kapitola šestá: Stěhování

stáhnout tuto kapitolu v pdf a s obrázky

Čtvrtek je pro otce Matouše perný den. Se svými pomocníky dokončuje sbalení posledních věcí do krabic. Zároveň se snaží, aby jeho nástupce přišel do uklizeného, příjemného prostředí, a tak probíhá úklid fary od střechy až do sklepa.
Náročný den prožívá i starosta farnosti, do které se zítra otec Matouš nastěhuje. Svolal mimořádné zasedání rady města, která vyslechla závěry policejního vyšetřování. Podle něho ředitel školy zveřejnil zjištěnou krádež Lenky Tomanové a ponechal ji naprosto bez ochrany před útoky okolí. Vůbec nezjišťoval, proč Lenka k takovému jednání dospěla. Toleroval šikanu ve škole a nepotíral ji. Rada jednohlasně rozhodla o odvolání ředitele s okamžitou platností. Nového ředitele chce starosta vybrat s největší možnou pečlivostí. Proto je třeba výběrové řízení náležitě připravit. Kdo však povede školu, než bude vybrán nový ředitel? Starosta chce poprosit bývalého ředitele, který před několika lety odešel do penze. Těší se dobrému zdraví a důvěře lidí ve městě.
Otec Matouš je večer šťastný, že mu farníci pomohli a fara je čistá, připravená přijmout nového duchovního správce. Po odchodu posledního brigádníka je v budově najednou klid. Všechno jednou na tomto světě končí, říká si otec Matouš. I mé putování s touto farností. Kněz si kleká mezi balíky, jako by chtěl obejmout všechno, co zde prožil, a děkuje za to dobrotivému Bohu. Pak spíná ruce a modlí se: „Můj Bože, miluješ všechny lidi, miluješ každého zvlášť osobní láskou, máš rád i mne, své nezbedné dítě. Vezmi mě, prosím, do své otcovské náruče a požehnej mi, abych tak byl na každém kroku v nové farnosti s tebou, abys vedl mé kroky, jednání i slova. Zítra odtud odjedu a začnu v nové farnosti s tebou, v síle Ducha svatého, ve spojení s Pannou Marií.“
Končící duchovní správce dal do této modlitby celé své srdce a teď už jenom klečí a prožívá Boží přítomnost, ve které se nemusí ničeho bát.

Na druhý den přijíždí otec Matouš do nové farnosti ve svém autě těsně za stěhovacím vozem. Zprvu je tu hlouček lidí, který však narůstá, když se lidé dozvídají o příjezdu jejich nového pastýře. Přibíhá také starosta, který mu srdečně potřásá pravicí a říká: „Vítám vás v našem městě.“
„Děkuji, moc děkuji,“ odpovídá otec Matouš.
„Já vám děkuji.“
„Nevím, co tím myslíte.“
„Váš podnět ohledně jednání ředitele školy spustil lavinu.“
„Ale lavina může být smrtící.“
„Lavina rozbourala to, co jsme nedokázali změnit my.“
„Co se vlastně stalo?“
„Rada města odvolala ředitele školy s okamžitou platností.“
„Myslím, že je to dobré rozhodnutí.“
„A je také dobré rozhodnutí otce biskupa, že vás poslal k nám.“
„Děkuji za přivítání a doufám, že budeme dobře spolupracovat.“
Pan starosta přikyvuje, loučí se a omlouvá, že má na úřadě moc práce.
Stěhováci musí odstrkovat lidi, aby mohli začít nosit krabice a další věci. Klubko lidí kolem otce Matouše se přesouvá o kousek dál a zvětšuje se. Mezi lidi se rozneslo, že se mladý kněz postavil neoblíbenému i obávanému řediteli. Během několika hodin se stal tak populárním, že ho obyvatelé chtějí spatřit, přivítat anebo ho alespoň zblízka uvidět.
Otec Matouš je z přivítání nadšený. Nikoho neodbude, a tak se dostává do fary, když už je snad polovina věcí uložena ve vstupní hale. „Ostatní věci se musí nastěhovat nahoru!“ volá na stěhováky, kterým se do schodů moc nechce.

