kapitola dvacátáprvní: Zelený čtvrtek

stáhnout tuto kapitolu v pdf a s obrázky

Zelený čtvrtek

Terezka s maminkou se nemohou dočkat, až přijedou tatínek s Liborem domů. Všechno doma připravily ke slavnostnímu obědu na uvítanou.
Konečně jsou tu. Terezka běží k autu, a jakmile Libor vystoupí, objímá ho kolem krku a tiskne se k němu. Pláče radostí a několikrát opakuje: „Já jsem tak šťastná.“
Slzy má očích i maminka, kterou konečně Terezka pustí k Liborovi. Objímá ho a šeptá: „To je dobře, že jsi doma.“
Tatínek odváží auto do garáže. Spěchá, aby mu nic neuniklo. Maminka ho zve do pokoje, kde je slavnostně prostřeno. Terezka se ukazuje jako zdatná pomocnice, když přináší voňavou polévku.
Libor je z takového uvítání dojatý. Nahlas se přiznává: „Nevěděl jsem, že mě máte tak rádi.“
„Ani já jsem netušil, že se máme tak rádi,“ přiznává tatínek.
„Jenom abychom si to nepokazili,“ strachuje se Terezka při vzpomínce, jaké to bylo doma, než Libor onemocněl.
„Z mé strany to nehrozí,“ slibuje hlava rodiny, „práce bude až na druhém místě za rodinou.“
„Horší to bude se mnou,“ uznává maminka, „nevím, jak to udělat, abych Libora teď po nemoci nerozmazlovala.“
„Nedovolím to,“ slibuje otec a nabírá si polévku.
Terezka se v duchu pomodlí před jídlem, ale tak, aby to nikdo neviděl. Taková je domluva s tatínkem. Může si žít podle náboženství, ale doma to nesmí nějak projevovat navenek.
Také Libor si nalévá polévku. „V nemocnici nevařili špatně, ale maminčina polévka… To je jiná třída.“
Všichni přikyvují, přejí si dobrou chuť a začínají jíst. Terezce slavnostní pohoda připomíná poslední večeři Pána Ježíše s apoštoly. Nebude se tatínek zlobit, když to řeknu? Ale mamince to vadit nebude a možná to i Libor rád uslyší. Nikdo z nich neví, co se dnes slaví v kostele. A tak už říká: „Připomíná mi to poslední večeři Pána Ježíše s apoštoly. Jedli velikonočního beránka a byla to velká slavnost. I my tady slavíme.“
„Terezko,“ okřikuje tatínek dceru, „já myslím, že jsme se domluvili, že náboženství domů tahat nebudeš.“
Děvče se lekne a zmlkne. Na její obranu se staví Libor. „Nevím, proč by se u nás nemohlo mluvit o křesťanství. Kdyby nebylo křesťanů, tak bych tu nebyl. Požíral bych prášky anebo by mi píchali injekce v nemocnici.“
Otec se zlobí, když se ptá: „Ty jsi už taky křesťan?“
„Moc toho o křesťanství nevím. Ale jedno jsem poznal: křesťané mají lásku. Kromě vás za mne bojovali jenom křesťané. Také mi odpustili tak, jako bych jim nic neudělal. A přitom jsem byl k nim předtím hnusný. V nemocnici jsem se modlil k Ježíši, aby mi dal lásku. Bez lásky se nemůže jít za světlem po smrti. V nemocnici jsem poznal, že křesťanství není blbost, jak jsem si do té doby myslel. Proto o něm chci co nejvíce slyšet.“
Hlava rodiny na to neříká nic. Je na něm vidět, že o Liborových slovech přemýšlí. Terezka si představuje apoštoly při poslední večeři. Povídají si s Pánem Ježíšem i mezi sebou. Žvýkají maso a zajídají je hořkými bylinami. Krásná pohoda, ale ne až do konce. Ale to se bude prožívat až večer v kostele.

Pan Kovář už od rána pracuje na zahradě. Dobývá kořen z jabloně. Pan farář mu za to slíbil mimořádnou odměnu, než odjel do biskupského města na slavnostní bohoslužbu.

