kapitola třináctá: Obrázky pro radost

stáhnout tuto kapitolu v pdf a s obrázky

Obrázky pro radost

Lenka, Terezka, Zuzka i Katka se nadchly kreslením obrázků, které měly přinést druhým lidem radost. Každá z děvčat jich vyrobila několik a otec Matouš nešetřil obdivem, jak se jim to podařilo.
„Máme výbornou učitelku z výtvarky,“ prozradila Zuzka tajemství zdařilých obrázků.
„A kdy máme s rozdáváním začít?“ zeptala Lenka kněze.
„Zítra máme první neděli adventní. Hned v pondělí by vám to vyhovovalo?“
Jedna po druhé holky přikyvují a dohodnou se, že začnou v pondělí při cestě ze školy.
„Já se snad nedočkám,“ povzdechne Zuzka a ostatní se těší také.

Velký adventní věnec v kostele a nespočetné množství malých věnců v domácnostech křesťanů i lidí, kteří do kostela nechodí, to je rámec první adventní neděle. Zatímco křesťanům fialová barva při mši svaté, Boží slovo i kázání kněze zdůrazňují, že doba adventní znamená snahu připravit srdce k přivítání Ježíše, tak pro ostatní lidi patří advent už tak nějak k Vánocům.
Každopádně i ve městě je advent dobou sváteční, když září adventní strom, ulice zdobí slavnostní osvětlení, objevují se stánky na předvánočních trzích. Také Lenka, Terezka, Zuzka i Katka se scházejí po skončení vyučování před školou ve slavnostní náladě. Mají sice i trému z toho, jak zvládnou rozdávání obrázků, jak lidé přijmou jejich úsměvy, kterými chtějí předat radost.
Vydávají se na náměstí a mají přitom na paměti, že mají oslovit především lidi smutné, uštvané, nemocné nebo jinak postižené.
„Tam ta paní!“ zvolá Zuzka a ukazuje na ženu, která tlačí před sebou kočárek, kterého se drží dvě děti. „Vůbec s nimi nemluví a táhne je tak, jako by byly přivázány za šňůru.
„Jdeme za ní,“ souhlasí Terezka a ostatní se připojují.
Nadbíhají ustarané mamince tak, aby šly proti ní.
„Dobrý den,“ zdraví všechny holky a Zuzka, která paní objevila, říká: „Přejeme vám hezký advent a tu máte od nás obrázek pro radost.“
Děvčata se na ženu usmějí a Zuzka jí podává obrázek, na kterém je nakreslený Rákosníček, jak si dává kolem krku adventní věnec. Z úst mu vychází bublina se zvoláním: „Hurá, máme advent!“
Paní se na obrázek usměje. „Holky, máte to hezké. A na co vybíráte peníze?“
„Na nic,“ odpovídá Zuzka.
„Obrázek dáváte jenom tak?“
„Abychom vám udělaly radost.“
„Tak to se vám povedlo.“
„Na shledanou,“ loučí se děvčata a mají radost z toho, že maminka ukazuje obrázek svým dětem.
Osamělou babičku, která se plouží náměstím, potěší zájem děvčat, když si jí jinak málokdo všimne. Nemá brýle, ale slibuje, že se ráda na obrázek doma podívá.
Pak si Lenka všimne ženy, která je zamračená a zdá se, že ji nic nezajímá. „Jdeme za ní, ta nás potřebuje.“
Holky souhlasí, a tak jí vzápětí podává svůj obrázek Lenka. Je na něm kostel, kolem kterého tančí samí usměváčci. Moc hezký obrázek, který se Lence opravdu povedl.
Holky se snaží na ženu usmívat, i když jim to jde těžko. Jejich snahu žena zmrazí poznámkou: „A proč mi to dáváte?“
„Jen tak, chceme vám udělat radost.“
„To určitě! Vidím vám až do žaludku. Chcete mě dostat do kostela! Ale to jste na špatné adrese. Já do kostela nevkročím. A dejte mi pokoj!“
Rozlícená žena nejenom odchází, ale pohodí obrázek na zem. Ještě že je sucho a nic se mu nestane. Lenka ho zvedá a smutně podotkne: „Bude aspoň pro někoho jiného.“
Po nepříjemném setkání se zamračenou a útočnou ženou ztratila i děvčata dobrou náladu.
Katka prohodí: „Skoro bych šla domů.“
Zuzka takový nápad zavrhne. „Z boje se neutíká.“
„Copak je to nějaký boj?“
„Je to boj, však to ještě uvidíš, že to nebude vždycky snadné.“
„To jsem už viděla a pro dnešek mi to stačí.“
Zuzka však nechce o ústupu ani slyšet. Lenka je při ní, a kde je Lenka, tam je i Terezka. Katka nakonec zůstává, protože chce zůstat se svou dívčí partou. Dovolí si však provokující otázku: „A vidíte někoho, kdo by stál o naše obrázky?“
Zuzka se nenechá vyvést z míry a navrhuje: „Zatím jsme měly tři ženy, teď by to chtělo nějakého muže.“
Katka to hned zpochybňuje. „Chlapi? Ti nebudou stát o obrázky.“
„Ještě jsme to nezkusily.“
