kapitola jedenáctá: Otec Matouš opět ve škole

stáhnout tuto kapitolu v pdf a s obrázky

Otec Matouš opět ve škole

Lenka se spolužáky Jakubem, Petrem a Šimonem šla podle domluvy k faře. Navenek vypadalo všechno v poklidu, ale uvnitř prožívali všichni napětí. Zvláště Lenka musela v mysli stále znovu probojovávat důvěru v Boha, který dovede otce Matouše domů.
Lenka je u fary první, a proto zmáčkne tlačítko zvonku.
„Nikdo není doma?“ ptá se Jakub, když mezitím došli k faře i kluci.
Lenka neodpovídá, ale znovu zvoní. Pak ještě jednou. Teprve potom hlesne: „Není doma.“
„Ale už je!“ ozve se za ní mužský hlas.
Lenka se prudce otočí a zvolá: „Otec Matouš!“
„Co se děje? Celá delegace! Pojďte dál, nebudeme jednat na ulici.“
Otec Matouš odemkne dveře a rukou pobízí Lenku i kluky, aby vešli dovnitř. Na faře je pak vede do přijímací místnosti, kde před každého postaví sklenici s malinovkou a otevře balení sušenek. Teprve pak návštěvníky vyzve: „Tak povídejte, co potřebujete.“
Kluci upřou oči na Lenku, která všechno shrne do jedné věty: „Zase mě šikanovali.“
Otec Matouš smutně pokyne hlavou a nechá volně mluvit Lenku i ostatní. Postupně tak získává obraz toho, co se událo ve škole i venku.
„Tak se mi zdá,“ shrne otec Matouš všechny informace, „že bych měl jít s vámi do školy.“
„Ano!“ jásá Lenka, která se s knězem do školy nebojí.
„To by bylo nejlepší,“ souhlasí Jakub a zbylí kluci přikyvují.
A tak se otec Matouš vydává s Lenkou a kluky do školy. Ví, že ho tam nečeká snadné poslání. Proto posílá žáky před budovu, aby tam na něho počkali. Chce tak získat čas alespoň ke krátké modlitbě. Stoupá si za záclonu k oknu, aby na skupinku viděl, a prosí: „Duchu svatý, prosím tě, buď se mnou. Já vůbec nevím, co mám říkat a co říkat nemám. Jenom prosím, ať pomohu k tomu, aby ustala šikana proti Lence. Ať už má to děvče pokoj. O to jediné prosím, a jestliže mám k tomu přispět, tak mě veď svou moudrostí, ať tam něco nezkazím, ale naopak pomohu. Amen.“
Jakub využívá času a volá třídní učitelce, že za chvíli přijdou s panem farářem do školy. A tak ani nepřekvapí, že zanedlouho vítá učitelka kněze se skupinou svých žáků ve vchodu do školy. S vyučujícím, který je právě v její třídě, se domluví, aby si vyměnili mezi sebou třídy. A tak se octne otec Matouš v Lenčině třídě, kde ho třídní učitelka vítá a představuje.
Mladý farář jí poděkuje a ujímá se slova. „Jsem tu proto, abych dosvědčil, kdo koupil Lence její oblečení. Ano, byl jsem to já, kdo zaplatil vaší spolužačce věci na oblečení a obutí. Pořídil jsem to z peněz, které mi dal jeden muž pro toho, kdo to bude potřebovat. A Lenka oblečení potřebovala, protože na nové neměla. Pokud tu tvrdil někdo něco jiného, tak pomlouval. To by snad k tomu stačilo.“
„Nestačilo,“ přerušuje kněze učitelka, „měli bychom se omluvit. Lenko, omlouváme se, že jsme ti nevěřili a ještě pomlouvali tvého tatínka.“
„Dobře,“ oceňuje kněz omluvu třídní učitelky a ujímá se opět slova. „Přišel jsem vám také říct příběh a zeptat se vás, co si o něm myslíte. Někteří jej znáte, ale i tak si jej vyslechněte. Josef s Marií čekali děťátko. Bydleli v Nazaretě, což bylo malé městečko na severu Palestiny v Galileji. Náhle do tohoto poklidného místa přišli vojáci, kteří doprovázeli posla císaře Augusta. Obyvatelé Nazareta se shromáždili, aby si vyslechli, co jim císař vzkazuje. Dozvěděli se, že císař provádí sčítání lidu své říše. Každý se musí jít zapsat do místa, odkud pochází jeho rod.
