kapitola dvanáctá: Mladí na faře

stáhnout tuto kapitolu v pdf a s obrázky

Mladí na faře

Dramatický začátek působení otce Matouše v nové farnosti vplul do klidných podzimních dnů. Kněz se postupně seznamoval s lidmi a přemýšlel, jak by je zapojil do života farního společenství. Otec Alois mu pomáhal proniknout do technického zázemí budov kostela a fary. Nový farář navazoval vztahy na veřejnosti: od členů zastupitelstva až po uklízeče na ulici.
Zatímco otec Alois se věnoval ve farnosti starým lidem, tak otec Matouš se více zaměřil na děti, mládež a jejich rodiče. Byl šťastný, že s nástupem nového ředitele vymizela ze školy šikana a při vstupu do budovy cítil mezi žáky příjemnou atmosféru. Radost měl ze dvou skupin, které vznikly kolem Lenky a Vaška.
Vašek, Radim, Danek i Kája jsou na faře jako doma. Chodí sem do nové klubovny, kde otec koupil zbrusu novou Stigu, na níž hrají hoši hokej. Jednou týdně se jim kněz věnuje a připravuje pro ně výpravy, na kterých pomáhají druhým lidem. Vesměs jde o staré, nemocné či jinak nemohoucí, kteří nezvládají práci kolem svého domu nebo na zahradě. Několikrát byli také na statku u Látalů, kde už se sice hospodyně uzdravila, ale práce je tu vždycky dost. Jedná se vesměs o nelehkou práci, ale kluci poznávají, že pomoc druhým přináší i jim radost. Po takové výpravě se vracejí domů unavení, ale šťastní. Jsou rádi, že se při tom naučí mnoha dovednostem, protože otec jim práci předvede a potom je nechá pracovat samostatně. Na výpravy se těší také proto, že otec Matouš je s nimi a nemusí se o něho s někým dělit.
A co Zuzka s Katkou? Snad ani otec Matouš nevěřil, jak se na faře zabydlí. Velmi rády a dobře zpívají, a tak posílily upadající schólu. Pod vedením Klárky, která přijíždí v pátek z vysoké školy domů, se scházejí ještě se spolužačkami Lenkou a Terezkou, dále s osmačkou Janou a deváťačkou Míšou a nacvičují písničky a od listopadu i vánoční program. Stará paní Vrbová je zasvěcuje do praní a žehlení kostelního prádla. Když jsou kluci pryč, tak i ony hrají hokej a pak se vracejí k vyšívání velkého ubrusu, který bude o Vánocích na abaku, což je menší podlouhlý stůl, na který se dávají věci potřebné ke mši svaté.
Otec Matouš má z kluků i děvčat velkou radost, ale přece jenom by chtěl, aby se více přiblížili víře. Bez víry může všechno skončit. Modlí se za to, ale nevytváří na ně ani nejmenší tlak. Doufá, že by se to mohlo posunout v nastávajícím adventu, který je požehnanou dobou v životě farnosti. Zatím ho však nenapadá, jak zapojit holky i kluky do adventní přípravy. Modlí se stále znovu k Duchu svatému: „Prosím o světlo, nápad pro adventní dobu. Prosím, já jsem úplně vygumovaný.“
Modlí se a stále nic. Za tři dny začíná advent a program nemá otec žádný. Je z toho rozmrzelý a okolí to na něm vidí, když se ho opakovaně někdo zeptá: „Otče, co je s vámi, nejste nemocný?“
Kněz se po takové otázce zastydí. Kvůli adventnímu programu bych neměl přenášet na druhé špatnou náladu. Pousměje se a řekne: „Přemýšlím a myšlení někdy bolí.“
Zamyšlený vchází i do hypermarketu, kde chce nakoupit běžné potraviny. Možná mě tady něco napadne. Ale ze všech stran na něho útočí reklamy na blížící se Vánoce. Tady mě nic nenapadne. Ještě mě to více znervózní. Nakoupím ještě chléb, mléko, sýry… a pojedu domů.
S napolo naplněným vozíkem zamíří k pokladně. Cestu mu překříží žena s vozíkem, ve kterém má usazené snad tříleté děvčátko.
Otec se snaží svůj vozík zastavit, ale přece jenom vráží do boku vozíku, který mu vjel do cesty. Kněz zahučí: „Kam se díváte, paní?“
Žena cosi zablekotá a uklidňuje dítě, které se rozplakalo.
Otec se zastydí, že takto vyjel proti ženě, která byla možná ještě více zamyšlená, než je on sám.
Dítě brečí a žena se otočí ke knězi a řekne nerudně: „To je všechno kvůli vám.“
„To snad ne! Vy jste mně vjela do cesty z boční uličky.“
„Vy jste měl dávat pozor. Já jsem jela rovně.“
Otec chce ženě dokázat, že nemá pravdu, že kolizi zavinila ona. Už má na jazyku gejzír slov, ale pak neříká nic. Chce se mu mávnout rukou na znamení, že nemá cenu bavit se s někým, kdo to nemá v hlavě úplně v pořádku. Ale ani to neudělá.
Ženě, která se připravovala na hádku, zůstává otevřená pusa. Pak se otáčí k dítěti, které se mezitím hodně nahlas rozbrečelo.
Otec Matouš se chystá vyhnout vozíku v cestě a pokračovat dál k pokladně. Napadá ho však něco jiného. Sahá do náprsní kapsičky, kde má obrázky Svaté Rodiny v Betlémě. Vytahuje jeden z nich a přistupuje k vozíku s dítětem. Natáčí obrázek tak, aby ho dítě uvidělo.

