kapitola dvacátá: Škaredá středa

stáhnout tuto kapitolu v pdf a s obrázky

Škaredá středa

Středa svatého týdne, říká se jí také škaredá středa. Proč? Máme před očima Jidáše, jednoho z dvanácti apoštolů, jak se domlouvá s farizeji. Na čem? Farizejové se rozhodli Ježíše zahubit. Podle nich už nemohl zůstat naživu člověk, který o sobě tvrdil, že je Syn Boží. Nepřesvědčila je ani událost v Betánii v blízkosti Jeruzaléma. Ježíš tam vzkřísil z mrtvých Lazara, který už byl čtvrtý den v hrobě. Mnoho lidí tam uvěřilo, že Ježíš je Syn Boží. Farizeové se rozhodli, že musejí takový nárůst víry v Krista zastavit. Naplánovali si, že Ježíše sprovodí ze světa co nejdříve. Ale jak a kdy to udělat? Jeruzalém byl plný poutníků, kteří Ježíše znali a bránili by ho. Zatčení se musí udát v noci a popraví ho Římané. Takový byl plán nepřátel Pána Ježíše. A Jidáš nabízel obojí: noc i osamělost. Plácli si a Jidáš se mohl těšit na třicet stříbrných, za které Ježíše zradí.
Otec Michal se probouzí do středečního rána s obavami. Snaží se probudit v sobě důvěru v dobrého Boha, který ví o svých dětech. Vkleče se modlí: „Nebeský Otče, nejvíce se bojím o Terezku a všechny, kteří se obětují pro Libora. Jejich důvěra v tebe je úžasná. Mohou však po tobě chtít zázrak? A vyslyšíš takové prosby? Vím, že bych měl tlumit jejich očekávání. Ale já se obětuji s nimi. Dnes budu o chlebě a vodě. Pane Bože, věřím ti s dětmi. Prosím tě, vyslyš jejich očekávání i nadšení.“
Kněz vstává a jde k oknu. Kus práce včera udělal Emil! Peníze chce až po skončení brigády. Požádal mě, abych šel koupit nové oblečení s ním. Není už toto zázrak? A navíc to tento nepolepšitelný pijan, kterého vyhnala žena z domu, protože to s ním nemohla vydržet, obětuje za uzdravení Libora! Včera dřel jako mezek, musel jsem ho krotit, aby měl sílu na dnešek.
Kněz se obrací k obrazu Panny Marie a modlí se: „Nebeská Matko, úžasně vedeš své děti, které se ti oddají. Dokonči dílo, které jsi v nich a s nimi započala. Ochraňuj zvláště Lebedovi, kteří šíří víru i lásku kolem sebe. Zvláště se pak modlím za Mirčinu babičku, která ji podivuhodně vede a předává jí moudrost svého věku. Amen.“

Také Honza se probouzí do nového dne s obavami. Chce začít dnes znovu a jinak. Ihned po probuzení si připomíná tatínkova slova: „Buď ve třídě jako každý jiný, nijak se nevyvyšuj. A Mirku nech na pokoji! Je silná ze své víry a nepoddá se ti. Na děvčata máš čas, až budeš muž a staneš se pro ně oporou.“

Terezku budí maminka slovy: „Trochu jsem zaspala, vstávej, ať stihneš zavčas dojít do školy.“
„Neboj, mami,“ odpovídá děvče a zasní se: „Kdyby tak Libor přišel už domů.“
„Nevím, nevím, jak dlouho si v nemocnici pobude.“
„Dnes se to dozvíme,“ skáče jí Terezka do řeči a vyznává: „Věřím, že to dopadne dobře. Tolik lidí se modlilo a obětovalo.“
„Jenom aby ses nezklamala.“
„Mami, ty vůbec nevěříš.“
„Komu mám věřit?“
„Pánu Bohu.“
„To není tak snadné, když jsem tolik let nevěřila, a teď mám začít.“
„To je jednoduché, mami, věř a modli se.“
„Jak se modlíš?“
„Pane Ježíši, dobré ráno. Děkuji ti, že jsem zdravá vstala a prosím, abych tento den prožila dobře. Věřím, že mě máš rád. I já mám tebe ráda. A prosím za Libora, aby se nám vrátil zdravý domů.“
Maminka je dojatá a ptá se: „Kde ses to tak naučila?“
„Ve skautu na schůzkách a na výpravách.“
„Od Mirky?“
„Ano. Ona se umí krásně modlit. Vždycky a při všem. Všude a vždycky se modlí, aby byl Pán Bůh s ní.“
„To je krásné.“
„Mami, já se to naučím od Mirky a pak to budu učit tebe.“
„To není tak jednoduché. Tolik roků bez Pána Boha, a teď najednou být s ním, když ho nevidím, neslyším.“
„Mirka nám vždycky říká: „Modli se, i když nic nevidíš, neslyšíš, necítíš. Jednou uvidíš, uslyšíš a ucítíš.“
„Dobře, Terezko, „ale teď chci vidět, jak vycházíš zavčas do školy; chci uslyšet tvůj pozdrav a ucítit vůni tvých očistěných zubů,“ říká se smíchem maminka a Terezka ví, že maminka ji tak provokuje, aby náboženství nebyla jen slova, ale i skutky.
Je půl osmé. Terezka vychází zavčas z domu. Ještě venku cítí vůni maminčiny pusy, která jí při odchodu řekla: „Ještě že tě máme, jsi naše sluníčko.“

