kapitola dvanáctá: Oběti za Libora

stáhnout tuto kapitolu v pdf a s obrázky

Oběti za Libora

Sanitka s Liborem dorazila do velké nemocnice bez větších problémů. Na specializovaném oddělení potvrdil přijímající lékař, že se jedná s největší pravděpodobností o leukémii. Nechal novému pacientovi odebrat krev k definitivnímu vyšetření. Sestra nového pacienta vybídla, aby s ní šel na přidělený pokoj.
„Pane doktore,“ ozval se Libor, „já se chci jít léčit domů.“
„Doma bys to nezvládl. My tu budeme mít s tebou co dělat, abychom tě vyléčili.“
„A neumřu?“
„Všichni jednou umřeme. Uděláme všechno pro to, aby ses uzdravil. A teď už běž se sestrou mezi ostatní pacienty.“
Libor už neřekl nic a následoval sestru. Na pokoji se seznámil se dvěma pacienty, kteří jsou mladší, snad šesťáci. Oba jsou bez vlasů. Vašek je bledý, má protáhlý obličej, zelenkavé nijak výrazné oči. Zato Marek má jasná tmavá kukadla, hlavu jako pomelo. Když sestra seznamovala nového pacienta s kluky, tak si Libor všiml, jak pohlížejí závistivě na jeho kštici.
Sestra Libora spěšně uložila. Než však odešla, tak se jí Libor tiše zeptal: „Co mají za nemoc?“
„Přesně to nevím,“ odpověděla sestra.
„Ale proč nemají vlasy?“
„Zeptej se jich, oni ti to vysvětlí.“

I Marek s Vaškem si šeptali. Přesto Libor z jejich rozhovoru zaslechl: „Dělá machra se svými vlasy. Ale stejně bude za pár dnů bez nich. Jako my.“
Libor si přitáhl přikrývku až pod bradu. Na ty dva byl nazlobený Co je jim do mých vlasů? Závidí mi, že nemám stejnou nemoc jako oni. Nejraději by mě viděli taky holohlavého. Spolčují se proti mně. No jo, jsem nový, musejí si mě oťukat. Ale stejně bych rád věděl, co to mají za nemoc. Zkusím to s nimi.
„Hoši, co to máte za nemoc, že nemáte vlasy?“
„A co máš ty za nemoc?“ ptá se ho Marek.
„U mně to ještě není jisté. Ale asi leukémii.“
„My máme oba leukémii.“
„A to vám z toho vypadaly vlasy?“
„Jsi tady nový, viď. Tak poslouchej! Při leukémii se dávají léky. A z těch léků vypadávají vlasy.“
„Kecáš! Chceš mě vystrašit.“
„Projdi se po oddělení. Tu je nás hodně holohlavých. Všichni se léčíme, a proto nemáme vlasy.“
„A to vám už nikdy nenarostou?“
„Až se uzdravíme, tak nám zase vlasy narostou.“
„A uzdravíte se?“
„Já myslím, že jo.“
„Takže jestli budu mít leukémii, tak mi budou dávat léky, a z těch ztratím vlasy.“
„Jo, tak to je,“ odpověděl Marek.
„Ale víš co,“ vložil se do rozhovoru Vašek, „na nemoc se nemá myslet, je to k ničemu.“
Libor jenom chvilku zaváhal, ale pak řekl: „Já na tu nemoc musím myslet.“
Obrátil se v lůžku na opačnou stranu, aby sdělil mobilem všem drahým, že bude bez vlasů. Tatínek ho ujistil, že to nebolí a vlasy znovu narostou, že to nikomu nebude vadit. Maminka se rozbrečela, ale pak ho potěšila: „Když ses narodil, byl jsi taky bez vlasů. A jak ses nám všem líbil.
Terezky se dovolal, když šla ze školy. Vyprávěla mu všechno, co prožila s básničkou. Libor ji pochválil: „Teda, ty jsi dobrá.“
„Dělám oběti za tebe, aby ses uzdravil.“
„Ty jsi hodná.“
„Musí nás být hodně, kteří budeme dělat oběti.“
„To bych i já měl přinést nějakou oběť?“
„I ty! Musíš se přitom zříct něčeho, co se ti líbí.“
„Třeba dobrého jídla nebo něčeho takového?“
„Čím to pro tebe bude těžší, tím to bude větší oběť.“
„A to mě může uzdravit?“
„Pán Bůh tě může uzdravit. Ale ty oběti jsou k tomu dobré. Dokáží naši lásku.“