V rohu vedle schodiště trpělivě čeká otec Alois, aby přivítal nového faráře. Když ho otec Matouš spatří, tak spěchá k němu. „Tak jsem konečně tu. Ale takové uvítání jsem nečekal.“
„Věru pěkně tě přivítali. Ale…“
„Co ,ale´, je něco špatně?“
„Chtěl jsem jenom říct, že je to až moc krásné a že by sis měl dát pozor.“
„Na co si mám dávat pozor?“
„Zloduch to neponechá bez odezvy.“
„Proč?“
„Nesnese takový souzvuk lidí.“
„Vadí vám ta radost?“
„To ne, jenom chci varovat.“
Otec Matouš prožívá setkání s knězem jako studenou sprchu po všech těch paprscích chvály a povzbuzení. „Berete mi radost. Závidíte mi?“
Starý kněz skloní hlavu a tiše říká: „Bude lépe, když se přece jenom odstěhuji.“
Nový farář cítí, že by měl něco říct. Ale stojí bez hnutí, dokud starý kněz neodejde. Pak se rozbíhá ke stěhovákům, aby jim ukázal, kam mají další věci ukládat. V duši však klid necítí. Výčitky ho bodají jako ostré ledové krystalky. Ano, otec Alois má pravdu. Zloduch mě dostal. Napumpoval do mě pýchu z toho uvítání. Já, já, já jsem ten vynikající nový farář, který tady všechno pozvedne. Dostal jsi mě, zloduchu, a odnesl to starý dobrý člověk, který mě před tebou varoval. Jak jsem mu ublížil, když jsem mu řekl, že závidí. Mohl se přidat ke všem chválám, ještě více vzedmout mou pýchu, já bych ho poplácal po zádech. Ale on mě namísto toho varoval. Díky, Bože, že jsi mi ho poslal. Musím jít za ním a poprosit ho za odpuštění. A znovu ho požádat, aby tu se mnou zůstal, protože ho budu potřebovat.
Otec Matouš nemůže hned odejít, protože stěhováci se ho ptají, kam mají krabice a další věci ukládat. Kněze to stresuje. Má strach, aby odstupující farář neučinil nějaké rozhodnutí. Bože, modlí se, vnukni otci Aloisovi, aby počkal, až přijdu.
Konečně je vše složeno, stěhováci si nechávají podepsat výkaz o práci a odjíždějí. Fara je najednou prázdná. Nový farář sedí na krabici a přemýšlí, co má říct starému otci. Jednoduše ho odprosím a požádám ho, aby zůstal, že se už nic takového nebude opakovat. Vstává a už rozhodnými kroky jde ke schodům, které schází po jednom, když jindy to bere po dvou, třech i pěti schodech najednou. Zaklepe u pokoje starého kněze. Žádná odpověď.
„Otče Aloisi,“ zvolá a silně zaklepe.
Znovu žádná odezva. Že by otec odešel? Anebo se mu udělalo z toho mého jednání špatně? Musím to zjistit.
Otec Matouš pomalu otevírá dveře. Nahlíží do pokoje. V rohu místnosti sedí schoulený starý kněz. Provinilec se lekne. Stalo se mu něco? Nejspíš mu vypovědělo srdce. Několika rychlými kroky se dostává k němu. „Otče, stalo se vám něco?“
Starý kněz pozvedá hlavu. Oči má plné slz. Neříká nic, jenom chvíli se pátravě zadívá do očí příchozího a pak znovu skloní hlavu.
„Otče Aloisi, je mi líto, že kvůli mně pláčete. Odpusťte mi, prosím, že jsem vám způsobil bolest. Hlavně mě mrzí, že jsem vás obvinil ze závisti. Prosím, neodcházejte, už se to nebude opakovat.“
„Ale bude,“ odpovídá bývalý farář.
„Co bude?“
„Já budu závidět a ty budeš pyšný.“
„Nechci být pyšný.“
„Budeš chválený, budeš obdivovaný, a tak budeš pokoušený k pýše. Zlý toho využije a ty s ním budeš bojovat. A já budu pokoušený k závisti, protože nebudu chválený, nebudu obdivovaný. Oba musíme s pokušeními bojovat. Ne, stěhovat se nebudu.“
„Opravdu nám ďábel nedá pokoj?“
„Moc mu vadí, že tě lidé s takovou láskou přijali. Bude hledat, jak dobrou věc pokazit. Vadí mu, že zde tvoříme kněžské společenství. Bude se snažit nás rozdělit. Pojď, pomodlíme se k Duchu svatému, abychom zase ďáblovi nenaletěli.“
Oba kněží poklekají před křížem a tiše se modlí. Neříkají nahlas nic, ale jejich srdce se přimyká k Bohu a oni prosí Ducha svatého, aby naplnil jejich srdce láskou k Bohu a k bližnímu. Než vstanou, tak se otec Alois modlí nahlas: „Duchu svatý, veď nás a připomínej nám, že láska je křišťálový lustr nezměrné ceny, osvěcuje život a zahání temnotu hříchů. Nedopusť, abychom pýchou nebo závistí lustr rozbili, nastala by tma a o střepy bychom se pořezali nejenom my, ale všichni lidé ve farnosti.“
