kapitola třetí: Nová kamarádka

stáhnout tuto kapitolu v pdf a s obrázky

Víkend uběhl Vaškovi velmi rychle. Stále znovu přemýšlel, zdali se má svěřit tatínkovi s nabídkou Facebooku, anebo se má rozhodnout sám. Nejednou ho to k tatínkovi táhlo, ale nakonec zvítězil strach z kluků, kteří mu přátelství na sociální síti nabídli. Stálý vnitřní boj ukrajoval čas, který by hoch nejraději natáhl, aby nemusel činit rozhodnutí.
Do pondělního rána se Vašek budí s úzkostí. Je rozhodnuto, bojovat už nemusí, protože tatínek odešel do práce. Ale klid v duši necítí ani doma, ani cestou do školy. Zvláště ho znepokojuje, jakou bude muset zaplatit cenu za nabízené „přátelství“. K čemu ho potřebují, když tak náhle změnili přístup k němu? Jakými službami si bude muset vykupovat klid ve třídě?
Také cesta do školy ubíhá rychle, i když by ji Vašek nejraději prodloužil do nekonečna. Teprve když spatří věž kostela, tak si uvědomí, že se dneska ještě vůbec nemodlil. A neradil se s Pánem Bohem po celý víkend. Kdykoliv si totiž na Pána Boha vzpomněl, tak se mu vynořil v mysli tatínek. A tak se modlitbě vyhýbal.
Až se v této chvíli leká toho, že na nejistou půdu Facebooku vstupuje bez prosby k Bohu. Pomodlím se k andělu strážnému, rozhoduje se, ten mě neponechá na holičkách. A tak v duchu odříkává modlitbu „Anděle Boží“. A protože ho přitom svírá úzkost, které se chce zbavit, je jeho modlitba upřímná.
Do třídy vstupuje bledý a uzavřený do sebe. Okamžitě k němu přibíhá trojka spolužáků, které má sdělit svoje rozhodnutí. Přikyvuje. Nemusí k tomu nic říkat. Hoši mu rozumí. Vítězný úšklebek se objevuje na tváři každého z nich. Ten se ukrýt nedá i přes medovou laskavost, s jakou vítají Vaškovo rozhodnutí.
Radim ho dokonce poplácává po rameni a říká: „Teď jsi konečně náš!“
Ale já nechci být jejich, bouří se ve Vaškovi odpor k jejich spolku.
Kája ho pleskne po zádech a zašeptá, aby ho holky neslyšely: „Teď už žádné boje ve třídě, ale jenom přátelství na síti.“
Danek to slyší a dodává k tomu: „Síť je jako pavučina. Po jejich vláknech chodí vyvolení, ostatní se do sítě chytají.“
„A proč jsem zrovna já vyvolený?“ zeptá se Vašek.
„Teď jsi vyvolený, ale další bude záležet na tobě.“
„Takže zase šikana?“
„To bude záležet jenom na tobě. Udělal jsi dobrý první krok. Teď už není čas, ale o první přestávce se přihlásíš mezi své nové přátele.“
Vašek jde zdrcený na své místo. Ano, medové úsměvy zůstaly, ale trny už nezakryly. Hoši docílili svého a jejich nepřátelství se přelilo do přátelství. Jaké to může být přátelství? Jak jsem mohl být tak blbý? Potřebují mě dostat někam, kde mě ugrilují, protože nebudu moci utéct. Proto o mne tak usilují. Tady mě nemohou zcela ovládat, unikám jim. Na síti zaklapne klec a budu jejich. Ne, žádný Facebook! Když jim to odmítnu, tak uvidím jejich přátelství.
První vyučovací hodina se vleče, i když jindy zeměpis Vaška baví. Vleče se proto, že Vašek chce, aby rychle skončila. Už to chce mít za sebou. Ano, bojí se, ale zároveň v sobě cítí sílu vzdoru. Ne, nedám se jim, nebudu jejich otrokem!
Zvoní konec hodiny, učitelka odchází a Danek ho posuňky volá do své lavice, kde je místo vedle něho volné. Stojí tam však Radim s Kájou, kteří se upřeně dívají do Dankova mobilu. Vašek neváhá, i když má strach a úzkost z toho, co se bude dít.
Usedá na místo vedle Danka a okamžitě sděluje: „Rozmyslel jsem si to. Na Facebook s vámi nepůjdu.“
Danek zvolá: „Co? To nemyslíš vážně! Takovou nabídku k přátelství odmítáš. Chceš se stát nepřítelem?“
„To ne!“
„A co myslíš, že se stane, když nás odmítneš?“
„Mohu být s vámi v klidu, i když to nebude na Facebooku.“
„Na to zapomeň!“
„Proč?“
„Protože jsi náš nepřítel!“ vkládá se do rozhovoru Radim, „a jako s nepřítelem s tebou naložíme. Můžeš se těšit na moje pěsti.“
„Vzpamatuj se!“ dává mu Danek poslední možnost.
„Už jsem se vzpamatoval. Pochopil jsem, co to vaše přátelství na síti znamená.“
„Co, ty chytráku?“
„Kořist v kleci, ze které není úniku.“
Radim sundává zcela škrabošku „přátelství“ a vyhrožuje: „Neunikneš ani teď! Zmlátíme tě do němoty a nikdo tě neochrání. Dáme si pozor, aby nás nikdo neviděl. Rozumíš? Co chceš, to budeš mít.“
„Ale já nic nechci.“
„Chceš a budeš to mít. A teď zmizni, nebo se neudržím.“
Vašek vstává a ruce má pozvednuté, aby se bránil případnému útoku.
„Neboj, chlapečku,“ komentuje to Radim, „nejsme blbí, abychom tě tady mlátili.“
„Nic vám nedělám.“
„Jsi proti nám.“
„Mluvím jenom pravdu.“
„Tady máme pravdu my.“
Na to už nemá Vašek co říct. Má strach, bojí se jich. Ale cítí také uspokojení, že není jejich. Teď poznal, jaké je jejich „přátelství“. Vrací se na své místo a chystá si věci na další hodinu. Přitom vůbec nemyslí na to, co dělá, ale představuje si, co ho čeká.

