kapitola patnáctá: Nečekaná setkání

stáhnout tuto kapitolu v pdf a s obrázky

Nečekaná setkání

Setkání s bezdomovcem v kostele nakonec vyznělo dobře, ale Mirka nemůže smazat ani začátek, kdy ji neupravený muž vyděsil. Honza spasil sebe a ji nechal bez pomoci. Vytahuje mobil a píše mu: NECHAL SI MNE SAMOTNOU A UTEKL JSI. TO BY SPRAVNY MUZ NEUDELAL. NEJSI JESTE MUZ, KTERÝ BY MNE OCHRANIL. A JA NEJSEM JESTE ZENA, PROTO MI DEJ POKOJ. NECHCI SI S TEBOU NIC ZACINAT. MIRKA.
Honza přijímá zprávu a poznává, že v očích Mirky spadl na ceně až na dno. Ano, je pravda, že jsem zbaběle utekl. Ale Mirka mohla běžet za mnou. Je však také fakt, že jsem se schválně neohlížel, jestli utíká za mnou. Bál jsem se toho Emila, má tlapy jako medvěd a je na mě vzteklý, že by mě snad zabil. I venku před kostelem jsem se neohlížel za sebe. Chtěl jsem být pryč a v žádném případě nepadnout do rukou toho násilníka. A nechal jsem tam Mirku samotnou. Strašné! Hnusné! Ale já jsem se tak strašně bál, že jsem nechtěl přemýšlet o tom, co bych měl udělat. Teď jsem pro Mirku zbabělec, sobec, kterému bylo jedno, jak dopadne děvče, které zůstalo samo s rozběsněným chlapem. Ale když já jsem se tak bál… Ano, nejsem chlap, i když jsem si na muže hrál. Teď se nebudu moci na Mirku ani podívat. Musí mnou pohrdat. Ale za všechno může ten Emil. Vyhrožuje mi, chce mě snad zabít. A kdoví co udělal Mirce v kostele? Nejhezčí a nejhodnější dívka ve škole a já ji nechal ve spárech toho darebáka. Mirka bude mít z toho bezďáka strach, bude mu sloužit. Hrůza! Ale jak jí mám pomoci? Já ji neochráním. Ať si to s ním vyřídí policie a Mirku ochrání. Ano, nahlásím to na policii, ať to vyřeší.
Honza vytahuje mobil a vyťukává číslo 158. Když se mu ozve operátorka, tak hlásí: „Dnes odpoledne ubližoval bezdomovec Emil v kostele Mirce Lebedové. Je agresivní a vyhrožuje i mně, proto se ho všichni bojíme.“
„Už vás napadl?“ ptá se operátorka.
„Utekl jsem před ním z kostela. Mirka tam zůstala sama.“
Ještě několik informací žádá operátorka po Honzovi a pak slibuje, že to předá policistům.
Honzovi se uleví. Utěšuje se, že alespoň něco udělal pro bezpečnost Mirky. Ale svědomí mu připomíná, že Emil začal být agresivní až poté, co se mu s partou kluků posmívali. Má v živé paměti scénu z parku. Vydráždili jsme ho tehdy do nepříčetnosti. A nejvíc já. Představení znělo: Emil na cestě z hospody. Vysmívali jsme se mu a ukazovali, jak se chová opilý bezdomovec. Netušili jsme, že se tak naštve. Ano, až od té doby je na nás zlý. A co když ublížil Mirce? Nechci to domyslet. A vlastně je to kvůli mně.
Honza se trápí. Stále znovu si přehrává scénu v kostele a čím dál tím víc se mu hnusí, co udělal.

