kapitola desátá: V moderním oblečení

stáhnout tuto kapitolu v pdf a s obrázky

V moderním oblečení

V úterý ráno se Lenka vypravuje do školy sama, neboť maminka už je dávno na statku. „Děkuji, Pane Ježíši,“ modlí se hned, jak vyskočí z postele, „za to, že jsem se probudila do krásného dne. Děkuji za sluníčko, které odehnalo mráčky a září tak, jak se to sluší na září. Jsem šťastná, že na mě čeká krásné oblečení. Nikdo se mi nebude smát, protože mi to sluší a je to in cool. Děkuji, Pane Ježíši, že jsi k nám poslal otce Matouše. Prosím za maminku, aby práci na statku zvládla, za tatínka, aby přestal pít a staral se o naši rodinu, abychom neměli bídu. Zdrávas Maria…, Anděle Boží…, Amen.“
Lenka se rychle umyje, slupne snídani a pak se obřadně obléká do nového. Chce být ve škole první, ale venku ji zdrží sousedka, která se jí ptá: „Tatínek je doma?“
„Kdepak. On chodí brzy do práce.“
„Slyšela jsem něco jiného, ale mohou to být řeči. Ale ty jsi šikovná. Máš to nové?“
„Mám. Dnes v tom jdu poprvé.“
„To já mám všechno staré. I tělo mám opotřebované, dnes jsem nemohla spát…“
Než sousedka vylíčí své zdravotní problémy, uběhne několik minut, a tak Lenka dochází ke škole v obvyklém čase. Vchází do třídy, když už jsou tam všechny holky. Nevadí, říká si pro sebe děvče, alespoň jim všem zavřu pusu, když mě uvidí.
Holky skutečně strnou, když spatří moderně oblečenou spolužačku. Hledí a nic neříkají. Pak si mezi sebou šuškají. Lenka si schválně ve své lavici nesedá, aby holky mohly vidět, jak jí to sluší. Tolik vytouženého obdivu se však nedočká.
Zuzka ji neoslovuje přímo, ale nahlas říká holkám, aby to Lenka slyšela: „Kde na to vzala peníze? To muselo stát docela dost.“
„Možná má bohatého strýčka v Americe.“
„Spíš pohádkového dědečka.“
„Anebo našla nějaký poklad.“
„Nechte těch keců,“ okřikuje Zuzka kamarádky, „už jsme to tu přece jednou měli.“
„Co?“ nechápou holky.
„Vy jste natvrdlé.“
„No, dovol,“ nelíbí se to Katce.
„Tak přemýšlej a dojdeš k tomu, že už jednou naše hvězda kradla.“
„Myslíš, že to ukradla i teď?“
„Jasný. Každý zloděj se vrací na místo svého lupu.“
„Ona to fakt ukradla?“
„Jo. A ještě se naparuje, abychom ji obdivovali.“
„Ale sluší jí to. Má to hezký.“
„Je to zlodějka,“ trvá na svém Zuzka, ale holky se k ní nepřidávají, protože se bojí, že by to mohla být zase šikana.
Ke skupince se přidává Alena, která si zjednává klid a pak říká: „Kecáte. Copak nechápete, že podruhé by Lenku z obchodu vyhodili, kdyby se tam jenom objevila!“
„To je pravda,“ souhlasí Zuzka, „v obchodě si ji moc dobře pamatují.“
„Zeptáme se jí,“ navrhuje Alena a vykročí k Lence.
Ostatní holky ji následují a vytvoří kolem nešťastnice půlkruh.
Alena se jí bez okolků zeptá: „Kdes na to vzala peníze?“
Lenka nechce prozradit kněze, proto mlčí.
„Ty to nevíš, anebo zapíráš?“
„Vím to. Ale ten pán nechce, aby se o tom mluvilo.“
„Nechce, protože to ukradl.“
„Ne. Neukradl. Koupil to za své peníze.“
„Za ukradené peníze,“ opravuje ji Alena. „A policajti ho už chytli.“
„To není pravda,“ vzkřikne Lenka.
„Je,“ okřikne ji Alena a pokračuje: „Maminka mi dneska ráno řekla, že včera policajti sbalili na ulici tvého taťku. Mamka nevěděla, proč ho zavřeli, ale já už to teď vím. Ukradl peníze, za které koupil dcerušce ty krásné věci, co má na sobě.“
„Tatínek nekrade.“
„A kde vzal peníze?“
„On to se mnou nekupoval.“
„A kdo?“