Po rozhovoru s Terezkou se už cítil Libor unavený. Odložil mobil a hned usnul. Probouzí se až odpoledne. Vyvolává si v mysli své drahé i spolužáky, co teď asi dělají. Kdyby měl opravdu možnost vidět na dálku, tak by mohl sledovat Lucku, jak hovoří s maminkou po návratu ze školy. Najde ji schoulenou na pohovce. Zeptá se jí: „Mami, jak ti je? Bolí tě to?“
„To víš, že jo. Ale jsem ráda, že jsem doma.“
„Potřebuješ něco?“
„Já ne. Ale paní Válková potřebuje pomoc.“
„Kdo to je?“
„Je to ta paní, kterou přepadl lupič. Je potlučená a nemá nikoho, kdo by jí nakoupil. Slíbila jsem jí, že se za ní po skautu zastavíš.“
„Ale, mami, jak můžeš něco slibovat za mne?“
„Nebylo času se tě zeptat. Musela jsem se rozhodnout okamžitě. Věřila jsem, že jí ráda pomůžeš.“
„Mám toho moc. Nemám čas chodit za nějakou cizí ženskou.“
„Kdybych mohla, tak bych tam za ní zašla sama.“
„Ať jde za ní nějaká sociálka, je za to placená.“
„Půjdeš za ní ty.“
„Nepůjdu, jsem svobodná osoba a nemusím dělat, co nechci.“
„Půjdeš za ní. Poroučím ti to.“
„Jsem už na poroučení velká. Nejsem malé děcko.“
„Půjdeš, na stole v kuchyni je na lístku její adresa.“
Lucka ví, že jedná nepěkně, když beze slova odchází do svého pokoje. Ví, že nemocná maminka potřebuje potěšit, pohladit, ale vzdor v ní je tak silný, že si balí věci do skautu a hodlá beze slov odejít. Přitom se utvrzuje ve svém odporu. Nechci za nějakou cizí ženskou. Bojím se toho. Jak tam mám přijít? Co mám říct? Ne, to neměla maminka za mě slibovat. Musí pochopit, že to tak nejde. Bojím se do cizího domu, k cizí ženské. Ale budu muset. Ta ženská nemůže být bez jídla. Ale mamku za to potrápím. Přečtu si adresu, ale lístek nechám ležet. Bude si myslet, že tam nepůjdu.
Lucka cítí, že je to všechno špatně, výčitky však zahání. Ale dobrá vnuknutí pokračují: vytáhni si ze šuplíku kříž, sáhni si na medailku Panny Marie, zavolej panu faráři nebo aspoň Mirce. „Ne,“ zakřičí, „nikdo mě nepochopí…“
Opouští pokoj a zamíří do kuchyně. U stolu stojí shrbená maminka a podává jí lístek. Oči má plné slz. Lucka uhne pohledem a zadívá se do země.
„Lucinko,“ řekne tiše maminka.
Něžné oslovení probudilo v Lucce dětské cítění. Touží po odpuštění, když žadoní: „Maminko, maminko, odpusť mi, prosím, já nevím, co se to se mnou děje. Já se tam bojím. Jsem hrozná.“
Do očí jí vhrknou slzy. Chce si je osušit v maminčině náruči.
„Jau, jau,“ sykne zraněná bolestí, když se jí dcera dotkne.
„Mami, promiň, zapomněla jsem.“
„To nic. Uklidní se to, když se nebudu hýbat.“
Lucka si bere ze stolu lístek s adresou. Přitom nahlas vyznává: „Budu se bát, ale stisknu si medailku Panny Marie. A Matka Boží bude se mnou a všechno zařídí.“
„Běž, jdu si lehnout. Budu na tebe myslet,“ řekne maminka a pohledem povzbudí svoji dceru, která se pomalu otočí k odchodu.