Emil se vrací s flaškou levného vína do polorozpadlé chaty ukryté ve vzrostlém rákosu u řeky. Má dobrou náladu, kterou chce předat svému komplicovi Matoušovi. Bydlí tu už spolu od loňského léta, chatu si opravili alespoň tak, že do ní neprší a nefouká. A tak tu přečkali i zimu.
„Mati, musím ti něco říct,“ volá Emil na kamaráda, který si ohřívá konzervu na malých očouzených kamnech.
„Koho jsi pumpnul, že máš velkou flašku vína?“
„Poctivě, chlapče, poctivě, pomohl jsem jedné bábě s taškou. Byla ráda, a když jsem natáhl ruku, dala mi celou padesátku.“
„Je vidět, že jsi z jiného světa a mezi nás se nehodíš.“
„A jak ty ses dostal k takové voňavé konzervě?“
„Nedřel jsem jako ty. Našel jsem pětikorunu a rozmnožil jsem ji na stokorunu.“
„To mě zajímá.“
„Koupil jsem si v marketu dva rohlíky a pak jsem šmejdil v konzervách. Našel jsem.“
„Co jsi našel?“
„Oči mám dobré. Bylo to slabě vyryto, ale číst se to dalo. Prošlá lhůta na pochoutkové vepřové pečeni. A byly tam dvě takové konzervy. Pak už stačilo pohrozit, že jim tam pošlu inspekci, a konzervy byly moje.“
„Teda ty jsi dobrý. Ty bys mohl dělat strategického poradce v nějakém podniku.“
„Teď dělám kuchaře, ty budeš dělat číšníka, a bude pohodový večer.“
Emil přelévá polovinu vína do prázdné plastové lahve. Matouš ještě jednou promíchá pečeni v kastrolku a přenáší večeři na silný bukový špalek uprostřed místnosti. Nejprve udělá každý pár hltů vína a večeře může začít.

Po skončení jídla se uvelebují každý do svého lůžka vystlaného rákosem. Emil se blaženě zasní a nahlas vzpomíná: „Řekla mi krásně: ,Pane Kovář´.“
„Kdo?“
„Slečna.“
„Když jsem byl mladý, taky mi slečny hezky říkaly.“
„Ale ona mi řekla dnes: ,Pane Kovář…´ Víš tak, jako bych byl snad učitel nebo doktor. Žádný bezďák, Emil nebo štamgast. Byl jsem pro ni pan Kovář.“
„A kde ti to řekla?“
„Budeš se divit. V kostele.“
„Ty a v kostele?“
„Jo, v kostele. Ochránil jsem ji před jedním floutkem. ,Pane Kovář!´ Skoro bych se chtěl vrátit mezi normální lidi, abych byl zase pan Kovář a ne bezďák.“
„Napij se a bude ti dobře tady. Tu je svoboda, nikdo nás nekomanduje…“
Do rozjímavého ticha zazní z venku ostré zvolání: „Policie České republiky.“
Muži uvnitř se leknou.
Emil se přiškrceným hlasem zeptá: „Mati, neukradl´s ty konzervy?“
„Ne, je to poctivý.“
Hlas z venku je silnější a pronikavější: „Policie České republiky, ve jménu zákona.“
„Nic jsme neudělali,“ odpovídá Emil.
Přitom vstává a otevírá za pronikavého skřípotu dveře. „Pojďte dál,“ zve muže zákona dovnitř.
„Vy půjdete s námi.“
„Já?“
„Jste Emil Kovář.“
„Ano. Jsem poctivý člověk. Nikdy jsem nic neukradl.“
„Nejsme tu kvůli krádeži.“
„Nikomu tady neubližujeme. Neberte nám tu střechu nad hlavou.“
„Pane Kováři, dost už. Budete mít co vysvětlovat, abyste se nepřestěhoval do vězení.“
„Nehnu se odtud, dokud mi neřeknete proč.“
„To vám řekne vyšetřovatel. A radím vám, pojďte s námi, nebo zavoláme posilu.“
Emil se shrbí, podá ruku kolegovi, který podotkne: „Jen aby to nebyla ta slečna z kostela.“
„Jsem čistý jako lilie,“ odpovídá Emil.
„To se uvidí,“ zvolá policista a pouští obviněného před sebe.
V chatrči zůstává Matouš stát sám uprostřed místnosti. Naslouchá, jak několikrát klapnou dveře a auto se rozjíždí. „Toho ,pana Kováře´ zaplatí draho. Mělo jsem ho za slušnýho člověka. Ale že by mohl ubližovat holkám v kostele, to bych do něho nikdy neřekl.“
Terezka v pozdním odpoledni už opět hýří nadšením. Dávno je pryč ranní pláč a beznaděj. Všem svým bojovníkům napsala, že další krevní testy jsou příští týden a je tedy dost času na modlitbu a oběti. Teď volá Liborovi, aby mu sdělila, že nic není prohrané.
Libor ji však krotí: „Leukémii mám, teď už jde spíše o stanovení léčby.“
„Ale testy mohou ukázat, že se nemoc lepší, nebo že jsi už zdravý.“
„Mohou, moje sestřičko, ale neukážou. Budou spíše horší. A možná o to doktorům jde, aby viděli, jak nemoc postupuje.“
„Anebo nepostupuje.“
„Teda ty si věříš.“
„Nevěřím sobě, ale Pánu Bohu. On má moc tě uzdravit.“
„Já bych chtěl také věřit jako ty. Ale nedovedu si to představit.“
„Já taky ne. Modlím se, a to mi stačí.“
„A děláš oběti.“
„Oběti mají sílu, protože ukazují naši lásku.“
„Teď už to chápu,“ zajásá Libor, „když mám někoho rád, tak pro něho něco udělám. Když mám rád Pána Boha, tak mu přináším dobré skutky.“
„Jasný,“ raduje se Terezka, „my se snažíme, ale potřebujeme i tebe.“
„I já mám přinášet oběť?“
„Ano, i ty. A něco pořádného! Na tobě nejvíc záleží.“
„Budu o tom přemýšlet.“
„Ale ne dlouho. Nesmíme ztrácet čas.“
„Dobře, Terezko, budu přemýšlet. A když na něco přijdu, tak se ti ozvu.“
Libor ukončuje hovor a zaboří hlavu do polštáře. Dívá se do stropu, kde se už hodně prodlužují stíny, neboť sluníčko se blíží k západu. Musím nějakou oběť přinést. Už jenom kvůli Terezce. Ale jakou? Nic lehkého, aby to mělo nějakou váhu.