Lenka mlčí. Cítí, že se jí stahuje hrdlo. Ne, to nesmím dopustit. Nebudu moci mluvit. A já musím říct, že tatínek není zloděj. „Koupil mi to pan farář.“
„Co?“ ptá se a zároveň se i směje Alena.
Přidává se k ní Zuzka a pak všechny holky. „Pan farář!“ volají jedna přes druhou a smějí se povedené obhajobě.
„Vidíš, nikdo ti nevěří,“ domlouvá Alena Lence a nahlas volá: „Taťku jí zavřeli, protože je zloděj.“
Do neklidné třídy vchází třídní učitelka. Už ode dveří volá: „Co je to tady? Zvonilo! Máte být v lavicích.“
Holky poslechnou a klidí se na svá místa. Učitelka se zahledí na Lenku a s obdivem řekne: „Tobě to sluší.“
Alena se hlásí a dostává slovo. „Paní učitelko, jejího tátu policajti včera zavřeli, protože ukradl peníze, za které koupil Lence oblečení.“
Lenka se chce hájit, ale už jí to nejde. Má sevřené hrdlo, ze kterého nevypraví ani slovo.
„Co na to říkáš, Lenko?“ ptá se jí učitelka.
Děvče na ni vystrašeně zírá, ale nemůže říct nic.
„Kdo mlčí, tak souhlasí.“
„Říkala, že jí to koupil pan farář,“ vykřikuje Zuzka a následuje výbuch smíchu.
„Pan farář?“ směje se i paní učitelka. „Jablko nepadá daleko od stromu. Lenka kradla. Není se co divit, že krade i její otec. Od koho by se to jinak naučila?“
Lenka prožívá hotová muka. Chtěla by se hájit, ale nemůže ze sebe dostat ani slovo. Smích se do ní vbodává jako ledové jehly. Šikana, zase ta šikana! A to mám nové krásné oblečení! Je to horší, než když jsem měla staré. A šikanují i tatínka. On pije, to je pravda, ale nekrade. Má dluhy, ale vždycky je splatí, když dostane výplatu. Proto nemáme peníze. Smějí se i panu faráři. Nenávidí mě! Všichni mě tu nenávidí. Nechtějí, abych tu byla. A kde je Terezka? Také se mi směje? Ne, ona dnes není ve škole. Jsem tu sama a všichni proti mně. To se nedá vydržet. Musím pryč. Stejně už brečím a budou se mi zase smát. Anebo nadávat, že si brečením chci vynutit svoje. Tady mě nikdo nemá rád. Musím pryč!
Lenka vstává a pláče. Nahlas, protože už déle pláč dusit nemůže. Třída je najednou ticho. Učitelka zděšeně hledí na Lenku a cítí se vinna na tom, co se nyní děje.
Plačící děvče opouští lavici a běží ke dveřím. Učitelka za ním. Lenka má náskok a na schodech ho ještě zvyšuje.
„Lenko, stůj!“
Prchající žákyně nezastavuje, ale pádí co možná nejrychleji k hlavnímu vchodu. Ví, že tudy se ven dostane, protože zvenku je koule, zevnitř je klika. Když za ní dveře zaklapnou, učitelka přibíhá a vybíhá před hlavní dveře. Tam už jenom zasípe: „Lenko, stůj!“
Po děvčeti však není ani památky. Učitelka se jenom rozhlíží a pátrá, zdali ji přece jenom neuvidí. Pak pokrčí rameny a vrací se do školy. Musím rychle do třídy, poroučí si. Kdoví, co se tam děje. A co s Lenkou? Mám to nahlásit řediteli? Porušila školní řád. Ředitel jí udělí důtku. Ale napřed se mne zeptá, proč utekla. Můžu za to já. Místo abych holky usměrnila, tak jsem se jim chtěla zavděčit. Mají mě v hrsti. Bojím se jich a poslouchám je. Kdoví, co je na tom všem pravdy… A já papouškuji to, co ony vymyslí, aniž si to ověřím. Ten pláč Lenky byl hrozný… Bezmocnost, ponížení, samota. V posledních dnech se holky držely, já jim stála v patách. Ale dneska se utrhly a já s nimi. Jako bych si chtěla potvrdit, že se jí vysmívat můžeme, protože je hrozná, celá její rodina je hrozná. Ale co když je všechno jinak a jsou to jenom pomluvy?
Ponořena do myšlenek se blíží učitelka ke své třídě. Už zdálky slyší odtud křik. S obavou otevře dveře. Zuzka stojí na lavici a předvádí se. Kluci hučí uznáním, holky se řehtají.
„Dost!“ vzkřikne učitelka.
Po tomto výkřiku seskočí Zuzka ze stolu a usedá na své místo. Učitelka ví, že by měla něco říct, ale namísto toho přikazuje: „Otevřete si učebnice!“
Hlásí se Katka. „Paní učitelko, co je s Lenkou?“
„Nevím,“ odpovídá prudce žena a pak se pouští do třídy: „Šikana, sprostá šikana a já jsem v tom s vámi!“
„Je to pravda, co jsme jí říkaly.“
„I kdyby to byla pravda, tak se vás ptám, jak jste jí to říkaly. Nevím, kam Lenka utekla a co udělá. Ale jedno vím, co udělám. Už o tom přemýšlím dlouho. Skončím. Tady skončím. Nemám na to, abych učila vás, kteří nesnášíte svou spolužačku a šikanujete ji.
Ze třídy se ozývají nesouhlasné hlasy. Učitelka je utne. „Stejně mě po dnešku ředitel vyhodí.“
Poté je ve třídě ticho. Ano, taková jsem měla být, říká si učitelka. Místo abych byla přísnější, tak jsem se jim podbízela, aby mě brali. A tak jsem nakonec obětovala Lenku, aby mně tleskaly Zuzka, Katka a další… Ale zpátky se to vzít nedá, proto musím odejít. Dostanou jinou třídní, která si s nimi udělá pořádek. A ochrání Lenku.
„Paní učitelko,“ hlásí se Jakub, „vezmu si ještě dva kluky a půjdeme Lenku hledat.“
„To nesmím udělat,“ odmítá návrh nešťastná žena.
„Nebojte se o nás. Zkusíme ji najít. Zeptáme se lidí, jestli ji někdo neviděl.“
„Běžte, stejně je teď už jedno, co z toho bude. Hlavní je, aby se Lence nic nestalo.“
„Nebojte se, dáme na sebe pozor.“
„Běžte a doveďte Lenku, nebo se z toho zblázním,“ zvolá učitelka a vytahuje kapesník, aby si utřela oči.
Kluci odcházejí ze třídy a cestou kolem lavice Zuzky a Katky na ně Jakub zahučí: „Jste krávy, neskutečné krávy.“
Učitelka to zaslechne. Ví, že by měla zasáhnout, ale nechce napomenout někoho, kdo takto vypověděl Zuzce poslušnost.