K zahradě se stahují Emilovi kamarádi při pití alkoholu. Brigádník o nich ví, ale nemíní se s nimi bavit. Skupinka čtyř chlapů na to však nedbá a otevřenou bránou vchází na zahradu.
Je mezi nimi i Matouš, který sem ostatní kumpány dovedl. Ujímá se také vyjednávání se svým spolunocležníkem. „Emile, nechej už toho a pojď si s námi odpočinout.“
„Chlapci, nemám čas, mám moc práce.“
„Hodně práce jsi už udělal, měl by ses s námi podělit o výdělek.“
„Nemám žádný výdělek.“
„Neříkej, sám jsi říkal, že si za peníze koupíš nové oblečení.“
„To mi koupí pan farář.“
„Nechej těch výmluv a pojď se s námi podělit.“
Emil dělá několik krůčků k návštěvníkům, opře se o rýč a vážně říká: „S pitím jsem skončil. Už ani jedno pivo, ani deci vína, ani stopečka kořalky!“
„To ti akorát tak věříme.“
„Nevěřte, ale poznáte. Prostě nepiju.“
„Nemusíš pít, stačí, když zaplatíš.“
„Peníze mám pro svou rodinu a ne na pití.“
„A my nejsme tvoje rodina?“
„Ne.“
„Stydíš se za nás? No jo, jsi teď v lepší společnosti. Piješ s panem farářem.“
„Kecáš. Nepiji s nikým a pít už nebudu. A mám tady práci,“ odpovídá pan Kovář a vrací se ke kořenu.
Chlapi postoupí k němu a Matouš pokračuje ve vydírání, když říká: „Nemusíš jít s námi. Koupíme si vínečko z toho, s čím se s námi podělíš.“
„Nic vám nedám. Táhněte pryč!“
„Rozmysli si to. Když penízky nedáš, tak si je vezmeme sami.“
„Nemám ani korunu.“
„Přesvědčíme se,“ vyhrožuje Matouš a dává pokyn společníkům k útoku.
Všichni se vrhají na Emila a shazují ho na zem. Padá na záda, ale podaří se mu dostat na čtyři jako psovi. Vymrští se a shazuje tak dva protivníky na zem. Ale zbývající dva na něho zaútočí z boku a udeří ho do břicha a do žaludku. Emil v bolestech kleká na kolena a nemá sil se bránit šacování útočníků. Hledají peníze v kapsách, ale najdou jenom pár nepotřebných věcí.
„Kde máš peníze?“ křičí jeden přes druhého na Emila, který se snaží postavit na nohy a křičí: „Pomóóóc!“
Matouš volá: „Pryč! Za chvíli tu budou policajti!“
V mžiku je zahrada prázdná. Emil si sedá na pařez a počítá rány. Utírá si rukávem obličej zkrvavený z menší rány nad okem. „Darebáci,“ povzdechne Emil, „jak jsem mohl s takovými lumpy kamarádit.“
Dotlučený se šourá k pařezu, aby pokračoval v práci.
Otec Michal se ho lekne, když se vrátí s posvátnými oleji z biskupského města. Emil mu vypráví, co ho potkalo, a nakonec dodá: „Dnes půjdu spát na ulici, s Matoušem už nemám nic společného, mlátil mě ze všech nejvíc.“
Otec Michal zakroutí hlavou a řekne: „Pán Ježíš při poslední večeři umyl apoštolům nohy, když se k této služebné práci nikdo neměl. Také já vás, Emile, umyji a vykoupu. V prádelně ze dvora je vana, je tam přívod teplé vody. Dám vám tam šampon, voňavé mýdlo. Okoupete se a já mezitím seženu něco na oblečení. Zůstalo tu něco po mém předchůdci. Byl velký jako vy. A přespíte samozřejmě na faře. Už nejste bezdomovec. Máte svůj pokoj a také zaměstnání.“
„Jaké?“ diví se pan Kovář.
„Jste můj osobní asistent. Budete dělat to, co potřebuji. Ale k tomu musíte trochu vypadat. Hajdy do vody.“