„Jé,“ vzkřikne děvčátko a natahuje ruce k obrázku.
Pak však jeho ručky poklesají a dítě vzhlédne ke knězi, aby zjistilo, zdali se nemá bát. Otec Matouš se však usmívá a pohledem i rukama nabízí obrázek dítěti. Děvčátko si jej bere a prohlíží. Ještě jednou vzhlédne k otci, a když vidí, že se usmívá, tak se směje taky.
„Děkuji,“ řekne žena a také se usměje.
„Na shledanou,“ loučí se otec Matouš a zamíří se svým vozíkem k pokladně.
„Na shledanou,“ odpovídá mu žena a pokračuje ve své cestě nákupním prostorem.
Po chvíli otci nedá a ohlédne se. Už z dálky vidí ženu, která se dívá na obrázek se svým děvčátkem a snad mu vysvětluje, co je na něm vyobrazené.
Kněz si s potěšením uvědomuje, že i on ztratil svou špatnou náladu. Ptá se sám sebe: Proč se usmívám, když jsem nic nevymyslel? Vlastně bych se měl mračit, ale já se raduji. To je z toho obrázku. Obrázek přinesl radost dítěti, které rozesmálo maminku a také mě.
„Už to mám,“ zvolá kněz, až to vzbudí pozornost lidí, kteří s ním míří k pokladně.
Už to mám, už to mám, říká si v duchu kněz a září štěstím, jež přenáší na ženu u pokladny, která mu odpovídá na pozdrav slovy, ale také úsměvem.
Po zaplacení peláší k východu s jedinou myšlenkou: budeme dávat obrázky, to bude naše adventní snažení, obrázky s úsměvem.