Josef s Marií se lekli. Pro ně to znamenalo cestovat na jih Palestiny do Betléma, odkud pocházel Davidův rod.
Josef byl nešťastný. ,Maria, copak ty můžeš jít na tak dalekou cestu, vždyť máš takřka před porodem.´
,S pomocí Boží to zvládneme,´ ujišťovala Maria svého manžela.
,Je to daleko, tři dny jízdy na oslu.´
,Vím. Pojedeme. Bůh bude s námi.´
,Přece tě nemůže nikdo nutit k tak daleké cestě.´
,Musíme se podřídit vůli císaře.´
Josef zakroutil hlavou, že s tím nesouhlasí. A šel se zeptat představeného synagogy. Ten mu potvrdil, že neuposlechnutí příkazu by znamenalo vystavit se velkému trestu. A to i v případě těhotné Marie.
Nezbývalo nic jiného, než se urychleně vydat na cestu. Josef vedl osla, na kterém seděla Maria. Nemohla však na zvířeti sedět pořád. Občas musela sesednout a pomalu jít vedle osla. A tak se jim cesta protahovala. Marii bolela především záda, a tak se museli zastavovat a odpočívat.
Konečně měli před sebou poslední den cesty.
,Maria, vydržíš to ještě?´ ptal se jí starostlivý Josef.
,Bůh se postará, neboj se, Josefe.´
A tak se vydali na cestu. Dítě se v Mariině lůně hlásilo, že už chce přijít na svět. Bolestivé stahy byly stále častější. Josef už ani moc nezastavoval. Bylo třeba, aby dorazili co nejdříve do cíle.
Krátce před západem slunce dorazili do Betléma.
,Jsme na místě,´ jásal Josef.
,To je dobře. Díky Bohu.´
,Teď musím hned sehnat nějaký nocleh. Tam je hostinec. Vydrž, Maria, tam se ubytujeme.´
Hospodský však Marii nepřijal. Měl plno a Josef nevypadal, že by zaplatil vysokou částku, kdyby jej vpustil do svého bytu.
,Nemám místo,´ odbyl Josefa.
Nepomohlo, ani když Josef ukázal na Marii se slovy: ,Čeká dítě, bude rodit každou chvíli.´
Ale hospodský zamknul své srdce a Josefa s Marií nechal na ulici.
Josef se rozhodl, že poprosí obyvatele Betléma, zda by jim neposkytli pohostinství ve svých domech.
,Jsme velká rodina. A ještě máme hosty. Nemůžeme vás přijmout.´
,Stačí nám nějaký klidný koutek. Nejsme nároční.´
Ale hlava rodiny zamknula své srdce a nechala Josefa s Marií na ulici.
U dalšího domu je také odmítli. Josef se snažil v nich vzbudit soucit, když volal: ,Jak můžete nechat rodičku před porodem na ulici!´
Přibouchli před ním dveře, zamknuli svá srdce a nechali Josefa s Marií na ulici.
Budoucí rodička sténala stále častěji a více. K tomu přidala: ,Josefe, dítě se již dere na svět. Musíme se uchýlit někde venku.´
Byli už za městečkem a tam se nad nimi slitoval jeden sedlák a poslal je do svého chléva. ,Je tam sucho a čerstvá sláma. Zvířata vás tam zahřejí.´
A tak se stalo, že té noci se narodil ve chlévě v Betlémě očekávaný Spasitel světa.“
Otec Matouš končí vyprávění a rozhlédne se po třídě, která s napětím vyslechla vánoční příběh. „Ptám se vás, děvčata a kluci, jak byste nazvali betlémské obyvatele, kteří zamknuli před Josefem a Marií svá srdce? A pojďte to, prosím, každý napsat na tabuli. A nedívejte se přitom, co píše soused, ale napište to, co napadne vás.“
Zpočátku je to váhavé, ale postupně vystupují z lavic snad všichni a z tabule je možno číst: sobci, darebáci, lidé bez citu, falešníci, pokrytci, to nebyli snad lidi…
Otec Matouš čeká, až se žáci téměř všichni vystřídají. Pak se postaví před třídu, která se rychle zklidní, a říká: „Ti sobci, darebáci, lidé bez citu… to jste vy. I vy jste totiž zamknuli svá srdce. Před Lenkou.