Na schůzku světlušek přibíhá Terezka jako poslední. Přitom se omlouvá: „Dělám dobré skutky. Musí to být těžké, aby to byla oběť. Vzala jsem doma vyřazené sklenice a donesla do kontejneru. To byla pořádná oběť, protože to nedělám ráda.“
„A proč to děláš?“ zajímá se Mirka.
„Za Libora. Modlím se, aby ho Pán Bůh uzdravil. Oběti přidávám k modlitbě, to je síla.“
Mirka přikyvuje a poučuje všechna děvčata: „Pán Ježíš to také tak dělal. Modlil se a přinesl oběť za nás. Dal největší možnou oběť, když za nás položil život.“
Terezka se rozhlíží po všech děvčatech, nakonec se podívá i na vedoucí. „Prosím vás, pomozte mi. Každá přineste nějakou oběť za Libora, aby se uzdravil.“
Chvíli je ticho, které přerušuje Lucka. „Já jdu za paní Válkovou. Strašně se mi tam nechce. Půjdu tam s chutí jako oběť za Libora. Staré paní tím udělám radost.“
„I já mám něco k oběti,“ vyznává Mirka, „nedá se o tom mluvit, ale je to těžké.“
Myslí přitom na Honzu, který se bude o ni ucházet. Je rozhodnutá nepřipustit žádné zamilované řeči. A s Luckou se domluví, aby ji nenechala nikdy samotnou s Honzou.
Přidávají se další děvčata. Slibují, že budou uklízet, pomáhat mamince, podělí se o něco, oč by se dělit nechtěly.
Terezka je šťastná a jásá: „To bude obětí za Libora.“
„Mám nápad,“ zvolá Lucka. „skoro všechny máme mobily. Napíšeme teď SMS někomu, o kom víme, že je obětavý a rád se modlí. Třeba takto: „Modlíme se a přinášíme oběti = obtížné dobré skutky, posty za uzdravení Libora. Přidej se k nám, to bude síla!“
Terezka je šťastná a všem děkuje. Mirka svolává děvčata do kruhu kolem sebe. Vyndává z kapsy růženec a začíná se modlit desátek: „…, který zjevil na svatbě v Káně svou božskou moc.“