„Naši kluci na faře také o obrázky nestáli.“
„To jsou kluci. Já mluvím o chlapech.“
„To není žádný rozdíl.“
„Katko, běž fakt raději domů, když na všechno říkáš ne.“
„Už mlčím a počkám, co vymyslíš.“
„To tu nemusíš být. Musíme se snažit společně.“
Terezka vzpomíná na jednoho osamělého muže z jejich ulice. „Bydlí kousek od nás. Je samotář, nikoho nemá.“
Zuzka to hned bere. „Jdeme za ním.“
„On by nám neotevřel. A otec nám zakázal vstupovat někam do domu.“
„Podívejte, tam jde nějaký chudák chlap!“ zvolá Terezka.
Katka nápad hned odmítá. „To je bezďák. Žebrá jenom o peníze a pak to propije. S tím bych si vůbec nic nezačínala. Za prvé by určitě o naše obrázky nestál. A pak se ho bojím. Přece holky nepůjdeme za takovým pobudou.“
„Já se bezďáků také bojím,“ přiznává vystrašeně Lenka. „Ale nemusí to být špatný člověk, jak říká Katka. Maminka mi vykládala, že bezdomovci jsou nejednou chudáci, které někdo vyhnal z domu. Nemají kam jít, a tak se potulují po ulicích a přespávají v brlozích.“
„A proč je někdo vyhnal z domu, to už neříkáš. Jsou pořád opilí a nedá se s nimi žít.“
„Obě máte pravdu, ale jaký je tento bezďák, nevíme,“ namítá Terezka, „co když pije proto, že ho někdo vyhodil z domu. Pije, aby zapomněl na svou situaci, že je sám a nikdo ho nemá rád.“
Zuzka přes všechny řeči neztrácí odvahu. „Já jdu za ním a obrázek mu nabídnu. Alespoň se ukáže, jaký je.“
Katka dělá dva nebo tři krůčky dozadu. „Já se bojím. Počkám tady na vás. A kdyby bylo potřeba, tak zavolám o pomoc.“
Zuzka vykročí, ale pak se otočí a říká k Terezce: „Ty s´ ho uviděla, tak mu dej obrázek ty.“
„Já se přece jenom bojím.“
„Jsme s tebou, nemáš se čeho bát.“
„Nebudu s ním umět mluvit.“
Lenka Terezku chápe. Cítí, že ani ona by nedokázala s bezdomovcem mluvit, proto se obrací na Zuzku. „Ty máš nejlepší vyřídilku.“
„Je to pocta anebo urážka?“
„Zuzko, jednoznačně pocta. Ty jediná s ním dokážeš mluvit.“
„Je to tak,“ přidává se Terezka.
Zuzka to bere, ale dává si podmínku. „Půjdete se mnou, sama za ním nepůjdu.
Obě kamarádky přikyvují a Terezka navrhuje: „Poprosíme o Boží pomoc, aby nám poslal své svaté anděly.“
„To je na tobě, já modlitbu nezvládám.“
„Dobře,“ souhlasí Terezka a v kroužku ostatních se modlí: „Nebeský Otče, chceme udělat radost bezdomovci. Obměkči jeho srdce, aby nás přijal. Veď nás a především Zuzku, ať ví, co má mluvit. A pošli nám, prosíme, na pomoc své anděly, aby nás chránili a vedli. Amen.“
„Ty to tedy umíš,“ chválí ji Zuzka.
„Modlíme se doma každý den. Není to nic složitého. Modlíš se to, co cítíš v srdci. Říkáš Pánu Bohu to, co mu chceš říct.“
„Jsme asi dobrá parta, každý tu umí něco,“ raduje se Zuzka a pak vykročí jako první k bezdomovci, který stojí opřený o dům a zdá se, že žebrá málo úspěšně.
Zuzka se k němu přibližuje na tři kroky, pozvedne hlavu a zřetelně mu říká: „Dobrý den, my jsme vám přišli udělat radost.“
„Mně? Jak? Copak máte peníze?“
„Ne, peníze nemáme.“
„Ale máme víc,“ doplňuje ji Terezka.
„Chcete si ze mne dělat legraci?“
„Ne, to v žádném případě,“ odpovídá Zuzka, ale muže tím nepřesvědčí.
Terezka to vidí, proto udělá krůček dopředu a říká o poznání tišeji než Zuzka: „Je advent a my se snažíme udělat radost lidem, kteří jsou smutní. Takovým lidem dáme obrázek pro radost.“
Muž očividně děvčatům uvěřil, když se ptá: „Jaký máte pro mne obrázek?“
Terezka přistupuje k muži a vytahuje z kapsy bundy obrázek a podává ho muži. „Je pro vás. Nevěděla jsem, pro koho jej budu malovat, ale vyšel na vás. Modlily jsme se, aby se obrázek líbil tomu, kdo jej dostane.“
Muž si dlouho prohlíží obrázek, na kterém jsou namalovány tři děti, jak zdobí vánoční stromek. Pak se objevují v očích bezdomovce slzy, až se muž rozpláče nahlas. Tiskne obrázek k srdci a druhou rukou si zakrývá oči, aby nebylo vidět uplakané oči. Ale ústa zakrýt nemůže, a tak je pláč zřetelně slyšet. Zastavují se lidé, kteří ze soucitu vhazují do klobouku peníze. Jiní se zastaví a jdou dál. Ale zazní i poznámky nepěkné, jako třeba: „Jenom breč, máš proč.“ Nebo: „Dělá divadlo, aby vyžebral víc peněz.“