Prosila vás, abyste ji vzali mezi sebe, protože nikdo nemůže být vyloučený z kolektivu. A vy jste zamknuli svá srdce a řekli jste jí, že pro lidi v takových hadrech není mezi vámi místo. A vy jste jí to nejenom řekli, ale navíc jste se jí ještě vysmívali a sráželi ji tak na kolena, na kterých vás stále znovu prosila, abyste ji vzali mezi sebe.
Tak dlouho jste jí předhazovali její oblečení, až se v zoufalství rozhodla ukrást v obchodě moderní oblečení. Udělala to jenom proto, že chtěla, abyste ji vzali mezi sebe. Dopadlo to špatně. Lenka neumí krást, a tak ji chytili. Nikdo z vás se nezamyslel, proč to udělala. Třída se otřásala smíchem a pohrdáním, když nemožná Lenka je navíc zlodějka.
Jak byla šťastná, když si odnášela z obchodu moderní kalhoty, sukně, šaty… a věřila, že takto ji vpustíte mezi sebe. Namísto toho jste ji odvrhli od sebe i s jejím tatínkem, kterého jste pomluvili. S pláčem utíkala Lenka ze školy s pocitem, že ji všichni nenávidíte. Ale vaše zamknutá srdce ji nezadržela.
Nyní je tu Lenka opět mezi vámi. Je bezmocná proti vaší moci. Betlémští obyvatelé měli své domy, Maria s Josefem měli jen ulici a nakonec přece jenom aspoň chlév. Odvrhnete ji od sebe a vyženete ji znovu na ulici a k tomu jí ukážete nějaký chlév se slovy: ,Tam patříš!´? Anebo odemknete svá srdce a přijmete ji mezi sebe?“
Otec Matouš zmlkne a jde si sednout na volné místo do poslední lavice. První jde k Lence učitelka. Obejme ji a v slzách ji prosí za odpuštění. Snaží se uklidnit a otáčí se ke třídě a zřetelně pronáší: „Chtěla jsem odejít ze školy. Ale nyní zůstanu. Byla jsem stejná jako vy, protože jsem se vám chtěla zavděčit. Ale tomu bude konec. A kdo by se od této chvíle opovážil vylučovat Lenku z kolektivu, kdo by jí jakkoliv ubližoval, pozná můj hněv.“
Z žáků jde první k Lence Jakub. Omlouvá se jí a říká prostě: „Vítám tě znovu mezi nás.“
Za ním jdou Petr a Šimon. A pak už holky. Jedna za druhou se Lence omlouvají, objímají ji anebo srdečně podávají ruce.
Zůstávají Zuzka a Katka. Dívají se před sebe do lavice. Upřeně je pozorují nejenom žáci, ale i učitelka. Je ticho. Všichni ve třídě vědí, že ty, kteří nejvíce Lence ubližovaly, se neomluvily.
Učitelka takřka vystartuje ke dveřím, otevírá je a zvolá k oběma holkám: „Ven!“
Zuzka i Katka vstávají, ale z místa se nehnou.
Učitelka jim důrazně říká: „Jestliže nechcete přijmout Lenku mezi sebe, tak půjdete do sousední třídy. Pan ředitel to potvrdí, když se dozví, že jste šikanovaly a nechcete s tím přestat.“
V té chvíli se stane to, co nikdo nečekal. Obě holky se rozbrečí jako malé děti. Učitelka zavírá dveře a přistupuje k nim. „Nepočítejte s tím, že vám ustoupím, když se rozpláčete. Nedopustím, aby byla Lenka znovu šikanována. A k tomu patří vaše lítost, omluva.“
Zvoní na přestávku.
„Další hodinu máme spolu, takže se k tomu vrátíme.“
Otec Matouš vstává a jde k učitelce. Chvíli s ní mluví, zatímco ve třídě už vládne přestávkový život. Pak přistupuje k Zuzce a Katce. „Pojďte s námi, probereme to v klidu.“
Učitelka vede kněze a děvčata do svého kabinetu. „Budeme tu sami, kolegyně je na dozoru.“
Kněz si sedá proti děvčatům, zatímco učitelka si dělá přípravu na příští hodinu.
„Děvčata,“ začíná s nimi otec Matouš rozhovor, „nechce se mi věřit, že je pravda to, co o vás slyším. Kdybych vás potkal někde na ulici, tak bych si nejspíš řekl: z těch vyrostou hodné maminky.“
Holky se na sebe podívají, pak opět sklopí oči a dívají se před sebe.
Mlčení přerušuje učitelka, která ode dveří volá: „Musím už jít, až skončíte, přijďte do třídy.“
„Dobře,“ souhlasí otec a pokyne odcházející ženě, „A teď mi, Zuzko, zkus povědět, jak je možné, že taková šikovná holka se sníží k tak hrubé šikaně.“
Zuzka mlčí a zarytě hledí před sebe.
„Zuzko, chci ti pomoci, abys nemusela jít do jiné třídy. Pomůžu ti otázkou: Kdy jsi s tím začala?“
„Asi před rokem.“
„Jaké to bylo tehdy ve třídě?“
„Nikdo mě nebral. Doma je ségra také miláček a já nic.“
„Takže jsi chtěla ve třídě poskočit? A ono to šlo překvapivě snadno, viď.“
„Jo, šlo to dobře. Přidala se ke mně tady Katka. Napřed jsem to dělala před pár holkama, pak před celou třídou.“
„A nevadilo ti, že Lenka trpí?“
„Zpočátku jo, pak už ne. Jenom jsem číhala, jak se do ní pustit.“
„A nemyslíš, že to bylo hnusné?“
„Bylo.“
„Tak proč jsi to dělala?“
„Byla jsem pořád výš. Pak už stačilo, abych promluvila, a byla celá třída potichu.“
„A jak to bude teď, když to všechno prasklo, a paní učitelka bude hlídat, aby se nic takového nestalo?“
„Budu zase poslední.“
„A budeš se chtít vydrápat nahoru.“
„Asi ne. Šla bych do jiné třídy, ale tam by to bylo ještě horší.“
„Co uděláš teď, abys nešla do jiné třídy?“
„Budu brečet.“
„Myslíš, že ti to pomůže?“
„Nevím.“
„Víš co? Navrhnu ti něco jiného. Chceme oživit schólu, která je slabá.“
„Co je to schóla?“
„Promiň! Je to sbor děvčat, která zpívají v kostele.“
„Ale když já nevěřím v Boha.“
„Každý věří. I ty´s věřila v sebe. A vidíš, jak to dopadlo. Zkusíš to jinak. Do ničeho tě nebudu ani slovem nutit. Kdykoliv můžeš skončit. A Katka půjde s tebou, vidím jí to na očích. Je to tak, Katko?“
„Vy jste mi strašně sympatický.“
„A víš, proč jsem ti sympatický?“
„Jste fajn. Přísný, ale strašně hodný.“
„Je to proto, že je se mnou Bůh.“
„Když půjde Zuzka, půjdu taky.“
„Takže jdeme do třídy a tam se Lence omluvíte?“
„Jo,“ odpovídají obě děvčata sborově.“