Večer se shromažďuje farnost k obřadům Zeleného čtvrtku. Po zazvonění vycházejí ministranti, za nimi dvanáct mužů a teprve na konci kráčí otec Michal. Průvod doprovází vstupní zpěv scholy. Mirka stačí sledovat noty, ale i muže, kteří kráčejí kolem ní. Strne. Je to možné? V průvodu jde s hlavou vztyčenou pan Kovář. Je slušně oblečený, na první pohled umytý, učesaný a upravený.
Mirka přestává vnímat zpěv a vzpomíná, jak ještě nedávno se třásla před tímto mužem zde v kostele. Ano, chtěl změnit život, to poznala, ale že by to dotáhl na úctyhodné místo mezi dvanácti muži, kterým dnes kněz umyje nohy, to ji ani nenapadlo. Kdyby ho tak viděla jeho žena, jak mu to mezi ostatními muži sluší! Snáze by mu uvěřila, že to myslí s novým začátkem doopravdy.
Po kázání se otec Michal přepáše zástěrou a zamíří ke dvanácti mužům. Předtím vyprávěl věřícím, že v izraelské zemi bylo hodně prachu a při vstupu do místnosti umýval služebník hostům nohy. Pán Ježíš se stal takovým služebníkem, když nikdo z apoštolů tuto funkci na sebe nevzal. Apoštoly pak napomenul, že mají být služebníky všech – tak budou velkými v Božím království.
Otec Michal se blíží k panu Kovářovi. Do Mirky jako když střelí. Musím to vyfotit a poslat Emilově manželce. Ať vidí, jakého má šikovného muže! Stihnu to? Musím.
Ale než dorazí před oltář, tak už otec Michal vstává od pana Kováře a chystá se přejít k dalšímu muži.
„Otče Michale,“ zašeptá za ním Mirka.
Kněz se otáčí a zeptá se: „Co se stalo?“
„Prosím vás, umyjte ještě jednou nohy panu Kovářovi.“
„To nejde.“
„Musím ho vyfotit.“
„Kvůli focení nebudu narušovat obřad.“
Mirka se potí napětím. Co mám dělat, abych přiměla kněze k opakování umytí? Mám nápad. „Otče Michale,“ šeptá, „Umyl jste nohy panu Kovářovi špatně. Musíte znovu.“
Mirka se bojí. Udělá to kněz, nebo ne? Pochopí, že to nutně potřebuji?
Otec Michal se otáčí, a když spatří napětí i prosbu v očích Mirky, tak se vrací, sklání se k panu Kovářovi a umývá mu nohy znovu. V té chvíli bleskne mobil v ruce Mirky a fotka je na světě.
„Díky,“ zašeptá Mirka a vrací se na své místo ve schole. Už cestou ji napadají pochybnosti z toho, co udělala. Co mi ta fotka pomůže, když nevím adresu Emilovy paní? Kdybych to mohla poslat mailem, tak by to ještě dneska večer měla!
Při mši svaté se snaží Mirka myslet na to, co se děje na oltáři. Zvláště dnes, když je výroční den první mše svaté. Na konci přenáší kněz monstranci do Getsemanské zahrady, kde je společná a pak soukromá modlitba. Mirka se omlouvá Pánu Ježíši, že nezůstane a půjde udělat skutek lásky. Seženu adresu Emilovy manželky a pošlu jí fotku z dnešních obřadů. Ale kde je pan Kovář? V kostele ho nikde nevidím. Podívám se ven.
Před kostelem však nikdo není. Že by odešel mezi své kamarády? On, takový čistý a vymydlený člověk? Půdu za nimi, vím, kde popíjejí.
Jde najisto a najde je v družné zábavě na lavičce pod lípou.
„Dobrý večer,“ zdraví skupinu, ve které by ještě před několika dny najisto našla Emila.
Chlapi zmlknou. S potěšením si prohlížejí dívku, která je pozdravila.