Děvčata stojí jako sochy a jsou pláčem žebráka hluboce zasaženy, takže jenom stojí a nic neříkají. Konečně se muž uklidňuje. Otírá si do rukávu slzy a znovu se podívá na obrázek, který drží s úctou ve svých rukách. Když se mu podaří uvolnit sevřené hrdlo, tak se chraptivým hlasem zeptá: „Vy mě znáte?“
„Ne, jenom tak zdálky, když tu žebráte o peníze.“
„Jak to, že znáte moje děti?“
„Vy máte děti?“
„Na vašem obrázku jsou moje děti.“
„Já opravdu neznám vaše děti,“ dušuje se Terezka, „namalovala jsem děti, které neznám.“
„Bůh musel vést tvou ruku,“ říká už pevně muž, „pořád se za své děti modlím, abych je ještě uviděl. A teď je vidím.“
„Já je neznám,“ opakuje Terezka.
„Ale já je znám. Pojďte blíž, ukážu vám je na vašem obrázku.“
Děvčata se shlukují kolem zanedbaného muže. Je tu i Katka, která přiběhla, když slyšela muže plakat. „Ten nejmladší je Josífek. Má tři roky. O dva roky starší je Anička. Je milá a hodná. Po prázdninách už půjde do školy. Nejstarší je Maruška. Teď už chodí do třetí třídy. Je to taková malá maminka, všechno ty mladší učí. Víc o nich nemusím říkat, obrázek je jako jejich fotka. Ne, víc než fotka. Jsou na ní živí tak, jak jsem je viděl naposledy.“
„A proč za nimi nejdete?“ ptá se nechápavě Terezka.
„Polekaly by se mě. Ale nejenom to, já vůbec nevím, kde jsou.“
„Jak je to možné?“
„Asi bych vám to neměl říkat. Ale tady něco uvnitř mi říká, abych vám to řekl. Připadáte mi jako Boží vyslanci. Celé dny se modlím, aby mi Pán Bůh pomohl. A vy jste přišly jako odpověď mých modliteb – s obrázkem mých dětí. To nemáte ze sebe.“
„My jsme normální holky.“
„Které Bůh použil, aby mi přinesly radost,“ doplňuje muž Terezku a pokračuje: „Měl jsem krásnou ženu a měli jsme se moc rádi. Měli jsme spolu tři děti. Chodili jsme spolu a s dětmi do kostela, vychovávali jsme je podle víry, všechno jsme jim vysvětlovali. Teď už vím, že jsme dělali jednu velkou chybu.“
„Jakou?“
„Nemodlili jsme se spolu. Kdybychom se modlili, nestalo by se to, co se stalo.“
„Co se vám stalo?“
„Pořád se neptej, pán nám to řekne,“ okřikuje Zuzka Terezku.
„Jenom ať se ptá. Mně to dodává odvahu dál mluvit o sobě. Zpovídat se vám dětem, to není lehké, ale cítím tady někde v duši, že to mám udělat. Kde jsme skončili?“
„Stalo se vám něco proto, že jste se nemodlili,“ napovídá mu Terezka.
„Ano. Kdybychom se spolu modlili, tak by se moje žena nezbláznila.“
„Ona skončila na psychiatrii?“
„Ne. Zbláznila se tak, že jednoho dne přišla s mužem, který byl o hlavu větší než já. Vyhodil mě z bytu na ulici. Neměl jsem nic. Ani peníze, ani doklady, ani slušné oblečení. Stal se ze mne bezdomovec. Bylo to večer. Bylo naštěstí léto, a tak jsem přespal venku. Na druhý den kolem osmé jsem se odvážil jít domů. Ale viděl jsem jenom odjíždět stěhovací vůz. Byt byl psán na manželku, měla ho po rodičích. Brzy se tam nastěhovali noví majitelé.“
„A proč jste se nesoudil, abyste mohl děti vidět? Některá děcka ve třídě to tak mají po rozvodu rodičů.“