Honza se cítí doma jako raněné zvíře v kleci. Stydí se za svou zbabělost v kostele, stále více je mu zřejmé, že obvinění bezdomovce nemusí být vůbec pravdivé. Opakovaně si vyčítá: Všechno to bylo z toho mého dolézání za Mirkou. Jasně mi říkala, abych toho nechal, ale já se choval jako pominutý. Sledoval jsem ji a hledal možnost, jak ji potkat, dohnat, přiblížit se k ní.
Komu to mám říct?
Za tátou s tím nemohu. Zklamal bych ho. Považuje mě za charakterního kluka. Chlubí se, že ze mě roste dobrý člověk, budoucí lékař. Ne, tátovi to říct nemohu. Ale nikoho jiného nemám. Tady však zůstat nemohu, půjdu ven a vykřičím to někam do lesa, kde nikdo nebude. Musím ven, tady se zalknu.
Honza vstává, obléká si teplou mikinu a opouští svůj pokoj. V kuchyni jsou rodiče, proto mezi dveřmi zvolá: „Jdu ven.“
Než se však přezuje, stojí vedle něho táta a ptá se: „Kam jdeš? Za chvíli bude tma.“
„Někam, potřebuji se projít.“
„Také potřebuji jít ven. Půjdu s tebou.“
„Ne, já musím jít sám.“
„Honzo,“ říká naléhavě tatínek, „co se s tebou děje? Nepotřebuješ pomoc?“
„Ne! Musím si pomoct sám!“ vzkřikne Honza a proráží si cestu mezi tatínkem a stěnou a vybíhá ven.
„Jdu za ním,“ volá tatínek na svou ženu a rychle se přezouvá.
Běží k silnici. Rozhlíží se na obě strany ulice, ale Honza nikde. Že by už byl z dohledu? Ne, bude ještě doma. Čeká, až vyjdu ven, a potom zmizí na opačnou stranu. Musím být obezřetný a vyčkat, až se objeví. Musím s ním mluvit. Prožil něco těžkého a potřebuje pomoc.
Muž se vrací k domku a přitiskne se ke zdi. Naslouchá, kde se něco pohne. Teď! Je to ze sklepa. Jdu tam.
Pomalu vstupuje do sklepních dveří. Zastavuje se a naslouchá. Ano, tam vpředu se něco pohnulo.
„Honzo!“ zavolá a dodává: „Vím, že jsi tu. Vylez, v klidu si popovídáme. Můžeš mi říct všechno.“