Vaškova sestra Terezka myslí i ve vyučování na svého bratra. Současně pozoruje také Lenku, se kterou chodí do stejné třídy. Terezka se podobá svému bratrovi tím, že převyšuje spolužačky ve třídě postavou i samostatným myšlením. Na rozdíl od Vaška si to však nechává pro sebe. Raději mlčí, než by řekla jiný názor, jaký sdílí většina. Mnohé spolužačky i takto cítí, že je jiná než ony, ale dávají jí pokoj. Potřebují ji, když si neví rady s učením nebo zadaným úkolem. Nikdy je neodmítne a vždycky jim pomůže. Navíc Terezka je sympatická svým vzezřením i chováním. Často se usmívá a udržuje dobrou náladu. Obléká se tak, jak jí radí maminka: „Nemusíš kopírovat ty, které se předvádějí. Ale můžeš si najít takové oblečení, abys neprovokovala.“

Terezka myslí na Vaška, protože po celý víkend tušila, že má nějakou velkou starost. Ptala se ho, co ho trápí, ale odbyl ji. Podobně zabručel, když se ho ptali rodiče. V duchu se za něho modlí: Pane Ježíši, má nějaké trápení ve škole, pomoz mu, Pane Ježíši, moc o to prosím.
Při pohledu na Lenku má Terezka výčitky. Vidí, jak jí skupina holek ubližuje a že se jí nikdo nezastane. Zvláště dnes je Lenka zaražená a s nikým nemluví. Proto se i holky do ní nestrefují. Měla bych jít za ní? Známe se přece z kostela, i když ona nechodí do scholy. Navštěvujeme spolu náboženství a tím to končí. Určitě Lenka potřebuje kamarádku a já ji nechávám zbaběle samotnou. Mám svůj klid a dělám, že nevidím, jak jí holky ubližují. To se Pánu Ježíši určitě nelíbí. Jsem hnusná, ale neudělám krok, abych to změnila. I pan farář ve zpovědi mi říkal, že se mám zastávat slabších.
Výčitky svědomí nedávají tentokrát Terezce pokoj. Když zazvoní na přestávku a učitelka odchází ze třídy, zvedá se, jde za Lenkou a oslovuje ji: „Jsi nějaká smutná, nepotřebuješ něco?“
„Ani ne.“
„Třeba něco vysvětlit.“
„Nemohu se soustředit.“
„Máš starosti?“
„Mám. Ale s tím mi nemůžeš pomoci.“
„Třeba jo, pověz.“
„Raději se za mě modli. Mně to nejde, chvíli věřím a pak zase nevěřím.“
„Já mám také někdy problémy s vírou, když se mi zdá, že mně Pán Bůh nepomáhá, jak bych chtěla.“
„A pomůže ti v tom někdo?“
„Popovídám si o tom s maminkou.“
„To máš fajn. Já to říct mamince nemůžu.“
„Proč? To prožívá někdy každý člověk.“
„Maminka má dost svých starostí.“
„A panu faráři to říct můžeš.“
„On si s tím neví rady.“
„Fakt?“
„Tak vidíš, že mi není pomoci. Ale je hezké, že jsi za mnou přišla. Ale až se dozvíš na mne něco špatného, tak už za mnou nepřijdeš.“
„Jsem zbabělá, že?“
„To ne. Ale za takovou špatnou podruhé nepřijdeš.“
„Tomu nerozumím.“
„Poznáš to brzy.“
„Neboj, přijdu za tebou zas.“
Rozhovor přerušuje třídní učitelka, která vchází do třídy a oznamuje: „Lenko, máš jít do ředitelny, a to hned!“
Ve třídě se rozhostí ticho. Lenka vstává a tiše řekne k Terezce: „A je to tady.“
Nešťastné děvče vstává a všechny oči ji sledují, jak opouští třídu. Když za sebou zavře dveře, obklopí děvčata učitelku. „Co se stalo?“ volají jedna přes druhou.
„Jsou tam policajti.“
„Co Lenka udělala?“
„Nevím. Nic nevím.“
Po těchto slovech učitelka odchází a ty holky, které Lence ubližují, se shluknou a vymýšlejí, co všechno mohla udělat. Každá má co říct, jedna skáče druhé do řeči. Bzučí jako podrážděné vosy, které vylétávají a hledají, koho by bodly.
Terezka sedí stále na místě, kde ještě před chvílí hovořila s Lenkou. Teď už chápe, proč jí Lenka říkala, že za ní už nepřijde. Něco nedobrého udělala a policajti jdou po ní. Bodejť by něco neprovedla, když jí holky tolik ubližují. A co má dělat, když ani mamince nemůže říct, co ji trápí! Přijdu za ní, ať udělala cokoliv. I já jsem to zavinila, když jsem se jí dosud nezastala. A teď ji budou všichni odsuzovat. Pane Ježíši, to bude hrozné. Odpusť mi, prosím, že jsem zbabělá. I teď se bojím. Prosím tě, dej mi sílu, abych zase nezalezla, až Lenka přijde a holky se na ni oboří. A kdoví, co jí řekne pan ředitel a naše učitelka. Pane Ježíši, chci jí pomoci, ale jsem zbabělá. Pomoz mi, ať nenechám Lenku samotnou, ať jsem její kamarádkou.