Lenka dobíhá k faře a usilovně zvoní. Její pláč se změní v bezmocný vzlykot, když zjistí, že otec zřejmě není doma. Usedá do výklenku dveří, hlavu skloní mezi kolena, aby ji nikdo z kolemjdoucích neviděl ubrečenou. Kdyby věděla, že otec Alois šel za nemocnými a otec Matouš přes slábnoucí bolest odejel před chvíli něco vyřídit na daňový úřad, tak by se šla skrýt někam, kde nechodí lidé. Takto věří, že se kněz za chvíli objeví a ona mu bude moci říct všechno, co prožila ve škole. A on si bude vědět rady.
Když ji uvidí schoulenou v rohu starý muž, tak se jí zeptá: „Copak tu děláš? Proč nejsi ve škole?“
Lenka zaboří hlavu ještě hlouběji mezi kolena. Přitom nic neodpovídá.
„Jsi za školou? Mám zavolat panu řediteli, aby si tu pro tebe došli?“
To ne, lekne se v duchu Lenka. Proto pozvedne obličej a řekne: „Čekám na pana faráře.“
Muž si všimne uplakaného obličeje, a tak pokyne soucitně hlavou a odchází. Lenka si však přitom všimne trojice spolužáků, kteří míří k ní. Musím zmizet. Poslala je určitě učitelka, aby mě dovlékli do školy. Vstává a dává se do běhu po ulici vedoucí ven z města. Ale kluci ji poznávají a běží za ní.