„Amen,“ potvrzuje otec Matouš slova modlitby a v dojetí sevře zkušeného kněze bratrským objetím.
Ticho přerušuje zařinčení zvonku. Oba kněží se na sebe podívají. Otec Alois ukáže rukou, že on už nepůjde otevřít.
Otec Matouš se usměje a spěchá ke dveřím.
„Chvála Kristu,“ zdraví Lenka, které přizvukuje Terezka.
„Vítám vás, děvčata, jdete pomáhat?“
„Jdeme teprve ze školy, ale přijdeme. Chtěli jsme vám jenom něco říct.“
„Tak pojďte dál, ať to nevyřizujeme na ulici.
Ve vstupní hale si usedají proti sobě na krabice.
„Tak spusťte,“ vyzývá otec Matouš, „jste první, se kterými mluvím po přestěhování.“
„Otče, chtěli jsme vám říct,“ mluví za obě Lenka, „že to posmívání přestalo. Holky se teď bojí, protože jim pohrozila paní učitelka. Děkuji vám, že jste se mě zastal.“
„Takže je všechno v pořádku?“
„To zase ne.“
„Pořád jsou na tebe vysazené?“
„Ano.“
„A jak se to projevuje?“
Lenka neví, jak to vyjádřit. Mlčí, dívá se před sebe a přemýšlí. Pomáhá jí Terezka. „Ony nic neříkají, ale dívají se.“
„Na co se dívají?“
„Když ráno vkročí Lenka do třídy, tak se přestanou bavit a všechny čumí na to, co má oblečené. Pak udělají takové ksichty a všem je jasné, co si myslí.“
„A tím to končí?“
„Kdepak! Stáhnou se do kroužku a chichotají se.“
„A paní učitelka to nevidí?“
„Většinou ve třídě není. A kdyby tam byla, tak ony by změnily taktiku.“
„Takže tichá šikana pokračuje?“
„Ano.“
„A když přijdou výhodné podmínky, tak zase vzplane.“
„Asi jo. Teprve dva dny je pokoj. Co bude po neděli, nevíme.“
„Dobře, holky, budu o tom přemýšlet a za vás se modlit.“
„Děkujeme,“ vyhrknou obě děvčata naráz.
„Tak přijdete?“ ptá se jich kněz, když se mají k odchodu.
„Já určitě,“ slibuje Lenka.
„Já taky,“ přidává se Terezka.
„Těším se na vás,“ loučí se s nimi kněz, a když se holky obrátí, přelétne očima Lenčino oblečení.
Nedá na sobě nic znát, ale v duchu se zlobí. Slušně a čistě oblečená! Ty holky mají moc peněz, a tak se dívají na Lenku spatra. Kdo je naučí, že hlavní bohatství je v duši? Kdo jim to řekne? Můj Bože, najdi mi cestu k nim.
Kněz si usedá znovu na krabici a vytahuje mobil, aby se pomodlil breviář. Myslí při něm na celou farnost, zvláště na Lenku i na kluky, kteří mu slíbili, že přijdou pomoci při stěhování, a zatím není o nich ani vidu ani slechu.
Sotva skončí modlitbu a odloží mobil, přemýšlí, z které strany začít, lekne se, když nad ním zařinčí zvonek. Že by přece jenom přišli ti hoši? A je tomu tak.
Za celou skupinu promlouvá Radim. „Pane faráři, jsme tady, jak jsme se domluvili. Máte pro nás práci?“
„Kluci, jak jsem rád, že jste přišli. Samotnému se mi do toho nechce, ale jak jsem vás uviděl, už mám chuti na rozdávání.“
Kněz podává každému ruku a omlouvá se. „Hoši, nemám tak dobrou hlavu, abych si z jednoho setkání zapamatoval vaše jména.“
„Radim, Danek, Kája, Vašek,“ představují se brigádníci jeden po druhém a otec si jména opakuje a pak zkouší jednotlivé kluky jejich jmény oslovit.
Daří se mu to napoprvé a hoši mu zatleskají.
Otec Matouš přemýšlí nahlas. „Nádobí necháme holkám a snad přijdou i nějaké ženy. Vy mi pomůžete nastěhovat knihy. Nahoře je volná knihovna po otci Aloisovi, já ještě tři regály namontuju. Krabice budete brát podle čísel a uložíte vždycky celou krabici. Ukážu vám, kde začnete. Jasný?“
„Jasný, otče, nepomícháme vám to,“ ujišťuje Radim.
„Tři budete nosit a ukládat, jeden bude hlídat, aby se to nespletlo.“
„Danek! Je z nás nejchytřejší.“
Kněz vede kluky do své budoucí pracovny v poschodí a ukazuje jim, kam budou ukládat knihy. „Toho nepořádku na mém stole si nevšímejte. Vysypal jsem tu jednu krabici věcí, které musím uložit do šuplíku. Ale s tím mi nepomůžete.“
Hoši se pouštějí do práce. Otec jenom zpovzdálí pozoruje, jak se ona povedená „trojka“ chová k Vaškovi. Radimova parta ho sice mezi sebe nepouští, ale ani ho od sebe neodhání, normálně s ním spolupracuje. Otec Matouš se upokojí a jde připravit další regály. Musí si pospíšit, protože kluci pracují s chutí a rychle.

