kapitola osmnáctá: Napětí i pokoj

stáhnout tuto kapitolu v pdf a s obrázky

Napětí i pokoj

Pondělní ráno se vleče více než jiné dny. Lékaři se seznamují s pacienty, kteří přibyli přes volné dny. Primář sice projde oddělením, ale pouze si ověřuje, zdali je všechno v pořádku. Nikde se zbytečně nezdržuje, spěchá na poradu lékařů.
Zastavuje se u Liborova lůžka a pouze podotkne: „Tady uděláme kontrolní odběr.“
Jde dál a zastavuje se u Markova lůžka. Natočí se k doprovázející sestře a prohodí: „Tak brzký konec jsme nečekali.“
Sestra přikývne a dodá: „Zemřel včera před polednem. Dostal všechno, co jsme mu mohli dát.“
„Vím, díval jsem se do chorobopisu. Ukončil to nějak moc rychle.“
Libor si sedá v lůžku a volá na primáře: „Neukončil to, ale začal.“
Primář hned neodpovídá, zastaví se u Vaška a teprve při zpáteční cestě se Libora zeptá: „Jak to myslíš?“
„Pane primáři, byl jsem u toho, když umíral.“
„Takže jsi byl u jeho konce.“
„Ne, šel za světlem.“
„A tys to viděl, že to tak jistě tvrdíš?“
„Ano.“
„Co jsi viděl?“
„Viděl jsem, jak zahlédl jiný svět. Byl šťastný, usmál se.“
„Tobě někdo vyprávěl o klinické smrti?“
„Patrik v naší nemocnici.“
„Já těch příběhů slyšel hodně. Smrti se bát nemusíme. Všichni probuzení přitom svědčí, že musíme vést dobrý život.“
„Takže jdeme dělat dobrou poradu,“ pobízí sestra primáře k odchodu z pokoje.
Libor vzpomíná, jak líčil při návštěvách poslední chvíle s Markem své rodině. Terezka byla nadšená, maminka pokyvovala hlavou, tatínek však tvrdil, že Markovi se ulevilo, a proto měl pokoj a úsměv ve tváři.
„A co Patrik, který to všechno zažil?“ namítl Libor.
„Patrika neznám, takže to neberu,“ odpověděl otec.
Libor vzpomíná, jak ho tátova reakce naštvala. Ale nevybuchl, ovládl se. Napomínal sám sebe, že se musí chovat dobře. Po chvíli mlčení řekl: „Tati, a co kdybych to zažil já? Věřil bys mi?“
„Raději to nezkoušej.“
„Tati, nelhal bych ti ani slovo.“
Otec byl zaskočen, vysvobodila ho až Terezka: „Já bych se tě ptala na všechno. Jaké to tam je? Jestli jsi tam potkal Marka? Všechno bys mi musel říct.“
Tatínek poodešel k oknu, aby to neslyšel. Maminka nechtěla být proti němu, a tak mlčela. A tak si sourozenci spolu povídali, jaké to tam asi bude, až jednou umřou.
Vzpomínky přerušuje sestra, která ve dveřích volá: „Libore, pojď na odběr.“
Vylézá z lůžka a následuje sestru až na ošetřovnu. Přítomné sestry obdivují, že je naprosto klidný. Nevědí, že je myšlenkami u Marka s jeho krásným úsměvem.

