kapitola druhá: Pod tlakem okolí

stáhnout tuto kapitolu v pdf a s obrázky

Pod tlakem okolí

Na druhý den po Dankově návštěvě jde Vašek do školy s obavami. Co včerejší nabídka jeho dosavadních nepřátel ve skutečnosti znamená? Že by se náhle tito násilníci změnili v mírumilovné tvory? Spíše tím něco sledují. Proč mě tak najednou potřebují na Facebooku? Chtějí si to urovnat s učiteli a s ředitelem, když řeknou, že jsme na síti přáteli? Anebo jsem se měl poradit s tatínkem? Raději ne! On je moc hodný a nechápe, že mohou být mí spolužáci tak zlí a prohnaní. To on mi poradil, abych šel se šikanou za panem farářem. Myslel si, že kněz svou autoritou zmůže ve škole víc než on. A jak to dopadlo! A pak. Co bych se s ním radil, když ti tři chtějí, abych šel za nimi na Facebook? Tatínek by řekl ne, a tím by to skončilo.

Strach svírá Vaškovi žaludek, když vchází do třídy. Trojice jako by na něho čekala.
Radim, který mu v poslední době ukazoval jenom svaly, mu jde vstříc a říká: „Vítáme tě mezi přáteli.“
Danek se hned nabízí: „Pomohu ti přihlásit se. Můžeme to udělat hned.“
Také Kája má své připravené uvítání. „Potřebujeme tě. Máme skvělé plány na zábavu. A ty se k tomu bezva hodíš.“
Vašek byl připravený říct, že do toho nepůjde, že by se tatínek zlobil. Ale srdečné uvítání ho nahlodalo. Proto odpovídá neurčitě: „Mám přece do pondělí čas.“
„Jasně, máš čas,“ přizvukuje mu Danek, „my jsme ti chtěli jenom říct, jak o tebe stojíme.“
Vašek cítí, že dělá chybu, ale přesto se svěřuje: „Stejně nevím, jak bych to dělal, když je tatínek proti.“
„Copak ti stojí pořád za zadkem? Budeš psát úkol nebo něco hledat do školy. A když budeš sám, tak přepneš na síť.“
Vašek mávne rukou, jako by chtěl říct: to vy nechápete. Copak mohu tatínka zklamat? Jak se mu budu moci podívat do očí? Ale je pravda, že bych mu nemusel nic říkat. On se jen tak ptát nebude.
„Dobře. Žádný nátlak,“ režíruje Danek celou záležitost a je až s podivem, že mu to Radim umožňuje.
Stejně už zvoní a přichází učitelka Nýčková, rizikový faktor pro konflikt mezi partou a Vaškem.
Po zapsání do třídní knihy učitelka sděluje: „Doufám, že jste si dobře prošli interpunkci v hlavních, vedlejších a vložených větách, jak to máme v sešitech. Dnes si napíšeme diktát.“
Hlásí se Radim: „Tak to nebylo domluveno, paní učitelko. Počítali jsme, že si to ještě dneska zopakujeme.“
„Zase diskutuješ, Radime?“
„Máme právo diskutovat.“
„Ale i poslouchat.“
Radim už měl na jazyku říct, že už nejsou malá děcka, ale tušil, že by se dostal do konfliktu. Proto se raději obrací ke třídě a zeptá se: „Je to tak, jak říkám?“
Bouře souhlasu zazní ze všech stran.
„Radime, ty se nemáš co ptát třídy. Otázku položím já. Ptám se tedy: „Řekla jsem vám, že budeme dnes psát diktát, Vašku?“
Dotázaný žák vstává. Rozhoduje se hned: lhát nebudu, i když si to rozházím s trojkou. Aspoň poznám, jak to myslí s tím Facebookem. „Ano, slíbila jste nám diktát.“
Učitelka přikyvuje, je spokojená. „Vašek nelže, píšeme diktát hned, ať máme čas si jej opravit.“
Radim usedá a zuří. Ruce má sevřené v pěst. Zatím pod lavicí. Až bude vhodná chvíle, tak je ukáže Vaškovi. Tu mu dopadá na lavici složený lístek. Přiletěl od Danka.
Vůdce party jej rozbaluje pod lavicí a čte: „To je naše chvíle. Za šplhání ho pochválíme. Uvěří, že to s přátelstvím na síti myslíme vážně. Vydrž, až ho budeme mít, tak mu to spočítáme.“
Radim skládá lístek a vsunuje jej do kapsy. Stále zuří, ale ruce v pěst už nesvírá. Vytahuje propisku z pouzdra. Přitom se uklidňuje tím, že si představuje, jak Vaška na Facebooku doslova ugrilují.
Vašek je spokojený, že Radim ustoupil. Cítí se silný a důležitý, jak trojka bývalých nepřátel kolem něho skáče. Nemodlí se, jak to dělával až dosud, když ho parta šikanovala. Naštěstí za něho prosí někdo jiný. Otec Alois přerušil balení a přešel do malé kapličky, kterou tu ponechá nezměněnou svému nástupci. Tam klesá na klekátko a modlí se: „Nebeský Otče, prosím, vezmi to zcela do svých rukou, když já už nemůžu. Pane Ježíši, buď Dobrým pastýřem Vaškovi a Lence, když já už nemám sil a své stádo nevedu. Moc prosím za nového pastýře, otce Matouše, ať se jich ujme a pomůže jim. Věřím, že to tak můžeš učinit. Amen.“