Lenka počítá s tím, že v ředitelně budou policisté. Když však vejde dovnitř a spatří rozezleného pana ředitele a dva muže v uniformě, poleká se a roztřese se po celém těle.
Pan ředitel vstává ze židle a udělá několik kroků k žačce. Je střední postavy, malinko při těle. Přesto je o hodně vyšší než Lenka, která se mu sklopenou hlavou dívá na břicho.
„Žákyně Tomanová,“ začíná ředitel vyšetřování z výšky své funkce i postavy, „šetřením se zjistilo, že jsi podezřelá z krádeže oblečení v Domě textilu. Můžeš nám k tomu něco říct?“
Vyšetřované děvče má stažené hrdlo, chvějí se jí ruce, nohy i brada. Zkouší odpovědět, ale nevydá ze sebe ani hlásku. Rozpláče se.

Ředitel poznává, že nemá před sebou nějakou otrlou zlodějku. Přistupuje k ní a snaží se ji uklidnit. Trvá to však několik minut, než je děvče schopno dalšího výslechu.
„Žákyně Tomanová,“ ujímá se slova policista, „podle záznamů kamer jsme došli k závěru, že jsi bez zaplacení odnesla z obchodu zboží v hodnotě 3.150 Kč. Přiznáváš se k tomuto skutku?“
Druhý policista je vnímavější. Vidí, v jakém rozpoložení je vyšetřované děvče, proto se k ní skloní a zeptá se tiše a laskavě: „Neboj se, my ti neublížíme. Potřebujeme jenom tvoje přiznání a půjdeme pryč. Vzala jsi to zboží z obchodu? Stačí, když kývneš, jestliže se přiznáváš. My zde nic zveřejňovat nebudeme a pan ředitel je také vázán mlčenlivostí.“
Lenka konečně pozvedá oči. Spatří obličej mladého policisty, který má s ní soucit. Přikyvuje.
„Tak je to přece pravda!“ zvolá ředitel, „to nám stačí, běž zpátky do třídy.“
Lenka opouští ředitelnu. Pocítí úlevu, vracejí se jí síly. Téměř vráží do třídní učitelky, která se na ni hned oboří: „Všechno jsem slyšela. Kradla jsi v obchodě. Jsi zlodějka.“
Lenka stojí se sklopenou hlavou a neříká nic.
„Ty mně nemáš k tomu co říct?“
Když se nedočká odpovědi, tak dodá: „Já budu mít co říci ve třídě.“
Postrčí děvče před sebe a ještě to několikrát zopakuje, protože Lenka se téměř zastavuje. Konečně docházejí ke dveřím sedmé třídy. I tam učitelka děvče postrčí.
„Promiňte,“ omlouvá se třídní učitelka paní učitelce Nýčkové, „ale musím vám odpovědět na otázky, které jste vznesly. Lenka byla u pana ředitele proto, že kradla. Odnesla z obchodu zboží v hodnotě více než 3.000 Kč. Je to ostuda pro ni, ale i pro naši třídu. Ponese si za to důsledky.“
Třídní učitelka odchází a vyučující nemůže uklidnit žáky, kteří vzrušeně a s opovržením diskutují o Lenčině skutku.
Terezka snad jako jediná mlčí a sleduje každý pohyb opovrhované žačky. Bojuje sama se sebou. Copak se teď mohu postavit za ni, když udělala takový skutek? Znamenalo by to, že jej schvaluji. Ale co by udělal Pán Ježíš? Co udělal Pán Ježíš, když mu předvedli ženu, která moc zhřešila? Umlčel její žalobce a mírně jí tekl: „Jdi a už nehřeš!“ Pán Ježíš by se určitě Lenky zastal. Jdu taky. Pane Ježíši, pojď mnou!