Také Lucka při vyučování ve škole vzpomíná na včerejší krásný průvod s kočičkami. Dále si vybavuje zpívané pašije. Zvláště ji uchvátil pan farář, jak svým hlubokým basem představoval Krista. Z myšlenek ji vyrušuje vrnění mobilu. Ještě že jsem vypnula zvonění, to by úča nepřežila. Rychle! Kdo mi volá? Babička! Něco nutně potřebuje, jinak by nevolala. Musím to vzít. Ale tady nemůžu! Půjdu na chodbu.
Vstává a běží ke katedře, kde ukazuje učitelce mobil a říká: „Babička něco potřebuje, jdu na chodbu.“
„Mobil do vyučování nepatří. Běž si sednout! Kdo za tebe ponese zodpovědnost?“
„Tříďní má volnou hodinu, říkal nám to. Půjdu za ním.“
„Teď mám já hodinu a ne váš třídní.“
„Já vím,“ odpovídá Lucka a spěchá nejdříve pozpátku, ale pak už čelem ke dveřím.
Učitelka chce ještě něco říct, ale pak mávne rukou.
Lucka na chodbě přijímá hovor a říká: „Babi, to jsem já Lucka. Co potřebuješ?“
„Spadla jsem a nemohu se vyhrabat. Můžeš přijít?“
„Jsem ve škole, ale omluvím se, jsem u tebe hned.“
„Počkám, ještě to vydržím.“
„Vydrž, babi, jsem za chvíli u tebe.“
Lucka vypíná hovor a uvažuje, jak dál. Učitelka mě nepustí. Bojí se o nás, proto jí říkáme králíček. Musím za tříďasem. Ale napřed uklidním králíčka, aby neudělal poplach po celé škole.
Lucka udělá škvíru ve dveřích a oznamuje: „Musím za babičkou. Řeknu o tom tříďasovi.“
Učitelce to nestačí. Vykoukne ze dveří a chce zavolat Lucku nazpátek. Ale když uvidí žačku, jak klepe u dveří kabinetu, počká, až se objeví třídní učitel. Klidná se potom vrací do třídy.
Klidný však není třídní učitel, kterého Lucka žádá, aby mohla jít pomoct nebohé babičce.
„Nemůžeš jenom tak opustit školní budovu.“
Vrátím se brzy.“
„Máme za tebe zodpovědnost. Nemůžeš sama opustit školu.“
„Babička je sama a potřebuje rychle pomoc. Jinak by nevolala.“
„Zavoláme na sociálku.“
„Já tam budu hned, je to kousek. Nic se mi nestane.“
„Jak to zaručíš?“
Dívka chvíli váhá. Pak však sáhne prsty pod mikinu a vytahuje medailku Panny Marie. „Ta mě bude chránit, nebojte se.“
Třídní učitel nechce být alibista, ale bojí se. Chvíli váhá a přemýšlí, co udělat. Lucka si to vysvětluje jako souhlas. Otáčí se a běží po schodech dolů.
„Vrať se,“ volá učitel, ale dívka už ho neslyší.
Musím za ní, rozhoduje se okamžitě. V nazouvácích to nejde. Musím se přezout. Ztratím tak čas. Neuteče mi mezitím ta holka?
Učitel opouští kabinet a běží po schodech dolů. Po Lucce ani památky. Vchodové dveře se nezamykají. Zvenku mají kouli a zevnitř si musí učitel žáky pohlídat. Na ulici Lucku nespatří. V krátké ulici zmizela za rohem. Vpravo, nebo vlevo? Učitel přemýšlí. Když zvolím špatný směr, tak ji už nedohoním. Medailko, pomoz mi, když chráníš Lucku. Vpravo, nebo vlevo? Tak co, medailko? Vlevo? Chválíš mě? Dobře, valím vlevo!
Učitel se prudce rozbíhá a brzy je na konci ulice. Uvidím ji za rohem?
„Tam je,“ vzkřikne muž a vydává se za ní.
Vidí ji zahnout do boční uličky. Spatří ji, jak si odemyká dveře do domu. „Lucko!“ zakřičí, aby mu nepřibouchla dceře před nosem.“
„Pane učiteli, co tu děláte?“ zvolá Lucka, když udýchaného muže vpouští dovnitř.
„Budeš potřebovat pomoc. Sama ji nezvedneš.“
„Vy jste zlatý. Nejlepší tříďas na světě!“
„Jdeme, nebo ti napíši poznámku.“
„To byste neudělal!“ odpovídá mu s námahou Lucka, když bere schody po dvou.
Nahoře na chodbě vybírá mezi klíči ten pravý.
„Nebude mít zamknuto zevnitř?“
„Kdepak! Na to je babička opatrná. Nikdy nenechá klíče ve dveřích.“
A je tomu tak. Lucka s učitelem vstupují do bytu. Kde však mají babičku hledat?
„Babi, kde jsi?“ volá Lucka.
„Na záchodě,“ ozývá se za nejbližšími dveřmi.
Lucka otevírá a spatří babičku na zemi s nohama zaklíněnýma za záchodovou mísou. Dívka se sklání, aby uvězněné pomohla. Ale ani s ní nehne.
Ustupuje a řekne jenom: „Pane učiteli.“
Muž se sklání a kousek po kousku uvolňuje koleno, které blokovalo jakýkoliv pohyb. Teď už se může stará žena snažit sama. Za krátkou dobu se vysouvá z místnůstky.
„Babičko, půjde to na nohy?“ ptá se učitel a nabízí své ruce.

Přiskakuje i Lucka a společně pomáhají babičce vstát. Nohy se jí přitom chvějí po velké námaze. Dělá drobné krůčky do kuchyně. Tam si usedá ke stolu a děkuje učiteli i Lucce za pomoc.
„Je to i vaše zásluha. Vidím, že máte mobil u pasu, vchodové dveře byly bez klíče. Jste prozíravá žena,“ chválí ji učitel a dává posuňky Lucce najevo, že se musejí vrátit do školy.
„A nestane se vám už nic?“ stará se Lucka.
„Neboj se. Cítím se dobře. Položím se na pohovku a trochu si odpočinu.“
„Na shledanou,“ loučí se učitel, „musíme spěchat, právě začíná přestávka.“
Lucka dává babičce pusu a ukazuje jí medailku. Rozumí si. Vždyť medailku nosí teď obě dvě.