Je pátek. Děvčata a kluci se hrnou ze školy v dobré náladě. Vždyť mají před sebou celý víkend. Mezi nimi kráčí i Lenka. Bez úsměvu, zaražená, ale rozhodnutá. Kolik dnes zažila ústrků od spolužaček. Bavily se jenom o ní v kroužku, kam neměla přístup. A vždycky jenom něco vykřikly, aby je slyšela. Dělaly si posměch z její sukně, která je pěkná, ale není nová. Zvláště ji bolelo, když jí vzkázaly, že má vlasy jako koňský ohon, který pěkně smrdí, protože vyrůstá ze zadku jako u koně. Vhrkly jí slzy do očí. Tajila to, ale uviděly to. Jako by tím ještě namazala panty jejich úst, které se soustředily na její postavu. Chtěla křičet, ať už toho nechají, když ji přirovnaly k malému syslovi, který nikdy nevyroste, aby mu byl dost jeho starý kožich.
Lenka poté už nekřičela, ale ani neplakala. Podivný vzdor cítila ve svém srdci. Tolik se modlila, a Bůh ji nechává bez pomoci. Dívá se na mě z nebe a nemůže pro mě ani prstem hnout. A dívá se vůbec? Je nějaký Bůh, když mě nechává trpět? Proč nezakročí proti holkám, které jí tak ubližují? Ne, už se modlit nebudu a pomůžu si sama. Obstarám si to nejmodernější, co budou v obchodě mít. Vyzkouším si to a pak odejdu, nikdo mě neuvidí. Až to zjistí, tak budu pryč. Neznají mě tam, protože tam vůbec nechodím. A holky v pondělí puknou závistí. A budou se mě ptát, odkud to mám, kolik to stálo… A já budu důležitá a vrátím jim to za ten jejich posměch. A až mně pochválí oblečení i paní učitelka, tak se podívám jenom na kluky a holky se budou chtít se mnou kamarádit, aby také je kluci obdivovali.
Lenka ví, že je to špatné, co chce udělat. Je to proti Desateru. Ale když není Bůh, tak není ani Desatero. Zpívá si polohlasem písničku, aby zahlušila myšlenku na maminku, která by se zhrozila z toho, co chce udělat. A co tatínek? Ten mi nemá co vyčítat. Propije peníze v hospodě a na mě nic nezbude. On může za to, že jsme tak chudí. Vím, je nemocný, proto pije. Když je opilý, tak by všechny doma obsluhoval. Až je tím protivný. Ale já za to nemůžu, že propije tolik peněz, a tak mi žádné hadry nekoupí. Musím si pomoci sama.
Lenka jde pevně a přímo k vyhlédnutému obchodu. Nakukuje dovnitř. Ano, lidí je tam dost. S tím jsem počítala. Jenom aby se mě nějaká prodavačka nezeptala, zdali mám peníze.
Vstupuje dovnitř. Pozdraví, ale její hlas se ztrácí v hluku reprodukované hudby.
Jde přímo k dětskému zboží. Ta krása! Co si vyberu?
Přistupuje k ní prodavačka. „Co si přeješ?“
„Chci se celá obléct.“
Prodavačka pohlédne na její oblečení a pochopitelně se jí to nezdá, proto se jí ptá: „A máš peníze?“