Terezka vstává a míří k volnému místu vedle Lenky, neboť její sousedka je nemocná. Když dosedne, tak jí šeptá do ucha: „Přišla jsem za tebou.“
„Za zlodějkou?“
„Ne, za Lenkou.“
„Opravdu?“
„Jsi moje kamarádka.“
V očích Lenky se objevují slzy, vzlykot a pak pláč. Všechno napětí, pohrdání i výsměch se vyplavuje ven v slzách. Plačící dívka pokládá hlavu na prsa Terezky, která ji soucitně obejme. Její pláč přehlušuje hluk ve třídě. Zděšená učitelka i žáci a žákyně cítí bolest plačícího děvčete.

Zuzka, která vede šikanu proti Lence, položí hlavu na lavici, aby ji nebylo vidět. Do ticha i pláče pronese nahlas: „Nech už toho divadla, nikdo ti o ně nestojí.“
Přitom si dává záležet, aby její hlas byl nízko položen a zněl útočně.
Učitelka Nýčková, která až dosud nedokázala třídu uklidnit, se rozčilí a Zuzku zpraží: „Mlč, když Lenka pláče! Když nemáš v sobě soucit, tak alespoň mlč!“
„Snad jsem tak moc neřekla.“
„Ticho, ticho!“ křičí učitelka, „to je neskutečné, co si dovoluješ!“
Ve třídě se skutečně rozhostí ticho. Zuzka cítí, že to přehnala a že s ní v tom nejede nikdo ze třídy. Také Lenka už nepláče, a když se učitelka uklidní, může pokračovat ve výuce.

Otec Matouš je dnes dopoledne na faře sám. Ministranti jsou ve škole a dnes vůbec nepřijdou. Ženy s úklidem mají také dneska volno. Kněz se rozhlédne kolem sebe – všude je nepořádek, kouty plné věcí do sběru.
Musím vypadnout, už mně to leze na nervy, rozhoduje se kněz. Ale kam? Někam na hory? Anebo si udělám pouť? Ne, ne, už to mám, zajedu si tajně do své nové farnosti. Nikdo mě tam nezná, a tak se seznámím s farností bez příkras anebo komentářů druhých lidí. Hodím na sebe rifle a zálesáckou košili. A jaké boty? Jasně, čundráky! V takovém odění ve mně nikdo kněze hledat nebude.
Pryč je únava a špatná nálada. Do své nové farnosti se těší. Na oběd si udělám smaženici z vajíček, zakousnu to chlebem a do večera vydržím.
Po obědě kněz usedá do auta. Než však vyjede, položí hlavu na volant a modlí se: „Duchu svatý, jedu tam, kam jsi mne povolal. Tak tomu věřím. Je to tedy tvůj nápad, tak se musíš moc starat, abych ti ten nápad nepokazil. Veď mne, buď se mnou, moc tě prosím. Panno Maria, naše nebeská maminko, nemám ženu, máma je daleko, ale mám tebe, starej se o mne, abych nedělal nějaké hlouposti. Svatý Matouši, můj patrone, začínám své působení v nové farnosti, pomáhej mi, ať jsem dobrým apoštolem Ježíše Krista. Amen.“
Otec Matouš startuje auto a vyjíždí poprvé do své nové farnosti.

_ _ _

Pan Josef Janšta, autor mnoha knížek pro děti a mládež, vydává po kapitolkách vyprávění, které nazval Naše čtení. Přehled a názvy vydaných kapitol naleznete zde.

Comments are closed.