Hned na začátku přestávky využívá Honza toho, že Lucka odešla, a sedá si vedle Mirky.
„Nezvala jsem tě tu,“ brání se dívka.
„Přišel jsem se ti omluvit.“
„Odpustila jsem ti, ale teď už mi dej pokoj.“
„Lucka je pryč, máš tu volné místo. Sednu si k tobě.“
„V žádném případě. Dej mi pokoj! Víš, že dolízáš?“
„Jako pejsek. A to je přece sympatické.“
„Dolízáš za mnou do kostela. Pak zavoláš na pana Emila policajty. A děláš jako by nic. Nechci po tobě žádné omluvy. Ale dej mi pokoj!“
„Já taky nic nechci. Zastoupím Lucku, abys nebyla sama. Máš hezkou sukni a hezké nohy.“
„Tak o to ti jde?“
„Chci ti říct, že jsi hezká. To není nic špatného.“
„Nechci s tebou vést takové řeči.“
„Ale já chci. Nemůžeš mi brát svobodu. Můžu si tu sedět, mohu ti říkat, co chci. Mohu tě třeba i pohladit.“
Honza natahuje ruku, ale zůstane na půl cestě. Třídou se rozléhá plesknutí. Pak druhé a třetí. Honza padá ze židle, když uhýbá rozzuřené dívce.
„Běž pryč a nedolízej! Dej mi pokoj!“
Honza se zvedá ze země a je vztekem bez sebe. Staví se proti Mirce a křičí: „Zmlátím tě, že tě doma nepoznají.“
Přitom napřahuje ruku, aby Mirku udeřil. Dívka jeho ránu vykryje svou paží. Ale pocítí v ruce velkou bolest. Zavrávorá. Dostává facku a padá mezi děvčata, která jí přišla na pomoc.
„Ty hulváte!“ ozve se ode dveří.
Třídní učitel je několika skoky u Honzy a řve na něho: „Takhle mlátit holku, to snad není možný.“

Honza se však brání: „Ona mě zfackovala.“
„Dolízá za ní,“ ozve se mezi děvčaty.
Ale to už je tu Lucka a vysvětluje učiteli, jak se Honza chová k Mirce.
„Půjdeš se mnou,“ rozhoduje učitel, „zavolám tatínkovi, aby si s tebou udělal pořádek.“
Ve třídě je najednou klid. Mirka pokládá hlavu na zkřížené ruce a pláče. Mrzí ji, že se nechovala jako křesťanka a dala Honzovi facky. Lucka ji hladí a utěšuje: „To přejde. Dobře jsi udělala. Dá ti aspoň pokoj.“
Také ostatní holky chválí Mirku, že udělala dobře. Ale už začíná hodina, a tak jdou všichni na svá místa. Mirka je ráda. Cítí, že potřebuje být sama. Jenom aby mě chemikářka nevyvolala! Panno Maria, zařiď to, prosím.
Mirka si přes mikinu přitiskne medailku Panny Marie a druhou rukou si podpírá hlavu.
Učitelka se rozhlédne po třídě. „Mirko, chtěla jsem tě vyvolat. Ale vidím, že ti není moc dobře. Tak příště. K tabuli půjde…“
„Panno Maria, děkuji ti,“ šeptá Mirka a modlí se dál: „Vím, že jsem ho neměla bít, i když mě všichni za to chválí. Teď je mezi námi nepřátelství, a to je nejhorší. Babička mi to pořád říká. Pane Bože, odpusť mi ty facky, a pomoz Honzovi, aby mi odpustil. Pane Ježíši, teď ve Svatém týdnu si připomínáme, že jsi za nás zemřel na kříži. Umíral jsi z lásky, aby byla mezi námi láska, tak se to modlí babička. Klidně bych za Honzou šla a poprosila ho za odpuštění. Ale on by to pochopil, že o něho usiluji. Nevím, co mám dělat. Ty to víš, veď mě, ať to vím i já.“
Mirka se po modlitbě uklidňuje. Už nepotřebuje mít opřenou hlavu a chemikářka je ráda, že si ji může pozvat jako asistentku k pokusu.

_ _ _

Pan Josef Janšta, autor mnoha knížek pro děti a mládež, vydává po kapitolkách vyprávění, které nazval Naše čtení. Přehled a názvy vydaných kapitol naleznete zde.

Comments are closed.