„Nemůžu,“ odpovídá Honza z odlehlé části sklepa.
Tatínek zůstává úmyslně na kraji sklepa. Ani nerozžíhá světlo. Klidně a vstřícným hlasem opakuje: „Honzo, můžeš mi říct všechno.“
„I to, že jsem dolézal za Mirkou? Nedovedl jsem se vůbec ovládnout. Pořád jsem za ní chodil, vyhledával ji, sváděl jsem ji. I to můžu říkat?“
„Můžeš. Řekni všechno.“
„Ale bude tě to bolet. Zklamal jsem. Hrozně jsem zklamal.“
„Pojď ke mně a pověz mi úplně všechno,“ zve muž rozechvělým hlasem svého syna.
Honza se pomalu přibližuje. Chytá se táty za rameno a nechá se vyvést ven. Usedají na lavičku. Tam tatínek znovu vyzývá svého syna: „Řekni všechno.“
Honza skutečně poctivě sděluje, co prožil dnes v kostele, i to, jak udal bezdomovce. Nakonec mluví s pohrdáním o sobě, že se nedokázal ovládnout a dolézal za Mirkou. Končí: „Stydím se před ní i před tebou.“
Muž po přiznání svého syna mlčí. Pak tiše řekne: „Nejsi sám viníkem toho, co se stalo. Mohu za to především já. Zradil jsem Boha a od té doby jsem bez něho slabý. Nedokážu zvládnout mnoho věcí. I manželství se mi rozpadá před očima. Ty jsi slabý jako já. Jsi slabý proto, že nemáš Boha. Zradil jsem Boha a poslouchal jsem jeho nepřítele, Zlého ducha. Vím to. Musím najít cestu zpět. Už kvůli tobě, abys neměl zkažený život jako já. Pojď domů, pomohu ti najít cestu ven z té šlamastyky. Ale sám to nedokážu. Napřed najdu cestu k Bohu já, pak ji ukážu i tobě. Zajdu za knězem. Zavolám mu ještě dnes.

Mirka večeří v kruhu své rodiny a je šťastná, že všechno dobře dopadlo. Nic neví o zadržení pana Kováře, a proto má věc za vyřízenou. Věří, že i od Honzy bude mít pokoj, a tak se směje vtípkům obou brášků.
Zvoní domovní zvonek. Hlava rodiny jde otevřít. Vrací se do kuchyně až po chvíli. Vzrušeně sděluje rodině: „Mirko, musíš na policii! Potřebují něco dosvědčit. Já jdu s tebou, neboj se.“
V domě vládne ticho, když se oba oblékají. Scházejí se v předsíni.
„Tati, já se bojím,“ svěřuje se Mirka.
„Neboj se. Jdu s tebou. Bude s námi také Bůh. Pojď, pomodlíme se. Nejlépe Otče náš a Zdrávas Maria.“
K modlitbě se přidává celá rodina. Všichni je také doprovázejí k domovním dveřím a odtud se dívají, jak nasedají do policejního auta, které rychle odjíždí.

Lucka má jiné starosti. Brečí u babičky, které donesla čerstvé rohlíky, máslo a mléko. Oční lékařka jí sdělila, že bude muset nosit brýle. „Jak budu vypadat,“ naříká, „mám kulatý obličej a teď na něj nasadím ještě brýle.“
Babička ji hladí, a když se dívka uklidní, tak jí tiše říká: „Mně se budeš líbit. A když se budeš líbit mně, budeš se líbit i klukům a holkám. Uvidíš. Budou ti závidět, že vypadáš starší.“
„Babi, ještě že tě mám,“ zvolá Lucka a staví se před zrcadlo.
Babička vytahuje ze šuplíku uhel a kreslí dívce kolem očí okuláry. „Tak co?“ ptá se, když dokončí kresbu.
„Babičko,“ zajásá Lucka u zrcadla, „takové brýle si pořídím. Teď si to vyfotím do mobilu.“
Pak už Lucka musí jít. „Zítra přijdu, i když nebudu nic nakupovat. Pomohu ti uklidit. Je přece sobota. Ráno máme brigádu u kostela, takže dorazím někdy odpoledne.“
„Přijď,“ zve ji babička a vtiskne jí do ruky bonbón, který si pro tuto chvíli připravila.

_ _ _

Pan Josef Janšta, autor mnoha knížek pro děti a mládež, vydává po kapitolkách vyprávění, které nazval Naše čtení. Přehled a názvy vydaných kapitol naleznete zde.

Comments are closed.