Lenka krčí rameny a současně ví, že takto reagovat nesmí, že vzbudí hned podezření. Musím být jistá, abych získala důvěru prodavačky. Proto otevřeně říká: „Nemám.“
„Tady to není jenom tak na dívání.“
„Maminka za mnou přijde. Mám si vybrat, co se mi líbí, a ona to jenom zaplatí.“
„To máš hodnou maminku.“
„Mám. Moc hodnou. Ale má málo času a mně vybírání většinou dost dlouho trvá.“
Lenka nechápe sama sebe, jak může tak lhát. Ale už je ve vodě a nemůže ven.
„Pomohu ti vybrat,“ nabízí se prodavačka.
„Budu ráda.“
„Kam se chceš obléci?“
„Do školy a podle poslední módy.“
„Dobře, ale to bude drahé.“
„Na peníze nehleďte, hlavně ať jsem oblečená jako modelka.“
Prodavačka pohlédne na to, co má dívka na sobě, a připadá jí to podivné. Také proto jí neukazuje věci drahé kategorie. Lenka je však spokojená s tím, co si zkouší. Na chvíli úplně zapomíná, že nemá v kapse ani korunu, že maminka pro ni nepřijde, že tu přišla jako zlodějka.
Konečně má vybráno a odzkoušeno. Prodavačka se jí ptá: „Kdy přijde maminka?“
Rázem mizí sen o bohaté dívce, která si nakupuje, co chce. Až se lekne sama sebe, že je zlodějka. Ale ještě jsem nic neukradla. Mohu dělat, že jsem se maminky nedočkala a že si pro věci přijdu zítra. A nepřijdu. V tom případě mě v pondělí čeká zase šikana. Ne, to už nesnesu. To raději budu zlodějka.
Situace se komplikuje. Lenka si myslela, že bude mít vybrané věci u sebe a bude moci s nimi utéct. Prodavačka má však hromádku vybraného zboží na ploše vedle pokladny. Má je na dosah, vzít je a utéct je vyloučeno. Lence zbývá jediné: čekat, že se prodavačka na chvíli vzdálí.
Ženě za pultem se to nezdá, a proto se ptá: „Přijde vůbec maminka?“
„Přijde,“ odpovídá Lenka pevně.
„Co když na tebe zapomněla.“
„Nezapomněla.“
„Nechceš jí zavolat?“
„Nemám kredit.“
„A proč si ho nekoupíš?“
„Maminka mi ho nechce koupit.“
„Taky dobře, alespoň máš klidnou hlavu.“
Prodavačka se musí věnovat zákaznici, a tak rozhovor končí. Lenku napadá, že by se mohla modlit za to, aby musela prodavačka odejít. Ale copak se mohu modlit, abych mohla krást? To ne. Neměla bych krást! Pánu Bohu se to nelíbí. Tak proč mě nechává šikanovat a nepomůže mi? Počkám. Musí odejít, alespoň na chvíli musí zmizet.
A je to tady. Prodavačka odchází se zákaznicí. Teď nesmím váhat, nikdo mě nevidí.
Vsouvá hromádku oblečení do igelitové tašky a zamíří k východu. Prodavačka ji však po očku hlídá a spustí křik: „Zlodějka! Ta malá holka. Chyťte ji!“
Lenka se rozbíhá. Jen tak tak se vyhne jiné prodavačce, která ji chtěla zachytit. Dostává se ven. Teď se musím ztratit mezi lidmi. Z prodejny vybíhá mladá prodavačka a křičí na ni: „Stůj! Vrať to!“

