řekl: „Jestli se tady chce někdo povyšovat nad druhého, protože on je moudrý kluk a ona jenom holka, tak ať jde domů.

_ _ _

Pan Josef Janšta, autor mnoha knížek pro děti a mládež, vydává po kapitolkách vyprávění, které nazval Naše čtení. Přehled a názvy vydaných kapitol naleznete zde.

Comments are closed.