Asi po hodině práce odbíhá Kája. „Mamka mě volala. Potřebuje pomoct s nákupem. Jsem tu za chvíli nazpátek.“
Kluci sice brblají, ale když se Kája za půl hodinky vrací, tak ho vítají huronským pokřikem.
Otec Matouš montuje regál a přitom se modlí: Pane Ježíši, tak rád bych ty kluky získal pro tebe. Pošli svého svatého Ducha, ať nás dá dohromady. Pomoz také Vaškovi, ať se k nim přiblíží, ať se už dnes skamarádí.
Zvony zvou do kostela, když hoši hlásí, že jsou hotovi. Dnes má mši svatou ještě otec Alois, a tak má jeho nástupce čas na brigádníky. V kuchyni pracují ženy, kterým pomáhá Lenka s Terezkou. Tři chlapi montují nábytek v ložnici.
Otec Matouš kontroluje práci kluků a má pro ně jenom slova pochvaly. Staví je před knihovnu, aby si je vyfotil. Jde ke stolu, kam si položil nový fotoaparát. Dostal ho od farnosti na rozloučenou. Velmi dobrý a drahý přístroj. Bývalí farníci dobře odhadli, že mu tím udělají radost.
„Hned to bude,“ volá kněz na kluky a přehrabuje se ve věcech na stole.
Když tam přístroj nevidí, tak se dívá ještě do šuplíků, jestli tam fotoaparát neuložil. Přehrává si svoje jednání po příjezdu na faru. Ano, je si jistý, přístroj jsem uložil sem a pak jsem ho tady viděl. Moc se mi líbí, a proto jsem se na něj občas podíval, abych se potěšil.
„Pane faráři, jak tu budeme dlouho stát?“ volá Radim.
„Nemám fotoaparát.“
„Mám vám půjčit mobil?“
„Ne, přece ten fotoaparát tady musí být! Nehrál jste si s ním někdo?“
Vašek odpovídá hned: „Kája se na něho díval.“
„Zase bonzuje,“ ujede Kájovi.
Radim s Dankem si myslí totéž, ale neodvažují se před knězem něco říkat.
Otec Matouš přistupuje ke Kájovi a ptá se ho: „Kam jsi dal ten fotoaparát?“
„Nikam jsem ho nedával.“
„Tak proč není na stole?“
„Nevím.“
Kněz se zadívá pátravě na celou skupinu. „Nikdo jiný z vás fotoaparát nebral?“
Ticho přerušuje Vašek. „Kája říkal, že mu mamka volala, aby jí šel pomoci s nákupem. Myslím, že mu mamka nevolala. Musel bych to slyšet.“
Zní to jako obvinění, i když to výslovné obvinění není.
„Připadám si, jako kdyby mě vyšetřovali policajti, už mě tu nikdo nikdy neuvidí,“ zvolá Kája a odchází.
„Mysleli jsme, že dostaneme pochvalu,“ přidává se ke kamarádovi Radim a naštvaně odchází.
Danek jde za nimi, i když nic neříká a očividně přemýšlí.
Zůstává jenom Vašek. „Ty nepůjdeš, viď,“ povzdechne kněz.
„Ne, pomohu vám ještě.“
„Zatracený fotoaparát! Kdyby raději nebyl. Anebo je možná dobré, že byl. Vašku, jsi fakt detektiv. To musí kluky štvát, když jim všechno odhalíš. Jsme zase tam, kde jsme byli v pondělí, když jsem se tě zastal u kostela. Ještě že už není ve škole ředitel, který šikanu neřešil.“
„Vím, co mě čeká. Byli hodně naštvaní.“
„Pojď, pomodlíme se, sami to nezvládneme,“ vyzývá kněz, spíná ruce a čeká, až se Vašek postaví vedle něho.
„Duchu svatý, ty pronikáš všechno, ty víš, v jaké jsme situaci. Zasáhni svou moudrostí, ale i silou a radou. Ať se ztráta fotoaparátu vyřeší, kéž i vztahy Vaška s Radimem, Kájou a Dankem se narovnají, neboť ty rovnáš všechno křivé, jak zpíváme.“
Nato kněz svým jasným hlasem zpívá ze svatodušního hymnu: „Srovnej, co je zkřivené, zahřej, co je studené, a nedej nám zabloudit.“

_ _ _

Pan Josef Janšta, autor mnoha knížek pro děti a mládež, vydává po kapitolkách vyprávění, které nazval Naše čtení. Přehled a názvy vydaných kapitol naleznete zde.

Comments are closed.