Děvče se ani neohlíží. Utíká, co jí síly stačí. Někam mezi lidi, tam se ztratím.
„Stůj!“ slyší za sebou, už hodně blízko.
Lenka se lekne. Chytne mě, zbije a předá policajtům. Už nemůžu.
„Stůj!“ slyší už těsně za sebou.
Lenka se zděsí a napadá ji, že tašku odhodí. Kdyby tak věděla, že prodavačka už nemůže, tak by ještě vymáčkla ze sebe nějakou sílu. Ale nacpaná igelitka už letí a dopadá pod nohy prodavačky. Mladá žena přes ni zakopává. I když nespadne, tak ztrácí rychlost a už dál neběží. Stačí ještě zakřičet na unikající Lenku: „Máme tě v kameře. Vypátráme tě.“
Lenka to zaslechne, lekne se, ale běží úprkem dál. Už za ní nikdo nevolá. Otáčí se, prodavačku nevidí. Vydýchává se. Je ráda, že ji ta mladá ženská nechytla. Cítí úlevu, i když je bez ukradeného nákupu. Taky dobře, alespoň nic nedlužím. S tou kamerou mě strašila. Ale co když ne? Je po úlevě. Znovu ji zachvacuje strach. Co když to z obchodu nahlásí na policii a oni mě přijdou do školy hledat! To by byl můj konec. To už bych nebyla jenom socka, ale i zlodějka. Nemám se zajít do obchodu omluvit? Vejdu tam, oni zavřou obchod a zavolají policajty. Pane Bože, modlí se Lenka, ať se jim ta kamera pokazí. Ty to můžeš udělat, i když jsem zlodějka. Nepomohls mi ve škole, tak mi pomoz alespoň teď!
Lenka usedá na obrubník prázdné uličky. Vzhlédne k nebi. Tam jsi někde, Bože, viď? Je to strašně daleko. Proto jsi mi nepomohl ve škole. Nevidíš, co se tady děje. Kdybys to viděl, tak bys mi pomohl. Vím to, nenechal bys trápit své dítě. Ano, jsem tvoje dítě, pan farář nás to učil v náboženství. Říkal nám také, že jsi všude. Jsi i tady? Všude je i tady na ulici. Takže jsi tady, i když tě nevidím. Pan farář nám říkal, že jsi milosrdný. Máš rád všechny lidi. A jsi blízko zvláště těm, kteří jsou na dně. A já jsem na dně. Máš rád socku a zlodějku? Proč? Co na mně je? Snad hezké vlasy a umouněná pusa. Řekni něco! Ne, ty nemluvíš. Ale pan farář říkal, že mluvíš, když my jsme ticho. Budu ticho a ty mluv, moc prosím.
Lucka si lehá na chodník, aby lépe viděla do nebe. Mlčí a čeká. Obloha se jí stává obrazovkou. Ne, Pána Boha nevidí, ten je neviditelný. Představuje si Ježíše, toho s rukou na srdci, na kterého se tak ráda dívá v kostele. Srdce znamená lásku. Přesouvá se v modlitbě o kousek dál a vidí pana faráře. Jejich hodného pana faráře, který si nevěděl rady s holkami, které ji šikanují. Prosil pan farář Ježíše, aby mi pomohl? Určitě se modlil. A Ježíš mu vnukl, že mi pomůže. Ano, už to mám! Pan farář mi přece řekl, že přijde kněz, který se nás zastane. Už tomu rozumím, můj Bože, pošleš mi pomoc, jenom musím počkat, až dorazí. Počkám, i když to bude ještě bolet. Teď už vím, že se dočkám tvé pomoci. Ne, nejsi daleko, jsi docela blízko. A mluvíš, když jsme ticho. Já jsem tě právě teď zaslechla a vím, že přijde kněz, který se nás zastane. Děkuji, můj Bože, je mi s tebou tak dobře. Děkuji a odpusť mi, moc prosím.