„Lenko, stůj!“ volá za ní Jakub.
Děvče to slyší, ale ani na okamžik nepoleví v běhu.
„Lenko, stůj, nic se ti nestane.“
Prchající na to vůbec nereaguje, pouze přemýšlí, jak jim utéct. Mám náskok, uklidňuje se, za rohem se jim schovám.
Odbočuje do první uličky. Pronásledovatelům tak zmizí z dohledu. Než doběhnou na nároží, tak ji už nevidí. Jakub nahlas přemýšlí. „Schovala se nám v nějakém domě. A bude to jeden z prvních domů, který je otevřený.“
Kluci jdou rychle, ale neutíkají, aby nepřeběhli úkryt Lenky.
„Tady,“ vzkřikne Šimon a ukáže na otevřený průjezd do dvora domu.
Kluci vstupují na dvůr, ale spolužačka nikde.
„Někde tu musí být,“ trvá na svém Šimon a kluci s ním souhlasí.
„Byla ve stejné situaci jako my,“ přemýšlí nahlas Petr, „musela nějakou skrýš objevit rychle, tak i my ji musíme vyčmuchat.
„Tam,“ vzkřikne Šimon a ukazuje na otevřené dveře, snad do nějakého sklepa.
Kluci tam opatrně vcházejí a po několika schodech se dostávají skutečně do sklepa. Všichni tři se rozhlížejí po sklepní chodbičce, ale Lenku nevidí.
„Není tady,“ říká Petr za všechny a ke všem a Lenka se ve výklenku pod oknem na konci chodby zaraduje.
Šimon s tím však nesouhlasí. „Musí tu být. Prohledáme to.“
Lenka ví, že ji za chvíli objeví. Zvedne hlavu a spatří otevřené okénko. Tudy jim uteču. Vyskakuje a chytá se za okraj okna. Teď se musím přitáhnout, abych dostala nahoru i kolena.
„Tu je!“ vzkřikne Šimon a už stahuje děvče dolů.
Lenka nemá sílu, aby vzdorovala. Sice se snaží prsty udržet za parapet okýnka, ale marně. Sjíždí dolů mezi kluky, kteří ji obstupují. Pomýšlí na útěk, ale kluci jí zastoupí cestu.
„Pusťte mě,“ zvolá Lenka na ně.
„Nikam neutíkej, máme pro tebe dobrou zprávu.“
„Všichni mě nenávidíte.“
„To není pravda,“ odpovídá jí Jakub.
„Já už nechci šikanu, pusťte mě!“
„Šikana skončila.“
„Nikdy neskončí, protože mě všichni nenávidíte,“ vzkřikne Lenka a přitom pohlédne na sebe, je umouněná, nové oblečení je špinavé, začerněné.
Je jí to líto a znovu začíná plakat. Jakub cítí, že je třeba něco udělat. Ale jak jí mám dokázat, že ji máme rádi? Mám ji obejmout? To ne, začne ječet, že jí chci ublížit. Ale má určitě dobré srdce. Musím ji za to srdce chytit.
„Lenko,“ říká Jakub vlídně, „víš, kdo ještě ve třídě pláče?“
„Kdo by plakal. Tam se jenom umějí všichni vysmívat.“
„Paní učitelka.“
„Nevykládej, nevěřím ti.“
„Měla slzy v očích, viděl jsem to. Kvůli tobě, že tě neochránila.“
Lenka zpozorní, ale nic na to neříká. Jakub proto klidně pokračuje: „Říkala, že ve škole skončí, že nás nezvládla.“
„Kvůli mně? To není možné. Nikdo mě nemá rád. I ona urážela mého tatínka.“
„Teď toho lituje.“
„Má čeho litovat.“
„Má tě ráda, Lenko, mrzí ji, co se stalo.“
„Nemá mě ráda.“
„My tě máme rádi. Proto jsme utíkali za tebou.“
„Chtěli jste mě dotáhnout do školy. Ale já tam nepůjdu, do školy se nevrátím.“
„Když nám nevěříš, tak zavoláme mobilem paní učitelce. Ať ti to řekne sama.“
„Nevěřím jí.“
„A komu věříš?“
„Otci Matoušovi.“
„To je kdo?“
„Náš pan farář.“
„On ti fakt koupil to, co máš na sobě?“
„Vidíš, jak mi věříš. Nikdo mi nevěříte.“
„Teď už tomu věřím.“
„Teď…, protože mě chceš dostat k učitelce.“
„Doprovodíme tě na faru. Paní učitelce dáme vědět, kam jdeme, aby neměla o nás strach.“
Lenka s tím souhlasí, ale když Jakub ukončí hovor s jejich třídní učitelkou, tak se kluků zeptá: „Věříte mi?“
„Jasně,“ odpovídá Jakub.
„Neuteču vám, ale nepůjdu s vámi jako mezi policajty. Dáte mi třicet metrů náskok a nebudete se ke mně přibližovat.“
Všichni kluci souhlasí, a tak Lenka opouští sklep i dvůr a vychází na ulici. Jakub se spolužáky dodržují domluvený odstup. Lenka je šťastná, že jdou na faru, že se uvidí s otcem Matoušem, který jí pomůže. Proto se modlí: Pane Ježíši, ať je otec Matouš doma. Prosím tě, doveď ho na faru. Ať se vrátí domů. Ty to přece můžeš zajistit. Já ti věřím. Také ti věřím, že mě máš rád. Ano, vím, že mě máš rád. Poslal´s mi otce Matouše, aby mě zachránil před šikanou. Dovedeš mi ho teď na faru. Vím, že to uděláš, protože mě máš rád. A ty víš, že otce potřebuji.

_ _ _

Pan Josef Janšta, autor mnoha knížek pro děti a mládež, vydává po kapitolkách vyprávění, které nazval Naše čtení. Přehled a názvy vydaných kapitol naleznete zde.

Comments are closed.