Lucka odchází ze schůzky se světluškami v bojové náladě. Necítí strach z toho, že má jít k neznámé ženě, do cizího domu. Ale jakmile se blíží k cíli, tak začíná pociťovat první závany trémy. Na cílové ulici už cítí tlak kolem žaludku a musí překonávat úzkostné myšlenky. Zahání je a povzbuzuje sama sebe: alespoň mám co obětovat za Libora. Podle čísla najde snadno hledaný dům. Je to ošumělá, málo udržovaná stavba. Sáhne na kliku, dveře jsou otevřené. V přízemí na zvoncích „Válková“ není, nenajde ji ani v prvním patře. Teprve o poschodí výš uvidí zvonek s hledaným jménem. Chvěje se trémou, když mačká tlačítko zvonku. „Dobrý den,“ zdraví starou paní, která se objevuje ve dveřích.
„Vítám tě, pojď dál,“ zve ji dovnitř žena menší postavy, která má obličej zbarvený podlitinami.
„Už jsem se tě nemohla dočkat. Tak ty jsi ta hodná Lucinka, jak říkala tvoje maminka.“
„Paní Válková, nejsem tak hodná a nejsem už Lucinka, ale někdy umíněná Lucka.“
Sama příchozí se diví své výmluvnosti a necítí už žádnou trému. Všechen strach se rozptýlil jako pára z hrnce. Dokonce si říká sama o práci. „Paní Válková, půjdu hned nakoupit, aby mě před šestou nevyháněly prodavačky hadrem při umývání podlahy.“
„Mám to tu nachystáno,“ odpovídá stará žena, „peníze i lístek s tím, co máš koupit.“
Lucka přelétne očima seznam napsaného zboží, peníze strčí do kapsy a lístek vloží do kapsičky.
„Jsem tu hned,“ oznámí ve dveřích a běží po schodech dolů.
Po návratu z nákupu vyjekne údivem, když ji žena zve ke stolu, kde je připravené pohoštění: bábovka a ve skleněné nádobě voňavý čaj.
„Paní, proč to děláte, když jste zraněná?“
„Po bytu to jde, ven bych si netroufla. Mám problémy někam dojít, když jsem zdravá. Natož pak teď, když jsem potlučená.“
Lucka si sedá ke stolu, ale hned zase vstane, když se stará paní modlí před jídlem: „Pane Bože, nebeský Otče, požehnej nám tyto dary, které z tvé štědrosti budeme přijímat. Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána.“
„Amen,“ odpovídá Lucka a je šťastná, že paní je křesťanka.
„Tak co, Lucko, jak bylo ve skautu, pověz mi.“
„Paní Válková…“
„Říkej mi ,babičko´, žádného vnoučka nemám, budu šťastná, když mi tak budeš říkat.
„Dobře, babičko,“ říká pomalu a s úsměvem Lucka a pak sděluje, jak si na schůzce připravovaly oběti pro Libora.
„To je nádhera,“ raduje se osamělá žena z náplně schůzky, „přidám vám také svoje oběti: samotu, noční bolesti, nemůžu ven. A k tomu ještě odpuštění pro toho lupiče, který mi ublížil. Byl tak mladý. Proč si nemůže vydělat sám na živobytí? Kdopak ho tak špatně vychoval?“
Lucka se zakusuje do výborné bábovky a usrkává voňavého čaje. „Až dojíš,“ říká stará paní, „tak mi povíš něco o tom Liborovi, abych věděla, za koho se obětuji.“
A tak se žena dozvídá všechno o jeho šikanování a o těžké nemoci, kterou skrýval. Nakonec se svěří Lucka s medailkou Panny Marie a poví o kříži, který má schovaný ve svém pracovním stole.
Je čas k odchodu. Lucka zčervená, když chce o něco požádat. Babička si toho všímá a povzbuzuje ji: „Co chceš říct, pověz!“
„Babičko, a mohla byste být pro mne babičkou i doopravdy?“
„Jak to myslíš?“
„Abyste byla pro mne podobnou babičkou, jakou má Mirka. Abych za vámi mohla přijít a říct vám, co mě trápí a tak.“
„Ano, budu se na tebe těšit, až zase přijdeš.“
„Já taky,“ přiznává Lucka a za chvíli mává z ulice do okna, kde stojí její babička.
Paní Válková zavírá okno a s námahou kleká pod křížem. Modlí se: „Pane Ježíši, děkuji ti za Lucku. Znovu se ukázalo, že zlo obracíš k dobrému. Loupež využíváš k novému přátelství. Chválím tě za to. Prosím tě za Lucku i za Libora. Obětuji ti všechno těžké, co nesu, a daruji ti půst, který budu zítra držet. Věřím, že toho kluka můžeš uzdravit na těle i na duši. Amen.“

I svou nespavost obětuje při ulehnutí babička za Libora. Tato oběť však k dobrému Bohu nedorazí, neboť stařenka blaženě usíná, když si představuje, jak za ní přišla Lucka na návštěvu.

_ _ _

Pan Josef Janšta, autor mnoha knížek pro děti a mládež, vydává po kapitolkách vyprávění, které nazval Naše čtení. Přehled a názvy vydaných kapitol naleznete zde.

Comments are closed.