Také otec Matouš balí knihy do krabic. Pomáhají mu ministranti, kteří se od něho v posledních dnech nehnou. Kdyby nemuseli do školy, byli by na faře celé dny. Nemohou si představit, že tu jejich otec nebude.
„Otče,“ vzkřikne jeden z kluků, „našel jsem poklad.“
„Nepovídej!“ zvolá na něho kněz a nahlas se směje, kde by se našel poklad u něho, který všechno, co ušetří, dá na provoz farnosti.
Všichni kluci se sbíhají kolem nálezce, musí k němu i kněz.
Ministrant mu podává rozevřenou knížku, kde je obálka plná velkých peněz. Otec zbledne úlekem a přemýšlí. Kdo mi to tu dal? Je to nastražená past od Zlého? Ne, těch peněz se ani netknu.
„Otče, to máte na stěhování,“ zvolá jeden z ministrantů.
„To by vystačilo snad až do nebe,“ směje se kněz a dodává: „To nejsou moje peníze, nepoužiji z nich ani korunu.
„V obálce je nějaký dopis.“
„Ukaž,“ žádá kněz a roztrhává obálku.
Vytahuje z ní krásně olemovaný list a čte. Nejprve potichu a potom nahlas: „Milý otče Matouši, brzy umřu a rád bych Vám dal svoje úspory. Vy byste je ode mne nevzal, a proto je svěřuji jedné z Vašich knih. Modlím se, abyste je našel, až to budete nejvíc potřebovat. Jsou Vaše, dělejte si s nimi, co chcete. Váš kostelník, který Vám sloužil jenom krátkou dobu, ale měl a má Vás tolik rád.“
Otec pozvedne oči a v duchu vidí svého kostelníka, jak ho zaopatřoval. Vyzpovídal ho a podal mu svaté přijímání, pak ho mazal olejem. Když ho mazal na rukou, tak mu nemocný sevřel ruku v zápěstí. Bylo podivné, kolik měl tehdy ještě síly. Dodnes cítí ono sevření. Takto se s ním kostelník loučil. Do druhého dne zemřel. A teď takový pozdrav! Peníze se mu moc hodí. Uvažoval, že si bude muset na stěhování a zařizování půjčit. Ach, vy můj dobrý kostelníku, vy jste to pro mne vymodlil! Je to i vklad do nové farnosti. Kdoví, jaké tam budu mít potřeby.
Otec Matouš se vrací ze vzpomínek do současnosti. Ministranti už pracují. „Hoši, dostanete nálezné.“
„Nepotřebujeme, otče, vy teď budete potřebovat moc peněz.“
„Nálezné si zasloužíte. Budete mít alespoň na mne památku. Už dlouho jsem vám chtěl pořídit nové zvonky k oltáři. Tady máte na ně peníze.“
„Hurá!“ jásají kluci a otec Matouš má radost, že něco po něm ministrantům zůstane.
„Jdu se pomodlit breviář,“ oznamuje kněz ministrantům a vychází na zahradu.
„Bože, pospěš mi na pomoc!“ začíná modlitbu a prosí tak nejenom za stávající farnost, ale i za farnost příští, zvláště za děti a mládež, na kterou již otec Alois nestačil.

_ _ _

Pan Josef Janšta, autor mnoha knížek pro děti a mládež, vydává po kapitolkách vyprávění, které nazval Naše čtení. Přehled a názvy vydaných kapitol naleznete zde.

Comments are closed.