„Prosím vás,“ pokračuje Mirka, „nevíte, kde je pan Kovář?“
„Ten už pije s lepšími lidmi. My jsme pro něho moc obyčejní.“
„A kde?“
„S panem farářem na faře. Popíjí tam mešní víno.“
„To není pravda. Pan farář je v kostele a modlí se.“
Chlapi se však už odmítají s ní bavit. Padají sprostá slova na Emilovu adresu. Nehezky mluví i o panu faráři.
Mirka se vrací ke kostelu. Tak už zase pije. Dalo se to čekat. Ale proč hrál v kostele nového člověka? Půjdu se za něho pomodlit, za jeho ženu i děti. V bráně do kostela se málem srazí s panem farářem.
„Mirko, proč jsi tak smutná?“ ptá se jí kněz.
„Pan Kovář zase pije.“
„Opravdu? A já mu tolik věřil. To jsem tedy smutný taky. A kdes ho viděla pít?“
„Říkali to o něm jeho kamarádi.“
„Co říkali?“
„Že teď pije s lepšími lidmi.“
„Pojď se mnou, zeptáme se ho,“ navrhuje kněz Mirce, aby šla za Emilem s ním.
Mirka nechápe, proč otec Michal spěchá na faru. Vejde do budovy a projde na konec chodby, kde klepe na dveře pohostinského pokoje.
„Dále,“ ozývá se zevnitř.
Otec se podívá na Mirku v obavě z toho, co uvidí. Opilého muže s otevřenou lahví od vína? Vcházejí dovnitř a spatří pana Kováře, jak u stolu čte z bible, kterou si vybral v malé knihovně pro hosty.
„Všechno v pořádku, pane Emile?“ zeptá se kněz, „jdou totiž o vás pomluvy, že zase pijete.“
„S panem farářem mešní víno,“ doplňuje Mirka, „říkají to o vás vaši kamarádi.“
„To jsou darebáci, nemohou snést, že to netáhnu s nimi.“
„Vy nepijete,“ jásá Mirka, „takže pošleme fotku vaší manželce. A můžeme hned, pane faráři?“
Kněz souhlasí, a tak Mirka přetahuje fotku z umývání nohou do počítače a posílá ji na adresu, kterou jí diktuje pan Kovář. Mirka k obrázku píše: Milá paní Kovářová, posíláme fotku Vašeho manžela ve společnosti vážených mužů dnes večer v kostele. Kněz mu umývá nohy tak, jak umyl nohy Ježíš apoštolům. Farnost otce Michala.
Mirka se loučí a spěchá domů. Zastaví se ještě v kostele, kde probíhá modlitba u Ježíše v Getsemanské zahradě. Pokloní se eucharistickému Kristu a poprosí za pana Kováře, aby měl opět domov.
Na faře sedí pan Kovář před obrazovkou počítače a čeká, jestli se jeho žena ozve. Dočká se po desáté hodině. Jeho manželka píše: Děkuji za fotku. Nechce se mi ani věřit, že je to Emil. Moc mu to sluší. Copak už nepije? Kovářová.
Emil sedá ke klávesnici a píše: Milá Maruško, zdravím Tě z fary, kde teď přechodně bydlím. Nepiji a nikdy již pít nebudu. Neumím napsat, jak moc se těším domů. Tvůj Emil.

Křesťané na celém světě prožívají s Ježíšem opuštěnost v Getsemanské zahradě. Ježíš se potil krví také proto, že viděl v duchu mnoho lidí, pro které bude jeho utrpení marné. Anděl ho posiloval a připomínal, kolika lidem přinese jeho utrpení spásu. Byli mezi nimi i manželé Kovářovi, kteří právě na Zelený čtvrtek našli opět cestu k sobě.

_ _ _

Pan Josef Janšta, autor mnoha knížek pro děti a mládež, vydává po kapitolkách vyprávění, které nazval Naše čtení. Přehled a názvy vydaných kapitol naleznete zde.

Comments are closed.