Na druhý den to navrhuje kněz Lence, Terezce, Zuzce a Katce, které přišly odpoledne na faru.
Děvčatům se to hned líbí.
„Ale co máme kreslit? Svaté obrázky?“
„Obrázky budete dávat lidem věřícím i nevěřícím. Přitom vůbec nebudete vědět, jaké má ten člověk přesvědčení. Proto kreslete obrázky, které budou zvěstovat radost. Kreslete to, co vyvolá úsměv, něco, co potěší.“
„A kde budeme obrázky rozdávat?“
„Kdekoliv. Na ulici, v obchodě, ve škole.“
„A kdy?“
„Třeba když půjdete ze školy. Někoho uvidíte a řeknete si, že tomu byste mohly obrázek dát. A půjdete k němu. Pozdravíte a zeptáte se: Mohu vám dát obrázek pro radost? A když přikývne nebo bude překvapeně na vás zírat, tak mu obrázek předáte.“
„Já se budu bát,“ má obavy Lenka.
„Já půjdu s tebou,“ nabízí jí Zuzka.
„Já taky,“ přidává se Katka.
Otec Matouš navrhuje: „Můžete chodit spolu.“
„Jasně! Hurá! Výborný nápad!“ vykřikují děvčata a už se chystají k nakreslení prvních obrázků.
Otec vyndává ze zásuvky výkresy, které čtvrtí na ruční řezačce. Děvčata se mezi sebou baví, co nakreslí. Přicházejí kluci, aby si zahráli hokej. Kněz je volá k sobě a vysvětluje jim plánované adventní snažení.
Radim se ušklíbne. „Otče, to je pro holky, my uděláme nějakou práci.“
„Ale jakou práci?“
„Však nám ji ukážete.“
„Ne, v adventu si musíte najít práci sami. Chápu, že se vám rozdávat obrázky nelíbí, ale přes obrázky byste se k práci dostali.“
„Jak? Nechápu.“
„Při rozdávání obrázků byste se seznámili s lidmi, kteří by se vám svěřili, že potřebuji pomoci.“
„Výborně,“ jásá Radim, „holky budou rozdávat obrázky a zjistí, kdo potřebuje pomoct. A my už tam potom naběhneme.“
„Budu se modlit, aby to tak fungovalo,“ uzavírá kněz rozhovor a odchází do ložnice modlit se breviář.
Není mu to však dopřáno. Zavrní mu mobil. Po skončení hovoru odkládá knihu modliteb a vrací se ke klukům. „Musím k nemocnému a hned, dokud ještě žije. Přijedou pro mne.“
„A proč nejedete, otče, sám svým autem?“ ptá se Radim.
„Přesvědčili mě, že to nenajdu.“
„Máte přece navigaci.“
„Mám, to je pravda.“
„Navigace ví o každém domě. I třeba na samotě.“
„Ne, je to ve městě.“
„A víte ulici?“
„Neptal jsem se na ni, když pro mne přijedou.“
Radim se kaboní. „Otče, mně se to nezdá. Sám jít do cizího auta nesmíte.“
„Za nemocným jít musím. To je moje kněžská povinnost.“
„Můžete jet svým autem.“
„To je pravda,“ uznává kněz, „zavolám zpět a zeptám se na ulici a číslo domu.
Za chvíli však musí ztichlým klukům oznámit: „Neberou mi to.“
Dankovi se to nelíbí. „Tak oni vás chtějí odvézt za nemocným, a přitom vám neberou hovor.“
„Mají nějaký důvod.“
„Spěchají, aby nemocný neumřel. Měli by být už na cestě k faře. A přitom vám nevezmou mobil.“
„Asi nechtějí telefonovat za jízdy.“
„Otče, vy asi neznáte akční filmy. Násilím nebo nenásilím vlákat oběť do auta, to je skoro v každém filmu.“
„Ale tady to není film. Máš moc velkou fantazii.“
„A vy jste moc důvěřivý.“
„Jako kněz cítím povinnost zajít za nemocným.“
„Nemocný, který nemá jméno a adresu, není nemocný.“
Otec zhasíná světlo a jde k oknu. „Už stojí naproti faře. Černý mercedes. Jestli dobře vidím, tak jsou tam dva chlapi.“
„A ti nemohou vzít hovor!“
„Také se mi to nelíbí,“ přiznává konečně otec Matouš.
„Mně je to naprosto jasné,“ zvolá do ticha Danek, „vylákají vás z fary, aby zde mohli v klidu loupit.“
Také Vašek přijímá Dankovo zhodnocení situace a dodává: „Ale nevědí, že jsme tady my. Myslí si, že kněz žije na faře sám.“
„Máte asi pravdu,“ přemýšlí nahlas kněz, ale přesto jim zkusím ještě jednou zavolat.
Za naprostého ticha najíždí otec na poslední přijatý hovor. Vyzváněcí tón je brzy utnutý. „Nepřijali hovor,“ oznamuje kněz.
Vtom se rozezvoní domovní zvonek.
„Je to jasné, chtějí mě vylákat,“ říká tiše otec Matouš, „zavolám policii, ale napřed je vyfotíme.“
„Otče, už mám desátý snímek,“ zvolá od okna Danek.
„Jsi dobrý,“ chválí ho kněz a přikazuje Radimovi: „Zavolej policajty, já je zdržím. A ty, Danku, všechno fotografuj!“
„Otče, nechoďte ven.“