„Byl jsem tak šokován, že jsem nebyl schopen ničeho. Styděl jsem se jít mezi lidi. Přespával jsem v přírodě. Později, když se přiblížila zima, tak jsem odešel ze svého města sem. Tady mě lidé znají už jenom jako přivandrovalého bezdomovce.
„Opravdu vás nikdo nezná?“
„Zná mě jedině Bůh. A jemu jsem svěřil svůj život. K němu se stále modlím. On je spravedlivý soudce i milosrdný otec. S vírou v něho jsem se vrátil mezi lidi, i když jako bezdomovec. Nikam nechodím, jenom do kostela. Tam vzadu mám svoje místo. Tam nikomu nevadím, tam se modlím. Tam věřím. A dnes jsem se dočkal. Bůh mi potvrdil, že o mně ví, když mi po vás poslal obrázek mých dětí.“
„A otec Alois vás zná?“ ptá se opět Terezka.
„Ano. Mnohokrát mi pomohl, abych měl z čeho žít.“
„A otec Matouš vás také zná?“
„Ano. Je ke mně laskavý. Už mi také pomohl, abych měl co jíst. Ale jsem pro něho bezdomovec, o kterém víc neví.“
„A kde spíte?“
„V přírodě.“
„A jak v přírodě?“
„Mám svůj brloh blízko řeky, abych se mohl mýt.“
„A proč jste už dávno neřekl otci Aloisovi to, co jste řekl nám?“
„Svěřoval jsem to Bohu, aby on mi poslal někoho, komu to budu moci říct. A zázrak s tím obrázkem mi ukázal, že Bůh posílá vás.“
„A co máme teď dělat my?“
„Prosím, abyste se modlily se mnou. Jsem přesvědčen, že Bůh si vás vyvolil, abyste mně pomohly. On vám ukáže cestu, jak mi máte pomoci. Jsem dnes nejšťastnější člověk na světě, protože jsem poznal, že Bůh na mou modlitbu odpověděl. A to v pravý čas, určitě v pravý čas.“
„Vy máte úžasnou víru.“
„I to je Boží dar. Po ztrátě rodiny jsem byl úplně vygumovaný. Myslel jsem, že se zblázním. Ale on mě z toho vyvedl a dal mi víru, že on se o mě postará. Podívejte se, dneska mám plný klobouk peněz. Musím si nakoupit to, co potřebuji. Zdá se, že přijdou mrazy. A to je pro bezdomovce těžké období. Ale Bůh o mně ví. S Pánem Bohem. Věřím, že se nevidíme naposled. “
„S Pánem Bohem. Na shledanou,“ odpovídají děti a dívají se za bezdomovcem, který jim brzy mizí z dohledu.
Děvčata se nemusejí domlouvat, co mají teď dělat. Všem je jasné, že musí všechno říct otci Matoušovi. Cestou na faru se spolu nebaví. Jsou plna toho, co prožila.
Pouze Zuzka se přitočí k Terezce a řekne jí: „Ten muž nás prosil o modlitbu a já ho přece nemohu zklamat. Nauč mě nějakou modlitbu, abych se i já mohla za něho modlit.“
„Možná takhle. Nebeský Otče, prosím za muže bez domova, aby zase našel domov a svou rodinu. Ukaž nám, prosíme, co pro to můžeme udělat my. Amen.“
„Tak to stačí?“
„Určitě. Jenom by bylo dobře, aby ses to pomodlila vícekrát za den, jak budeš moci. Já se budu modlit stejně. A Lenka se přidá. Katku zatím necháme.“
„O Katku se nestarej. Bude se modlit s námi, to nechej na mně.“
Terezka se na Zuzku usměje a v duchu děkuje Bohu, že vede nejenom muže bez domova, ale i Zuzku, aby našla cestu k němu.

_ _ _

Pan Josef Janšta, autor mnoha knížek pro děti a mládež, vydává po kapitolkách vyprávění, které nazval Naše čtení. Přehled a názvy vydaných kapitol naleznete zde.

Comments are closed.