Za několik minut vychází otec Matouš ze školy. Ve třídě všechno proběhlo klidně. Zuzka i Katka se dokonce na Lenku usmály. Bože, ty jsi úžasný, modlí se v duchu kněz. Stačí tě mít sebou a ty děláš divy. Vím, že ty, Bože, stojíš za vším, co Lenku vytáhlo z bídy. A povedeš to všechno kolem ní a s ní dál. A vím, kdo stojí v pozadí. Otec Alois, který se za Lenku modlí.
Otec Matouš se podívá na věž, kde už míří malá i velká rafička jedné hodině. Žaludek se ozývá. Mám jít na oběd? Nebudu ztrácet čas, je třeba jít na faru. Kdoví, co se tam událo, když jsem nebyl doma. A něco k jídlu v ledničce najdu.
Kněz vykročí rázným krokem k faře. Už zdálky vidí, že tam někdo čeká přede dveřmi. Když k budově přiblíží, poznává, že je to Lenčin tatínek. To je dobře, že už ho pustili.
„Pochválen buď Pán Ježíš Kristus,“ zdraví muž kněze tak, jak se to učil od dětství.
„Na věky věků,“ odpovídá otec Matouš a zve návštěvníka dál.
„Ne, otče, přišel jsem se vám omluvit za včerejšek. Nechápu, jak jsem mohl něco takového udělat.“
„Byl jste opilý.“
„Byl. Ale to mě neomlouvá.“
„Pojďte dál, pane Tomane.“
„Ne, nezasloužím si, abych mohl vstoupit na faru.“
„A myslíte, že já si to zasloužím?“
„Jste hodný člověk a já se k vám tak hrozně choval. Musím s tím skončit. Chci být Lence dobrým otcem.“
„To je dobře. Lenka vás moc potřebuje.“
„Nějakou dobu to musí beze mne vydržet. Řekl jsem policajtům, že půjdu na léčení, a oni mi to hned vyřídili. Musím ještě k obvodní lékařce. Tam půjdu hned od vás.“

„To je dobře, pane Tomane. Budu se za vás modlit.“
„Moc děkuji a s Pánem Bohem,“ loučí se Lenčin otec.
„S Pánem Bohem,“ odpovídá mu kněz.
Oba muži si podají ruce. Pan Toman rychlým krokem odchází. Kněz se za ním dívá a modlí se: Pane Bože, já teda žasnu. Jak ty umíš jednat, když tě k tomu pustíme. Chválím tě, chválím tě a ještě jednou chválím. A prosím, abys byl pořád se mnou, protože já nechci dělat nic bez tebe.

_ _ _

Pan Josef Janšta, autor mnoha knížek pro děti a mládež, vydává po kapitolkách vyprávění, které nazval Naše čtení. Přehled a názvy vydaných kapitol naleznete zde.

Comments are closed.