„Neboj, na co máme okna.“
Radim odbíhá na chodbu a volá tísňové číslo na policii. Otec otevírá okno a z prvního patra se vyklání ven, aby ho uviděl ten, kdo zvoní. Přitom zvolá: „Dobrý večer!“
„Dobrý večer,“ dostane se mu odpovědi, „přijeli jsme pro vás. Náš nemocný už umírá.“
„Já nejsem lékař.“
„Lékař už mu nepomůže.“
„A co mohu udělat já?“ zkouší otec náboženské znalosti muže u dveří.“
„Vy se přece můžete za něho pomodlit.“
„A myslíte, že to pomůže?“
„Pomůže, vy ho můžete uzdravit.“
„Pomodlím se za něho tady na faře.“
„Ne, vy ho musíte zaříkávat.“
„Co?“
„No, prostě musíte být u něho.“
„A vy se nemůžete za něho modlit?“
„Potřebujeme vás. Vy ho můžete uzdravit.“
„Musíte ještě chvíli počkat.“
„Jak dlouho?“
„Pět minut.“
„Dobře, pět minut. Ale ani o chvíli déle.“
„Ani o chvíli déle,“ potvrzuje kněz a zavírá okno.
„Otče, policajti jsou tady hned,“ oznamuje Radim.
Všichni stojí u oken a vidí přijíždět policejní vůz. V té samé chvíli běží muž ode dveří do mercedesu, který se okamžitě rozjíždí. Policisté se s houkáním rozjíždějí za nimi.
„Ujedou jim,“ zvolá Vašek.
„Neboj,“ uklidňuje ho Danek, „budou na ně čekat další hlídky.
Otec Matouš tiše říká: „Děkuji vám, kluci, že jste mě zachránili. Nejenom mě, ale i všechny, co jsou na faře. Kdoví co by se stalo, kdyby se vloupali na faru a našli vás tady. Teď ještě poděkuji Bohu. Díky, Duchu svatý, že jsi vnukl klukům, jaké úmysly měli lidé, kteří mě chtěli vylákat z fary. Děkuji, že vše dobře dopadlo. A teď ještě prosím, aby je policajti chytili. Veď je v jejich rozhodování.“
„A teď já,“ hlásí se o slovo Vašek, a když mu otec pokyne, tak se modlí: „Díky, Duchu svatý, za to, že nás otec poslechl. To by udělal málokterý dospělý. Děkujeme za něho, který nás bere a my bereme jeho.“
Sotva dokončí Vašek modlitbu, tak někdo prudce zvoní.
„Venku blikají policajti,“ ohlašuje Kája.
Otec Matouš rychle sbíhá ze schodů a otevírá domovní dveře.
„Pane faráři,“ osloví vzrušeně policajt kněze, „ujeli nám, měli mnohem rychlejší auto. Ale je po nich vyhlášeno pátrání. Můžete nám blíže popsat auto a situaci?“
„Lákali mě ven z fary k nemocnému. Bylo to všechno moc podezřelé. Danek to má všechno nafocené z okna.“
„Výborně, to nám strašně pomůže. Hned to rozešleme.“
„Danku,“ volá kněz hocha, který vzápětí předává policistům mobil se záběry mužů.
Policista přelétne fotografie a pustí si i začátek videa. Je velmi spokojený, když říká: „Skvělé, to nám moc pomůže. Děkuji, Danku. Nahrajeme si to a mobil brzy dovezu.“
Vzápětí policisté odjíždějí. Otec zavírá vstupní dveře a otočí se ke klukům, kteří stojí za ním v půlkruhu. „Hoši, a teď si běžte konečně zahrát ten hokej. Ale napřed zavolejte rodičům! Je už tma, budou mít o vás strach.“
Kluci jsou v mžiku pryč. Otec Matouš osamí. Možná to tak bude i v adventu – obrázky nám ukážou cestu, kde máme udělat něco pro druhé. Doufám, že to nebudou tak dramatické situace jako nyní. Odpusť, Bože, že jsem se tak staral a málo ti důvěřoval. Chtěl jsem všechno naplánovat a zařídit sám. Už to dělat nebudu. Děvčata i kluci mají otevřená srdce, ty si je použij. A já ti nebudu bránit svou nedůvěrou. Veď je i mne, chceme v adventu dělat radost tobě i bližním.
Kněz nejde mezi kluky, nezajde ani k děvčatům, která kreslí v klidu obrázky a ani neví, co se událo. Jde se konečně pomodlit breviář. „Budu děkovat,“ říká polohlasem a otevírá přitom knihu modliteb.
Při modlitbě má klid. Sotva skončí a chystá se odejít za kluky, tak se ozve zvonek. Jde ke dveřím. V hledáčku zjistí, že je to policista.
„Vracím mobil, pane faráři. Ty fotky byly klíčové. Hlídka podle nich poznala prchající mercedes. Nezastavil, a tak musela rozstřílet pneumatiky. Zločinci jsou zatčeni. Mají toho zřejmě na svědomí hodně. Ještě jednou děkujeme.“
„I my děkujeme,“ odpovídá kněz a zavírá dveře.
Když se otočí, má za sebou opět půlkruh kluků. Řekne radostným hlasem: „Už je mají.“
Radim, Danek, Kája i Vašek vyskočí radostí a běží dohrát hokej.
„Díky, Bože, za ně. Jsou tvoji a věřím, že si je k sobě přitáhneš. Já už se zbytečně nestarám. Mohl bych tak překážet tvému působení.“

_ _ _

Pan Josef Janšta, autor mnoha knížek pro děti a mládež, vydává po kapitolkách vyprávění, které nazval Naše čtení. Přehled a názvy vydaných kapitol naleznete zde.

Comments are closed.