Mirka s Luckou jsou v kostele a radují se, že už jsou Velikonoce tak blízko. Vždyť už zítra jsou velikonoční prázdniny. Děvčata se zastavují pod křížem a šeptají: „Děkujeme, Pane Ježíši, že jsi za nás zemřel.“
Pohledem se pozdraví s panem farářem, který se modlí ze své nádherně ohmatané knihy.
Před kostelem se Mirka svěří Lucce: „Těším se, co nám dnes zavolá Terezka.“
„Chtěla bych mít tvou víru.“
„Myslíš? Já bych ti to moc nedoporučovala.“
„Proč? Vždyť ty jsi s vírou vzorňák.“
„Měla bys mě vidět dneska ráno: samé pochybnosti, úzkosti, strachy.“
„A co jsi s tím dělala?“

„V koupelně před zrcadlem jsem si řekla: Tak už dost! Podívej se na sebe, jak jsi škaredá, když posloucháš Zlého. A modlila jsem se: ,Pane Bože, nevidím tě, neslyším tě, necítím tě, ale vím, že mě miluješ. Chválím tě.´ Pořád dokola, až depka zmizela a pocítila jsem radost, kterou mám až doteď.“
„Ale co když se Libor neuzdraví?“
„Uzdraví se. Nějak se uzdraví, přece Pán Bůh slyší naše prosby a miluje nás. Přece nás slyší, miluje nás a má moc. Něco se stane, uvidíš.“
„Uzdraví se?“
„Nevím, ale něco se stane. V to věřím.“
„A co Honza?“
„Nebojím se ho. Je slabý, i když vypadá silný. Ale ty buď se mnou, spolu jsme silné jako mamuti nebo sloni.“
„Ne,“ směje se Lucka, „jako jezevčíci, kteří štěkají a koušou. A všichni si na ně dávají pozor.“
Děvčata se smějí a mísí s davem dětí, které jsou už od rána šťastné, že jdou dnes před prázdninami do školy naposledy.

Primář Horák přichází na oddělení ze schůzky přednostů oddělení později než jindy. Spěšně pozdraví a ptá se doktora Hanáčka: „Jste připravený k vizitě?“
„Ano, pane primáři. Nejsou tam žádné problémy až na Dohnala.“
„Co je s ním?“
„Došly nám rozbory.“
„No a?
„Jsou navlas stejné jako včera.“
„To nemyslíte vážně.“
„Naprosto. Navíc nám z laboratoře potvrdili identitu všech tří rozborů Libora Dohnala.“
„Chcete tedy říct, že Libor Dohnal se u nás vyléčil za pár dnů tak, že je zcela zdravý?“
„Nevyléčil,“ pane primáři, „protože my jsme ho nijak neléčili.“
„Já vím. A nebere něco mimo nás?“
„I to mě napadlo. Ale s jistotou jsem to vyloučil.“
„Takže my jsme ho neléčili, a on je zdravý?“
„Ano, pane primáři.“
„To není možné.“
„Je to fakt.“
„Ten chlapec věří, že je něco mezi nebem a zemí, že?“
„Ano, ale hlavně v to věří jeho okolí. Modlí se za něho a věří v jeho uzdravení.“
„Takže se dočkali. Zítra ho propustíme do domácího ošetřování, předáme ho do ambulantní péče. Řeknu mu to na vizitě.“

Terezka mačká v ruce mobil a čeká na zprávu od Libora. Učitelka o tom ví, ale nezasahuje. Ví, co děvče prožívá, a nechce je kvůli tomu trestat. Konečně je tu vrnění! Libor! Terezka vyskočí z lavice a běží k učitelce. Ani se neomlouvá, jenom sděluje: „Volá mi Libor.“
Učitelka přikyvuje a Terezka spěchá ke dveřím. Teprve za nimi uvolňuje hovor.
„Tady je Terezka, jak dopadly rozbory?“
„Dobře. Stejně jako včera. Nebyla to žádná záměna, ale primář nemohl uvěřit, že jsem se tak spravil.“
„Opravdu?“
„Říkal, že si to neumí vysvětlit, že to klidně můžeme nazvat zázrak.“
„Takže Bůh tě uzdravil?“
„Ano. Primář říkal, že mě zítra pustí domů.“
„Takže Bůh přijal naše modlitby a oběti?“
„Ano,“ cítím se dobře, žádné slabosti, pocení, je mi dobře.“
„To je úžasné, musím to poslat všem, kteří se obětovali.“
„Rozhlas to všem, jenom rodičům to řeknu sám.“
„Strašně se na tebe těším,“ říká upřímně Terezka.
„Já taky,“ končí Libor rozhovor a hned volá mamince.

Terezka se nevrací do třídy. Je tak šťastná, že necítí žádné zábrany. Běží k osmé třídě, zaklepe a prudce otevírá dveře. Stojí před třídou a před učitelkou. „Dobrý den,“ zdraví a pak už oznamuje: „Libor se zítra vrátí domů. Je úplně zdravý. Pán Bůh ho uzdravil. Nebral žádné léky. Na shledanou. Musím to říct ještě dál.“
Po odchodu Terezky je ve třídě ticho. Pak se žáci natáčejí k Mirce, která vstává a říká: „Ano, modlili jsme se a věřili jsme, že Bůh Libora zachrání.“
Lucka vstává také a dodává: „Hodně lidí se za něho obětovalo, aby byla síla modlitby větší.“
„Co je ,obětovalo´?“ ptá se Jitka.
„Dělali jsme dobré skutky, které nebyly lehké. Odříkali jsme si dobroty.“
„Libor se vrátí mezi nás,“ oznamuje nakonec Mirka, „a bude jiný, je uzdravený i na duši.“
Mirka to říká s takovým zanícením a přesvědčením, že to nikdo nezlehčuje. Do učení se nikomu nechce. Ještě že zvoní a je přestávka.

Na farní zahradě pracuje pan Kovář. Přichází k němu otec Michal. Pane Emile, dostal jsem fantastickou zprávu.“
„Jakou?“
„Netušíte?“
„Ale ano. Libor!“
„Ano. Libora zítra propustí z nemocnice. Cítí se dobře. Sám primář říkal, že je to zázrak.“
„Obětoval jsem se za něho.“
„Ano, vaše oběť určitě pomohla.“
„Moc jsem tomu nevěřil. Dělal jsem to kvůli Mirce.“
„A teď už věříte?“
„Jsem jiný člověk, pane faráři.“
„Vidím to na vás.“
„Děkuji vám, pane faráři.“
„Ne mně, ale Pánu Bohu, který uzdravuje na duši i na těle.“
„Těším se domů. Mirka mi říkala, že tam musím dojít v čistých šatech. Až si na to vydělám, tak se obleču, oholím se a pojedu domů.“
Kněz se usměje a objímá brigádníka kolem ramen. „Pojedete domů už na Velikonoce. Sám vás tam zavezu a předám rodině. K těm šatům přidáme ještě dárky pro manželku i pro děti.“
„Pane faráři, vy mně věříte, že to bude napořád?“
„A vy si věříte, pane Emile?“
„Ano, já vím, že už nebudu pít. Budu zase tátou a manželem.“
„Dostal jste od Boha velký dar, jste zdravý.“
„Ano, jsem jiný, pane faráři. A jdu pracovat, abych si vydělal na to nové oblečení.“
Otec Michal se vrací na faru a píše SMS Mirce: „PAN KOLAR JE UZDRAVENY, DIKY BOHU.“
Zanedlouho dostává odpověď: „TO JE RADOSTI. JA TO SNAD VE SKOLE NEVYDRZIM. NASTESTI TO UCITELE S NAMI UZ VZDALI. HRAJEME HRY.“
Škaredá středa… pomyslí kněz. U nás je to krásná středa. Krásná proto, že Ježíš vzal za nás na sebe středu škaredou. Obětoval se za nás…

_ _ _

Pan Josef Janšta, autor mnoha knížek pro děti a mládež, vydává po kapitolkách vyprávění, které nazval Naše čtení. Přehled a názvy vydaných kapitol naleznete zde.

Comments are closed.